Bylo rozšíření Evropské unie chybou?

Někteří finanční analytici tvrdí, že EU stále čelí bezpočtu krizí a hrozbám tří rozpadů, jiní, že je překonala. Spolupracovník LN Jan Macháček se ekonomů, pedagogů a analytiků ptá: Jak to vidíte vy?

Evropská unie (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropská unie (ilustrační foto) | foto: Reuters
Evropská unie (ilustrační foto)

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Někteří finanční analytici se domnívají – například komentátor deníku Financial Times Wolfgang Münchau –, že Evropská unie čelí bezpočtu krizí a hrozbě rozpadů na třech frontách – eurozóny a napětí mezi předluženým jihem a spořivým severem; schengenského prostoru; a liberálních hodnot proti autoritářství mezi Východem a Západem

Jiní finanční analytici – například komentátor Bloombergu Leonid Beršidskij – jsou přesvědčeni, že hrozbu rozpadů má EU za sebou. Řecko chce zůstat v eurozóně a bude se chovat podle toho, Schengen přežil, kontroly jsou jen dočasné a mírné, a populisté byli na Západě poraženi, vyhráli jen v Polsku, ale to je ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi málo platné.

Jak to vidíte vy?



Ivan Pilip, ekonom

Ivan Pilip, ekonom

Nevzdychat, ale upravit mechanismy

Rozhodování o možnosti rozšiřovat dnešní EU na východ historicky připadlo na období, kdy se potvrdil plán vytvoření společné měny, tedy v době pro staré členské země poměrně náročné. Navzdory tomu po letech diskusí EU přijala státy bývalého východního bloku, čímž se počet členských zemí se zvýšil až na současných osmadvacet.

Za hranicí tohoto rozšiřování zůstalo Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko a státy jihovýchodního Balkánu. Má-li někdo pocit, že tím byly uchráněny ztráty suverenity a dalších historických neštěstí, měl by přesněji definovat zásadní výhody, jež tyto státy vůči členským zemím EU přesně mají.

Nemalá dávka zatvrzelosti

Není sporu, že EU odmítnutím tehdejšího dilematu „prohloubení, nebo rozšíření“ a přijetím obou strategií naráz zvýšila rizika pro další postup integrace původních členů. Je ale také nesporné, že naprostá většina občanů dnešních nových členských zemí toto rozhodnutí ocenila a přijala jako potvrzení návratu mezi standardní demokracie. Na tomto faktu mohou pozdější problémy a změny nálad stěží něco změnit.

Tvrzení, že krize po roce 2008 vznikly jako důsledek existence EU, vyžaduje nemalou dávku zatvrzelosti vůči této instituci

Časem se potíže dostavily – část z nich jistě ovlivněna nedokonalostmi uspořádání EU, část je však daná tím, že na světě to tak už chodí: občas je doba klidná a občas přicházejí krize. Tvrzení, že krize po roce 2008 vznikly jako důsledek existence EU, vyžaduje nemalou dávku zatvrzelosti vůči této instituci.

Finanční krize v roce 2008 vznikla v USA a v Evropě jako první zasáhla nečlena EU – Island. Řecká krize se sice týkala člena EU a eurozóny, ale naprostá většina jeho problémů byla založena v dobách dávno minulých. A pokud jde o migraci, reakce EU má k dokonalosti jistě daleko, ale příčinou rozvratu Blízkého východu a masového exodu obyvatel rozhodně není.

Podstatná otázka

Stejně je otázkou, zda by řešení všech uvedených problémů bylo efektivnější, kdyby je státy řešily každý sám. Pravděpodobně by vzájemného napětí, obchodních střetů a hraničních uzávěr bylo mnohem víc než nyní. Nakonec, podstatná rozhodování v rámci EU přijímá Evropská rada, která není žádnou nadnárodní byrokracií, ale souborem zvolených zástupců jednotlivých členských zemí EU.

Je otázkou, zda by řešení všech uvedených problémů bylo efektivnější, kdyby je státy řešily každý sám. Pravděpodobně by vzájemného napětí, obchodních střetů a hraničních uzávěr bylo mnohem víc než nyní.

Cestou k překonání problémů nejsou povzdechy, jak špatně EU funguje, ale úprava jejích mechanismů, aby příští krize bylo možné řešit rychleji a efektivněji. A že další krize přijdou, není z historie pochyb.

Pokud jde o Wolfganga Münchau a jeho převažující nejen )euro)skepticismus, asi nejvýstižněji na něj zareagoval jeden z čtenářů (nickname Faustulus) v diskusi pod článkem: „Není žádný problém z těch, které Münchau uvádí, který by neexistoval i uvnitř Spojeného království. Je tady rozdělení mezi City a periferii, Skotové hrozící opuštěním měnové unie, bohatí a chudí a menšiny. Jen problém pojmenujte a hned jej tu najdete. Jde jen o to, že pan Münchau dává přednost tomu hledat je v Evropské unii.“

A bohužel zdaleka není sám, zbývá jen dodat.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Hon na východoevropské čarodějnice

Bylo rozšíření Evropské unie chybou? Někteří západní levicoví komentátoři — a britská strana UKIP — soudí, že bylo. UKIP se pohoršuje například nad polskými řemeslníky, kteří údajně berou domácím práci.

To je samozřejmě nesmysl, protože domácím se díky vyspělému sociálnímu systému nechce manuálně pracovat. Zkuste v Londýně sehnat někoho, kdo vám pomůže s instalací kuchyňské linky nebo s novou podlahou. Seženete nejspíše Poláka. Jen při mimořádně velkém štěstí českého řemeslníka.

Ideologicky podmíněná xenofobie

Levicová kritika rozšíření EU je založena na čiré ideologicky podmíněné xenofobii: oni nejsou jako my, oni mají tu drzost myslet jinak, hlasovat jinak a uznávat jiné priority než my. Ti barbaři z Východu se odmítají klanět božstvu sociálního státu a dokonce považují socialismus za sprosté slovo, ó hrůzo. Neměli jsme je přijímat do našeho elitního klubu, ty bezcenné východní podlidi.

Levicová kritika rozšíření EU je založena na čiré ideologicky podmíněné xenofobii: oni nejsou jako my, oni mají tu drzost myslet jinak, hlasovat jinak a uznávat jiné priority než my

Veškeré pohoršení nad „neliberálními demokraciemi“ v Maďarsku a nyní v Polsku pochází od lidí, kteří by nejraději veškerou diskusi zredukovali na otázku, zda je dobrý sociální stát, nebo ještě sociálnější stát; zda je dobrá rychlá evropská integrace, nebo ještě rychlejší integrace; zda je proti extrémistům žádoucí zakročit přísně, nebo ještě přísněji. Definice slova „extrémista“ zní: „Ten, kdo s námi, tolerantními liberály, nesouhlasí.“

Je pozorovatelným faktem, že s rozšiřováním EU se prohlubují a do popředí vystupují její vady. To však nemá nic společného s rozšířením samotným. EU prochází krizemi v důsledku stále hlubší integrace: stačilo například deset let od zavedení eura a přišla nejhorší bankovní krize od třicátých let. Krize, která byla způsobena faktem, že společná měnová politika nemůže fungovat.

Obchodní federace

Evropská unie by mohla fungovat dobře, pokud by byla zredukována na pouhou obchodní federaci. Zrušme euro, zrušme Evropskou komisi, zrušme Evropský parlament, zrušme evropské dotace, zkrátka celý ten habsburský barokně nabubřelý aparát, který představuje břemeno na krku kontinentu. Ponechme jen malý sekretariát v Bruselu, který bude dohlížet na volný obchod a pohyb osob, zboží a kapitálu.

EU by mohla fungovat dobře, kdyby byla zredukována na obchodní federaci

To se samozřejmě nestane. Kapři si nevypustí lukrativní rybník. Z vadného fungování EU tedy budou obviňováni všichni, kdo s problémem nemají nic společného. Wolfgang Münchau a jeho hon na východoevropské čarodějnice jsou dokladem tohoto chování.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Společná pravidla nestačí

Všechny nedávné a současné evropské krize se odehrávají v oblastech, kde nesporný společný zájem EU naráží na nedostatek pravomocí orgánů unie. Jsou proto důsledkem integračního procesu, v němž byla porušena zásada subsidiarity kompromisem, v němž byly některé problémy, které je zřejmě možné řešit jen na celoevropské úrovni, ponechány v pravomoci jednotlivých členských států EU.

Představa autorů těchto kompromisů byla, že tam, kde chybí evropská exekutivní pravomoc, nastoupí společná pravidla. Proto byla například měnová unie zavedena bez jakékoli unie fiskální a bankovní, ale s maastrichtskými kritérii; Schengen bez adekvátní ochrany vnějších hranic, ale s Dublinskými smlouvami či společná bezpečnostní politika bez společné armády či policie.

Mimořádná stabilita

Krize ukázaly, že pravidla tohoto druhu nestačí. Jediným východiskem proto dnes je společné dohadování členských států v Radě EU, a to je notoricky pomalé a nestačí rychlosti průběhu krizí. To vytváří dojem neefektivnosti. Přitom je překvapivé, jak se i v této situaci daří (byť se špatně odpustitelným zpožděním) přece jen situaci řešit.

Vcelku EU projevuje mimořádnou stabilitu v době těžkých zkoušek. A je třeba zdůraznit, že krize nenastávají tam, kde je integrace dovršena.

Světovou finanční krizi eurozóna ustála včetně jejího řeckého extrému. Migrační krize dosud trvá, ale existuje významný pokrok a lze doufat v nejlepší. (Horší je to s bezpečnostní politikou, kde debakly na Balkáně a v Libyi zachránilo spojenectví s USA.) Ani Schengen ještě nebyl narušen, jak se často říká, protože schengenské smlouvy s obnovou dočasných kontrol v kritických situacích počítají.

Vcelku EU projevuje mimořádnou stabilitu v době těchto těžkých zkoušek. A je třeba zdůraznit, že tyto krize nenastávají tam, kde je integrace dovršena, například v oblasti společného trhu zboží, nýbrž právě tam, kde „národní zájmy“ členských států zabránily efektivní integraci.

Chybné ústupky

Lidé často z neznalosti vytýkají „Bruselu“, tedy Evropské komisi (EK), neschopnost tyto krize řešit, ačkoli jde vesměs o situace, kdy je EK řešit nesmí, protože pravomoci zůstávají vládám členských zemí EU. To je zejména zřejmé v případě migrační krize: obranu vnější hranice členské státy nikdy nepostoupily EK, ale následně v jejich obraně mnohé selhaly.

Rozšíření EU asi chybou nebylo, ale ústupky žárlivosti členských států EU v oblastech pro Evropu životně důležitých chybou byly

Předpokládám proto, že logika věcí dovede Evropu v důsledku těchto krizí k přepracování vnitřních mechanismů, aby se plně uplatnily zásady subsidiarity, tedy k přesunu pravomocí k centru tam, kde je problém řešitelný jen z centra – a kde lidé odpovědnost již dnes centru připisují.

Rozšíření EU asi chybou nebylo, ale ústupky žárlivosti členských států EU v oblastech pro Evropu životně důležitých chybou byly. Vystoupení Velké Británie by chybou bylo, ale neodehraje se.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Vymýšlení neexistujících problémů

Heterogenita dnešní členské základny EU je již delší dobu víc než evidentní a jediné, co by mohlo být předmětem seriózní debaty, jsou náklady na přetrvávající pokusy o její homogenizaci.

Pro případnou dezintegraci EU má pak zásadní význam teze, že jde o politický projekt, tedy že argumenty pro vznik a udržování EU byly a vždy budou především mocenské, nikoli například ekonomické či kulturní.

Problém kulturní zaostalosti

Omezíme-li se na politicko-mocenské základy EU, měli bychom nejdříve připomenout (utopené) náklady, které do ní vložily už celé generace vládnoucích elit. Kolosální objemy peněžních prostředků navíc zajišťují, že se z evropanské byrokracie stala nezničitelná mašina, jejímž primárním zájmem je permanentní dočerpávání permanentně rostoucích provozních nákladů.

Zůstává-li Turecko v NATO a je-li Saúdská Arábie náš nejnovější válečný spojenec, nevím, proč zrovna moje kulturní zaostalost by měla být největším problémem dnešního západního Západu

Následně, již jen za negativní externalitou, je vymýšlení neexistujících problémů a – co zejména – popírání, že skutečně vážné problémy lze a je třeba řešit na národní úrovni. Druhý politicko-mocenský pilíř nezrušitelnosti EU je ovšem ještě vážnější. Její rozšiřování totiž mohou mnozí interpretovat i jako součást exportu našich univerzálních hodnot na Východ.

Důvodem této expanze by pak mohla být i naše předběžná opatrnost ohledně opačného toku mocenských a kulturních zájmů z Východu. Výsledkem je, že dnes z Východu na Západ proudí statisíce lidí, a tím i jejich představ o pravdě a lásce. Přidáme-li, že Turecko zůstává v NATO a Saúdská Arábie je náš nejnovější válečný spojenec, nevím, proč zrovna moje kulturní zaostalost by měla být největším problémem dnešního západního Západu.



Petr Strejček, Brno International Business School

Petr Strejček, Brno International Business School

Problémem je politický systém

V poslední době se objevují fatalistická prohlášení o konci Evropské unie, jejím rozpadu či postavení na křižovatce dějin. Můžeme se dohadovat nad směry, vrstvami a dimenzemi současného rozštěpení tohoto nadnárodního uskupení.

Problémem není neustálé rozšiřování EU, krize (těmi procházejí i jiné státy) ani (ne)autoritářské politické režimy v členských zemích, ale samotný politický systém unie. Nevím proč, ale v této souvislosti se mi vybavuje pohádka Boženy Němcové o chytré Horákyni – Evropská unie není ani stát, a již není ani pouhou ekonomickou organizací.

Dvě řešení

Současná doba je dle mého subjektivního názoru nejvhodnější k debatě o budoucí podobě EU. Brusel ani Evropská komise od roku 1951 ani slůvkem nenaznačily konečnou podobu EU. Obecně spějeme (velmi obezřetně) k federaci. Fajn. Ale jaká federace to bude? Prezidentská, poloprezidentská, parlamentní? Zaslechla půl miliarda občanů EU vůbec náznak debaty na podobné téma? Ne.

Brusel ani Evropská komise od roku 1951 ani slůvkem nenaznačily konečnou podobu Evropské unie

Zatím přešlapujeme na místě a demokracie se spolu se svobodou z EU pomalu vytrácejí. Jak z centra (Brusel), tak z periferie (Maďarsko, Polsko, posílení krajní pravice – například Francie). Jak to může dopadnout? Před Bruselem stojí v současnosti jen dvě možnosti řešení.

Prvním je návrat k ekonomické organizaci a (konečně) odstartování celounijní debaty o podobě demokratického a svobodného politického systému EU ve všech členských zemích. Může to trvat desetiletí... celé generace. Druhou cestou je „násilné“ vytvoření oktrojované federace v nejkratší době s koalicí „ochotných“ zemí – v tomto případě se domnívám, že není vhodná doba.

Návrat před rok 1992

Současná podoba unie naprosto nevyhovuje a je chycena v pasti vlastní nefunkčnosti a pouze formální (formalizované) činnosti. Instituce a byrokraté EU jen zoufale napodobují stát. Smutné je, že okolní svět – například Vladimír Putin – situaci zná, dokonce s tím ve své politice vědomě kalkuluje.

Osobně se přikláním k návratu před rok 1992, k návratu k Evropskému společenství na úrovni jednotného vnitřního trhu a postupnému a otevřenému rozhovoru o politickém systému EU

Voliči členských států EU drží „vykastrované“ volební hlasy a nemají možnost si zvolit reprezentující administrativu. Naopak nezvolená administrativa (Evropská komise) drží „vykastrované“ pravomoci a v krizových situacích se bez národních států neobejde. Líbí se vám takový politický systém?

Wolfgangu Münchauovi mohu s čistým svědomím odpovědět, že nikoli rozšíření, ale samotný politický systém EU je největším problémem a krizí unie. Osobně se přikláním k prvnímu uvedenému řešení, tedy k návratu před rok 1992, návratu k Evropskému společenství na úrovni jednotného vnitřního trhu a postupnému a otevřenému rozhovoru o politickém systému EU. Jiná cesta bude jen další strategickou chybou, které Brusel bohužel vrší již od rozpadu bipolárního uspořádání světa.



Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Obtížné kompromisy

Evropská unie je sice historický slepenec jednotlivých politických kompromisů, ale jako celek velmi robustní konstrukce. V minulosti přestála řadu krizí, které už nemáme v paměti, takže současné klubko krizí nám přijde nepřekonatelnější, než skutečně je.

Stále platí, že některé politiky jsou jednoznačně přínosné pro všechny – společný trh, Schengen – a členské státy se je snaží udržet, čímž jsou ochotné ke kompromisům v politikách, které potřebují reformy – migrace, euro.

Ztráta akceschopnosti

Daní za rozšíření je větší a komplexnější EU, kde se reformní kompromisy hledají obtížněji. Z toho vyplývá pochopitelná frustrace, která však opomíjí fakt, že ani v menším počtu a pod taktovkou dua Kohl-Mitterand nebyla dohoda ani rychlá, ani jednoduchá. Nicméně zatím se vždy kompromis najít podařilo, byť na poslední chvíli, kdy už to nešlo nijak odkládat. Posledním příkladem je dohoda o bankovní unii z června 2012, která prošla jen pod akutní hrozbou rozpadu eurozóny. S migrací to asi bude podobné.

Vinit rozšíření ze ztráty akceschopnosti nedává smysl i proto, že není zřejmé, které z rozšíření nese vinu

Vinit rozšíření ze ztráty akceschopnosti nedává smysl i proto, že není zřejmé, které z rozšíření nese vinu. Momentálně největší vlny způsobuje to z roku 1973, kterým přibyla mezi členy Velká Británie. Xenofobní extrémisté ve vládě přišli s rozšířením z roku 1995, neboť tento primát připadl Rakousku s Haiderovou stranou.

Problémy s eurem jdou jednak za přijetím Řecka v roce 1981, jednak za sjednocením Německa (vstup NDR do EU v roce 1990 Francie a Británie podmínily dohodou na společné měně). Takto by se dalo pokračovat buď až k nesmyslnému závěru, že nejlepší je nespolupracovat vůbec, nebo k rezignovanému poznání, že evropská integrace je pomalá a složitá z definice, a proto nemá smysl se vzájemně obviňovat.



Monitor Jana Macháčka

Počet příspěvků: 4, poslední 9.1.2016 04:17 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.