Ať drobné pohledávky vymáhá stát

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Dnešní otázka je z trochu jiného soudku než obvykle. Česká správa sociálního zabezpečení má právo v případě vymáhání dlužných částek obstavit účty, ale může rovněž své pohledávky předat exekutorům, jak také činí. Je správné, že instituce se slovy „sociální zabezpečení“ v názvu může takto přispět k sociální destrukci, kdy jedinci a rodiny mohou přijít o střechu nad hlavou? Nemohly by se instituce jako správa sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovny spokojit s tím, že dlužník nebude mít nárok na důchod nebo si zdravotní výkon bude muset zaplatit? Jistě to souvisí s celkovým rámcem diskuse o tom, zda této společnosti nepřerostli exekutoři a exekuce přes hlavu, což má jak známo i své politické důsledky. Je správné, aby Česká správa sociálního zabezpečení své pohledávky předávala exekutorům?

Jan Mládek, ekonom

Soft verze exekucí

V případě České správy sociálního zabezpečení při vymáhání pohledávek a vlastně i při vymáhání pohledávek obecně by mělo být použití agresivních soukromých exekutorů až dalším stupněm poté, co selžou nástroje státu. Činnost exekutorů je obecně prospěšnou činností, která umožňuje věřitelům získat své pohledávky od neplatičů. Když nefunguje vymáhání pohledávek, začínají drhnout kolečka hospodářství.

Problém v České republice je v tom, kam se patologicky vyvinul systém exekucí. Namísto toho, aby se exekutoři zaměřili na firmy a bohaté jedince, kteří chtějí žít na úkor svých věřitelů, dle slavného rčení feldkuráta Katze „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčují!“ se zaměřili na řadového občana s podprůměrným příjmem, který nezaplatil pokutu za černou jízdu v hromadné dopravě nebo účet za telefon. Je totiž nejsnazší kořistí, která zpravidla neví, jak se bránit, a výdělek exekutora je neúměrný dlužné částce. V případě firem exekutoři zjistili, že je to daleko těžší: buď narazí na prázdnou kancelář, anebo na armádu právníků.

Řešením by bylo, kdyby nižší sumy, řekněme do dvaceti tisíc korun, vymáhala státní instituce, třeba Česká pošta, a dala neplatiči šanci dluhy doplatit. Definičně by takové vymáhání bylo soft a část dlužníků by na něj nereagovala. To by však neznamenalo žádný systémový hazard, protože takový dlužník v by okamžiku, pokud by jeho dluhy přesáhly dvacet tisíc, byl předhozen soukromému exekutorovi, který by konal.

Dluhy je třeba platit, ale není nutno dřít průměrného občana za každý drobný přestupek nebo zneužívat jeho neúmyslné opomenutí. Řešením je přesměrovat exekutory na větší dlužníky a malé vymáhat státem, dokud jsou malé. Politicky by to hodně pomohlo.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Morální hazard

Nepřipadá mi, že by bylo rozumné obecně omezit vymáhání dluhů pro Českou správu sociálního zabezpečení jinak než pro jiné složky státní služby. Problém s exekucemi u nás není v tom, kdo pohledávky vymáhá, ani v tom, zač ty pohledávky jsou. Z hlediska zavinění, neodpovědnosti nebo míry zoufalosti je každý případ specifický a snaha rozlišovat různé kategorie podle věřitele by vedla k morálnímu hazardu. 

Exekutor snad již dnes má především konfiskovat hotovost a podobně dostupné prostředky, a pak až zabavovat věci. A také již dnes snad existuje výčet věcí, které zabavit nesmí. Pokud se stále opakují případy zřejmé neúměrnosti exekucí k zavinění nebo problémy nepřihlédnutí k sociální situaci dlužníka, je třeba napravit zákony a předpisy řídící všechny exekuce, nikoli jen ty, které se týkají vybraných úřadů.

Na druhé straně by úředníci měli být vedeni k tomu, aby užívali zdravý rozum při vymáhání pohledávek. Péče řádného hospodáře, jíž jsou státu povinováni, tento zdravý rozum předpokládá. V situaci, kdy je možno prostě zabavit dávky, které dlužník dostává, není správnou péčí řádného hospodáře poslat drahého exekutora, jehož náklady zvýší dlužníkův dluh. Většinou však situace nebývá takto jednoduchá.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Až poslední možnost

Jde o zásadní problém. Vždyť jen podle dat Exekutorské komory bylo v Česku přes 860 tisíc lidí v exekuci. Každý desátý Čech starší 15 let se tak podle statistik potýká s exekucí. Důvodem, proč lidé padají do exekutorských pastí, však ve velké míře není jejich lehkovážnost či výrazná nezodpovědnost. Nebo že by jim snad chyběla finanční gramotnost, jak se nám někteří obhájci systému snaží namluvit. 

Do exekuce se může dostat každý z nás. K pádu do dluhové pasti totiž často vedou neočekávané životní události, jako je například rozpad manželství, úmrtí někoho blízkého, či neúspěch v podnikání. Na jedné straně se tak lidé potýkají s těžkými situacemi v osobním životě, na druhé straně musí vzdorovat tlaku, jenž využívá jejich dočasné zranitelnosti v tíživých životních etapách. To následně roztáčí spirálu, ze které se lze jen těžko vymanit.

Orgány státu by měly v případech vymáhání dlužných částek přistupovat k těmto skupinám odpovědně a předání pohledávky exekutorovi by mělo být až definitivně poslední možností. V této oblasti bychom měli své síly spíše napnout na to, jak zadluženým lidem pomoci v jejich návratu do normálního společenského života. Česká správa sociálního zabezpečení by tu pak měla být především proto, aby nám v těchto chvílích pomohla, nikoli aby zvyšovala celkový počet exekucí, kterých je v Česku vedeno až 4,6 milionu.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Vzkříšení diskuze

Položená otázka je pro mne příliš konkrétní, abych se byť jen pokusil na ni odpovědět. Nicméně komentář, který je k otázce připojen, mi připomenul vcelku živé diskuze z první poloviny 90. let ohledně vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, resp. o ochraně věřitele před nezodpovědným dlužníkem. Zřejmě v souvislosti s takovými diskuzemi totiž došlo, pro mne docela překvapivě, k privatizaci činnosti exekutorů a třeba i notářů.

Dnes mohu jen konstatovat, že debaty uvedeného kalibru utichly zhruba s koncem Klausovy vlády, nejspíš proto, že žádný z následujících premiérů nedokázal na skutečně vážná ekonomická témata přitáhnout širší pozornost.

Z uvedené doby tedy možná stojí za připomenutí, že nezodpovědní mohou být nejen dlužníci, ale i věřitelé, například zaměstnavatelé, kterým jejich zaměstnanci dluží kvalitně odvedenou práci proto, že požadovaná kvalita byla mimo jejich schopnosti. Stejně nezodpovědný ovšem může být i stát, když na občany uvalí povinnosti, které se například míjí s jejich kulturními návyky.

Podstatně sofistikovanější a třeba i spornější jsou pak návrhy, podle nichž by měly soudy stanovovat náhradu škody spíš podle platební schopnosti škůdce, než podle nějak vypočítané velikosti této škody.

Otázky to jistě nejsou jednoduché. Co by ale nemělo být pro naše elity až tak složité, je vzkříšení diskuzí, které řadím mezi mnohé další oběti Sarajevského atentátu z listopadu 1997.