Co by znamenal odchod Velké Británie z EU?

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Co soudíte o čtyřech hlavních britských požadavcích vůči EU? Jde o ochranu jednotného trhu pro Velkou Británii a další státy mimo eurozónu. Jde o to, aby eurozóna nemohla měnit pravidla jednotného trhu pro všechny. Cílem číslo dvě je vepsat konkurenceschopnost do DNA Evropské unie. Domluvit výjimku pro Británii, co se týče preambule o stále užší či bližší unii, a za čtvrté jde o omezení práv migrantů z EU čerpat ve Velké Británii sociální dávky.

Více například v článku na serveru The Telegraph, případně v Monitoru Jana Macháčka k tomuto tématu.

Co by podle vás znamenal případný odchod Británie z EU pro EU a co pro Británii?

Pavel Kohout, Partners

Velká Británie je náš jediný spojenec v EU

Měli bychom podpořit britské požadavky vůči Evropské unii? Ano. Jednoznačně.

Požadavek číslo jedna – ochrana jednotného trhu – je bez debat. Rovněž tak odmítnutí nesmyslné preambule o „stále těsnější unii“, která je projevem bláhového a marného pokusu napodobit USA ve zcela odlišných evropských podmínkách.

Vepsat konkurenceschopnost do genetického kódu Evropské unie? To se snáze řekne, něž udělá. Neustále každým rokem přibývající tisíce bruselských vyhlášek a direktiv, které postupně dusí podnikání a ničí ekonomiku celého kontinentu – kdyby se Britům nějakým způsobem podařilo zkrotit unijního byrokratického molocha, byla by to nehynoucí zásluha Británie.

Kontroverzní omezení dávek

Z českého hlediska je nejkontroverznější požadavek na omezení práv migrantů čerpat sociální dávky. Vždyť tento požadavek jde proti zájmům našich občanů! Ale ve skutečnosti, při bližším pohledu, se ukazuje, že my sami bychom měli žádat Británii o omezení sociálních dávek pro české občany v Británii.

Stačí se projít ulicemi některého britského města, kde se Češi žijící na sociálních dávkách usadili. Dejme tomu Margate, lázeňské město v Kentu, které má svoji nejlepší éru dávno za sebou. Navzdory své romantické poloze u moře některé čtvrti dnes připomínají svojí atmosférou spíše Šluknovský výběžek, Broumovsko nebo Ašsko. Britské sociální dávky jsou štědřejší než české, což do země přitahuje přesně ten druh Čechů, který nedělá své zemi dobrou reklamu.

Slabou útěchou je, že Rumuni mají v Británii ještě mnohem horší pověst. Češi alespoň nežebrají a netáboří ve veřejných parcích. (Špatná zpráva: ne všichni Britové rozlišují mezi Čechy, Rumuny a dalšími národnostmi nových členských států EU.)

Bylo by tedy v nejlepším zájmu České republiky, kdyby podpořila Británii v omezení sociálních dávek pro nezaměstnané a sociálně slabé za předpokladu, že postavení Čechů a jiných národů EU pracujících v Británii se nezmění.

Bez Britů habsburská říše...

A jen tak docela mimochodem: když se na vztahy obou zemí podíváme podrobněji, zjistíme, že Velká Británie byla vlastně jediný skutečný spojenec, kterého Česko nebo Československo vůbec kdy mělo. Díky Británii jsme získali nezávislost. Díky Británii mohli mnozí naši občané bojovat proti Hitlerovi. Británie se podílela na vítězství ve studené válce. Po vstupu do EU patřila a patří mezi nejotevřenější země (na rozdíl od Německa, které nás má za lacinou výrobní základnu s omezenými právy).

A nebyla to Británie, kdo nás zradil v roce 1938, neboť tehdejší Československo s ní bohužel nemělo žádnou spojeneckou smlouvu. Kdyby Británie odešla z EU, stáli bychom sami, bez jediného spojence, proti pošetilé, ale mocné snaze vybudovat z Evropy impérium — impérium, které by bylo udržitelné jenom násilím a nedemokratickými nástroji. Impérium, které Margaret Thatcherová v roce 1992 jasnozřivě přirovnala k habsburské říši.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Odchod je myslitelný, ale...

Britské požadavky, jak je formuloval David Cameron, jsou z jeho hlediska pokus, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Británie je jediná členská země, která je v takové geopolitické a hospodářské situaci, kdy je odchod z unie, respektive ze specifických současných svazků, myslitelný.

Cameron se ovšem také snaží udržet pohromadě Konzervativní stranu, v níž by jasné rozhodnutí o členství v unii vedlo k rozkolu. Požadavky jsou proto formulovány tak, že by mohly být víceméně přijatelné pro ostatní členy a zároveň by mohly víceméně uspokojit britské euroskeptiky. Zda se to podaří, záleží na mnoha faktorech; uvidíme.

Časová tíseň

První požadavek povede k institucionalizaci „vícerychlostní Evropy“, která již tak jako tak existuje. Proto by mohl být nakonec přijatelný pro ostatní. Všem, včetně Britů, jde zejména o zachování společného trhu a jasné rozlišení eurozóny od celku je na místě.

Vepsání konkurenceschopnosti do DNA je poetické, nejasné a asi po zpřesnění přijatelné. Výjimka pro Británii, co se týče stále se sbližující unie, bude přijata snadno, protože je jen deklaratorní a v případě Británie již dlouho v praxi existuje, byť právě tento krok je viditelnou změnou unijního étosu.

Nejvíce bude všem vadit právě požadavek omezení práv vnitrounijních migrantů, ačkoli toto je věc, kterou je nutno řešit tak jako tak: situace, kdy si člověk na dávkách může výrazně přilepšit přestěhováním, přeci není ani spravedlivá, ani nutná pro zachování otevřenosti trhu práce. Takže se zdá, že by se při dobré vůli mohl Cameronovi jeho plán podařit a Británie by mohla uspět.

Problém ovšem bude s tím, že skutečná institucionalizace požadovaných změn není možná bez otevření základních smluv, a tomu se bude snažit každý vyhnout už proto, že se to ani nedá stihnout včas podle Cameronova harmonogramu.

Schizofrenní Česko

Povede-li se to, důsledkem bude institucionalizace „vícerychlostní Evropy“. Vyvstává tedy otázka, kde pak bude Česká republika? Chováme se schizofrenně: ekonomiku integrujeme rychleji než ostatní s Německem, a tedy s jádrem Evropské unie.

Politicky zatím děláme, co můžeme, abychom vypadali, jako že tam nepatříme. Dávno jsme již měli být součástí eurozóny (jako Slovensko), ale stále tento krok oddalujeme. Dosud to příliš nevadilo, avšak po institucionálních přeměnách, které přijetí britských požadavků vyvolá, hrozí, že zůstaneme na periferii.

Začneme-li se Evropě vzdalovat, nebude to jako u Británie do Atlantiku, nýbrž asi někam jinam. Navíc, nemáme politickou, geografickou ani ekonomickou sílu Británie, takže si ani nebudeme moci příliš vybírat. A sotva budeme v pozici, kde bychom mohli vývoj týkající se britské iniciativy zdržovat. Začneme se už konečně v národním zájmu připojovat k evropskému jádru?

Tomáš Prouza, státní tajemník pro evropské záležitosti

Britská snaha prospěje i nám

Není pochyb o tom, že EU je výrazně silnější s Británií, než by byla bez ní. Tlak na snížení byrokracie, důraz na konkurenceschopnost, požadavky na zmenšení administrativní zátěže – to všechno je důležité i pro nás jako otevřenou exportní ekonomiku. Nejsme země, které prospívá omezování vnitřního trhu a ochranářská regulace, naopak nám velmi prospěje snaha Velké Británie o modernizaci a digitalizaci evropské ekonomiky.

Stejně tak nám prospěje debata o větším zapojení národních parlamentů do evropské debaty a jako zemi, která jednou vstoupí do eurozóny, je pro nás strategicky důležité, aby se integrační kroky nedělaly bez naší přítomnosti a bez naší možnosti podílet se na jejich podobě.

Nejvíce emocí bude samozřejmě budit debata o cizincích v Británii. Rádi jí pomůžeme bránit se před zneužíváním systému – je však jasné, že cestou není diskriminace občanů Evropské unie s jiným než britským pasem. Volný pohyb osob je základním principem fungování EU – a dostupné studie navíc ukazují, že britská ekonomika z občanů EU žijících a pracujících ve Velké Británii výrazně profituje.

Pokud se Britové rozhodnou pro odchod z EU, bude mi to líto a nakonec si s tím nějak poradíme. Ale Evropa kvůli tomu bude slabší a bojím se, že to dlouhodobě neprospěje ani Británii. A v dnešní politicky, ekonomicky i bezpečnostně složité době je jakékoliv oslabení velmi nebezpečné.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Bez zrcadla pro sebereflexi

Začněme odpovídat na otázky od konce. Bez velké Británie bude Evropská unie slabší jak politicky, tak ekonomicky. Británie vždy přinášela na kontinent čerstvý vítr v podobě více trhu a méně regulace. Největším přínosem Británie je však z mého pohledu skutečnost, že angličtina se stala univerzálním jazykem pro komunikaci mezi většinou Evropanů, a plně tak nahradila latinu jako univerzální jazyk minulosti. Velká Británie tak dlouhodobě přímo i nepřímo přispívá k pozitivní reflexi evropského integračního procesu. Odchodem Británie by tedy EU neztratila jen významného hráče v mezinárodní politice a trh, ale i nastavené zrcadlo pro vlastní sebereflexi.

Výzva pro unii

EU by tedy měla vzít požadavky Velká Británie jako výzvu. Krize eurozóny, krize na Ukrajině i současná migrační krize ukazují na omezenou flexibilitu stávajícího uspořádání institucí EU a vztahů mezi členskými zeměmi. Během krizí se členské státy rozdělily na ty, jež požadují více, a ty, které požadují méně „Evropy“. Shoda panuje na tom, že minimálním svorníkem obou táborů je zachování existence vnitřního trhu se svobodou pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Energie všech zúčastněných stran při vyjednávání o britských požadavcích by tedy měla být napřena především na zachování vnitřního trhu, případně na odstranění přetrvávajících rigidit a bariér.

Státy usilující o těsnější spolupráci v čele s Německem by situace mohly využít k vytvoření „tvrdého jádra“ unie směřujícího k vytvoření skutečné federace s dostatečně velkým společným rozpočtem. V případě úspěchu této zpochybňované vize federální Evropy by mohlo dojít k zopakování již známého scénáře z historie. Velká Británie po francouzském vetu v roce 1961 vytvořila alternativu k Evropským hospodářským společenstvím (EHS) ve formě Evropské zóny volného obchodu (EFTA). Mělo se jednat o konkurenci silnější verze integrace v podobě vytváření celní unie. EHS se však nakonec ukázala jako úspěšnější a dnes je většina původních zemí EFTA včetně Británie členem Evropské unie.

Otázka požadavku na omezení pohybu osob a pracovní síly především mezi novými členskými zeměmi a Velkou Británií je samostatnou kapitolou. Ačkoliv média zviditelňují extrémy v podobě žebrajících Rumunů nebo českých a slovenských Romů, celkový dopad migrace na britskou ekonomiku je dlouhodobě pozitivní. Během současné krize například většina Poláků nezůstala v Británii závislá na sociálním systému, ale vrátila se do Polska, kde během krize nedošlo k útlumu a byl dostatek pracovních příležitostí. Nesmíme také zapomínat na základní specifikum Velké Británie – neleží na kontinentu. Technicky tedy bude vždy jednodušší z pohledu britské administrativy kontrolovat vstup na území a trh Velké Británie než v případě zemí kontinentální Evropy.

Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Zbytečné vlamování do otevřených dveří

Odchod Británie z EU by byl ke škodě obou stran. Celé je to klasický příklad slabého lídra, který nedokáže sjednotit spolustraníky a raději riskuje, že rozvrátí nejen partaj, ale i Spojené království (možným odchodem Skotska) a EU. Paradoxem je, že to byla právě Konzervativní strana, která v referendu v roce 1975 britské členství úspěšně obhájila, za velkého osobního nasazení Margaret Thatcherové v čele proevropské kampaně.

Zakázat ostatním další integraci?

Cameronovy požadavky jsou víceméně zbytečným vlamováním do otevřených dveří, jen s malou šancí něco podstatného změnit. Jednotný trh nebude narušen tím, že by eurozóna začala znevýhodňovat ostatní; to může EU celkem snadno slíbit a v případě zboží i snadno dodržet.

Problémy budou vznikat především ve službách – zvláště těch finančních důležitých pro Anglii –, neboť eurozóna bude v pudu sebezáchovy centralizovat vynucování regulace. To povede k rozdílům i přesto, že pravidla budou stejná pro všechny. Cameron může těžko zakázat ostatním další integraci; Británie už to zkusila v Evropském sdružení volného obchodu a skončilo to jejím poněkud potupným přestupem do úspěšnější EU (v roce 1973 ještě ES).

Byrokracie je méně

V EU je řada zemí, které jsou v žebříčcích konkurenceschopnosti výše než Británie, takže je poněkud obtížné tvrdit, že bruselská byrokracie brání úspěchu. Britské zaostávání má spíše domácí kořeny. Zároveň i příliv nových nařízení a směrnic výrazně klesl, neboť je program REFIT současné Komise hodně proškrtal.

Cameronem požadované veto pro národní parlamenty tak bude problém využít i proto, že nové legislativy je podstatně méně a více se zaměřuje na to podstatné. Překvapivě i Brusel se učí a reaguje na kritiku, byť ještě potrvá, než si zvykneme na ten rozdíl.

Čistý symbolismus

Věta o „vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“ (jak zní oficiální překlad ever closer union) je z hlediska praktické politiky čistý symbolismus. Unijní legislativa je už dávno natolik specializovaná, že se řeší složité technikálie a hledají přijatelné kompromisy pro řešení aktuálních problémů a sporů. Zda dohoda vytváří užší svazky, nebo je naopak prakticky rozvolňuje kvůli subsidiaritě, závisí případ od případu. Ovšem symbolika je v politice důležitá, takže Cameronův požadavek bude nějak naplněn.

Dávky? Britský problém

Zneužívání sociálních dávek je britský problém, který s evropskými pravidly nemá tolik společného. Státy jako Rakousko mají daleko velkorysejší dávky, jejich zneužívání se ale bez zásadních problémů brání jejich navazováním na aktuální či předchozí zaměstnání. Cameronovi nic nebrání přenastavit vlastní systém podobně, byť by to asi znamenalo zpřísnění i pro místní chudé a dlouhodobě nezaměstnané.

Shrnuto a podtrženo, referendum o členství je velmi riskantní politická strategie s malým potenciálem něco vyřešit a velkým potenciálem hodně důležitých věcí zkomplikovat. Nicméně, kostky byly vrženy a my můžeme jen zpovzdálí sledovat, jak to dopadne.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

EU à la carte

Kde kdo si už všiml, že uvažované výjimky souvisejí s tématem takzvané vícerychlostní Evropy, o které se mluví odjakživa a jejíž faktickou podobu můžeme dnes sledovat v přímém přenosu na odlišných přístupech vůči migrantům. Takže to možná všechno dojde až do EU à la carte, o které se rovněž spekuluje, co pamatuji.

Na druhé straně si ale nedokážu představit, jak by dnešní elita EU komukoli dovolila explicitně opustit tezi o trvalém prohlubování integrace. Je to totiž nedostatečnost integrace, čím jsou – téměř výhradně – vysvětlována dnešní evropanská selhání.

Ze všeho nejdůležitější je nicméně otázka, zda si například takový Jean-Claude Juncker náhodou nepřeje, aby Velká Británie z Evropské unie odešla. Skoro by tomu nasvědčovalo jeho dnešní chování, které občas nedokážu interpretovat jinak než jako snahu vypudit Brity z EU.

A nakonec se můžeme obdobně zeptat, jak to všechno ve skutečnosti vidí sám David Cameron, který se možná odchodu z EU ve skutečnosti děsí. Tomu by zase nasvědčovalo, že to, co požaduje, jsou výjimky, nikoli fundamentální transformace celého společenství. Svými dnešními požadavky se tedy možná jen vnucuje do přízně dnešních fanoušků Nigela Farage.