Co je to vlastně „česká potravina“?

Zákonná povinnost obchodníků informovat o podílu českých potravin přinese komplikace, píše Petr Havel.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto isifa/Lidové noviny/FRANTISEK VLCEKČeská pozice

Obecně chvályhodná snaha státní správy a orgánů dozoru nad řetězcem výroby a prodeje potravin šířit mezi českými spotřebiteli spotřebitelsky praktické informace týkající se označování a nabídky potravin na tuzemském trhu může v některých případech vyústit do zcela opačných efektů, než bylo původně zamýšleno.

Jedním z takových rizik je přitom úmysl zakotvit v novele zákona 110/1997 Sb. o potravinách povinnost pro velké maloobchodní řetězce zveřejňovat u vstupu do svých prodejen údaj o pěti hlavních zemích, ze kterých pochází zboží v jejich nabídce. Na první pohled praktická informace, kterou hájí jak dosluhující ministr zemědělství v demisi Miroslav Toman, tak nastávající šéf resortu Marian Jurečka, skýtá ale řadu rizik, včetně možného konfliktu s legislativou Evropské unie.

Na tom nic nemění, že k obdobnému kroku již přistoupilo sousední Slovensko. Je totiž otázkou, jak dlouho našim sousedům veřejně prezentovaná informace o podílu zboží z jednotlivých zemí vydrží a zda nebudou muset pod tlakem Bruselu uvedenou povinnost odvolat.Základní tezí EU je jednotný celní a obchodní prostor, a tedy volný pohyb zboží, služeb, lidí a kapitálu

Základní tezí EU je totiž jednotný celní a obchodní prostor, a tedy volný pohyb zboží, služeb, lidí a kapitálu. To se mimo jiné projevuje v tom, že z národních peněz nelze propagovat národní zboží (v případě soukromého kapitálu to ovšem samozřejmě neplatí), takže například i takové označení potravin značkou KLASA nelze primárně považovat za propagaci národní produkce na úkor potravinářské produkce z jiných členských zemí EU. Je to označení potravin, které se nějakým způsobem odlišují od jiných potravinářských produktů na trhu.

Jsou to opravdu „naše potraviny“?

I kdyby ale Brusel nakonec povinnost uvádět údaje o zemích, které se nejvíce podílejí na nabídce prodávaných potravin, toleroval, spotřebiteli taková informace příliš nepomůže. Klíčovým problémem totiž je definice pojmu původu potravin. Jak podle evropských, tak podle našich zákonů lze „zemí původu“ označovat i takové výrobky, které byly na území České republiky pouze zabaleny, byť surovina (například mléko) byla vyprodukována v zahraničí. Současné zákony totiž považují za „výrobu“ právě i jen prosté zabalení.

Jak podle evropských, tak podle našich zákonů lze „zemí původu“ označovat i takové výrobky, které byly na území ČR pouze zabalenyObecně proto lze považovat za české výrobky takové potraviny, které byly na území ČR pouze finalizovány, a takto jsou také v současné době naše potraviny identifikované. Jsou to ale opravdu „naše potraviny“? A jak se budeme stavět například k uzenářským výrobkům, které byly v zahraničí vyrobeny z masa hospodářských zvířat z českých chovů, a do ČR dovezeny? Legislativně by to byly importované potraviny, tedy „ne české“, ačkoli surovina, z níž by byly vyrobeny, bude mnohem více česká než jogurt z polského mléka naplněný do kelímků u nás.

A to už vůbec nemluvím o tom, že až na výjimky, jako jsou maso, zelenina, ovoce nebo vejce, není v EU povinnost označovat drtivou většinu potravin zemí původu, takže nápisy na mnohých potravinách hlásají „vyrobeno v EU“. Jak budou obchodníci a dozorové orgány identifikovat, do které „země původu“ v rámci povinnosti zveřejňovat podíl konkrétních zemí takové potraviny zařadit?

Potravinářské legislativní inženýrství

Naprosto nešťastné je navíc začleňovat taková ustanovení přímo do zákona, a to navíc do rámcového oborového zákona o potravinách. Jenom současná novela se připravuje již třetí rok a ještě není schválena, což je bohužel v podmínkách ČR docela obvyklé. Je to však zároveň legislativní past – dlouhý a složitý proces schvalování zákonů znamená v praxi nemožnost v rámci zákonů operativně reagovat na nutné legislativní změny, v tomto případě například na riziko, že se proti popisované povinnosti postaví EU.

Pokud chce tedy někdo podobné povinnosti do legislativy začleňovat, bylo by praktické volit spíše formu prováděcích vyhlášek, které lze v případě potřeby měnit mnohem operativněji.

Prakticky všechny na území ČR působící nadnárodní sítě již zaznamenaly, že počet spotřebitelů preferujících tuzemské potraviny stoupá Potravinářské legislativní inženýrství, jak se na mnoha příkladech v historii ukázalo, nicméně není nejvhodnějším řešením jinak obecně logické a žádoucí propagace národní potravinářské produkce. Mnohem účinnější by bylo motivovat maloobchod, aby se sám snažil v maximální možné míře potraviny označované „českého původu“ svým zákazníkům nabízet s tím, že by následně mohl údaje o struktuře své nabídky využít marketingově.

Možným motivačním nástrojem by mohla být například nějaká forma spotřebitelské ankety s předem definovanými parametry hodnocení maloobchodu v oblasti prezentace českých potravin, kterou by zaštítilo ministerstvo zemědělství. Maloobchod s nejvyšším potenciálem rozvoje národního potravinářského patriotismu by pak byl veřejně vyhlášen, což by mohlo být následně pro tuzemské spotřebitele signálem k tomu, kde a co nakupovat.

Vzhledem k tomu, že prakticky všechny na území ČR působící nadnárodní sítě již zaznamenaly, že komunita spotřebitelů preferujících tuzemské potraviny roste, mělo by být získání titulu „Patriot roku“ (název samozřejmě není rozhodující) jejich přirozeným zájmem. I bez zákona.