Co kdyby byl v roce 1964 zvolen jiný prezident USA?

Za 50 let od doby, kdy republikánský kandidát Barry Goldwater hlasoval proti přijetí zákona o občanských právech, se západní společnost příliš posunula v omezování svobody a ke státnímu zasahování do životů, vlastnictví a soukromí lidí. Píše Roman Joch.

Ronald Reagan podpořil v Los Angeles v roce 1964  nominaci Barryho Goldwatera... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ronald Reagan podpořil v Los Angeles v roce 1964 nominaci Barryho Goldwatera... | foto: Wikimedia Commons
Ronald Reagan podpořil v Los Angeles v roce 1964  nominaci Barryho Goldwatera...

Na recepci 2. července v zahradě pražské rezidence amerického velvyslance (v současnosti dosluhujícího Normana Eisena) při příležitosti 238. výročí Dne nezávislosti USA, který připadá na 4. července, jsem měl jen tak z legrace na klopě saka volební odznáček s nápisem „GOLDWATER IN ‘64“ a portrétem republikána, jenž v roce 1964 (neúspěšně) kandidoval na amerického prezidenta.

Zaměstnanci americké ambasády totiž většinou bývají levicově orientovaní, a proto považuji za zdravé je jednou za čas provokovat. Tentokrát odznáčkem s tehdy velice konzervativním republikánským kandidátem Barrym Goldwaterem. Na dotazy, proč jej mám, jsem napůl vážně, napůl žertem odpovídal, že kdyby si ho Američané před 50 lety zvolili, USA by dnes byly mnohem lepší zemí. Později mě však napadlo, je-li to pravda.

Goldwater byl označován za konzervativce v americkém pojetí. Pokud však jde o názory, šlo spíše o libertariána či klasického liberála. Byl totiž stoupencem malého státu a federální vlády, co největší svobody pro lidi a co nejméně represivních zákonů, nízkých daní i státních výdajů, vyrovnaného rozpočtu, tržního hospodářství a decentralizace. V zahraniční či bezpečnostní politice pak byl militantním antikomunistou a studenoválečníkem. Jaké by bylo Goldwaterovo dědictví, kdyby byl v roce 1964 zvolen prezidentem USA?

Projekt, který chudobu nevyřešil

V případě vietnamské války by nepřipustil, aby se z ní stala dlouhá agónie. Buď by ji vyhodnotil jako nepodstatnou a urychleně armádu USA z Vietnamu stáhl, nebo by válku proti severnímu, komunistickému Vietnamu vedl razantně a ukončil rychlým a drtivým americkým vítězstvím.

Barry Goldwater byurčitě neinicioval žádný projekt „Velké společnosti“ podobný tomu Lyndona B. Johnsona, jenž ho v prezidentských volbách porazil

Pokud jde o domácí politiku, určitě by neinicioval žádný projekt „Velké společnosti“ podobný tomu Lyndona B. Johnsona, prezidenta za Demokratickou stranu, jenž ho ve volbách porazil. Tento projekt spočíval ve štědrých federálních sociálních programech pro chudé. Pozdější republikánský prezident Ronald Reagan vtipkoval: „Johnson vyhlásil válku chudobě, jež však v ní zvítězila!“

A také říkával, že na rozdíl od Johnsonova projektu „Velké společnosti“, jenž válku proti chudobě představoval, nemá problém s Novým údělem – souborem opatření a ekonomických a sociálních reforem z let 1933 až 1937 –, demokratického prezidenta Franklina D. Roosevelta, kterého Reagan čtyřikrát volil. Co je na válce proti chudobě špatného?

Je-li rozumná, pak nic, ale mnoho původně levicových demokratických stoupenců „Velké společnosti“, jimž se později začalo říkat neokonzervativci, namítalo, že projekt problém chudoby nevyřešil, ale naopak zvětšil. Vytvořil totiž závislost lidí – především v černošských ghettech – na státní sociální podpoře a vedl ke kolapsu černošské rodiny.

Členové Ku-klux-klanu podpořili prezidentskou nominaci Barryho Goldwatera v roce 1964 na mítinku v San Francisku.

Členové Ku-klux-klanu podpořili prezidentskou nominaci Barryho Goldwatera v...

V důsledku projektu většina chudých dětí vyrůstá v neúplných rodinách bez otců – jejich matky se „provdaly“ za federální stát, jenž je podporuje, a proto jim chybí otcovský vzor disciplíny a pracovitosti. Štědré sociální programy tudíž nepředstavují sociální síť, natož sociální trampolínu, ale sociální past.

Johnsonův protipól

Goldwater byl v šedesátých letech v domácí i zahraniční politice USA Johnsonovým protipólem. V roce 1964 ho však zřejmě nejvíce poškodil třetí postoj – v létě hlasoval proti přijetí zákona o občanských právech (černochů), od jehož platnosti nedávno uplynulo 50 let a který definitivně v USA odstranil rasovou segregaci. Proč Goldwater proti tomuto zákonu hlasoval?

Goldwater hlasoval proti přijetí zákona o občanských právech, protože by byl rasista, nýbrž z libertariánských a ústavních důvodů

Rozhodně nikoli proto, že by byl rasista, nýbrž z libertariánských a ústavních důvodů. Goldwater totiž byl napůl židovského původu, v rodinné firmě (obchodní dům) obsluhoval černošské zákazníky, zaměstnával černochy, finančně přispíval Národnímu spolku na podporu barevných lidí (NAACP), největší černošské organizaci za občanská práva, a pomáhal odstranit rasovou segregaci v letecké Národní gardě ve svém rodném státě Arizona.

V letech 1957 a 1960, kdy byl Goldwater senátorem, hlasoval pro zákony o občanských právech a chtěl i pro ten v roce 1964, jenž zakazoval rasovou segregaci a diskriminaci na všech úrovních politické moci, zaváděl úplné volební právo pro černochy i to, že federální vláda nebude uzavírat smlouvy s firmami, které diskriminují – tedy že z peněz daňových poplatníků se nikdy a nikde nebude podporovat rasová segregace a diskriminace.

Diskriminace v soukromé sféře

Zákon o občanských právech z roku 1964 však zakazoval diskriminaci i v soukromé sféře, v zařízeních pro veřejnost, jako jsou hotely, motely či restaurace. Goldwater sice považoval diskriminaci za nemorální, ale byl přesvědčen, že státní moc nemá právo lidem zakazovat, aby se na svém majetku, pod vlastní střechou, chovali nemorálně. Navíc se domníval, že parlamenty jednotlivých států USA tuto ústavní pravomoc mají, ale ústava ji neposkytuje federální vládě.

Goldwater byl přesvědčen, že stejně jako zákazník má právo nekoupit jakoukoli službu či zboží od kteréhokoli prodejce na základě vlastních kritérií a preferencí, má i prodávající právo neprodat či nepronajmout svůj majetek či službu jakémukoli zájemci na základě svých důvodů a pohnutek, byť by byly hanebné, třeba rasistické. Majitel například hotelu či restaurace má mít právo odmítnout jakéhokoli klienta.

Dle Goldwatera by státní moc neměla vnucovat morálku a trestat nemravnosti, pokud nepoškozují zdraví, svobodu či majetek jiného člověka

Dle Goldwatera by státní moc neměla vnucovat morálku a trestat nemravnosti, pokud nepoškozují zdraví, svobodu či majetek jiného člověka. A právě dnešní zákony proti diskriminaci, jejichž byl ten americký z roku 1964 jedním z prvních předchůdců, vnucují morálku a trestají nemravnost.

Má mít majitel hotelu či majitelka penzionu právo nepronajmout pokoj například katolíkům, židům, černochům, bělochům, párům nemanželským i homosexuálním či rodinám s příliš malými dětmi? Goldwater by zřejmě mnohé jejich důvody považoval za hanebné, ale majitel či majitelka takové právo mají mít, protože hotel či penzion vlastní.

Levicové moralizující zákony

Represi, vnucování morálky a trestání nemravností si většina lidí spojuje s pravicí, tradicionalisty či konzervativci. V minulosti tomu tak bylo, například zákaz a trestnost homosexuálního vztahu na všech místech – tedy i mezi souhlasícími dospělými v jejich domech a bytech. To však dávno neplatí.

Moralizující zákony jsou v současnosti většinou – a čím dál více – levicově-liberálního původu. Nelze někoho odmítnout jen proto, že patří k rasové, etnické nebo sexuální menšině. A není možné to učinit kvůli hrozbě trestu ze strany státní moci. Dokonce kampaně proti kouření, jídlům či nápojům (příliš mastným, slaným či sladkým) jsou vedené spíše na základě moralizování – nesmíte ubližovat ani sobě – než jejich dopadu na jiné lidi.

Moralizující zákony jsou v současnosti většinou – a čím dál více – levicově-liberálního původu

Stále více jsou navíc trestané nejen skutky, ale i myšlenky a slova. To, co nemusí být myšleno nenávistně či navádět k násilí, ale jen jako vtip byť na úkor etnické, rasové či sexuální menšiny, je v některých zemích považované za takzvaný nenávistný projev, jenž je třeba zakázat a trestat.

Také v zemích, kde to zatím není trestné, pokud někdo pronese etnický, rasový či sexuální vtip, přestože je vtipný, ti, kdo v současnosti vnucují své moralizování, ho často považují za narušitele morálky. Jako by nedokázali odlišit vtip od štvaní za účelem pogromu, jako by si skutečně mysleli, že od každého vtipu na úkor rasové, etnické či sexuální menšiny vede přímá cesta k pogromu.

Chybný vývoj

Možná se Goldwater, přestože měl pravdu z hlediska osobní svobody, v roce 1964, kdy hlasoval proti zákonu o občanských právech, mýlil z hlediska morálky a prozíravosti. V případě nenávisti některých bělochů k černochům možná skutečně byl čas a prostor k federální intervenci na jejich ochranu i za cenu omezení osobní svobody. Možná tomu tak bylo.

Za 50 let se však západní společnost příliš posunula v omezování svobody a ke státnímu poručníkování a zasahování do životů, vlastnictví a soukromí lidí. Tento vývoj je chybný. Takže když jsem na recepci při příležitosti Dne nezávislosti USA napůl vážně, napůl žertem odpovídal, že kdyby před 50 lety Američané zvolili prezidentem Barryho Goldwatera, Spojené státy americké (i Západ) by dnes nebyly v dnešním marasmu, měl jsem přinejmenším v jednom aspektu zřejmě pravdu.

Počet příspěvků: 27, poslední 16.7.2014 07:59 Zobrazuji posledních 27 příspěvků.