Co je současné levicové myšlení

Kritika liberální ekonomiky, která je v krizi, nemá smysl, pokud nevede k uvědomění si změny paradigmatu. Návrat k původním levicovým hodnotám je v současnosti téměř nemožný zejména kvůli diskreditaci vládnoucích levicových stran. Nová politické hnutí se proto budou řídit heslem ani levice, ani pravice, ale zdola proti těm nahoře.

Jean-Claude Michéa, Notre ennemi, le capital. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jean-Claude Michéa, Notre ennemi, le capital. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Jean-Claude Michéa, Notre ennemi, le capital. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Francouzský filozof Jean-Claude Michéa se ve své nejnovější knize Notre ennemi, le capital (Náš nepřítel kapitál) snaží zjistit, co dnes představuje levicové myšlení. Tato otázka je palčivá zejména po neúspěchu kandidáta Socialistické strany Benoîta Hamona ve francouzských prezidentských volbách. Jeho šestiprocentní výsledek ukázal, že dosud dominantní levicový směr, liberální socialismus, pozvolna ve Francii končí.

Levicová scéna se rozdělila na dva proudy – moderní pokrokovou levici (Emmanuel Macron), která přijímá hodnoty liberálního systému, a extrémní levici (Jean-Luc Mélenchon), jež se vyhrazuje proti liberálnímu pojetí společnosti řízené touhou po zisku. Michéa přispívá do debaty, čím by měla být levice, a jaké hodnoty hájit.

Požadavek trvalého růstu

Jádro knihy tvoří čtyři otázky novinářů z webu Le Comptoir, jež jsou doplněny komentáři a statěmi, v nichž Michéa vysvětluje své základní postoje a klíčové pojmy. První otázka hledá odpověď na problém konzumní společnosti. Například italský režisér Pier Paolo Passolini varoval před konzumní společností, protože zasahuje nejskrytější místa lidského srdce.

Požadavek trvalého růstu liberální ekonomiky však nutně vede k monopolům a trustům nadnárodních společností. Růst a inovace zase k tomu, že se bohatství soustřeďuje u nejbohatších.

Podle Michéa je konzumní společností ta, jejíž liberální ekonomika musí růst do nekonečna, což ukazuje její neudržitelnost. Nekonečný růst totiž v konečném světě neexistuje, přičemž tento požadavek vede k tomu, že si všichni konkurují. Na tuto všeobecnou konkurenci poukazoval již George Orwell, který je pro Michéa častým zdrojem inspirace – jeho první kniha má titul Orwell, anarchiste Tory (Orwell, anarchistický tory).

Orwell prohlásil, že „potíž s konkurencí spočívá v tom, že je vždy někdo poražený. Profesor Hayek odmítá, že liberální kapitalismus nezbytně vede k monopolu, ale v praxi nás tento systém přivádí právě tam.“ Požadavek trvalého růstu liberální ekonomiky však nutně vede k monopolům a trustům nadnárodních společností. Růst a inovace zase k tomu, že se bohatství soustřeďuje u nejbohatších.

Ohrožení chudobou

Podle Michéa 62 nejbohatších lidí na světě vlastní majetek, který odpovídá polovině těch nejchudších. Liberální ekonomika tedy jen maskuje, co chtěla na začátku popřít – monarchistickou strukturu, která je dnes daná nejbohatšími –, navíc vytváří novou společnost, jejíž základ tvoří jedinec, nikoliv rodina.

Většina Francouzů má příjem nižší než dva tisíce eur měsíčně, což znamená neustálé ohrožení chudobou v případě nepředpokládaných výdajů. A při zdravotních problémech či ztrátě zaměstnání jsou k ní odsouzení.

Liberální společnost je náhodným shlukem jedinců s jedinou společnou touhou – vytvářet stále vyšší zisk, přičemž bezbřehá touha po něm je jejím jediným pravidlem. V nové společnosti každý myslí jen na sebe a nikdo se nestará o bližního. Michéa však nesdílí pesimistickou vizi světa, který patří oligarchům. Připomíná morální a kulturní svět obyčejných lidí, jejž opěvuje Orwell, přičemž tato skupina se na první pohled může zdát uzavřená a nemoderní a žít odtržená od naleštěného světa velkých korporací a úspěšných lidí.

Kdo jsou tito obyčejní lidé ve Francii? Podle Michéy většina Francouzů má příjem nižší než dva tisíce eur měsíčně, což znamená neustálé ohrožení chudobou v případě nepředpokládaných výdajů. A při zdravotních problémech či ztrátě zaměstnání jsou k ní odsouzení. Pokud tyto lidi takové neštěstí postihne, bez pomoci svých rodin, přátel či známých nepřežijí. Tyto vztahy pak slouží jako ochrana a úkryt před tlakem liberální ekonomiky a zabraňují tomu, aby společnost upadla do konzumerismu. Tímto způsobem obyčejní lidé odolávají konzumní společnosti.

Proměna

Druhá otázka se týká dnešní francouzské intelektuální scény. Ta dlouho vyznávala libertariánství revoluce května 1968, což však stále více zpochybňují myslitelé, jako je Eric Zemmour nebo Alain Finkielkraut, a především absence jiné vize společnosti. Michéa připomíná, že již v roce 1995 autoři v Encyklopedii škodlivostí – revue založené v roce 1979 a nyní i nakladatelství specializující se na sociologické protiindustriální analýzy – napsali, že „ekonomická krize, nezaměstnanost či chudoba se staly ve světové ekonomice běžné, a bude to platit stále více“.

Proměna z tradiční v liberální levici ve Francii začala za prezidenta Françoise Mitterranda v letech 1981 až 1995 a představuje ji Emmanuel Macron, který o sobě říká, že je levicový politik a zároveň připomíná svým voličům, že snem každého mladého člověka je stát se miliardářem

Od té doby se krize zvětšuje, což se odráží v poptávce po populistických a protisystémových stranách, jež poroste, neboť současný systém nabízí pouze nekonečný růst, který jen dostává jiná jména, třeba udržitelný rozvoj nebo digitální revoluce. Proto tradiční alternativa mezi pravicí a levicí nedokáže vyřešit problémy, jejichž příčinou je globální liberální ekonomika. Zároveň je třeba nepodlehnout iluzi, že populismus snadno zvítězí, protože k liberální ekonomice lze jen obtížně postavit důvěryhodnou opozici, a navíc disponuje silnými vzory úspěchu.

Michéa za Mekku liberalismu považuje Silicon Valley, kde se pracuje na transhumanismu, který má zdokonalit člověka a dosáhnout jeho nesmrtelnosti. Navíc stále více pracovních činností budou nahrazovat roboti, a to i ty intimní. Toto uskutečnění prométheovského snu je však již dlouho známé. Michéa nerozumí sloganu „žádné hranice“ jako požadavku, jenž má odstranit hraniční kontroly, ale zavést novou liberální společnost, v níž člověka nebude nic omezovat. Lidstvo se však musí vyvarovat chyby, že krizi vyřeší současné elity.

Levice, která historicky brání chudší třídu, totiž také podlehla touze po materiálním úspěchu. Tato proměna z tradiční v liberální levici ve Francii začala za prezidenta Françoise Mitterranda v letech 1981 až 1995 a představuje ji Emmanuel Macron, který o sobě říká, že je levicový politik a zároveň připomíná svým voličům, že snem každého mladého člověka je stát se miliardářem.

Sen o beztřídní společnosti

Třetí otázka se opírá o Michéaovu analýzu, kde se stala chyba, že současná levice neinklinuje k socialismu a antikapitalismu, a jaká je příčina neúspěchu v předávání tradičních levicových hodnot mladým lidem. Podle Michéa již v zárodku toho, co je levice. Jednou z jejích hlavních myšlenek je pokrok, jenž sloužil novému socialistickému hnutí proti tmářství a reakcionářství, a proto jeho největším nepřítelem byla katolická církev. Michéa však podotýká, že levicový antiklerikalismus je francouzskou specialitou, a neplatí v protestantských zemích.

První socialističtí intelektuálové snili o beztřídní společnosti, tento sen však narazil, když se socialistické hnutí proměnilo v politickou stranu

Hlavním bitevním polem levice byl původně boj za emancipaci dělnické třídy. První socialističtí intelektuálové snili o beztřídní společnosti, tento sen však narazil, když se socialistické hnutí proměnilo v politickou stranu. Tato levice totiž akceptovala politický systém republiky, čímž učinila nevěrohodnou myšlenku beztřídní společnosti. Proměna socialismu v politickou stranu tedy v 19. století zrodila nedůvěru mezi levicí (přezdívanou tehdy versailleská, neboť měla blíže k pravici z Versailles než dělníkům z předměstí) a její dělnickou třídou.

Mezníkem ve vývoji socialismu ve Francii byla Dreyfusova aféra. Ta vytvořila republikánský blok, který sloučil levici a pravici a pohltil socialistické hnutí dělníků pod hlavičkou pokroku. Což vedlo ke sloučení extrémní levice a sociální demokracie. Současný úpadek levice má původ ve spojení díky filozofovi a politikovi Jeanu Jaurésovi (1859–1914) republikánské buržoazní levice a dělnického hnutí.

Odsouzení k zániku

Totéž se zopakovalo na začátku sedmdesátých let 20. století, kdy se trockistická mládež a dělnické hnutí spojily pod hlavičkou Socialistické strany, aniž by se snažily zabránit kumulaci kapitálu nejbohatšími, protože jakékoliv zpochybnění liberální ekonomiky by znamenalo souhlas se sovětskými gulagy.

Současný model sociální demokracie je odsouzen k zániku, což ukazuje neschopnost Francie vyrovnat se s rostoucím zadlužením

Je tedy pochopitelné, že v tomto historickém kontextu a po mnoha letech socialistů u moci nemůže levice věrohodně hlásat radikální postoje. Navíc hybná idea sociální demokracie – přerozdělování bohatství – předpokládá liberální keynesiánskou ekonomiku. Současný model sociální demokracie je proto odsouzen k zániku, což ukazuje neschopnost Francie vyrovnat se s rostoucím zadlužením.

Návrat k rozhodování lidu proto povede jen k růstu chudoby a bídy a k odstranění všech hranic, což bude mít za následek nárůst kriminality. Tato realita pak přinutí většinu, aby si uvědomila, co je politika a možnost něco změnit politicky. Ani tento scénář se však nemusí uskutečnit, pokud se moderní levici podaří změnit lid.

Jen předehra

Poslední čtvrtá otázka míří k budoucnosti – zda již existují náznaky řešení, jak této nevyhnutelné krizi liberální ekonomiky předejít. Podle Michéa kritika nemá smysl, pokud nevede k uvědomění si změny paradigmatu. Tato krize však není nereálnou fikcí, která nastane za několik desítek let. Michéa tvrdí, že krize roku 2008 byla jen předehrou, jež ukázala, že současná ekonomika se opírá o finanční instituce stojící na vratkých virtuálních transakcích, a nikoliv o výrobu. A právě toto rostoucí oddělení finančního a reálného světa odstartuje další krizi.

Krize roku 2008 byla jen předehrou, jež ukázala, že současná ekonomika se opírá o finanční instituce stojící na vratkých virtuálních transakcích, a nikoliv o výrobu. A právě toto rostoucí oddělení finančního a reálného světa odstartuje další krizi.

Nejde o shromáždění občanů pod nějakou populistickou stranou založenou jen na kritice současného systému či utopickém snu, ale o změnu paradigmatu, jež nastane, když tato strana nabídne důvěryhodnou alternativu. Michéa uvádí jako příklad španělskou stranu Podemos, která dělá to, co dříve levice říkala, ale nedělala. Návrat k původním levicovým hodnotám je však dnes skoro nemožný zejména kvůli diskreditaci vládnoucích levicových stran. Nové politické hnutí se proto bude řídit heslem ani levice, ani pravice, ale zdola proti těm nahoře.

Michéa kritizuje i Podemos, protože jeho program obsahuje málo konkrétních řešení, navzdory tomu jde zřejmě o jedinou evropskou stranu, která spojila dvě důležité myšlenky – dekonstrukci kapitalismu a boj proti víře v pokrok. Na Podemos se možná časem zapomene, ale podle Michéa je pouhý její vznik závanem čerstvého vzduchu v jinak velmi pesimistické budoucnosti.

Notre ennemi, le capital

Náš nepřítel kapitál

AUTOR: Jean-Claude Michéa

VYDAL: Flammarion 2017

ROZSAH: 320 stran



Počet příspěvků: 1, poslední 22.6.2017 06:42 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.