Vypukne další globální krize?

Ekonom Satyajit Das se zamýšlí, zda svět směřuje do krizového vývoje podobného rokům 1997–1998. Jan Macháček se v Debatě ptá: Co o nové hrozbě globální krize soudíte vy?

Hospodářská krize (ilustrační obrázek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hospodářská krize (ilustrační obrázek). | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Hospodářská krize (ilustrační obrázek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Ekonom Satyajit Das publikoval ve Financial Times článek, který se zamýšlí nad tím, zda svět směřuje do krizového vývoje podobného rokům 1997–1998, kdy jsme byli svědky nejprve asijské krize a následně krize dalších nových trhů: Ruska, Brazílie, Argentiny apod.

Podle Marka Twaina se historie nikdy identicky neopakuje, ale může se rýmovat. Co se nám podle Dase rýmuje dnes? Jsou tu slabý růst, vysoká zadluženost, disinflace a deflace, politicky motivované a destruktivní kompetitivní devalvace měn, zvýšená finanční rizika, bubliny, špatné oceňování... Co tedy může nastat?

  • Americká aktiva se mohou dostat pod tlak kvůli drahému dolaru. Američtí exportéři se mohou dostat do problémů, výdělky korporací v cizině poklesnou.
  • Nízké ceny ropy sníží hodnotu akcií producentů ropy, sníží se tempo fúzí a akvizic, tedy dalšího faktoru, který tlačí ceny akcií vzhůru.
  • Úvěrový trh bude poškozen finančními problémy energetických firem.
  • Nové trhy budou oslabovat. 75 procent zahraničního dluhu nových trhů je v dolarech, dolar ale bude posilovat, financování dluhu se prodraží.
  • Injekce likvidity z Evropy, Japonska a Číny nebudou stačit nahrazovat zhoršující se dostupnost dolarů v momentu, kdy USA skončí s experimentální politikou.
  • Nakonec – nízký růst a nízká inflace v Evropě budou mít také, spolu se sankcemi, globální dopady.

Americká ekonomika je na ráně. Mezi 500 firmami z indexu Standard & Poor‘s absorbuje energetický sektor 25 procent kapitálových výdajů i 25 procent výdajů na vědu a výzkum.

Co soudíte o nové hrozbě globální krize vy?



Jan Novotný, Cass Business School & Richfox Capital

Jan Novotný, Cass Business School & Richfox Capital

„Mechanické“ zpomalení není panický propad

Svět je na pokraji globální krize pokaždé, když se začtete do ekonomických analýz a blogů. Vždy narazíme na myšlenkovou úvahu, která nemůže vést k ničemu jinému než ke krizi, náhlým propadům a panikám. Problém je, že málokdy podobné úvahy vyjdou a málokdo si přímo vsadí na to, že právě teď nastanou. Ex post jsme sice schopní krizi vysvětlit, ale v reálném čase je mechanismus krize často sporadický a nepředvídatelný.

Řecko mohlo způsobit globální problémy jen tehdy, dokud jsme nebyli schopni popsat rozsah, kam až může jeho bankrot zasáhnout

V tomto kontextu je třeba odlišit, bavíme-li se o standardním „mechanickém“ zpomalení ekonomiky, o kterém píše Satyajit Das a které lze do určité míry popsat, nebo o panickém propadu a globální krizi, jaká nastala v roce 1998. Thajskem počínaje se několik asijských ekonomik dostalo do vážných fiskálních problémů – svou ekonomickou situaci nechaly tyto země zajít tak daleko, neboť do poslední chvíle věřily, že Spojené státy, majitelé rezervní měny, na kterou byly lokální měny závislé, zasáhnou a region zachrání. To se bohužel nestalo a vyvolalo to šok, který měl globální přesah.

Nutnost šoku pro rozvinutí se krize je patrná i z pohledu problémového Řecka. To mohlo způsobit globální problémy jen tehdy, dokud jsme nebyli schopni popsat rozsah, kam až může bankrot Řecka zasáhnout. Dnes jsme plně schopni popsat mechanismy, které bankrot způsobí, čímž jsme de facto na podobný scénář připraveni a stali jsme se vůči němu do velké míry imunní. Jak je dnes patrné, řecké trable jsou především řecké.

Na hru na kuře nedojde

Ano, současná situace napovídá, že existuje reálný scénář globálního zpomalení ekonomického tempa. Zpomalení je ale příliš hmatatelné, aby vytvořilo velký šok, který bude mít panický lavinovitý efekt, a spíše než krizi lze očekávat recesi.

V případě nedostatku globálního kreditu můžeme čekat, že Fed přistoupí na otevření přímých kanálů nejen mezi typickými spojenci jako EU či Japonsko

V dnešní době jsme sice svědky kompetitivního devalvování měn, ale ještě jsme daleko od měnových válek. Centrální banky, na které často nekompetentní vlády přenesly povinnost řešit fiskální krize, musejí jednat a dostat své země do konkurenceschopné pozice. Není tedy překvapivé, že spolu centrální banky do určité míry soupeří, ale na druhou stranu zde existuje jasný konsenzus a dostatečná komunikace, že zde nedojde na hru na kuře.

I americký Fed si je dnes více než v minulosti vědom, že jeho kroky mají globální a často negativní přesahy. V případě nedostatku globálního kreditu můžeme čekat, že Fed přistoupí na otevření přímých kanálů nejen mezi typickými spojenci jako EU či Japonsko, ale mezi více zeměmi. Podobné kroky, které byly například v době Asijské krize nemyslitelné, dokážou dělat zázraky, jak ukazuje zkušenost z Jižní Koreje. Navíc, můžeme říci naštěstí, je globální recese příliš živě přítomna v myslích lidí, kteří rozhodují.



Petr Strejček, Brno International Business School

Petr Strejček, Brno International Business School

Nová doba

Přísloví Marka Twaina může mít částečně pravdu v rýmování ekonomické situace v Ruské federaci. Roky 1997–1998 se mohou v této zemi se současností veršovat faktem nízkých cen uhlohydrátů, a to i s negativními důsledky pro ruský rozpočet. Tehdy právě tato skutečnost definitivně poslala Borise Jelcina do dějin a cenový obrat stejných komodit (po roce 2000) vynesl Vladimira Putina na vrchol popularity.

Státy jihovýchodní Asie, včetně komunistické Číny, mají liberálnější zákoníky práce než většina států liberální Evropské unie

Ve světě se historicky opakuje několik kauzálních trendů, které jsou si podobné, a je na jednotlivých státech (i jedincích), jak rychle se poučí. Ruskem se však výčet srovnání let 1997–1998 se současností dá uzavřít. Domnívám se, že ekonomická situace v jiných, v otázce zmíněných zemích je rozdílná. Stejné herecké obsazení ještě neznamená, že se bude hrát stejná inscenace jako před lety.

Světová ekonomika a politika doznala od přelomu milénia strukturálních změn a trendy Nového regionalismu postupně překreslily mapu světové dělby práce. Dřívější rozdíly mezi „centry a periferiemi“ už nejsou tak hluboké a svět už prostě není to, co býval. Státy jihovýchodní Asie, včetně komunistické Číny, mají liberálnější zákoníky práce než většina států liberální Evropské unie. A evropské pochopení pojmu globální krize může být v jiných regionech interpretováno jako srovnání hospodářské a životní úrovně.

Více ekonomických center

Přiklonil bych se k té verzi budoucího výkladu, ve které dochází k navyšování počtu světových ekonomických center se souběžně probíhajícím trendem srovnávání podmínek hospodářské soutěže. Při troše zamyšlení zjistíme, že některá centra vstupují do nového boje o místo na slunci se silnou výbavou devizových rezerv, jiná zas s předluženými veřejnými i soukromými rozpočty. Některá centra budou mít výhodu flexibilní a učenlivé pracovní síly, jiné regiony ani přes dotované rekvalifikační programy nenajdou pro důležité obory potřebné odborníky.

Některá centra vstupují do nového boje o místo na slunci se silnou výbavou devizových rezerv, jiná zas s předluženými veřejnými i soukromými rozpočty...

A budou pravděpodobně místa ve světě, která se zaměří na vědeckotechnický rozvoj a mohou chrlit jeden patent za druhým. Na druhé straně některé regiony mohou světu nabídnout skvělé psychologické studie o jedinci v postmoderní společnosti, metody aktivní relaxace, genderové analýzy, anebo dokonce nabízet ostatním zahraničním stážistům celé kurzy sociologie, základy v oboru cestovního ruchu nebo například úvody do moderního marketingu, firemní komunikace a základů reklamy.

Mark Twain má velkou pravdu, dějiny se mohou rýmovat, ale doplnil bych jen, že místa rýmování se mohou geograficky měnit. Trochu mě v mysli mrazí imaginární situace, ve které mohou moji studenti prodávat v dobových krojích medovníky, karamelové cukrovinky nebo jiné „místní speciality“ turistům například z Číny, Ruska, Brazílie nebo Vietnamu a přitom jim budou za poplatek pořizovat fotografie z místních skanzenů.



Jaroslav Borovička, New York University

Jaroslav Borovička, New York University

Hodnota konzistentní analýzy

Jak říkají herci z Divadla Járy Cimrmana v přednášce ke hře Švestka, „profesor Zdeněk Nejedlý, zvláště na sklonku života, začal – dejme tomu – husitským hnutím a teď řetězcem nejrůznějších asociací se dostal k rekreaci ROH, plnění plánu ve výkupu brambor, až skončil – dejme tomu – tradičním poděkováním straně a vládě třeba za dostatek citrónů na vánočním trhu“.

Článek Satyajita Dase profesora Nejedlého v mnohém připomíná a podobně vypadají i jeho další statě. Ve snaze vypadat zajímavě nakupí množství faktů bez detailní analýzy, takže článek vypadá jak dort od pejska a kočičky. Problém je však v konzistenci argumentů.

Ve zmiňovaném článku z Financial Times z 23. února například píše:

  • „Dodatečné finanční injekce v Evropě, Japonsku a Číně nemohou nahradit snížené množství dostupných dolarů v důsledku ukončení programu kvantitativního uvolňování ze strany amerického Fedu.“

Naproti tomu, dne 21. ledna v podobném článku s jiným katastrofickým scénářem, tentokrát uveřejněném v britském Independentu, píše:

  • „Redukce injekcí likvidity ze strany amerického Fedu je nahrazována uvolněnější měnovou politikou v Japonsku, Číně a Evropě, která zvyšuje ceny aktiv.“

Tak jak to vlastně je?

Podobně o dopadech snížených cen ropy. 23. února:

  • „Klesající ceny ropy snižují výnosy, cash flow a hodnotu aktiv výrobců energií, ropných společností a dodavatelů zařízení na těžbu ropy.“

Naproti tomu 21. ledna:

  • „Klesající ceny ropy podněcují optimismus, který zvyšuje příjmy v rozvinutých zemích, a podporují spotřebu.“

Obojí je do určité míry pravda. Klesající ceny ropy mají své přínosy i negativní dopady. Ale uvádět v každém z článků pouze jeden argument za účelem vytvoření dvou (vzájemně nekonzistentních) katastrofických scénářů je zavádějící a neupřímné.

A tak by se dalo pokračovat. Ve většině případů by však bylo lepší věnovat se podrobnější analýze menšího množství argumentů. Možná ale takovéto katastrofické články dobře fungují jako marketingový tahák pro prodej Dasových knížek.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Rizika hypotetická a riziko skutečné

Dasův článek je spekulativní do té míry, že je obtížné se k němu vyjádřit. Teoreticky by se podobný scénář mohl uskutečnit. Ve skutečnosti ale nevíme, jestli dolar je „drahý“, ani nevíme, zda bude ještě dražší, nebo naopak. Je obtížné tvrdit, že tempo fúzí a akvizic je taženo vysokými cenami akcií, když ve skutečnosti to může být přesně naopak. Rozsah možných problémů energetických firem je obtížné odhadnout, stejně jako je těžké odhadnout rozsah úspor a zvýšených zisků, které jiné typy firem budou mít díky levnější energii.

Pokud jde o emerging markets, oslabují již několik let a na světovou ekonomiku to nemělo žádný zvláštní dopad. (Proč by také mělo mít? Všechny emerging markets dohromady představují ne více než desetinu celkové světové burzovní kapitalizace.) A mluvit o „zhoršující se dostupnosti dolarů“ je pak spekulativní do té míry, že stejně přesvědčivě můžeme mluvit o opaku.

Evropský problém

Nízký růst evropských ekonomik je ovšem jiný a velmi skutečný problém. Evropa si bude muset zvyknout, že normální tempo hospodářského růstu po vyčerpání státní i soukromé dluhové expanze – evropské dluhy již vskutku nemají kam bobtnat – je někde poblíž nuly. Co Japonsko začalo, Evropa dovede k dokonalosti.

Tvůrcové evropské politiky mají o hospodářském růstu představu, že jde o cosi na způsob biblické many, která zázračně padá z nebe

A nejde zdaleka jen o dluhy. Evropa je největším globálním ekonomickým rizikem současnosti. Evropští politici zpravidla mají velmi chabé zázemí v oblasti ekonomie a financí. Pokud ano, je zpravidla teoretického charakteru, bez vztahu k reálné ekonomice a k fungování skutečných finančních trhů. Tvůrcové evropské politiky mají o hospodářském růstu představu, že jde o cosi na způsob biblické many, která zázračně padá z nebe. Hlavní problém je podle nich správné přerozdělování a regulace – růst se dostaví sám od sebe.

Evropa vyčerpala zdroje extenzivního růstu: státní i soukromý dluh. Intenzivnímu růstu brání částečně daně (zejména přímé daně a odvody z mezd), a hlavně regulace. Rok od roku přibývá direktiv a vyhlášek, které upravují všechny možné aspekty podnikání, často tak, aby téměř nebylo možné podnikat. Však je také vymýšlejí lidé, kteří v životě nikdy nepodnikali.

Evropa je blízko scénáři, který popisuje moderní klasické dílo nedávno publikované česky: Atlasova vzpoura. Popis světa, kterému vládnou úředníci, lobbisté a pseudointelektuálové, zatímco podnikaví a pracovití lidé postupně končí, zavírají své podniky a stahují se do soukromí... To je daleko větší a reálnější riziko než hypotetické problémy způsobené nízkými cenami energií.



Michal Brožka, hlavní analytik Raiffeisenbank

Michal Brožka, hlavní analytik Raiffeisenbank

„Bubáky“ vidím především v Evropě

Ano, některé podobnosti s krizovými devadesátými léty jsou, bylo jich mnoho a bude jich mnoho. Při aktuálním mixu očekávání růstu úrokových sazeb v USA a poklesu cen energetických surovin ohrožujícího jejich producenty vnímám zvýšenou pravděpodobnost výskytu krize v rozvíjejících se ekonomikách. Nepříliš pěkně v tomto smyslu působí tradičně Jižní Amerika. Ceny akcií jsou vysoko, ale to automaticky neznamená, že bude následovat jejich pád.

Co naopak tentokrát postrádám? Snahu uměle držet nadhodnocenou domácí měnu. Pro krize devadesátých let to byl podstatný prvek. Móda fixních kurzů vedla při krizi k vyčerpání devizových rezerv. Nyní je spíše „v módě“ kompetitivní devalvace, přičemž pro příklad můžeme zůstat doma. Nastává akumulace devizových rezerv. Na druhou stranu například Rusko je věrné své historické tradici a v krizi prakticky už je – spíše z geopolitických než ekonomických důvodů.

Odlišné zacházení

Větší obavy mám osobně z jiných skutečností. Na prvním místě z Evropy. Článek shodou okolností ze stejného vydání Financial Times od Gideona Rachmana má v titulku „Řecká dohoda nemůže spravit chyby eura“, je jedním z těch velmi chmurných a bohužel stále aktuálních „bubáků“ se kterými se budeme ještě dlouho potýkat.

Řada lidí a institucí si uvědomila, že s velkými riziky je třeba zacházet jinak než dosud

Krize z let 1997 až 1998 byly sice velké a pro mnohé účastníky bolestné, ale z dnešního pohledu na ně vzpomínám jako na příjemné zpestření mnohdy nudných ekonomických dat. Pravdou je, že v obou případech sehrálo mamutí roli chybně oceněné riziko. Zde vnímám za poslední roky citelné zlepšení.

Řada lidí a institucí si uvědomila, že s velkými riziky je třeba zacházet jinak než dosud. Nedokážu ale posoudit, jak velké to zlepšení bylo, zda se riziko vzniku globální krize a nákazy podařilo výrazně zmenšit. V některých případech se regulace naopak jeví nesmyslně a podkopává růst.

Užší prostor

Rizikových oblastí je celá řada. Mám obavy z budoucího vývoje Číny a potažmo Asie s riziky sahajícím do Austrálie. Mám obavy z dopadů demografického vývoje. To, o čem píše Satyajit Das, mě upřímně až tolik neděsí.

Pokud by přišel další velký průšvih, prostor pro záchranu by se zúžil

Souhlasím ale s faktem, o kterém hovoří – a sice s aktuální omezenosti hospodářských politik. Úrokové sazby jsou extrémně nízko a v některých případech dokonce v záporu. Řada zemí silně zadlužená. Pokud by přišel další velký průšvih, prostor pro záchranu by se zúžil.

Krize byly, jsou a budou, a parafrází slov Marka Twaina se krize rýmují. Pokud s tím budeme opravdu počítat, nemusely by mít natolik ničivé důsledky.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Západu hrozí nevyužití ozdravného potenciálu krize

Právě proto, že jde o jevy extrémně nepříjemné, jsou krize, bankroty a nezaměstnanost jediným efektivním prostředkem, jak nás zbavit neschopných či třeba i nepoctivých podnikatelů. To, co demokratickému Západu tedy hrozí, není krize, ale to, že nevyužije její ozdravný potenciál, že setrvá v dnešní stagnaci a nakonec skončí v úpadku.

Jde už jen o důsledky obecné příčiny hospodářského cyklu, tedy vyčerpání dosavadních zdrojů růstu

Jevy obsažené v dnešní Macháčkově otázce jsou samozřejmě negativní. Nicméně jde už jen o důsledky obecné příčiny hospodářského cyklu, tedy vyčerpání dosavadních zdrojů růstu. Ty, ze kterých jsme dodnes žili, byly dvojího druhu. Na prvním místě nám spadl do klína rozpad sovětského impéria, a tím i gigantické rozšíření trhu. A téměř současně s tím nás dopředu tlačila dnes už doznívající exploze informačních a komunikačních technologií.

Nyní tedy musíme vymyslet, čím tyto zdroje nahradit, co nového budeme vyrábět a komu to dokážeme prodat. Lisabonská smlouva podobně jako kdysi dokumenty RVHP doporučuje prosadit vědecko-technický rozvoj a naše Evropská unie za tímto účelem vytváří jeden fond za druhým. Každý libertarián by se spokojil s tím, kdyby těm nejtalentovanějším z nás nebylo vyhrožováno vězením, kdykoli se svými nápady byť jen přiblíží stále vyšší bariéře majetkových, daňových a ekologických předpisů.



Jan Bureš, hlavní ekonom Ery

Jan Bureš, hlavní ekonom Ery

Odkud přivane nová krize?

Nové velké krize jsou zpravidla pro většinu tržních hráčů překvapivé. Svět byl a bude plný nerovnováh, na které se nelze dívat optikou jedné ekonomické teorie. Teorie samy se vyvíjejí v závislosti na nových zkušenostech i na tom, jak zkušenosti ovlivňují vnitřní dynamiku klíčových institucí – vlády a centrální banky. Každá krize je tedy v něčem zcela nová.

Podle mnoha ekonomů byl irský realitní sektor nadhodnocený již od roku 2003, zamávala s ním ale až krize po pádu investiční banky Lehman Brothers

Většina moderních ekonomických krizí má svůj prapůvod v nadhodnocení aktiv (akcií, nemovitostí, dluhopisů), které je v horším případě spojené s rostoucím zadlužením. Každá krize si ale na sebe bere trochu jiný kabát. Vznikají nová finanční aktiva (CDO, CDS), vyvíjí se regulace i způsob reakce centrálních bank a postupně se výrazně mění i struktura ekonomik a způsob rozdělování bohatství uvnitř společnosti. Kulisy jsou v permanentním pohybu a historie nikdy nemá šanci se opakovat zcela přesně. A to nehledě na to, že vnitřní podstatou krizí nakonec zpravidla zůstávají předražené investice financované v dobách euforie příliš velkým dluhem.

I když se vám dobře podaří identifikovat kabát, ve kterém jsou nerovnováhy tentokrát schované, nemáte vyhráno. S řadou z nich se dá často relativně dlouho spokojeně fungovat. Podle mnoha ekonomů byl irský realitní sektor nadhodnocený již od roku 2003, zamávala s ním ale až krize po pádu investiční banky Lehman Brothers o více než pět let později.

Přitažlivý příběh, nebo iluze?

Někdy se od sebe také těžko odliší nebezpečné nerovnováhy a výraznější strukturální/tektonické posuny v ekonomice, které mohou zdánlivě přestřelené ceny akcií nebo nemovitostí ospravedlňovat.

Pokud je trh s byty v Londýně nebo v New Yorku globální, proč by nemohl být odpoután od místních mezd a nájmů?

Pěkným příkladem mohou být ceny nemovitostí v Londýně, které se před krizí výrazně odpoutaly od úrovně místních mezd i nájmů. V průběhu krize po pádu Lehman Brothers sice ceny bytů v Londýně propadly, ale pouze na okamžik (jeden rok). A od té doby zase zvesela nepřetržitě rostou a jsou více než 30 procent nad úrovněmi z roku 2007. Důvodem může být rostoucí atraktivita velkých center jako Londýn, New York nebo Ženeva, ve kterých chtějí ze strategických důvodů (například právních) vlastnit své byty a domy bohatí lidé z celého světa. Rozhodující pro ně nemusí být výše mezd a nájmů v dané ekonomice – klasické faktory, vůči kterým se zpravidla posuzuje správné ohodnocení nemovitostí v ekonomice. Pokud je trh s byty v Londýně nebo v New Yorku globální, proč by nemohl být odpoután od místních mezd a nájmů?

Problém je, že podobně přitažlivé příběhy o tektonických posunech ospravedlňujících vysoké ceny se časem mohou ukázat být jen velkými iluzemi. Stačí vzpomenout na teorie, které ospravedlňovaly výrazně nadhodnocené ceny amerických technologických akcií na konci devadesátých let minulého století.

Odkrýt skutečně nebezpečné nerovnováhy a konkrétní podobu rizik není tedy vůbec jednoduché. V dnešní době je zdánlivě nebezpečných nerovnováh ve světové ekonomice řada. Osobně za nejvíce zranitelné považuji ekonomiky, které si v letech po pádu Lehman Brothers zvykly na levný dolar a vysoké ceny komodit. Přechod do nové éry levnějších komodit a dražšího dolaru pro ně může být velice bolestný. Bál bych se na prvním místě ekonomik jako Jihoafrická republika nebo Brazílie.



Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum

Chce to ještě větší krizi

Dnešní komentář je třeba začít kritikou do vlastních řad. Ekonomové dokážou dobře vysvětlit příčiny krizí ex-post, ale mnohem hůře na tom jsou s jejich předvídáním. Pozitivní pak je, že ekonomové dokážou z již úspěšně zvládnutých krizí v minulosti formulovat doporučení pro tvůrce hospodářské politiky tak, aby se podobné situace již neopakovaly.

Tím ale přicházíme k jádru pudla: stejně jako včera není dnes, žádná krize není přesnou kopií těch předcházejících. Kdyby tomu tak bylo, většina krizí nikdy nenastane. Krize totiž nastává především v důsledku neočekávaných událostí, na které trhy a nastavené mechanismy hospodářské politiky z logiky věci nedokážou reagovat v okamžiku jejich vzniku.

Krize jako pozitivum

Krize mají z ekonomického pohledu pozitivní dopad na budoucí vývoj. Někdy dokonce tvůrci hospodářské politiky spojují krizi s možností přijmout jindy nepopulární nebo v dobrých časech politicky neprůchodné návrhy. Poměrně málo citovaným je například výrok bývalého ministerského předsedy Itálie Romana Prodiho z roku 2001, který prohlásil, že „jsme si všichni vědomi institucionálních nedostatků eurozóny, ale ty budou odstraněny až po první krizi, nyní jsou politicky neprůchodné…“.

Problémem posledních krizí je skutečnost, že výsledkem není pouze vyčištění trhů, ale i nárůst regulačních a byrokratických mechanismů

Během krize dojde k vyčištění trhů, vytvoření nových investičních příležitostí, odstranění dlouhotrvajících nerovnováh. Problémem posledních krizí je však skutečnost, že výsledkem není pouze vyčištění trhů, ale i nárůst regulačních a byrokratických mechanismů.

To, co chybí především vyspělým evropským ekonomikám, je na jedné straně ochota jednotlivců riskovat – přijít s novými podnikatelskými nápady a uvést je na trh – a na straně druhé instituce, které jsou ochotny toto riziko přijmout a nové inovativní projekty financovat. Banky ze své definice nejsou schopny akceptovat riziko nových projektů bez historie, kapitálové trhy především v EU nejsou dostatečně integrované, aby vytvořily dostatečné množství rizikového kapitálu.

Jaká je cesta ven? Možná právě to, čeho se nejvíc bojíme: ještě větší krize, která přivede stát ke skutečné deregulaci a debyrokratizaci a na straně druhé jednotlivce z pohodlí státní správy, zaměstnání v nadnárodních firmách a bankovním sektoru k podnikatelské aktivitě.



Monitor Jana Macháčka