Co chybí k opakování „Vítězného února“?

Byl to v roce 1948 puč, převrat, legální převzetí moci či pouhopouhé vyústění vývoje, který započal někdy v roce 1943?

Petr Nováček 27.2.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTK, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal…“

Je to téměř jeden lidský život, už 65 let, co Klement Gottwald pronášel 25. února 1948 kolem páté odpoledne tyto historické věty z improvizované tribuny v dolní polovině pražského Václavského náměstí. Byla improvizovaná až moc! Sestávala ze dvou k sobě přiražených lehkých nákladních vozů Praga RND-Erena, a tudíž byla málo stabilní. Někteří „nejvyšší soudruzi“ v tom viděli důkaz neschopnosti jistého Antonína Novotného, tehdejšího pražského stranického tajemníka a později prezidenta republiky, přezdívaného „Antonín Sličný“.

Poúnorových téměř 42 let komunistického totalitního a posléze polototalitního režimu bylo však až proklatě stabilních. To, co nás dnes zajímá, je odpověď na otázku, zda se „vítězství pracujícího lidu“, „Vítězný únor“ či jenom „Únor“, jak zněla předlistopadová terminologie, může opakovat. Pravidelná šetření stranických preferencí a z nich vycházející volební modely, včetně nejaktuálnějšího z dílny STEM, totiž vykazují už mnoho měsíců natolik výraznou převahu levicových stran nad pravicovými, že varianta repetice „Února“ možná leckoho straší, a jiným zase dává naději.

Formální akt, nebo státní převrat?

Co to vlastně byl „Vítězný únor“: puč, převrat či pouhopouhé vyústění vývoje, který započal někdy v roce 1943 a na intenzitě nabral v letech 1945 až 1947? Od každého to bylo trochu!

Trauma z „mnichovské zrady“ vedlo k reorientaci československé zahraniční politiky, jejíž předzvěstí byla československo-sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci podepsaná 12. prosince 1943 prezidentem Edvardem Benešem a sovětským diktátorem Stalinem v Moskvě.

Právě legalita únorového převratu píše jistý otazník nad jeho chápáním jako pučeTaké ještě v exilu, v Londýně okolo prezidenta Beneše, se zrodil plán omezit v nové republice přebujelé stranictví tím způsobem, že agrární strana nebude po válce obnovena a povoleny budou jen ty strany, jež se stanou součástí zvláštního mocenského kartelu, Národní fronty Čechů a Slováků. Do ní ale vplynuly i odbory, Svaz československé mládeže a další masové organizace, v nichž měli silný vliv komunisté. Po vítězství Komunistické strany Československa (KSČ) v parlamentních volbách v květnu 1946 měla Gottwaldova strana prostřednictvím systému Národní fronty politický systém pod kontrolou.

KSČ navíc hned po květnu 1945 systematicky infiltrovala policejní složky, armádu a také „partnerské“ strany Národní fronty svými lidmi. Když 20. února 1948 podali ministři národně socialistické, lidové, slovenské Demokratické strany a dva sociální demokraté demisi, KSČ dokázala obratem vyvolat obrovský tlak na nemocného prezidenta Beneše, jenž po pěti dnech Gottwaldovým požadavkům na doplnění vlády vyhověl.

Ti, kdo se domnívají, že šlo o víceméně formální akt, a nikoli o státní převrat, neboť logika vývoje přinejmenším od roku 1945 k převzetí moci komunisty směřovala, často zdůrazňují následující okolnost: vše proběhlo v mezích platného ústavního pořádku, v té době ještě stále Ústavní listiny Republiky československé z 29. února 1920. To je sice pravda, ale legálně povstalo už mnoho diktatur, mimochodem včetně nacistické v Německu po 30. lednu 1933.

Právě legalita únorového převratu píše jistý otazník nad jeho chápáním jako puče, který je násilným aktem. Jak si ale ještě řekneme, otazník nepříliš velký…

Naivní soupeři

Poté, co 20. února 1948 dopoledne informovali „nekomunističtí“ ministři dopisem předsedu vlády o své demisi, Gottwald měl ke svým blízkým poznamenat: „Dá pánbíček, aby je ta blbost neopustila!“ Bohužel měl co do činění s naivními, laxními, ba frivolními soupeři, kteří sice věděli, že se komunisté bojí porážky v nadcházejících květnových volbách a něco chystají, ale náležitě se na mimořádnou situaci nepřipravili. Jeden z odstupujících národních socialistů poté, co podal demisi, opustil dokonce Prahu a odejel za milenkou do Lanškrouna, nejspíše se domnívaje, že prezident Beneš tu věc s komunisty vyřídí sám. Do Prahy se vrátil až za dva dny, když už byli komunisté „na koni“.

... opustil dokonce Prahu a odejel za milenkou do Lanškrouna, nejspíše se domnívaje, že Beneš tu věc s komunisty vyřídí sámPrezident Edvard Beneš to za odstoupivší ministry nevyřídil – a nejen proto, že měl chatrné zdraví i sebevědomí podlomené vlastním ústupem po Mnichovu. Podle Bohumila Laušmana, poválečného předsedy ČSSD, jenž byl přímým účastníkem únorových jednání, Gottwald už 21. února 1948 Benešovi vyhrožoval vyhlášením generální stávky, vysláním oddílů Lidových milicí do ulic a také přítomností sovětské armády v okolních zemích – v Polsku, Maďarsku, sovětské zóně Rakouska a ve východním Německu.

Ostatně sovětské jednotky byly v době únorové krize posunuty k československým hranicím a přímo v Praze operovalo v civilu několik set členů speciálního útvaru sovětské NKVD. O tom měl nejspíš Gottwald spolehlivé informace od Valeriana Zorina, náměstka ministra zahraničí SSSR, který se tehdy objevil v Praze. Připočteme-li k tomu ujištění ministra obrany Ludvíka Svobody, že „armáda půjde s lidem“, čili že s ní prezident, ač její vrchní velitel, nemůže počítat, máme co do činění s vydíráním a hrubým nátlakem, jimž byla hlava státu vystavena.

Poznámka k termínu „puč“

Padla už zmínka o Lidových milicích. Říkalo se jim „dělnické“, ale ve skutečnosti je právě v únorových dnech začala KSČ organizovat jako svou stranickou ozbrojenou organizaci. Ostrým střelivem je sice pro jistotu až na výjimky nevybavila, obávajíc se zbrklých reakcí nezaškolených milicionářů, nicméně hrubá nátlaková síla to byla. Lidové milice počínaje 23. únorem obsazovaly sekretariáty nekomunistických politických stran i byty jejich funkcionářů, a posléze pomáhaly při zatýkání „reakčních živlů“.

Lidové milice počínaje 23. únorem obsazovaly sekretariáty nekomunistických politických stran i byty jejich funkcionářůNa Gottwaldovu výzvu byly zároveň ustanovovány Akční výbory Národní fronty, jež se pustily do „očisty“ v nekomunistických stranách a v redakcích jejich novin.  Komunisté tomu před listopadem 1989 říkali „revoluční opatření“, ale kdyby byli mezi živými poslanci Milada Horáková, Fráňa Zemínová či prezidentův bratr Vojta Beneš, kteří se na protest proti postupu KSČ vzdali mandátu, a další „objekty“ těchto „opatření“, jež na nic nečekaly a zamířily za kopečky, přiléhavější by se jim jistě zdálo slovo teror a pro „únorové události“ termín puč.

Důsledky

Únorové „vítězství pracujícího lidu nad reakcí“ bylo završeno symbolicky několika vykřičníky.

  • Desátého března byl nalezen mrtev pod okny svého bytu ministr zahraničí Jan Masaryk, přestože 20. února odmítl podat demisi. Proč a jak zemřel, se dosud nepodařilo zjistit a prokázat.
  • Den na to, 11. března 1948, byla jmenována Gottwaldova vláda „obrozené Národní fronty“, jíž v Národním shromáždění vyslovilo jednomyslně podporu všech 230 přítomných poslankyň a poslanců. Aby byli snáze pod kontrolou, byl na rozdíl od dosavadních zvyklostí zaveden závazný zasedací pořádek.
  • Devátého května přijalo pak Národní shromáždění novou Ústavu lidově demokratické (doslova „lidově-lidové“) Československé republiky, kterou ovšem prezident Beneš nepodepsal, učiniv s Gottwaldem dohodu, že po blížících se parlamentních volbách ze zdravotních důvodů odstoupí z funkce. Ty se konaly 30. května 1948 a prvně se v nich dostalo občanům „vymoženosti“ volit „jednotnou kandidátku Národní fronty“, čili už ne kandidátky jednotlivých politických stran.
  • Po Benešově abdikaci (2. června) se stal prezidentem Gottwald, jenž Ústavu 9. května, jak se jí říkalo, ruče podepsal. I té omezené demokracii, která panovala v Československu po květnu 1945, bylo na víc než 41 let odzvoněno. Československo se stalo satelitem Sovětského svazu, až do podzimu 1989 pevně zaklíněným na východní straně „železné opony“.
Chybí tomu štáb

Ronald Reagan nicméně Sovětský svaz „uzbrojil“, čímž ho ekonomicky vyčerpal a mezinárodně oslabil. Slouží ke cti Michaila Gorbačova, že ač komunistický aparátčík blouznící o „perestrojce“ si strohé důsledky tohoto faktu uvědomil. A na podzim 1989 neuvedl v chod sovětskou armádu, když občané bývalé Německé demokratické republiky (NDR) nejprve začali „trabantový exodus“ ze země a posléze ztekli i Berlínskou zeď.

„Internacionální pomoc“ východoněmeckým a posléze rumunským soudruhům se nekonala a v Československu jakbysmet! Ostatně byla by bývala k ničemu, poněvadž sterilní husákovský režim mlel naprázdno a už i jeho mocenské struktury byly v rozkladu.

Venezuela, Čína, neřku-li Severní Korea by nebyly schopné či ochotné poskytnout hmatatelnou pomoc

Řetěz více, či méně demokratických převratů ve střední a jihovýchodní Evropě a později i na území bývalého Sovětského svazu skoncoval s „reálným socialismem“ v evropském měřítku. To, co z něj existuje dnes v Latinské Americe, Číně, Severní Koreji či Vietnamu, je velmi specifické, vzdálené a především rozptýlené. Navíc tomu chybí „štáb“ a ekonomická (či spíše vojenská) základna, kteréžto role dříve sehrávala Moskva, obrovská sovětská vojenská síla v čele Varšavského paktu a Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).

To je hlavní důvod, proč naši komunisté nemohou „historicky první pokus o vybudování socialismu“, jak říkají období 1948–1989, nyní zopakovat. Venezuela, Čína, neřku-li Severní Korea by nebyly schopné či ochotné poskytnout jim hmatatelnou pomoc.

Myšlenka „společenského vlastnictví“

Po roce 1945 komunisté elektrizovali masy zejména stupňováním požadavků na další znárodňování, jehož „duchovním otcem“ byl po válce mimochodem již zmíněný sociální demokrat Laušman – po Únoru emigrovavší a posléze československou Státní bezpečností (StB) odvlečený tajně z Vídně přes hranice zpět do vlasti a vsazený do vyšetřovací vazby, v níž za nevyjasněných okolností zemřel.

KSČM by si musela vymyslet něco jiného než vábit opět zestátňováním

V zemi, kde komunisté „znárodnili“ i posledního ševce, lidi naháněli do družstev, a kdo se nedal, toho zavřeli a zbytek rodiny pronásledovali, by si musela KSČM vymyslet něco jiného než vábit opět zestátňováním. Jen tak na okraj, ona ho fakticky stále nevylučuje, jestliže zdůrazňuje stejný význam všech tří forem vlastnictví – společenského, skupinového a soukromého! Kde by se totiž ono společenské vlastnictví jinak znovu vzalo, když až na pár výjimek typu Budvaru již bylo zprivatizováno? I řada soudruhů už ale dávno podniká a KSČM opravdu není hloupá, aby – jak sama často zdůrazňuje – opakovala staré chyby!

Co schází KSČM

KSČM také přinejmenším prozatím neinfiltrovala masívně bezpečnostní složky, armádu a pro existenci demokratického systému rozhodující struktury, na prvém místě jiné politické strany. Přesně to ví pouze Bezpečnostní informační služna (BIS). Kdyby ale validní informace tohoto druhu měla, pozastavení činnosti či zákaz KSČM by byl dávno realitou.

KSČM také není milionovou stranou jako před „Únorem“, její členská základna je navíc věkovitá a nezpůsobilá mimoparlamentních, fyzicky náročných forem boje. KSČM rovněž nemá žádné ozbrojené či podobné formace, schopné masivní akce. Jinak řečeno, jejím jediným použitelným bojovým prostředkem je dnes volební soutěž, což by gottwaldovská KSČ pokládala za oportunistický úpadek.

Tváří v tvář nepopulární pravicové vládě a jejím reformám a sociálnímu napětí posilovanému hospodářskou recesí má ovšem coby radikálně antirežimní strana o voliče postaráno, byť zatímním výsledkem je podíl KSČM na moci jen v krajích, tam, kde s ní spolupracuje sociální demokracie. Volební modely vypracované v celostátním měřítku, tedy pro případné volby do Poslanecké sněmovny, však naznačují spíše pokles sympatií ke KSČM. Hleďme, co svede nějaký ten bývalý spolupracovník StB zvolený za KSČM do krajského zastupitelstva!

Typem důležitých spojenců Gottwaldovy KSČ byli její tajní členové, kteří vstupovali do jiných politických stran a vytvářeli v nich prokomunistické „páté kolony“

KSČM také – na rozdíl od situace okolo „Února“ – schází vydatní spojenci. Tehdy měla takového spojence především v Revolučním odborovém hnutí (ROH), v jehož čele stál komunista Antonín Zápotocký, lidem zvaný „Tonda práce“. ROH nejenže bylo součástí Národní fronty, v níž uplatňovalo jako masová organizace svůj radikální vliv, ale v únorových dnech 1948 zorganizovalo několik velkých demonstrací a hodinovou generální stávku, čímž pomohlo Gottwaldovi přitlačit ke zdi prezidenta Beneše.

Dalším jejím masovým spojencem byl Svaz československé mládeže (později ČSM), jenž po „Únoru“ vydatně čistil vysoké školy a později organizoval budovatelské stavby mládeže. Jiným typem důležitých spojenců Gottwaldovy KSČ byli její tajní členové, kteří vstupovali do jiných politických stran a vytvářeli v nich prokomunistické „páté kolony“. Takovým byl například někdejší československý vyslanec v Moskvě, levicový sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, jenž po „Únoru“ převzal žezlo v sociální demokracii a připustil její sloučení s KSČ 27. června 1948. Komunisté ho „odškodnili“ funkcí předsedy Národního shromáždění.

„Fierlingerovština“ je od těch časů symbolem zrady, a tedy něčím jiným než stanovisko některých představitelů současné ČSSD, kteří připouštějí určitou formu spolupráce s KSČM i na nejvyšší úrovni po „velkých“ volbách. I sociální demokracie má totiž o spojence na levici velkou nouzi! Předseda strany Bohuslav Sobotka, jehož znovuzvolení se na ostravském sjezdu ČSSD očekává, však zatím striktně odmítá sblížit se se současnou KSČM do té míry, aby si ji případně přibral do příští vlády.

Nahlodaná stabilita

Sečteno a podtrženo, repetice „Vítězného února“ opravdu nehrozí! Zcela se změnily mezinárodní okolnosti, padlo bipolární rozdělení světa, v němž nám bylo Jaltskou konferencí předurčeno místo v sovětské sféře vlivu. Naše trauma z Mnichova zcela nepominulo, ale po zkušenosti se sovětskou okupací jsme symbolicky právě v Praze rozpustili Varšavský pakt a posléze zakotvili svoji bezpečnost transatlantickou vazbou v NATO. Všichni jeho členové jsou povinni přijít neprodleně na pomoc tomu z nich, který by byl napaden. Mimochodem NATO je našim komunistům větším trnem v oku než členství v Evropské unii…

NATO je našim komunistům větším trnem v oku než členství v Evropské unii…Navzdory ekonomické recesi a chronické neduživosti Nečasovy vládní koalice na tom nejsme natolik špatně, aby byl ohrožen náš polistopadový politický systém spočívající na demokratické soutěži politických stran. Ještě stále tomu tak není, byť všudypřítomná korupce a také destrukce některých dosud „nosných“ politických stran stabilitu tohoto systému nahlodává. Jen kdyby vzala za své a převrátila se v nestabilitu a v deprimující, totální chaos, otevřela by se dokořán brána k moci radikálům všech odstínů včetně KSČM.

Autor je komentátor Českého rozhlasu.


občanista ROLL OVER VÁCLAV HAVEL Článek 15:11 3.3.2013
šífák Reakce na článek 8:02 31.3.2013
hm Sovetsti poradci? 11:22 27.2.2013
starej Jakub Obávám se, že nemusíte mít pravdu. 17:58 26.2.2013
hm To dost dobre nejde 11:19 27.2.2013
starej Jakub obávám se, že by se našli 20:40 27.2.2013
betulaza Lámu si hlavu, 0:48 27.2.2013
Josef Novak Pán Kefalín, a čo si 17:54 25.2.2013
Josef Novak Kapitalismus je vykořisťování 14:30 25.2.2013
Josef Novak Ted jsem to ale dostal, ani 6:38 25.2.2013
Boris Mihoň Novákovi IV 12:01 25.2.2013
Josef Novak Ty brďo, to je ale 14:27 25.2.2013
Křivohubý Edward DEMOKRACIE ??? 22:09 24.2.2013
BobJiaoTong Re: Demokracie? 17:51 25.2.2013
Atas9 Zařvala myš hrozivým hlasem 20:30 24.2.2013
František Zlámal Názvosloví a jen slova 19:32 24.2.2013
Josef Novak Tolik přemetů se hned tak 16:48 24.2.2013
Boris Mihoň Novákovi III 5:45 25.2.2013
Marek Kyncl A to si představte, že by 11:12 25.2.2013
Boris Mihoň Novákovi II 15:51 24.2.2013
Boris Mihoň Novákovi 15:41 24.2.2013
Marek Kyncl Problémem Vašeho článku 13:18 24.2.2013
Kulihrach Opět souhlasím.  12:48 24.2.2013
Boris Mihoň USA jsou OK 12:37 24.2.2013
Josef Novak Bože , ty jsi ale idiot! Máš 13:25 24.2.2013
Boris Mihoň Vládci USA? 11:25 24.2.2013
Josef Novak Řekl bych, že mají stejné , 12:17 24.2.2013
Josef Novak ano, mate pravdu. A jak byste 11:18 24.2.2013
Boris Mihoň 3 krát fuj komunistům a jejich slouhům! 11:15 24.2.2013
Kulihrach Souhlasím. 12:46 24.2.2013
Sisokah Ano ALE..... 19:48 24.2.2013
mgr.pavel Že KSČ(M) nemá skandály z 19:06 24.2.2013
Šofér 51 Gottwald s KSČ jen na 200% 6:56 24.2.2013
Josef Novak Únor 48 byl možný jen za 6:51 24.2.2013
babaq ČSSD by pravděpodobně jenom 8:57 24.2.2013
mgr.pavel ČSSD ne!!! 19:14 24.2.2013
VTIPÁLEK uklepl jsem se 4:04 24.2.2013
VTIPÁLEK 22.2.2013.ve 12h SAMÉ DVOJKY! 3:57 24.2.2013

Počet příspěvků: 51, poslední 31.3.2013 08:02 Zobrazuji posledních 51 příspěvků.

Autor

Petr Nováček

Petr Nováček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články