Má Senát brzdit Zemana v ČNB?

Prezident jmenuje vedení ČNB, a když prohlásí, že do něj nedosadí příznivce devalvace koruny, okamžitě to českou měnu posílí... „Má být prezidentovo právo jmenovat členy Bankovní rady ČNB omezeno Senátem jako v případě ústavních soudců?“ ptá se Jan Macháček.

Jan Macháček 10.3.2015
Miloš Zeman versus ČNB. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miloš Zeman versus ČNB. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Miloš Zeman versus ČNB. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Prezident Miloš Zeman dlouhodobě kritizuje Českou národní banku za devalvaci koruny. Když v únoru přitvrdil a prohlásil, že do vedení ČNB nebude jmenovat lidí, kteří devalvaci podporují, koruna posílila na nejvyšší úroveň od loňského července.

Jde o názorný příklad toho, proč zavedení lidové volby hlavy státu mělo být od začátku doplněno oslabením prezidentských pravomocí, protože vstup permanentní předvolební kampaně a politického programu typu „zařídím silnou korunu, když na to mám pravomoci“ se daly jaksi předem očekávat.

Vstup permanentní předvolební kampaně a politického programu typu „zařídím silnou korunu, když na to mám pravomoci“ se daly jaksi předem očekávat...

Aktuálně se debatuje o tom, že výlučná pravomoc prezidenta republiky má být korigována potvrzením kandidátů v Senátu. Například Martin Plíšek z TOP 09 soudí (LN 7. února), že „nemá Senát s měnovou politikou nic společného“ (jen dodejme, že o tom, že má být horní komora parlamentu v českém ústavním systému posílena, nepochybuje skoro žádný ústavní právník). Kolega Petr Kamberský navíc v témže vydání LN poukazuje na to, že když u nás Senát koriguje prezidentův výběr ústavních soudců, vede to v praxi k tomu, že je de facto vybírá sám.

K tématu jsem se vyjádřil v pondělním Monitoru Jana Macháčka.

Souhlasíte s tím, aby prezidentovo právo jmenovat členy Bankovní rady ČNB bylo omezeno Senátem podobně jako v případě ústavních soudců? Souhlasíte s tím, aby jak kandidáti, tak členové bankovní rady postupovali pravidelná veřejná slyšení v plénu obou parlamentních komor? Nebo jen v jedné? Nebo v žádné? Jaká jsou pro a proti?



David Marek, hlavní ekonom Deloitte

David Marek, hlavní ekonom Deloitte

Česká anomálie

Vymyslet vhodný způsob obsazení centrální banky není lehký úkol. Je potřeba udržet ji co nejdále od politiků (nebo jejich vliv vyvážit), dodat jí patřičnou legitimitu a učinit ji zodpovědnou za její politiku. Český způsob je anomálie. Z obvyklé zahraniční praxe je zřejmé, že převažuje princip s více „principály“, kteří „agenty“ do vedení centrální banky jmenují, či alespoň kontrasignují.

Toto uspořádání má nevýhodu v tom, že oslabuje zodpovědnost centrální banky – komu se vlastně zodpovídá? Parlamentu? Prezidentovi?. Nicméně toto riziko lze ošetřit zakotvením jasného poslání centrální banky v legislativě. Naopak zásadní výhodou takového způsobu je omezení rizika, že politika centrální banky bude vychýlena jedním směrem. Někdy jde o skutečné rozdělení této pravomoci, jindy jen symbolické, které je pouze jakousi pojistkou. Často bývá proces personálního obsazení centrální banky doplněn požadavky na odborné předpoklady, což by také mělo limitovat „úlety“ při nominaci.

Riziko koncentrace pravomoci

Způsob jmenování členů bankovní rady by se měl změnit – ovšem nikoli kvůli dosavadnímu výkonu měnové politiky

O změně způsobu jmenování bankovní rady ČNB se u nás diskutuje již dlouho; minimálně posledních patnáct let. Schvalování přímé volby prezidenta před třemi roky doprovázel návrh doplnit prezidentskou nominaci bankovní rady kontrasignací v Senátu. Volání po změně se objevilo také na začátku letošního roku v reakci na devizové intervence. To je trochu nešťastné.

Způsob jmenování členů bankovní rady by se měl změnit – ovšem nikoli kvůli dosavadnímu výkonu měnové politiky, ale riziku vyplývajícímu z koncentrace této pravomoci v jedněch jediných rukách. Dosud jsme měli docela štěstí a měnová politika přes drobná zaváhání plní svůj účel. Příště tomu tak být nemusí. Je načase toto riziko zmírnit. 



Daniel Münich, CERGE-EI

Daniel Münich, CERGE-EI

Skrytá síla

ČNB svěřujeme do rukou obrovskou sílu i zodpovědnost. Nejen svým rozhodováním, ale dokonce i prostým vyjadřováním názorů a stanovisek rada výrazně ovlivňuje snad veškeré ekonomické dění v zemi. Už jen proto by složení bankovní rady ČNB nemělo spočívat v rukách jednoho člověka jako dnes, byť by to byl člověk osvícený.

Rozložení moci tuto skrytou sílu ovládat mezi více demokraticky, ale jiným způsobem zvolených subjektů je namístě a velmi žádoucí. A povinnost veřejného slyšení v plénu je také na místě. Kdo má ambici se ucházet o pozici v bankovní radě, musí mít odvahu takové grilování podstoupit – a hlavně ho odborně ustát, včetně případných neodborných dotazů a výhrad poslanců a senátorů.



Jan Novotný, Cass Business School & Richfox Capital

Jan Novotný, Cass Business School & Richfox Capital

Pozor na ohrožení kredibility Česka

Česká národní banka si za současné problémy může sama, o tom není pochyb. Naprosto selhala v komunikaci kolem své intervence, kdy oslabila korunu – centrální banka nebyla schopná vysvětlit veřejnosti, proč a co dělala. Tedy, nebyla schopná použít lidmi stravitelný jazyk a stále jen opakovala strohé, z učebnic vyňaté fráze. To je naprostá chyba, ze které by se měli mediální stratégové poučit. Krátce po intervenci se dokonce zdálo, že ČNB upravuje svůj způsob komunikace, ale dnes už opět upadá do akademické letargie, a zadělává si tak na další malér.

Musíme podotknout, že ČNB se k intervenci odhodlala proto, že naprosto selhaly fiskální, tedy politické nástroje

Na úrovni komunikace bych ale diskusi o chybách ČNB ukončil. Intervence byla – z odborného pohledu – nevyhnutelná. ČNB velmi hluboce (byť za použití strohého akademického jazyka) a včas argumentovala, že kvantitativní uvolňování v Česku nemá moc velký smysl a kurzové intervence jsou vhodnější. Následná postintervenční diskuse byla na české mediálně scéně spíše ostudná a jen velmi ojediněle se objevila diskuse, která by objektivně kritizovala krok ČNB. A přitom je ČNB striktně pozitivistická instituce, která nemá prostor k nějakým politickým či populistickým aktům: ze zákona se musí držet své hlavní monetární role, kterou je především cenová stabilita. Jinými slovy, papírky, kterým říkáme peníze, musejí zůstat penězi a plnit si svou roli.

Tato nešťastná diskuse pak vyústila v to, že se nepochopený monetární krok přeformuloval v politické rozhodnutí, a tak se k němu postavila i politická reprezentace. ČNB byla zatažena do politické diskuse, od které musí být z podstaty věci odizolována – z ústavní definice je nezávislým orgánem. Nezávislost ale není jen kosmetickým prvkem, nýbrž je to nezbytně nutný prvek, na kterém stojí současný monetární systém. Tudíž jsme svědky toho, že se politický reprezentant snaží opravovat nepolitický krok politicky. Zde ale musíme ještě podotknout, že ČNB se k tomuto kroku odhodlala proto, že naprosto selhaly fiskální, tedy politické nástroje.

Gradované „neštěstí“

Nešťastnost celé situace pak v našem pojetí graduje v tom, že se nešťastné výroky jednoho politika chtějí řešit ještě více nesystémově. Navrhovaný mechanismus, kdy by do výběru ČNB měla mluvit některá z komor Parlamentu, může snadno dospět k situaci, že monetární politika bude podřízená výkonné moci.

Na druhou stranu vhodná omezení pravomocí prezidenta ze strany Senátu se zjevně jeví asi jako nejméně škodlivá

V tom případě sice bude monetární a fiskální politika v souladu, ale ohrozí se tím kredibilita České republiky především v očích sousedů (vzpomeňme si na striktní pojetí nezávislosti centrální banky naším nejvýznamnějším hospodářským partnerem, Německem). Na druhou stranu vhodná omezení pravomocí prezidenta ze strany Senátu se zjevně jeví asi jako nejméně škodlivá.

Slyšení, ve smyslu podávání vysvětlení, na půdě Parlamentu bych pak považoval jako nezbytnost. Předně by centrální banka byla více motivovaná vysvětlovat svoje kroky běžným jazykem. Při slyšení mezi našimi politickými představiteli by guvernér s odborným jazykem velmi tvrdě narazil, a musel by tak hledat mnohem lépe stravitelné fráze. Takže by se centrální banka díky tomu naučila lépe komunikovat. Na druhou stranu by měl možnost i dovzdělávat, a příště by tak ČNB nemusela čelit argumentům z dob zlatého standardu či starověkého Řecka.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Omezme raději pravomoci ČNB

Metoda jmenování členů bankovní rady je zástupný problém. Každý postup, jakým se vybírají centrální bankéři, je napadnutelný a žádný není dokonalý. Problém je spíše v samotném zákoně o České národní bance.

ČNB je nezávislou centrální bankou, což je dobře, neboť závislost na vládě vede podle všech možných zkušeností k inflaci. Nicméně úplná nezávislost bez jakékoli kontroly vede k nezodpovědnosti. V historii ČNB se vyskytly nejméně dva až tři momenty, kde centrální banka závažným způsobem selhala ohledně měnového kurzu:

  • Prvním byl spekulativní útok v květnu 1997, kdy ČNB reagovala neuvěřitelně zmateně a amatérsky. Výsledkem byly dvojciferné úrokové sazby a podstatné zhoršení průběhu tehdy začínající bankovní krize.
  • Druhým byla pochopitelně nešťastná devalvace v listopadu 2013.
  • Třetím momentem bylo období 2008 až 2009, kdy centrální banka pro změnu nedělala s kurzem vůbec nic, ačkoli tehdy by bývalo bylo vhodné jednat. V roce 2008 měla ČNB zabránit rekordnímu posílení koruny, o rok později jejímu prudkému propadu. Tehdy by měnové intervence – oběma směry – byly pochopitelné, a dokonce žádoucí v zájmu stabilizace kurzu. Ale ne: ČNB musela zasáhnout v roce 2013, kdy kurzový šok zvýší hladinu nestability, aniž by měl jakýkoli měřitelný příznivý vliv na ekonomiku.

Nabízí se myšlenka, že když ČNB prokazatelně neumí řídit měnový kurz, bude lepší vzít jí tuto možnost úplně. Raději se smířit s volně plovoucím kurzem bez zásahů než trnout, jaký další famózní trik centrální bankéři provedou...

Historický omyl

Hrátky s korunou jsou jen jedna věc, kterou by ČNB neměla dělat. Další je regulace finančních trhů. Že tato povinnost připadla centrální bance po zrušené Komisi pro cenné papíry, je historickým omylem. Rok od roku je stále více zřejmé, že ČNB svoji roli nezvládá. Na podněty a žádosti odpovídá v nejzazších zákonem přípustných termínech, často nepředvídatelně, velmi často její odpovědi hraničí s úřední obstrukcí. Finanční trh pod tímto řízením, abychom parafrázovali slavný výrok Václava Havla, nevzkvétá.

ČNB by měla mít k dispozici jen úrokové sazby, případné nákupy dluhopisů na otevřeném trhu a povinné minimální rezervy bank: tři klasické nástroje měnové politiky

ČNB si sama schvaluje vyhlášky, dbá na jejich dodržování (podle své vlastní, mnohdy neprůhledné interpretace), eventuálně rozdává pokuty za jejich nedodržování, ať už skutečné či jen údajné. Moc zákonodárná, výkonná a soudní jsou zde kumulovány do jediné mocenské organizace. Odvolání neexistuje, neboť jde o organizaci ze zákona nezávislou. Tuze chytře vymyšleno, že ano.

ČNB by měla mít k dispozici jen úrokové sazby, případné nákupy dluhopisů na otevřeném trhu a povinné minimální rezervy bank: tři klasické nástroje měnové politiky. Změny měnového režimu (včetně intervencí) by měl schvalovat Parlament. Pro regulaci finančního trhu by bylo vhodné opět založit Komisi pro cenné papíry, která by ovšem postrádala nynější diktátorské pravomoci České národní banky.

Na způsobu jmenování členů bankovní rady by potom tolik nezáleželo.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Neopravujme, co není rozbité...

Situace, kdy jediný člověk rozhoduje bez kontroly o důležitých věcech týkajících se fungování státu, je porušením principu kontrol a protiváh (checks and ballances), na kterém je založen moderní stát. Personální výběr členů Bankovní rady ČNB je jistě takovou důležitou věcí. Budeme-li tedy Ústavu měnit, bude nepochybně správné současné pravidlo změnit. Na tom nic nemění skutečnost, že vše zatím funguje dobře. A také nejde o to, zda důvěřujeme nastávající volbě současného prezidenta.

Kontrola je důležitá

Nejde přitom také ani tolik o to, aby existovala pojistka v případě, že by prezident jednal neodpovědně nebo nekvalifikovaně, byť i proti tomu je asi správné se chránit. Daleko běžnější je možnost, že do jeho rozhodování vstoupí osobní náklonnost nebo animozita, kterou si ani nemusí sám uvědomovat. Sledujeme-li u různých prezidentů návrhy ústavních soudců a reakce Senátu na tyto návrhy, vidíme, jak důležitá tu taková kontrola byla.

Běžnější je možnost, že do rozhodování prezidenta vstoupí osobní náklonnost nebo animozita, kterou si ani nemusí sám uvědomovat

Podobně jako je tomu u ústavních soudců, není možno tuto potřebu vyřídit zařazením této povinnosti mezi aktivity podléhající kontrasignaci vládou či jejími členy (což je standardní postup ve většině případů), protože podobně jako u ústavních soudců je nezávislost na vládě a jejích krátkodobých politických potřebách zásadním požadavkem.

U ústavních soudců je Senát přirozeným místem pro kontrolu jednak proto, že mezi nejvyššími ústavními institucemi bývá svým charakterem méně v zajetí krátkodobých politických potřeb než třeba Poslanecká sněmovna, a jednak proto, že Senát sdílí s Ústavním soudem pozici pojistky ústavnosti. U bankovní rady je situace podobná, co se týče prvního z těchto důvodů, nikoli však druhého.

Pokud na jednom místě, tak v Senátu

Zdá se tedy, že optimální by bylo pravidlo, kde by výběr členů Bankovní rady byl rozdělen mezi různé vrcholné instituce státu (prezidenta, obě komory Parlamentu, nikoli však vlády), popřípadě s tím, že by se výběr vzájemně schvaloval. Také by bylo rozumné zařídit, aby nebyla rada celá jmenována v krátkém časovém období.

Také by bylo rozumné zařídit, aby nebyla rada celá jmenována v krátkém časovém období

Pokud však Parlament dá přednost prezidentovu jmenování a schvalování na jednom místě, měl by to být Senát, který je od krátkodobých cílů ze všech vrcholných institucí nejdále. Námitka, kterou slýcháme, že se Senát nezabývá ekonomickými záležitostmi, je nesprávná a zcela irelevantní.

Velkolepá slyšení členů bankovní rady v Parlamentu (a zejména v Senátu, pokud je bude schvalovat) by jistě byla k věci. Znamená to však dosti značnou změnu kultury, takže uvidíme, zda se taková věc povede.

Zůstává však zásadní otázkou, zda je skutečně nutné Ústavu teď měnit. Americké rčení praví, že co není rozbité, se nemá opravovat (if it‘s not broke, don‘t fix it). S opravami Ústavy by měl Parlament být opatrný, ať tu zase nemáme další průšvih, jako je přímá volba prezidenta.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Gradovaná nevole vůči jednomu dědictví

Dnešním tématem jsou takzvané jmenovací pravomoci prezidenta, které se, připomeňme, dostaly na veřejnost zejména v souvislosti s povinností prezidenta – za těch či oněch okolností – jmenovat člena vlády, profesora, soudce obecného soudu, soudce ústavního soudu a podobně.

Navazujícím tématem jsou pak odlišnosti v obsahu a formě jednotlivých pravomocí. V této souvislosti vždy pokládám legislativcům otázku, zda mají nějakou představu o důvodech pro tyto odlišnosti. Jejich reakce zatím vyhodnocuji tak, že ty důvody budou spíš „historické“ než věcné.

Nabízí se odkázat na historicky již dobře zpracované napětí z počátku 90. let mezi tehdejší hlavou státu a ministrem financí

V případě zcela unikátních pravomocí prezidenta vůči ČNB se tedy nabízí odkázat na historicky již dobře zpracované napětí z počátku devadesátých let mezi tehdejší hlavou státu a ministrem financí. Takže Václav Klaus toto dnes diskutované postavení vlastně jen zdědil po Václavu Havlovi, předpokládám, že k nelibosti autorů Ústavy. A jak se zdá, ještě větší nevoli toto dědictví vyvolává v případě Miloše Zemana.

O neformálním postavení prezidenta

Vícekrát jsem dal najevo, že dnešní prezident se ohledně ekonomických otázek systematicky vyjadřuje tak, že já si vždy myslím pravý opak. Na druhé straně bych, v souladu s obecnou právní kulturou, silně varoval před změnami Ústavy v závislosti na tom, kdo je aktuálně prezidentem, tím méně pak s cílem dostat na Hradčany „nejlepšího kandidáta“.

A co víc, nejspíš je to u nás tak, že faktický vliv prezidenta je dán především jeho neformálním postavením, včetně toho, že jeho sídlem je Pražský hrad. Takže pokud bychom prezidenta přestěhovali například do Lazarské ulice, kde kdysi sídlila česká vláda, třeba by bylo všechno hned jinak, a to zcela nezávisle na jeho formálních, ústavou garantovaných pravomocech.



Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Hlavně žádné zpolitizování ČNB!

ČNB by měla být pod větším demokratickým dohledem, ale měnit kvůli tomu Ústavu mi přijde riskantní, neboť to poslanci můžou zneužít k omezení její nezávislosti.

Politikům leží diktátorské pravomoci prezidenta při jmenování členů bankovní rady v žaludku už dlouho. V roce 2000 se Miloš Zeman jako opozičněsmluvní premiér pokusil prosadit své domnělé právo spolupodepisovat jmenovací rozhodnutí prezidenta Václava Havla. Následně se poslanci pokusili prosadit změnu kompozice a jmenování bankovní rady způsobem, který by ČNB zpolitizoval. I dnes tak hrozí, že pokud se v současném Parlamentu najde ústavní většina, tak se změna nemusí omezit jen na zapojení Senátu.

Nejprve se naučte ptát...

Veřejná slyšení kandidátů si Parlament může prosadit i normálním zákonem nebo prostým pozváním kandidátů či nově jmenovaných členů do rozpočtového výboru. Ten minimálně dvakrát ročně projednává pravidelné zprávy centrální banky o inflaci, finanční stabilitě a jejím hospodaření. Nejdůležitější však je, aby se poslanci naučili ČNB inteligentně ptát, což se jim zatím vůbec nedaří. Guvernérovi zpravidla všechno odkývají bez jediné otázky ve výboru či v plénu.

Najít kandidáta, který není rituálně euroskeptický, bude snadné, avšak najít vzdělaného ekonoma, který by devizové intervence dogmaticky odmítal, bude nejspíš nemožné

Dokonce i když guvernér Miroslav Singer poslance v květnu 2013 – půl roku před devaluací – v poslanecké sněmovně výslovně upozorňoval, že bankovní rada je připravena „použít v případě dalšího potřebného uvolnění měnové politiky devizových intervencí“, tak se nikdo neobtěžoval na cokoli zeptat. To výrazně kontrastuje s pozdvižením některých poslanců z prvních dní po intervencích a zároveň z toho vyplývá, že dokud Parlament neumí používat současné nástroje komunikace s centrální bankou, tak asi není nezbytné vytvářet nové.

Prezident Zeman to každopádně bude mít těžké s nalezením vhodných kandidátů podle svých kritérií. Najít kandidáta, který není rituálně euroskeptický, bude snadné, avšak najít vzdělaného ekonoma, který by devizové intervence dogmaticky odmítal, bude nejspíš nemožné. Ovlivňování kurzu měny je standardním ekonomickým nástrojem a bylo by trestuhodné jej za vhodných okolností nepoužít. Toho si je nakonec dobře vědom i Miloš Zeman, který v rozhovoru pro čínskou státní televizi pěl ódy na tamní proexportní hospodářskou politiku, jež stojí v první řadě na umělém snižování hodnoty měny.



Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum

Více nezávislosti a profesionality, nikoli politického vlivu

Jednou za pár let se objeví kritika rozhodnutí a práce centrální banky, jako byla měnová krize v roce 1997, dohled nad bankami (kauza IPB) nebo v současnosti stále diskutovaná snaha o udržování podhodnoceného kurzu koruny. Mnohem méně se hodnotí její práce jako celek během celého období ekonomické transformace od začátku 90. let. Měnová politika sehrála důležitou stabilizační roli v celém procesu transformace, především díky stabilizaci inflace. Ta se ve srovnání s ostatními zeměmi regionu střední a východní Evropy udržovala až na pár výjimek (například odstranění negativní daně z obratu a zavedení daně z přidané hodnoty) na nízké a stabilní úrovni.

Hlavně žádné experimenty

Právě s ohledem na výše uvedené je důležité zdůraznit, že právě politická nezávislost umožňuje centrálním bankám dlouhodobě přispívat ke stabilizaci ekonomiky. V zemích, kde politici mohou zasahovat do složení bankovní rady a zprostředkovaně do jejího rozhodování, často dochází k využívání monetární politiky k dosahování krátkodobých politických cílů se všemi negativními důsledky na inflaci a stabilitu kurzu. Zachování politické nezávislosti centrální banky by mělo být v tržních ekonomikách nedotknutelnou doktrínou. Nejvyšší vedení centrální banky by vždy mělo být vybíráno primárně na základě vysoké odbornosti a profesionality.

Členové bankovní rady by se neměli plést do čistě politických rozhodnutí, jako je přijetí/nepřijetí eura

Na druhou stranu je třeba říct, že centrální banka a její nejvyšší představitelé by měli ctít stejné zásady. Měli by především dbát o stabilitu cen a měny a nepouštět se do „experimentů“ typu devalvace měny za účelem podpory exportu a reálné ekonomiky. Členové bankovní rady by se neměli plést do čistě politických rozhodnutí, jako je přijetí/nepřijetí eura. Centrální banka by měla hrát pouze roli instituce, která v případě politického rozhodnutí zajistí hladký přechod na společnou měnu. Pokud se politici „nemíchají“ do rozhodování centrálních bankéřů, měli by se oni zdržet komentářů o vhodnosti/nevhodnosti přijetí eura v Česku a plnit pouze svou roli strážce stability cen a měny.

Otázkou tedy není, zda posílit vliv politiků na fungování centrální banky, ale naopak jak udržet její nezávislost na politickém systému a její dosavadní profesionalitu. Je třeba připomenout, že národní centrální banky vstupem země do eurozóny nezanikají. Ztrácejí jen část své autonomie, ale jejich role pro stabilitu finančního systému zůstává nezastupitelná. Více nezávislosti a profesionality bude vždy efektivnější model než více politického vlivu.



Tomáš Prouza, státní tajemník pro evropské záležitosti

Tomáš Prouza, státní tajemník pro evropské záležitosti

Pojistka proti extrémním variantám

Pojistky jsou důležité – na elektrickém rozvodu, pro nenadálé životní situace i v politice. I zkušenost s kontrolou nominací ústavních soudců v Senátu ukazuje, jak důležité je, aby existoval nástroj pro zabránění extrémních variant. A nepochybuji, že i bankovní rada by dnes vypadala trochu jinak, pokud by bývalý prezident musel najít se Senátem při výběru jejích členů společnou řeč.

Bankovní rada by dnes vypadala trochu jinak, pokud by bývalý prezident musel najít se Senátem při výběru jejích členů společnou řeč

Nastavení stejného systému nominací do bankovní rady jako u nominace ústavních soudců – slyšení před výborem a hlasování – by rozhodně posílilo stabilitu a vyváženost bankovní rady a mělo by se stát součástí našeho ústavního pořádku.

Stejně tak důležité je, aby bankovní rada – ústy svého guvernéra – pravidelně a aktivně vysvětlovala svou činnost v Parlamentu. Pravidelná slyšení na příslušných výborech obou komor by se měla pořádat minimálně dvakrát ročně a měla by se věnovat nejen měnovým rozhodnutím, ale i makroekonomickým predikcím ČNB a širším ekonomickým souvislostem aktivit centrální banky. Stranou nesmí zůstat ani aktivní diskuse s ČNB o zavedení eura, přístupu České republiky k bankovní unii a podobná klíčová témata, ve kterých hraje ČNB významnou roli.



Petr Strejček, Brno International Business School

Petr Strejček, Brno International Business School

Vzhůru do Frankfurtu...

Do dnešního dne jsme měli bankovní radu tak trochu „Havlovu“ i tak trochu „Klausovu“ – a zatím se dá konstatovat, že nezávislosti instituce to příliš neubralo.

V přímě volbě zvolený Miloš Zeman se netají tím, že nová rada bude také maličko jeho a netrpělivě nám naznačuje kurz a zadání nové bankovní rady. Z prezidentových výroků je již nyní více než evidentní, že naše země bude směřovat k jednotné evropské měně (pro potenciální členy nezávislé rady zavazující úkol) a na některé osoby sázkové kanceláře raději nevypíšou kurzy.

Zajímavá by byla a možná ještě bude „kohabitační“ situace, kdy například můžeme mít euroskeptického premiéra a eurooptimistického prezidenta

Zajímavá by byla a možná ještě bude „kohabitační“ situace, kdy například můžeme mít euroskeptického premiéra a eurooptimistického prezidenta. Nicméně prezident Zeman sedí pevně na své židli i se svými pravomocemi, a pokud věci poběží podle jeho scénáře, mohou si být všichni jisti, že postupem času dojde v ČNB k dramatickým změnám. Eurooptimismus a ideálně splněné zadání nové bankovní rady přece nepovede nikam jinam než do Frankfurtu. Bankovní rada se změní v dopisovatelský a reportingový orgán ECB a nějakou nezávislostí (natož složitou monetární politikou) bude zbytečné se zabývat – a my okolo budeme mít svět růžovější a jednodušší.



Monitor Jana Macháčka