Centrální bankéři se do mezd plést nemají

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Guvernér australské centrální banky Philip Lowe vyzval zaměstnance a odboráře, aby se dali dohromady a žádali daleko vyšší mzdy. Nízké odměňování podle něj eroduje podporu pro rozumnou ekonomickou politiku.

Tento výrok by dříve byl pro centrální bankéře nemyslitelný. Tito technokraté dlouho sbírali odvahu i k tomu, aby vyzvali vlády, že by měly skrze uvolněnější rozpočtovou politiku více podporovat ekonomiku v době, kdy se tradiční i netradiční nástroje centrálních bank vyčerpaly. Co řekl Lowe, určitě není cizí ani Mario Draghimu, ani Janet Yellenové. Co se změnilo? Neměli by čeští centrální bankéŕi říkat totéž? A neměli by se čeští zaměstnanci nechat poučit slovenskými odboráři z VW?

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dvakrát ne

V zásadě jde o dvě otázky, a to zda má vůbec někdo vydávat výzvy obdobného obsahu a pokud ano, zda takovým vyzyvatelem má být zástupce státu, či dokonce někdo, kdo na straně státu vystupuje jako nezávislý, tj. politicky neodpovědný subjekt.

Moje odpovědi na obě otázky jsou samozřejmě výrazně negativní s tím, že argumenty považuji za příliš triviální, abych s nimi čtenáře obtěžoval. Proto jen využiji příležitosti a dovolím si poznámku, že zmíněná nová kompetence centrální banky mi dobře zapadá do liberálně progresivistického (levicově pokrokářského) trendu, v jehož důsledku už byly prolomeny nejedny tradiční limity.

Nicméně v duchu právě probíhajícího rozvratu představ o genderové odlišnosti mezi matkou a otcem se třeba nějaký progresivista vymkne kontrole a zaútočí i na kánon o odlišnosti mezi odpovědnými (nečestnými a proto skandály pronásledovanými) politiky a ostatními aktéry ve veřejném prostoru.

Například se již začíná mluvit o problémech s neodpovědností médií, neziskovek a represívních orgánů. Nás se zde ovšem týká zatím trvající nedotknutelnost centrálních bankéřů. Ti, předpokládám, snadno pochopí, že budou-li se držet své tradiční agendy, zůstane i nadále pro veřejnost dostatečně netransparentní, že i jejich rozhodování může mít zásadní politické důsledky, tj. že i oni mohou významně ovlivnit aktuální distribuci moci a bohatství. O toto privilegium centrální bankéři ovšem snadno přijdou, podlehnou-li pokušení a začnou se vedle deflačních hrozeb zabývat i růstem mezd obyčejných lidí.

A už jen na okraj doplňme, že na vrcholu politické nezávislosti je samozřejmě soudnictví, které o svou tradiční nedotknutelnost zase může přijít tím, že samo bude zpochybňovat tradiční pravdy, například tu o genderové odlišnosti mezi rodiči dítěte, a to s odkazem na nejlepší zájmy tohoto dítěte.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Není čas rozšiřovat pravomoci centrálních bank

V situaci dnešní silné konjunktury bylo skutečně překvapivé, jak málo rostou požadavky zaměstnanců, a to nejen u nás, ale i leckde jinde ve světě. Příčiny mohou být různé: prosté opoždění způsobené trváním předchozí deprese, oslabení tradičních odborů v důsledku změny struktury pracovních míst nebo hrozba robotizace; v některých profesích pak přesun od požadavku zvýšení platu k zvýšení benefitů. V Česku se zdá, že požadavky začínají zřetelně růst ve státní správě i v privátním sektoru. Snad již zase začneme Západ dohánět. Naše notoricky nízká nezaměstnanost tomuto procesu jistě pomůže.

Nezdá se mi však, že by tomu měla jakkoli slovně (natož pak aktivně) napomáhat centrální banka. Nezávislost centrální banky v měnové politice je vymožeností dnešních rozvinutých ekonomik, která doplňuje systém brzd a protivah tak, že politická (a tudíž občas k populismu náchylná) vláda je kontrolována technokratickou centrální bankou s velikou, ale přísně omezenou pravomocí.

Skutečnost, že v Evropské unii, respektive v eurozóně, v průběhu právě proběhnuvší krize Evropská centrální banka (ECB) poněkud rozšířila své vymezené pravomoci, je důsledkem toho, že ECB nemá centrální politickou protiváhu (evropské ministerstvo financí). To je ovšem ojedinělá situace, jíž bude v budoucnosti EU nebo eurozóna muset napravit, která však nemá vést k závěru, že je čas rozšiřovat pravomoci centrálních bank.

V žádném případě ovšem není třeba, aby se centrální banka vměšovala do oblasti vyjednávání pracovních smluv. Kdyby se jednou ukázalo, že vztahy odborů a zaměstnavatelů přestávají fungovat, jak mají (což by dnes bylo zcela předčasné), bylo by nutno nápravu směřovat do této oblasti, nikoli do pravomoci centrálních bank.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

K výši mezd mají centrální bankéři mlčet

Jednoduchá odpověď: Centrální bankéři by k tomu vyzývat neměli. Centrální banky by měly naopak zdůrazňovat ověřené doporučení, že nominální mzdy by vždy měly růst maximálně o očekávaný růst produktivity práce a očekávané inflace. Pokud tedy roste výrazně produktivita práce, je požadavek růstu mezd zcela reálný. Pokud však nominální mzdy rostou rychleji než produktivita, odrazí se to vždy jen v růstu cen.

Růst produktivity je vždy rychlejší v obchodovatelném sektoru a především ve výrobních odvětvích. Naopak růst produktivity v sektorech, jako jsou služby nebo veřejná správa, je omezený. Uklizečka neuklidí více pokojů za hodinu a možnost nahradit lidskou práci technologiemi zvyšujícími produktivitu je ve službách stále omezená. Růst nominálních mezd v sektorech s nízkým růstem produktivity, který ve vyspělých ekonomikách převažuje, je vždy nebezpečně proinflační.

Pokud je cílem prohlášení centrálních bank zvýšit poptávku a prostřednictvím toho podpořit růst cenové hladiny, vždy bych raději volil cestu podpory zahraniční poptávky prostřednictvím exportu. Růst mezd bude mít opačný efekt. Na jedné straně podpoří domácí poptávku, ale postupně bude podkopávat cenovou konkurenceschopnost domácích exportů. Růst mezd tedy bude vždy méně nebezpečný pro velké uzavřené ekonomiky, jejichž růst je tažen domácí poptávkou a investicemi, než pro malé otevřené ekonomiky typu Česka, jejichž růst je tažen exportem.

Centrální bankéři by měli nechat mzdový vývoj primárně na rozhodnutí vlastníků firem a na vyjednávání mezi zaměstnanci (odbory), zaměstnavateli a případně vládou. Vždy i v případě české ekonomiky se budou střetávat požadavky zaměstnanců a jejich představa o srovnatelných mzdách s německými nebo rakouskými kolegy. Na druhé straně vždy bude stát otázka cenové konkurenceschopnosti exportů a toho, zda daná firma (obor) dokáže vykompenzovat růst nákladů vyvolaný růstem mezd zvýšením realizační ceny nebo úsporami v jiných oblastech nákladů. Přehnaný tlak na růst mezd může v konečném důsledku zrychlit proces nahrazování lidské práce stroji a roboty, jak se tomu děje například v čínské ekonomice. V mnoha oborech se ukazuje, že produktivita práce robotů je výrazně vyšší než u chybujícího, nemocného, kouřícího, života si užívajícího jedince.

Jan Mládek, ekonom

Správný krok

Nevím, zda by měli centrální bankéři vyzývat zaměstnance a odboráře, aby žádali o vyšší mzdy. Ale vím, že je to velmi akutní problém v České republice, kde je největší rozdíl mezi vyrobeným produktem na zaměstnance a jeho mzdou. Zatímco hrubý domácí produkt na osobu v roce 2014 v Česku dosahoval 84 procent průměru Evropské unie, mzdy odpovídaly jen 62 procentům unijního průměru. Rozdíl mezi oběma hodnotami je podle ekonoma Davida Marka nejvyšší v EU.

Jinými slovy český zaměstnanec toho hodně vyrobí, ale nedostane za to adekvátní odměnu. Existují země, kde je mzdová úroveň hodně vysoká a výroba z takových zemí utíká. V takové zemi bych byl velmi opatrný s tlakem na vyšší mzdu, to však rozhodně není případ České republiky.

Proč tomu tak je? Není náhodou českým národním rysem malá schopnost individuálně i kolektivně vyjednávat o vlastní mzdě? Není to averze k riziku a preferování „klídku“ na pracovišti? Ať je to jakkoliv, je zapotřebí s tím něco dělat. Snad začít od uvědomění, že každý dostane v tržní ekonomice nikoliv to, co si zaslouží, ale to co si vyjedná. Jinými slovy, chce to větší podporu kolektivnímu vyjednávání odborů, případně kolektivů pracujících o mzdách.

A v tomto vyjednávání by měly mít plnou podporu celé společnosti, tedy občanů, médií, politiků, ale třeba i centrálních bankéřů. Je to ostatně v zájmu nás všech, protože pokud jsou vyšší mzdy, je dost peněz v důchodovém systému na důchody a ve zdravotním systému na zdravotní péči. Vláda se v posledním období snažila dát některé signály, že je růst mezd v České republice žádoucí, a to především určením minimální a zaručené mzdy a také zvyšováním mezd ve veřejném sektoru. V případě minimální mzdy je však potenciál již vyčerpán, neboť podle všeho po dalším zvýšení dosáhne 40 procent průměrné mzdy. Další zvyšování by již vedlo k destrukci mzdové struktury a přílišném zploštění odměny za práci, bez ohledu na výkon. Zvyšování mezd ve veřejném sektoru pak má své omezení v potřebě rozpočtové zodpovědnosti.

V současné době je klíčovou otázkou zvyšování mezd v soukromém sektoru, a to zejména u nadnárodních firem. Na přímou otázku, přímá odpověď: Ano, naši centrální bankéři by měli podpořit zvyšování mezd v České republice a čeští zaměstnanci by se měli nechat poučit slovenskými odboráři z VW.

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Centrální banka není odborářská organizace

Volání po rychlejším růstu mezd z úst centrálního bankéře považuji spíše za projev beznaděje a přehlížení skutečných příčin pomalého růstu mezd (více levných pracovních míst). Posláním centrální banky není diktovat firmám a státu, o kolik mají zvyšovat mzdy či platy svým zaměstnancům. Její primární rolí v ekonomice je pečovat o stabilní cenový vývoj.

Na mzdová vyjednávání tu jsou jiní – odbory a koneckonců sami zaměstnanci. A růst mezd by v žádném případě neměl kopírovat holá přání (centrální banky) či sliby (vlády), ale skutečný výkon firmy a jednotlivého zaměstnance. Centrální banka si musí jen hlídat vztah mezi růstem mezd a produktivitou práce, aby v případě, že ekonomice hrozí přehřátí, zasáhla a zchladila ekonomiku vyššími úrokovými sazbami. Strukturální problém – tj. vyšší poptávka po levné pracovní síle či návrat dlouhodobě nezaměstnaných či starších osob na trh práce – může centrální banka jen identifikovat. Na jeho řešení ale už její nástroje nestačí. V Česku se naštěstí každý drží té své role: centrální banka cenové stability a odboráři růstu mezd.