DEBATA Jana Macháčka: Statistiky o produktivitě práce mlží

Jedna z největších záhad současných ekonomických trendů je stagnace produktivity práce. Spolupracovník LN Jan Macháček se předních českých ekonomů, analytiků a pedagogů ptá: Jaký je vztah mezi zvyšujícími se investicemi do IT a slabým růstem produktivity práce?

Proč stagnuje produktivita práce? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Proč stagnuje produktivita práce? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Proč stagnuje produktivita práce? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Jedna z největších záhad současných ekonomických trendů je slabý růst či dokonce pokles produktivity práce, jenž v poměru k investicím do IT vyhlíží paradoxně. Na blogu Bank of England možná odhalil příčinu tohoto jevu Dan Nixon, který tvrdí, že prospěšnost informačních technologií je více než kompenzována nepozorností a nesoustředěností, kterou tyto technologie způsobují. Lidé plýtvají časem, v němž mají pracovat, na svých chytrých telefonech, nepracují a sledují Facebook nebo Twitter. Co soudíte o zjištěních Dana Nixona?


 
Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Žádná záhada

Vysvětlení údajného paradoxu produktivity je velmi prosté. Investice do moderních technologií dokázaly podstatně zvýšit fyzickou produktivitu výroby a některých služeb. Je to vidět například na cenách počítačových pamětí a přenosu dat dnes a v roce 1960. Rozdíl je nebetyčný. Růst fyzické produktivity však vedl k vysokému stupni konkurence, která velmi podstatně srazila ziskové marže výrobců a poskytovatelů těchto produktů a služeb. Důsledkem je stagnace nebo dokonce pokles ekonomické produktivity.

Exploze legislativy vedla ke chronickému poklesu míry podnikatelských aktivit v celém vyspělém světě. Lze ukázat, že potenciální růst amerického HDP je nepřímo úměrný logaritmu počtu stránek zákonů a regulací omezujících podnikání.

Něco podobného se stalo v zemědělství během 20. století, kdy kombinace faktorů (mechanizace, herbicidy, insekticidy, umělá hnojiva) vedla k masivnímu růstu fyzické produktivity na úkor cen a tudíž i zisků zemědělských prvovýrobců. Z pohledu HDP zemědělství zacházelo na úbytě, ale jeho produkce ve skutečnosti výrazně, až revolučně rostla.

Existuje ale ještě další vysvětlení. Exploze legislativy vedla ke chronickému poklesu míry podnikatelských aktivit v celém vyspělém světě. Lze ukázat, že potenciální růst amerického HDP je nepřímo úměrný logaritmu počtu stránek zákonů a regulací omezujících podnikání. Kdo musí věnovat čas paragrafům, nemá čas na podnikání.

Na závěr mám jeden návrh: zadejte si do Googlu název Ten Thousand Commandments – dozvíte se, že federální regulace stojí americké podniky 1,9 bilionu dolarů ročně. To je částka odpovídající ročnímu HDP Indie nebo Itálie. S tak těžkou koulí na noze se těžko sprintuje.



Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Vtipné historky nestačí

Produktivita vyspělých zemí v různé míře soustavně klesá od 70. let minulého století. K vysvětlení tohoto jevu nám proto nestačí vtipná anekdota o mobilech, byť může vypadat dobře a věrohodně. Potřebujeme solidnější aparát.

Přesně tímto směrem se ubírá ekonomický výzkum a projekty mezinárodních institucí, a také statistika. Otázkou není, zda produktivita klesá, ale zda opravdu měříme skutečnou produktivitu – nejsou námi pozorované změny náhodou způsobeny tím, že statistický aparát byl nastaven pro jinou dobu jak z hlediska technologií i složení tvorby HDP, tak z hlediska mezinárodních vazeb? Uvedu dva příklady, které ukazují dnes již dobře analyzované problémy v dřívější metodice sběru dat, nikoliv v definicích HDP a produktivity.

Otázkou není, zda produktivita klesá, ale zda opravdu měříme skutečnou produktivitu – nejsou námi pozorované změny náhodou způsobeny tím, že statistický aparát byl nastaven pro jinou dobu jak z hlediska technologií i složení tvorby HDP, tak z hlediska mezinárodních vazeb?

Minulé dekády byly charakteristické růstem mezinárodního obchodu, dělbou práce a outsourcingem. Pokud přesuneme část výroby do méně nákladné země, ve výsledku snížíme náklady a vzroste nám celkový zisk. Tedy vzroste produktivita. Jenže v tomto případě nešlo o skutečný růst domácí produktivity, byť výnosy z mezinárodního obchodu a dělby práce byly v minulosti chybně jako růst produktivity popsány (šlo však v podstatě o klasickou teorii komparativní výhody). Skutečná domácí produktivita vlastních pracovníků tehdy rostla pomaleji, než kolik ukazovala tehdejší data.

Druhý příklad souvisí s moderními technologiemi. Součástí oficiální ekonomiky vždy byla taxislužba, ale sdílená ekonomika přišla s novým konceptem. Přesto jde nepochybně o tržní službu, která má být podchycena v HDP, v produktivitě i ve statistikách využití kapitálu. Opravdu jsou totiž třeba služby sociálních sítí či vyhledávání zdarma? Jistě, nic za ně neplatíme a cokoliv s nulovou cenou se prostě nepromítne do HDP. Nebo si jen nechceme přiznat, že lehkomyslně dáváme v plen divočiny internetu svá soukromá data, která jsou snem každého totalitního režimu i cenově diskriminujícího obchodníka?

Proto dnes na mezinárodní úrovni vznikají statistické koncepty, které umožní sledovat tvorbu přidané hodnoty v celém řetězci výroby. Pak teprve budeme mít jistotu, jak se produktivita vyvíjí, kde v řetězci dochází ke skutečné tvorbě hodnot a kde s dnešními znalostmi šlo o statistický artefakt. Historii ovšem nezměníme, pro minulost již data v nové struktuře nezískáme, a tak nám část této hádanky navždy zůstane skryta.



Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Co nevidíme, může existovat

Technologie mění svět. Neuvěřitelně rychle. Dnes pracujeme a žijeme jinak než na začátku 20. století. Nové technologie se ale teprve učíme používat. Zatím je více používáme k zábavě a odreagování (hry, videa, knihy atd.). Postupně ale zjišťujeme, co vše dokáží, a jak nám mohou zjednodušit život (chytré navigace, jízdní řády, mobilní bankovnictví atd.). Naučíme-li se využívat alespoň část jejich potenciálu, naše výkonnost se zvedne. Zatím mezi články referujícími o nových objevech a současnou realitou je obrovská propast. Technologie se šíří exponenciálně, zatímco naše myšlení zůstalo lineární. Ale i na tom lze zapracovat – jen potřebujeme rozvíjet a posilovat jiné dovednosti než před 50 lety.

V zásadním ukazateli výkonnosti ekonomiky – v hrubém domácím produktu – není zohledněn náš čas, který ušetříme nákupem potravin přes internet, nebo že díky chytré navigaci méně bloudíme a nemeškáme tak často.

Technologie mají potenciál přepnout z extenzivního růstu ekonomik závislého na dostatku zdrojů včetně volné pracovní síly na intenzivní růst, který si vystačí s méně zdroji. Přepnout z jednoho režimu do druhého nebude snadné. Ale už se to děje. Jen to ještě neumíme pořádně měřit. V zásadním ukazateli výkonnosti ekonomiky – v hrubém domácím produktu – není zohledněn náš čas, který ušetříme nákupem potravin přes internet, nebo že díky chytré navigaci méně bloudíme a nemeškáme tak často. Nejde ale jen o subjektivní pocit blahobytu, který není zaznamenán ve statistikách. Současné statistiky mohou „mlžit“, například pokud jde o příčiny růstu produktivity.  Za příkladem nemusíme chodit daleko. Produktivita práce v Česku (měřeno hrubou přidanou hodnotou ve srovnatelných cenách na jednu odpracovanou hodinu) nejrychleji roste už několik let v realitním byznysu, zatímco v oboru IT a telekomunikace roste několikanásobně pomaleji. To ale neznamená, že informační technologie nevedou k růstu produktivity! Vždyť právě realitní společnosti mohou novým technologiím a sociálním sítím děkovat za velkou část svého úspěchu!



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Náhodná korelace

Automatizační projekty již od 70. let minulého století trpí tím, že lidé hledají úspory, jež jim přinesou, na špatném místě. Automatizujeme-li jen mechanický proces, který dnes funguje ručně, většinou úspor nedosáhneme. Však také v 70. letech mnoho takových projektů ztroskotalo, než se zjistilo, že výhody automatizace jsou ve skutečnosti jinde, například v radikální změně pracovních postupů, popřípadě ve vynechání celých částí dosavadních postupů. Zřejmě někde tyto chyby opakujeme, zdá-li se nám, že je automatizace neúčinná či se nevyplatí. Nixonův článek, na který otázka poukazuje, se však této skutečnosti nevěnuje.

Srovnání rostoucí křivky prodejů chytrých telefonů s klesající produktivitou práce v Nixonově článku je typickou ukázkou náhodné korelace naznačující příčinnou souvislost tam, kde ve skutečnosti neexistuje.

Dan Nixon má ve svém článku mnoho zajímavých postřehů v momentech, kdy si všímá skutečnosti, že všudypřítomnost chytrých telefonů, které člověka stále přerušují, vede k tomu, že lidé ztrácejí schopnost se soustřeďovat. Již dávno je známo, že lidé pracující v prostředí, kde očekávají stálá přerušování, nejsou schopni vydržet soustředění déle než několik minut. Platí to téměř o všech lidech v exekutivních funkcích. Chcete-li, aby váš vysoký šéf něčemu porozuměl, nepište mu rozsáhlé analýzy, nýbrž zahrňte vše důležité do jedné, nejvýše dvou stránek, nejdůležitější podtrhněte a ostatní dejte do příloh, které nebude číst (ale vypadá to dobře). Dan Nixon si všímá, že dnes už i lidé mimo exekutivní funkce (a jejich sekretářky) tímto trpí, což mění situaci v pracovním prostředí. Jelikož soustředění je nutné pro inovace, vzniká nám nový problém, o kterém je nutno vědět.

Srovnání rostoucí křivky prodejů chytrých telefonů s klesající produktivitou práce v Nixonově článku je však typickou ukázkou náhodné korelace naznačující příčinnou souvislost tam, kde ve skutečnosti neexistuje. Hodila by se do učebnic základů statistické analýzy jako odstrašující příklad. Křivka prodejů telefonů stoupá prudce od nuly až asi po roce 2007 (předtím se neprodávaly), zato produktivita práce klesá pozvolna už po několik desetiletí. Po roce 2007, když začaly růst prodeje telefonů, začala produktivita klesat prudce, místy až pod nulu. Teprve v posledním roce se vzpamatovává, zatímco prodeje rostou stále rychleji. Danu Nixonovi to hraje do karet, tak v tom vidí příčinný vztah. Moje skeptická duše vidí dva samostatné grafy bez souvislosti: prodeje rostou, protože telefony se nám zalíbily, produktivita klesá, protože byla právě dosti hluboká hospodářská krize, ze které se nyní, jak graf ukazuje, úspěšně vymotáváme.

Myšlenka, že se svět bude nějak měnit, když budeme všichni tak roztržití jako naši šéfové, však je velice zajímavá a podnětná. Budeme muset najít způsob, jak vrátit lidem schopnost se soustřeďovat, jinak se náš rozvoj zpomalí. Zatím mě nic nenapadá, teď zvoní telefon, omluvte mě, snad se k tomu vrátím večer.



Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Nebezpečí online režimu

Se základní tezí, že prospěšnost informačních technologií je kompenzována snížením produktivity a zvýšením nesoustředěnosti jejich uživatelů, lze souhlasit. Byť je velmi zjednodušující. Nixonova teze nicméně ukazuje na jeden důležitý aspekt procesu digitalizace: rozvoj technologií není založen na zvyšující se produktivitě práce lidí, ale na zvýšení produktivity práce strojů, které tito jedinci využívají.

Naše chování v online režimu je ale daleko nebezpečnější, než si mnoho z nás uvědomuje. V rámci honby za informacemi a zábavou zapomínáme na ochranu vlastního soukromí.

Rozmach chytrých telefonů a různých aplikací je prostě jeden velký byznys, který je postaven na udržení naší pozornosti na daný výrobek, jež slouží k dalšímu dolování renty z kapes jeho uživatelů. A to v čase téměř nepřetržitém. Nelze se tedy divit jeho přímému dopadu i do efektivity využití času stráveného v zaměstnání.

Naše chování v online režimu je ale daleko nebezpečnější, než si mnoho z nás uvědomuje. V rámci honby za informacemi a zábavou zapomínáme na ochranu vlastního soukromí. Naše nesmělost, kterou máme například se sdělením osobních údajů úřadům veřejné správy či státu, se s přepnutím do online módu vytrácí. Bez problému zde o sobě poskytujeme data nejosobnějšího charakteru soukromým firmám typu Facebook či Google, jako kdyby s námi měly jen ty nejšlechetnější úmysly. Přitom naše data pak slouží k dalšímu cílení reklamy a zvýšení korporátní profitability bez jakékoliv větší námahy.

Dan Nixon tedy ve své podstatě neobjevil nic převratného. Jen pojmenoval to, v čem mají už teď digitální korporace navrch nad jednotlivci. A to jsme jen na začátku.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Ignorování triviální teze

Nahlíženo čistě technologicky není výrobní proces ničím jiným než transformací výrobních faktorů na výsledný produkt, například boty. Výrobní faktory je pak v ekonomii obvyklé členit do kategorií, jednou z nichž je pracovní síla. První otázkou by tedy mělo být, z jaké části se na té které fázi výroby pracovní síla vůbec podílí. Možná že právě na výrobě bot se pracovní síla už brzy nebude podílet ani trochu.

Práce na botách, ač třeba technologicky produktivní, se stane společensky zcela neproduktivní, nebudou-li vyrobené boty prodejné. Jak je tato teze triviální, tak je trvale ignorována, kamkoli jen člověk pohlédne.

Druhou otázkou je produktivita výrobního faktoru, je-li tedy vůbec použit. Z čistě technologického hlediska se ptáme, jak se zvýší či sníží objem vyráběných bot, nasadí-li firma do výroby vyšší či menší počet lidí. Tento ukazatel student u zkoušky označí jako „mezní produkt“ s tím, že jej musí odlišit od jeho peněžní, tj. ekonomické reprezentace, kdy už se neřeší důsledky počtu zaměstnanců na vyrobené boty, ale firemní zisk. V kapitalismu totiž musí firma boty nejen vyrobit, ale též prodat s tím, že zásadní roli pro ni má, za jakou cenu je dokáže prodat. Jinými slovy, práce na botách, ač třeba technologicky produktivní, se stane společensky zcela neproduktivní, nebudou-li vyrobené boty prodejné.

Jak je tato teze triviální, tak je trvale ignorována, kamkoli jen člověk pohlédne. Nejen v aktuální diskusi o vztahu mezd a produktivity práce, ale i sofistikovaných debatách o digitalizaci, průmyslu 4.0 a teď i vstupu smartphonů na pracoviště.

Rozsah tohoto příspěvku mi samozřejmě nedovoluje výše uvedenou lamentaci blíže rozvést. Mohu tedy jen shrnout, že původ diskutovaného paradoxu je v nepochopení rozdílu mezi technologickou a ekonomickou produktivitou práce. A že odtud pochází i základní omyl takzvané pracovní teorie hodnoty, včetně té její verze, kterou razil Karel Marx.



Dominik Stroukal, Liberální institut

Dominik Stroukal, Liberální institut

Za pokles produktivity může stát

Sociální sítě a moderní technologie obecně nestojí za poklesem produktivity práce. Naši práci naopak zefektivňují. Zatímco před lety jsme k pročtení zpráv potřebovali pracovat pár minut, abychom si vydělali peníze na noviny, zajít do trafiky a koupit si je a nakonec je alespoň prolistovat, dnes jsme v obraze za pár sekund.

Samozřejmě lidé využívají výdobytky IT i k zábavě. Rovněž automobil, který naši produktivitu práce obrovsky navýšil, jsme začali využívat k projížďkám po okolí. Lidé historicky obviňovali ze snižování produktivity prakticky jakékoliv technologické novinky. Čtení románů v polovině 19. století nebo luštění křížovek v první polovině 20. století. Bicykl, automobil, dokonce vlak byl obviňován jako důvod naší lenosti. Taky rádio a televize. Kdo by myslel na práci, když hrají v rádiu Dvořáka nebo dávají v televizi E.T. mimozemšťana? Stejně tak se dnes lidé baví na sociálních sítích. Tomu není co vyčítat, lidé pouze projevují své preference.

Malá firma zaměstnávající tři dělníky dnes zaplatí za byrokracii 40 tisíc ročně a stráví 200 hodin nad 75 úkony, které po ní stát vyžaduje.

A i kdyby, není dnes příliš obtížné v práci sociální sítě zakázat. Firmy to nedělají a jen musíme věřit, že ví proč. Důvod poklesu produktivity tak musíme hledat jinde. Zatímco poslechnout si Dvořáka, podívat se na Spielberga nebo přečíst si nové zprávy je čím dál jednodušší, využít těchto vymožeností a začít podnikat jednoduché není.

Malá firma zaměstnávající tři dělníky dnes zaplatí za byrokracii 40 tisíc ročně a stráví 200 hodin nad 75 úkony, které po ní stát vyžaduje. Současní podnikatelé nové regulace postupně zvládnou, ale začít s podnikáním je pro dnešní mladou generaci k smíchu. Hygiena, odpady, kontrolní hlášení, EET, to vše dnešní podnikatelé jedno po druhém pomalu zvládají zavádět. Začít ale podnikat od začátku, zorientovat se a nic nepokazit, je extrémně složité. Není tedy divu, že se do podnikání mladým nechce. Raději se nechají zaměstnat.

Pokles produktivity tak nezpůsobují sociální sítě, ale stát. Vytvářet věci s vysokou přidanou hodnotou, tedy začít podnikat s novými kreativními nápady, je jednoduše drahé. JIstě, i za 40 tisíc se to může vyplatit. Jen jsme dokázali, že nad tím dnes nikdo nechce ani přemýšlet. A bez přemýšlení nedostane ten nápad.

Přidejme k tomu dobu extrémně nízkých úrokových sazeb, při kterých se ekonomika přehřívá, nezaměstnanost je nízká a firmy zoufale hledají nové zaměstnance, máme pak dokonalý recept na pokles produktivity. Proč začít podnikat, když je to drahé a náročné a firmy se o zaměstnance perou a zvyšují mzdy?



Monitor Jana Macháčka


Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Jan Macháček

Jan Macháček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články