Co takhle zvýšit počet stran, které se dostanou do sněmovny?

Vícebarevná sněmovna by byla méně „pravo-levá“ a vznikl by v ní jakýsi polštář, jenž by se uplatnil v mnohačetných vládních koalicích.

Petr Nováček 23.8.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTK, montáž ČESKÁ POZICEČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Stalo se, co se čekalo. Po devítihodinové rozpravě, nudné a zbytečné, poněvadž v ní nezaznělo nic nového, zamítl Senát vládní návrh zákona o majetkovém narovnání s církvemi. Z přítomných 77 senátorek a senátorů se 38 sociálních demokratů a pět nezařazených zasloužilo o to, že se zákon vrací do Poslanecké sněmovny, v níž k jeho definitivnímu schválení bude třeba alespoň 101 hlasů.

Takřečené dobře informované koaliční kruhy ujišťují, že jich mají „na beton“ 102 a že tudíž zákon o církevních restitucích navzdory levici přijat bude. Mimochodem, premiér Petr Nečas, jsa dotázán na šance církevních restitucí ve sněmovně, odpověděl svým v poslední době frekventovaným úslovím: „Až u toho mostu budeme, tak ho přejdeme.“

S balíčkem úsporných opatření, který Senát včetně dalšího zvýšení DPH hodil sněmovně na hlavu den po zamítnutí restitucí, to bude podobné. Jen s tím rozdílem, že až u toho mostu budeme, tak ho nepřejdeme, ale v případě zvýšení daní přeškobrtáme. Kromě „ne!“ komunistů a ČSSD se možná „postaví na zadní“ i někdo z ODS. Její zakladatel Václav Klaus a jeho žák Vlastimil Tlustý totiž „modrokabátníkům“ vštěpovali, že zvyšování daní od ďábla jest. Jsou to ale konce, těch jen 102 hlasů pro vládní koalici!

Od „118“ ke „102“

Když před dvěma lety koalice vznikla, ODS, TOP 09 a Věci veřejné (VV) disponovaly 118 hlasy. Pamatujete se na ten jásot koaličních politiků a významné části médií, jaká že to je obrovská šance konečně prosadit zásadní reformy, má-li vláda ve sněmovně takovou zdrcující většinu? Tahle historicky rekordní většina se však záhy ukázala být, řečeno s Janem Nerudou, „z plynových hadrů“. Zhroutily a rozdělily se VV a oslabil poslanecký klub ODS, takže dnes je z rekordní „118“ rovná „100“.

Pamatujete se na ten jásot, jaká že to je obrovská šance konečně prosadit zásadní reformy, má-li vláda ve sněmovně takovou zdrcující většinu?

Pravda, nezařazený poslanec Michal Doktor podporuje vládní program i poté, co z ODS vystoupil, a Nečasově vládě opakovaně pomáhá z úzkých Milan Šťovíček, kterého kvůli tomu asi brzy vyloučí z poslaneckého klubu VV, za něž byl do sněmovny zvolen. Doktor, Šťovíček a rovná stovka koaličních poslanců je ta „102“, s jejíž pomocí je s to slabá Nečasova vláda protlačit zákony, které ji vrátil buď Senát, anebo tu a tam prezident České republiky Václav Klaus. Otázkou je, co bude s takovými zákony, až „modrou“ Nečasovu vládu vystřídá kabinet jiného zbarvení.

Taková vláda, už jen aby si strany v ní zastoupené zachovaly tvář, by se některé dnes silou protlačované zákony jistě pokusila, když už ne zrušit, pak alespoň „změkčit“. V případě daňových zákonů by to šlo – technicky vzato – snadno, pokud by měla ve sněmovně solidní většinu, a kdyby snížení DPH, případně dalších daní dokázala kompenzovat jinými příjmy státního rozpočtu, aniž by stát horentně nezadlužila.

Ministr financí Miroslav Kalousek však tvrdí, že žádná příští vláda už dolů s daněmi nepůjde a spíš bude ráda, že nepopulární opatření za ni učinil předchozí pravicový kabinet. Třeba se dočkáme už po příštích volbách rozhřešení!

Církevní restituce a důchodová reforma

Ministr Kalousek se každopádně vyvinul v libertariána, zatímco náboženstvím ČSSD je keynesianismus, jenž se snaží ekonomiku roztáčet investičními pobídkami a stimulací spotřeby. Jinak řečeno, pokud by po příštích volbách přejímala moc vláda v čele s ČSSD a ekonomika se jí zdála příliš přidušená, s daněmi jistě zahýbe. Co ale s takovými církevními restitucemi anebo s důchodovou reformou?

Co se týče penzijní reformy, ČSSD se netají úmyslem výrazně oslabit takzvaný druhý pilíř stejně, jako to nyní u slovenských sousedů dělá Ficova vláda. A poněvadž k projektu důchodové reformy ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka mají zásadní výhrady nejen sociální demokraté, ale i jejich potenciální budoucí spojenci KDU-ČSL a Strana zelených, revize jednoho z programových pilířů Nečasovy vlády je v případě volebního neúspěchu pravice na jaře 2014 prakticky jistá.

Co se týče penzijní reformy, ČSSD se netají úmyslem výrazně oslabit takzvaný druhý pilíř

Že by v takovém případě zabředl důchodový systém v důsledku nepříznivého demografického vývoje do krize a žebrácké penze byly holým faktem? Zajisté, ale stalo by se to až okolo roku 2030, a proto by na politiku podle hesla „oko za oko, zub za zub“ bylo dost času. Je to jako v tom Haškově Švejkovi: „Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku!“

Myšlenka na revanš

Z české politiky se vytratila i ta trocha konsensu, jíž disponovala v devadesátých letech 20. století. Změna Ústavy a prováděcí zákon umožňující přímou volbu prezidenta byla vzácnou výjimkou. Církevní restituce jsou navýsost potřebné, ale půjde v nich o obrovské majetkové přesuny, o mnoho desítek miliard korun, a především o závazek na 30 let!

Upsat se k němu bez široké společenské shody momentální většinou jednoho dvou poslaneckých hlasů je natolik troufalé, že dnešní opozice, jež byla koalicí se svými představami odkázána do patřičných mezí, nemůže nemyslet na revanš. Však už také ČSSD řekla, že vyhraje-li příští „velké“ volby, vyvolá mezi státem a církvemi jednání s cílem restituční zákon revidovat. Dodejme, že s revizí smlouvy musí souhlasit všichni její účastníci. A zákon o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi takovou smlouvou de facto je.

ČSSD už prohlásila, že vyhraje-li příští „velké“ volby, vyvolá mezi státem a církvemi jednání s cílem restituční zákon revidovat

Nebudou-li církve ochotné v budoucnu slevit, v demokratickém právním státě s tím už případná vláda ČSSD nic nenadělá. Pravda, v národu, který by restituce odmítl, kdyby byl na to v referendu dotázán, si asi církve nabytím majetku image nevylepší a politické strany, které budou proti nim poštívat, mohou mít o voličskou klientelu postaráno.

Jak z bludného kruhu

Nečasovo „až u toho mostu budeme, tak ho přejdeme“ by znělo jinak, kdyby za zády neměl to, co má, ale silnou vládu s pevným zázemím. To platilo o první vládě Václava Klause (1992 až 1996, poměr sil ve sněmovně 105 ku 95), ale od té doby už nikdy. Příčina tkví v tom, že náš volební systém produkuje v lepším případě těsné vládní většiny, ale většinou jen víceméně rovnováhu mezi vládním a opozičním uskupením. Poměrný systém pro volby do sněmovny v kombinaci s progresivní omezující klauzulí (kvorem), jež prakticky znemožňuje kandidovat koalicím, přitom ztěžuje přístup nových politických subjektů do sněmovny.

Věci veřejné a TOP 09 se v květnových volbách 2010 sice staly výjimkami z tohoto pravidla, leč po faktickém rozpadu „véček“ a – řekněme – zevšednění „topky“ je ve hvězdách, zda příště budou voliči opět stejně radikálně experimentovat a nějaký „objev sezóny“ do sněmovny protlačí, anebo vsadí na zavedené strany ODS, ČSSD, KSČM či KDU-ČSL. Jak z tohoto bludného kruhu ven?

Formálně silné vlády s jasnou většinou by poskytl většinový způsob voleb do sněmovny, pokud by se jej povedlo zavést. To však není reálné.

Formálně silné vlády s jasnou většinou by poskytl většinový způsob voleb do Poslanecké sněmovny, pokud by se jej povedlo zavést. Řekněme hned, že to není reálné. Žádná z dnes relevantních stran jej nepropaguje, poněvadž žádné z nich nedává reálnou naději vytěžit z něj volební vítězství a možnost utvořit jednobarevnou většinovou vládu nesvazovanou koaličními kompromisy, a proto schopnou „do puntíku“ uskutečňovat volební program vítězné strany. Vždycky tomu tak však nebylo.

Neúspěch většinové volby

Byl to tehdy ještě federální prezident Václav Havel, na rozdíl od pozdějších prezidentů ČR vybavený zákonodárnou iniciativou, jenž přišel po volbách 1990 s námětem volit část sněmovny poměrným a část většinovým způsobem. Kombinovaná volba vyhovovala Občanskému fóru a Veřejnosti proti násilí, dvěma tehdy dominantním politickým silám. Regulérní politické strany proto Havlův námět odmítly.

I když to učinily ze sobecky stranických důvodů, rozhodly se správně i z hlediska společenského. Úplné anebo i jen částečné zavedení většinového způsobu volby by totiž provedl mezi kandidujícími stranami nemilosrdnou selekci a mnohé by z politiky vypadly dřív, než by bývaly stihly ukázat, co jsou zač, a žádá-li si určitá část společnosti jejich služeb.

Byl to ještě federální prezident Václav Havel, jenž přišel po volbách 1990 s námětem volit část sněmovny poměrným a část většinovým způsobem

Když pak první skutečné volby vyhrála v červnu 1992 Klausova ODS (ty o dva roky dříve byly spíš protikomunistickým plebiscitem), jež si do vlády přibrala výrazně slabší KDU-ČSL, KDS a ODA a která vedle ignorované KSČM měla proti sobě na levici jen sedmiprocentní Horákovu ČSSD, tématu většinového volebního systému se chopila. Pro koaliční drobotinu to bylo velké nebezpečí a poté, co ODS „utrpěla vítězství“ v parlamentních volbách 1996, jehož epilogem byla menšinová vláda, většinová volba byla uložena k ledu.

Nevyzrálost

Její chvíle však nadešla s takzvanou opoziční smlouvou ČSSD a ODS. Ty si rozdělily moc ve státě a brzy přišly na to, že změnou volebního zákona by se postupně mohly zbavit konkurence ostatních stran. Neměly však v Parlamentu ČR ústavní většinu – a přechod od poměrného k většinovému způsobu voleb do sněmovny by býval vyžadoval změnu ústavy –, a proto se uchýlily k podlé fintě. Navrhly několik dílčích změn volebního zákona, z nichž každá byla sama o sobě akceptovatelná, ale dohromady by bývaly měly za následek, že formálně poměrný volební způsob by fakticky fungoval jako většinový.

Tehdejší prezident Havel proto podal stížnost k Ústavnímu soudu, jenž zkraje roku 2001 čtyři z pěti pilířů opozičně-smluvní novely zrušil a obejití Ústavy zabránil. Ze zamýšlené umělé redukce politického spektra tedy sešlo. Mimochodem, zredukovali ho sami voliči. Navzdory poměrnému systému totiž ze zhruba 80 politických stran a hnutí zaregistrovaných v ČR na jaře 1990 postupně vyselektovali pět šest stran, s nimiž po léta stojí a padá Poslanecká sněmovna. Nedivme se ale, že mnohé z nich jsou stále nevyzrálé!

Dosud nezralá strana by s monopolní vládní mocí získanou zavedením většinového způsobu voleb těžko dokázala nakládat s náležitou odpovědností

T. G. Masaryk si přál pro první republiky alespoň 50 let, aby mohla demokracii přivyknout a sžít se s ní. A pozorujeme-li nápadné chřadnutí některých stran, od nichž se čekalo, že budou oporou parlamentní demokracie a demokratického politického systému, pak je snad dobře, že jsme zůstali u poměrného způsobu volby poslanců a většinově volíme jen ústavně slabší Senát. Dosud nezralá, neusazená, a proto částečně nevypočitatelná strana by s monopolní vládní mocí získanou zavedením většinového způsobu voleb těžko dokázala nakládat s náležitou odpovědností. Pokud ale nejsme pro většinový volební systém zralí, jak vylepšit ten poměrný, aby neplodil jen slabé vlády s těsnou většinou ve sněmovně?

Rozdělená společnost

Vyrovnávání rozdílů je charakteristický rys poměrných volebních systémů. Navíc je i pravdou, že česká společnost je dlouhodobě zhruba napůl rozdělená mezi občany tíhnoucí názorově doprava a doleva. Volební klání končící remízami tedy vlastně odráží reálný stav. Navzdory tomu lze i poměrný systém zachovat poměrným a zároveň jej poopravit tak, aby umožňoval vytváření vlád se solidní většinou. Jeden takový opravný prostředek v sobě skrývá takzvaná volební geometrie, neboli stanovení velikosti a počtu volebních obvodů a jejich konkrétní vytyčení. V našem případě jde zejména o kraje Karlovarský a Liberecký s výrazně nižším počtem oprávněných voličů, než je celostátní průměr.

Česká společnost je dlouhodobě zhruba napůl rozdělená mezi občany tíhnoucí názorově doprava a doleva. Volební klání končící remízami odráží reálný stav.Prakticky to znamená, že v těchto dvou krajích musí kandidující strana obdržet minimálně nikoli pět, ale osm či devět procent hlasů, aby v nich získala mandát. Zvýšení počtu volebních krajů (stále hovoříme o volbách do sněmovny) z dnešních čtrnácti kupříkladu na dvojnásobek by zvýhodnilo strany, jež mohou nabídnout výrazné, v rámci rozsahem menšího volebního teritoria známé kandidáty. Naopak pokud by celá ČR byla jedním volebním obvodem jako při volbách do Evropského parlamentu, šanci posbírat dost hlasů na překonání omezující klauzule by měly i menší strany a politická hnutí.

Zásah do volební geometrie je ale politicky citlivá věc. Vlivné strany první republiky propojovaly tímto způsobem ohniska svých příznivců v souvislé, byť často roztodivné volební obvody a spolehlivě v nich pak pro sebe „rýžovaly“ poslanecké mandáty. To ovšem bylo v dobách „partají“ se čtvrt milionem členů! Naše pětkrát, desetkrát menší straničky na podobná kouzla nemají sílu. Něčím z první republiky bychom se ale případně inspirovat mohli.

První republika

Volební systém první republiky byl superpoměrný v tom smyslu, že neznal žádné omezující klauzule pro nárok na poslanecké mandáty. Poslaneckou sněmovnu Národního shromáždění ČSR tvořili po volbách (1920, 1925, 1929, 1935) zástupci jedenácti až dvanácti politických stran, z nichž některé v ní měly jen dva tři poslance. Prvorepublikové vlády (bylo jich celkem 18) bývaly mnohačetnými koalicemi sestávajícími až z osmi subjektů.

V počátcích první republiky (1920 až 1926) přitom rozhodovala o všech zásadních otázkách, jež měly být projednány ve vládě nebo ve sněmovně, zákulisně a mimoústavně takzvaná Pětka – výbor zástupců pěti rozhodujících koaličních stran (agrární, národně demokratické, lidové, národně socialistické a sociálně demokratické). A dávala ze zákulisí pokyny poslaneckým klubům, a pokud se jim některý zákonodárce nepodřídil, pomocí takzvaného bianco reversu byl zbaven mandátu.

Volební systém první republiky byl superpoměrný v tom smyslu, že neznal žádné omezující klauzule pro nárok na poslanecké mandáty

Na Pětku později navázavší Šestka a Osmička už takovou autoritu neměly, nicméně střídání vlád i pak se odehrávalo relativně hladce, a když dva tři poslanci nějaké koaliční pidistrany vypověděli loajalitu, nahradili je kolegové odjinud. Vládnout v mnohačetné koalici vyžadovalo ovšem ochotu ke kompromisu (někdy též „handlu“) a schopnost jednat tak dlouho, dokud nebude nalezena shoda. Mistrem v tomto oboru byl vůdce agrární strany, poslanec a hostivařský statkář Antonín Švehla, jemuž prezident Masaryk zkraje nedůvěřoval, ale svou schopností jednat a dojednat si postupně získal u prezidenta značný respekt.

Cesta pro menší strany

Praxe první republiky je však do současnosti nepřenosná. Reversy, Pětka a ledacos dalšího nebylo ani demokratické, ani to neprospělo parlamentní kultuře. Odstranění či alespoň výrazné snížení omezovací klauzule (kvora), což před deseti lety navrhoval silovou politikou neokouzlený premiér Vladimír Špidla (ČSSD), by ale za úvahu stálo!

Do sněmovny by to otevřelo cestu menším (žel i extremistickým) stranám, jež by byly přitažené k politické spoluodpovědnosti za stát a ty „zlobivé“ by byly přinejmenším pod dohledem. Vícebarevná sněmovna by byla méně „pravo-levá“, ba mezi pravicí a levicí by v ní vznikl jakýsi polštář, jenž by se uplatnil v mnohačetných vládních koalicích. Kdyby si větší a velké parlamentní strany na tento méně pohodlný, ale variabilnější způsob vládnutí zvykly, riziko atomizace sněmovny by nemuselo být neúnosné.

boryna Proč pořád ta mantra dluhy? 5:29 19.8.2012
florian Florian. 5:26 19.8.2012
Pocono Další skvělý způsob, jak 18:09 18.8.2012

Počet příspěvků: 5, poslední 19.8.2012 08:40 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Autor

Petr Nováček

Petr Nováček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články