Daň z finančních transakcí: Bude EU za hlupáka?

Nový nástroj má omezit spekulativní obchody a napravit krizi zadluženosti eurozóny. Nebude ale nic jednoduššího, než platbu obejít.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ministři financí Evropské unie schválili v uplynulém týdnu po více než půlročním úsilí daň z finančních transakcí. Desetinu procenta nově zaplatí strany u obchodů s akciemi a dluhopisy, setinu pak u obchodů s jejich deriváty. Jde o něco nového? Zachrání to něco? Jaký primární účel má toto opatření splnit a jde o globální úzus?

Ne, o nic nového nejde. Současná finanční krize, jež trvá od roku 2008 a nejpozději od roku 2010 odhaluje hospodaření zemí eurozóny jako „činnost kuny v kurníku“ má v jednodušším výkladu dva viníky:

  • rozhazovačné vlády čerpající na dluh prostředky z mezinárodních finančních trhů nad rámec dlouhodobé únosnosti a k hranici hrozby bankrotů zemí;
  • komunitu mezinárodních (i lokálních bank), která se na bezbřehém obchodování s úvěrovými instrumenty včetně jejich derivátů „nakapsovala“, až skoro praská.

Bohužel, tato konzumace bank praská takovým způsobem, že se s prosíkem o záplaty obracejí na národní vlády a „vládu“ EU i její centrální banku, aby toto sanování pokryly z peněz daňových poplatníků donátorských zemí Evropské měnové unie (EMU).

Sofistikovaným automatem pro tuto záležitost se loni stal Evropský stabilizační mechanismus (ESM), který má vlastní pravomocí a subjektivitou provádět neomezené rabování národních států bez jejich souhlasu a sanovat, sanovat a zase sanovat obojí – špatně a nezodpovědně hospodařící země, jejich ještě více morálně hazardující banky, a nepřímo pak i banky ostatních zemí a jejich bilance.

A co okolní svět?

V porovnání s tím je nový fenomén EU – daň z finančních transakcí – jenom kosmetickým prostředkem. Její očekávaný výběr v původním odhadu pro Evropskou komisi se očekával (pro celou sedmadvacítku) téměř 60 miliard eur ročně. Desetinásobně vyšší částky ale již byly v rámci záchranných mechanismů v uplynulých letech rozházeny v EMU na sanování dluhové krize zemí PIGS (Portugalsko, Irsko, Řecko, Španělsko). A přepokládané „dořešení“ dluhů stejných zemí i těch, které jsou zadluženy na jižním křídle mnohem více, například vratké Itálie a jejích bank, se ukazuje v ještě o řád vyšších číslech. Zadlužení Francie, Německa a třeba Belgie i problémy jejich největších bank se také již řeší.

Nový instrument přináší otevřenému světu a jeho finančním centrům konkurenční výhoduDaň má tedy omezovat finanční spekulativní transakce a napravovat krizi zadluženosti eurozóny. Tedy nikoli ostatního světa, který o něčem takovém nechce slyšet a chápe tento instrument jako malorážku, která se tváří, že je puškou na slony.

Ostatní, tedy většina světa, navíc musejí mít radost z tohoto sebepoškozujícího, okázalého a marnivě zpitého vykřikování evropského nedospělce – nový instrument přece přináší otevřenému světu a jeho finančním centrům konkurenční výhodu. Stále větší část obchodů se bude odehrávat mimo finanční centra zemí eurozóny, a to nejen kvůli obejití zbytečného daňového nákladu, ale i kvůli prevenci před ponecháním obchodů v nezodpovědné destinaci.

Tato daň jde i proti celkové konkurenceschopnosti evropských zemí. Nepřenese se nikam jinam než do zvýšených nákladů producentů a spotřebitelů. Jako všechny centrálně diktované vynálezy.

Daň rozděluje unii

Nutno říci, že toto rozhodnutí ministrů financí na rozdíl od fiskální unie mnohem více rozděluje EU jako takovou. Pro zavedení bylo jen jedenáct členských zemí – Francie, Německo, Itálie, Belgie, Řecko, Estonsko, Portugalsko, Slovensko, Španělsko, Slovinsko a Rakousko. Mají něco společného. Většinou jde o státy, které svými daňovými příjmy sanují dlužnické země, a tím i své rizikové banky.

Pak jsou zde země, kterým nic jiného nezbývá. Buď balancují na hraně zveřejnění vlastní bankrotové situace (Slovinsko), anebo se staly rukojmím sytému euroměny (Slovensko, Estonsko).

Proti dani jsou země s vlastní funkční měnou a schopností ji autonomně uřídit a také s národními finančními centry, jež generují robustní příjmy. Jejich konkurenceschopnost neohrozí ani globálním finanční místa, jako jsou New York, Chicago, asijská megacentra a vůbec celý svět. Postoje dalších neeurových zemí EU mají další různé motivace:

  • Polská vláda chce nově vstoupit do eurozóny co nejdříve. Hned po vyčištění současných europroblémů. Oportunistické, ale pochopitelné. Nesouhlasí vždy úplně se vším, ale nevykřikuje – nechce zůstat v geopolitické izolaci.
  • Obě balkánské země, Bulharsko a Rumunsko, nesouhlasí, ale jen tiše vzhledem ke své celkové závislosti na existenci eura jako sice zahraniční, ale z nedostatku kvality ve skutečnosti vlastní dokonalejší využívané měny.

Existují i euroměnové země, které nepodpořily nový, báječný, daňový „protikrizový“ svět. Dvě jsou sice geograficky malé, ale kvůli svému finančnímu trhu a jeho konkurenční schopnosti významné.

Kypr zavedení daně nepodpořil, ale nebyl proti. Chce totiž od EMU v nejbližších týdnech zhruba 17 až 18 miliard eur pomoci.Je to především země dosavadního šéfa Euroskupiny Jeana-Clauda Junckera – Lucembursko. Ohrožení tamního světového finančního střediska by se rovnalo politické a hospodářské sebevraždě této nejbohatší ekonomiky eurozóny v přepočtu na obyvatele.

Stejně se nepřipojil Kypr, i když ten se nepyšní charakterem vlastního finančního trhu a odolává protikorupčním snahám v Evropě. Důvodem je, že tato země umožňuje jako byznys praní špinavých peněz a daňové úniky nejen evropským podnikatelům. Kypr nebyl proti, ale zavedení daně nepodpořil. Chce totiž od EMU pro své rovněž špatné hospodaření v nejbližších týdnech zhruba 17 až 18 miliard eur pomoci.

Vyspělé, samostatně a dobře hospodařící euroměnové Finsko se rovněž zdrželo podpory tohoto instrumentu. Také je zde nesouhlasící Nizozemsko jako čistý donátor krytí zadluženostní krize eurozóny s již delší dobu vyjadřovaným kritickým postojem k alchymii EMU a také s vlastním významným finančním trhem.

Juncker zrovna předává svoje veslo šéfa Euroskupiny Jeroenu Dijsselbloemovi, nizozemskému ministru financí. Obě jejich země vyjádřily odlišný národní zájem. Z dlouholeté spolupráce v rámci první efektivní evropské ekonomické unie – Beneluxu – asi vědí oba své.

Čechům stačí pohlazení

Je třeba i říci, do které kategorie zařadit český hlas de facto proti. Naše pozice je shodná s britskou, i když srovnání velkosti trhu i objemu vlastní měny a autonomie kapitálového trhu pokulhává. Nevelký rozměr pražského trhu srovnaný právě s Londýnem dává českému přístupu jinou vážnost. Relativní propadání zdejšího trhu i ve srovnání s jinými středoevropskými finančními centry, například s Varšavou, je rovněž faktorem.

Britové dělají, co jim prospívá. Češi dělají dost často to, čím se jiným zavděčují. Jsme jako mravenec se slonem v jedné posteli. Nejsme tedy zrovna  eurohujery, ale jsme vzornými učni a příkladnými napodobiteli velkých. Komplexní vlastní bezprostřední a strategický zájem dost často položíme za pohlazení a formální pochvalu. Bohužel nejsme středoevropským Lucemburskem s euroměnou ani Velkou Británií s librou. Jde o naprosto jiné kategorie. Méně nadšení pro naše chlapáctví by podle polského vzoru mohlo být přínosnější.

Tobin nemohl tušit

Ostatně Britové nepotřebují od EU podobné daňové invence. Mají již více než dvě století vlastní daň z finančních transakcí, takzvanou kolkovou – „stamp duty“. Zavedli ji v roce 1808 na akciové obchody. Platí dodnes ve specifikaci na obchody společností registrovaných ve Spojeném království a na jejich takzvané certifikované akcie a další finanční instrumenty. Nutno přiznat, že se poměrně snadno obchází prostřednictvím finančních derivátů, zejména instrumentů CFD.

V roce 1986 zavedli Britové ještě další „stamp duty reserve tax“ se sazbou 0,5 procenta (5krát vyšší než návrh EU); ročně vynese pokladně ekvivalent 3,8 miliardy eur. Jako moderní nástroj regulace excesů finančních trhů tuto daň navrhl již anglický ekonom John M. Keynes v roce 1936, tehdy pro newyorskou burzu po zkušenostech s Velkou hospodářskou krizí.

Britská kolková daň z finančních transakcí se poměrně snadno obchází prostřednictvím finančních derivátůStejně jako „stamp duty“ byla coby instrument proti úletu devizových trhů navržena v roce 1972 takzvaná Tobinova daň. Měla omezit možnosti multiplikace spekulací na devizových trzích po zrušení posledních vazeb bretton-woodského systému světových měn na zlato prostřednictvím dolarové devizy z roku 1971.

James Tobin, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, chtěl zabránit tomu, co pak skutečně nastalo s rozvojem derivátů devizových transakcí, a to daní na kurzové transakce mezi měnami proti spekulaci. V roce 2001 svůj koncept redefinoval poté, co svět přestál právě destruktivní krizi na devizových trzích v jihovýchodní Asii, Mexiku a v Rusku v roce 1997.

Tobin nemohl v roce 1972 tušit, že potřeba jeho daně proti zneužívání kurzových transakcí v rámci větší části kontinentální Evropy zanikne. Vznikem eura byly zrušeny příslušné evropské měny a vnitřní kurzové transakce nebyly nadále nutné. Zdálo se, že byla společnost osvobozena od břemena pohyblivých kurzů měn a směnných nákladů (alespoň tak to je stále interpretováno). Nobelista Tobin nemohl tušit, že odstranění možností devizových spekulací usnadní o mnoho řádů vyšší spekulaci a morální hazard s prakticky bankrotovou zadlužeností celých států EU. Ani že přinese takové objemy spekulativních kapitálových, zejména derivátových obchodů, že dovedou banky až na hranu jejich existence, a to nejen v Evropě.

Zatím nechme na hlavě

Dosud není známo, kam případný příjem daně z finančních transakcí půjde jako zdroj financování. V porovnání s rozhazovanými stamiliardami eur v rámci „řešení“ krize zadluženosti je to sice malá částka, ale cui bono? Algirdas Šemeta, eurokomisař pro daně, označil toto dílo za „zásadní milník“, který v národních ekonomkách „odpovídá dlouhodobým voláním tamních občanů“. Konstrukce daně – inkasovat se má od obou stran transakce – prý brání relokaci domicilů podnikatelských subjektů. Ale co zbytek světa? Zatím raději nechme na hlavě.

Stejně jako to loni zažila francouzská administrativa při zavedení daně z finančních transakcí v sazbě 0,2 procenta, nebude nic jednoduššího a lákavějšího než obejití platby této daně finančními deriváty. Právě tato daň je skoro darem spekulantům. Server německého týdeníku Die Zeit k loňskému francouzskému příkladu přímo říká: „Kdekoliv možno – stát je za hlupáka.“

go01 Smysl FTT 13:14 27.1.2013
murdoch Kdesi jsem četl, že sumární 10:36 27.1.2013
Josef Novak v současnosti to už přesahuje 13:24 27.1.2013
Josef Novak Bohužel bez ohledu na to, jak 8:15 27.1.2013
Stanislav Mikeska Žádné daně ještě nic 12:13 26.1.2013

Počet příspěvků: 5, poslední 27.1.2013 01:24 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.