Církev odsoudila jen čtyři z 95 Lutherových tezí z 31. října 1517

V Česku se vnímá církevní reformátor Martin Luther, který před 500 lety nechtěně inicioval německou reformaci na základě představ o Janu Husovi. V tomto smyslu však reformátorem nebyl, zápasy, které pro wittenberského profesora teologie byly existenciální, se odehrávají v lidském nitru.

Martin Luther. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martin Luther. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Martin Luther. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Požár, který v německých zemích před 500 lety vzplál, způsobila takříkajíc jedna neopatrně odhozená zápalka. Jako rozbuška revoluce se 95 tezí Martina Luthera vůbec nehodilo. Latinsky psaný text, který wittenberský profesor teologie 31. října 1517 zveřejnil (poslal dvěma biskupům a zřejmě některým teologům k vyjádření, podle hodně pozdější legendy přibil kladivem na vrata zámeckého kostela ve Wittenberku), se věnuje vztahu instituce církve a Kristovy milosti. Řím nakonec odsoudil jako bludné jen čtyři teze.

Německá společnost té doby však byla sudem prachu, kde škrtnutí sirkou mohlo způsobit a také způsobilo velký výbuch. Víc než 50 let docházela do Říma takzvaná gravamina, „stížnosti německého národa“, vyjadřující nespokojenost s papežskou politikou vůči Německu, zejména ve věci odlivu kapitálu. Podle současných propočtů Němci neodváděli do Říma relativně více peněz než jiné národy, ale na rozdíl od nich z toho měli málo užitku a byli znevýhodňováni v přístupu k církevním prebendám, i v německé oblasti.

Nuncius Aleandro, humanista a vatikánský knihovník, poslaný na císařský dvůr hasit diplomaticky značně rozhořelý oheň, sice na Luthera nevybíravě útočí, ale současně v korespondenci do Říma píše, že Lutherovy spisy nejsou příčinou požáru, neboť z nich Němci rozumějí pouze Lutherovým kletbám proti papeži a naštvaní na Řím už byli dávno před Lutherem, což Římu sděloval, už když byl sekretářem lutyšského biskupa (1514).

Italové versus Němci

Pro dnešní historické bádání, které objevilo problematiku mentalit, je téma Luther a Řím jako stvořené. V konfliktu jsou dvě mentality, které si nemohou porozumět. Na jedné straně renesanční italští humanisté, které na rozdíl od Luthera teologie v podstatě nezajímá a raději by vypadali jako tolerantní a otevření světu.

V konfliktu jsou dvě mentality, které si nemohou porozumět. Na jedné straně renesanční italští humanisté, které na rozdíl od Luthera teologie v podstatě nezajímá a raději by vypadali jako tolerantní a otevření světu. Na druhé stojí Němci, považující se za strážce čistoty křesťanství a hledící s hrůzou na mravní i duchovní úpadek Italů obecně a papežského dvora zvláště.

Považují se za pokračovatele starého Říma (a i v osobě papeže si přisvojují atributy římských pohanských božstev), Němce vidí jako „barbary ze severu“, neschopné pochopit civilizační nadřazenost Italů, a pohrdají jejich stále středověkou, z hlediska italských humanistů úpadkovou latinou. Na druhé straně stojí Němci, považující se za strážce čistoty křesťanství a hledící s hrůzou na mravní i duchovní úpadek Italů obecně a papežského dvora zvláště.

Němcům se Luther jeví jako duchovní hrdina, navazující na Bernarda z Clairvaux nejen v teologii, ale i v kritice papeže a jeho dvora. Pro Italy je Luther typickým nepoddajným nedisciplinovaným barbarem, jemuž chybí kultivace zjemnělou kulturou italské renesance (o níž si Luther po návštěvě Říma myslel své).

Podle novějších poznatků není pravdivá legenda, že papež Lev X. ve svém nezájmu o teologii podcenil nebezpečí jako další zbytečnou mnišskou hádku. Již v únoru 1518 poslal generálnímu představenému augustiniánů, k nimž Luther patřil, instrukci, aby proti němu rychle zasáhl, „jinak se obávám, že už tento požár nebudeme moci žádnými prostředky zastavit“. Augustiniáni ovšem souzněli s Lutherovým učením, které navazovalo na řádového patrona Augustina, a k jeho potlačení se neměli.

Otázka autority

Lev X. tedy vsadil na dominikány, kteří se na rozdíl od něho, teologicky špatně vzdělaného a zvoleného papežem dříve, než byl knězem, v teologických otázkách vyznali a záleželo jim na nich stejně jako Lutherovi. Volba konkrétních osob byla chytrá, proti Lutherovi byli vysláni reformní teologové, kteří viděli odpustkovou praxi církve kriticky jako Luther, a problematiku převedli na otázku papežské autority – teologické důvody sice mluví proti současné praxi, ale nelze hlásat, že papež je v omylu a že zavádí církev na scestí, takže nezbývá než se podřídit.

Pro Řím není problémem uznat jako starobylou katolickou tradici většinu z toho, co Luther učí o milosti, ale otázka autority církve a kompetence papeže při výkladu Písma představují nepřekonatelný důvod rozdělení západního křesťanstva do dvou táborů

Luther může mít ve svém výkladu tisíckrát lepší důvody, ale autoritativním vykladačem Písma je papež. Opustit tento princip znamená založit novou církev. Ekumenické snahy na tom dodnes nemohou nic změnit – pro Řím není problémem uznat jako starobylou katolickou tradici většinu z toho, co Luther učí o milosti, ale otázka autority církve a kompetence papeže při výkladu Písma představují nepřekonatelný důvod rozdělení západního křesťanstva do dvou táborů.

Věci mají obvykle vedle vznešených důvodů i jiné, a proto je třeba poznamenat, že dominikáni si ve své horlivosti proti Lutherovi vyřizovali starší účet s augustiniány. V roce 1513 se v Německu rozhořel „spor o Reuchlina“, humanistického vzdělance, který doporučoval vydávat a studovat židovské spisy. Dominikáni ho odsuzovali a požadovali je pálit. Luther, nadšený humanistickým návratem ke studiu hebrejštiny a původnímu textu většiny starozákonních knih, Židy a jejich knihy obhajoval.

Dominikáni spor prohráli a nyní se mohli Lutherovi jako obhájci Židů revanšovat. Téma moci rozvíjela ale i kuriální diplomacie. Nuncius Aleandro se snažil přesvědčit knížata, že Lutherovo učení podkopává jejich moc – pravdu ovšem neměl, reformace výrazně posílila moc knížat. Z nunciových zpráv do Říma víme, že podezříval knížata, že jde o jejich mocenskou hru s cílem získat církevní majetek, do čehož nasadili naivního mnicha Martina, který je natolik nevědomý, že i jeho knihy mu zřejmě píše Melanchthon. I v této věci se mýlil.

Obnošená reforma

Rovněž se, v tomto případě s většinou současníků, mýlil, když prováděné reformy v Německu pochopil jen jako vytváření autonomie po vzoru církve ve Francii, nikoli jako počátek církevního rozkolu. V Česku se obvykle vnímá Luther na základě představ o Husovi. V tomto smyslu však reformátorem nebyl, zápasy, které pro něho byly existenciální, se odehrávají v lidském nitru, mezi Bohem a člověkem či mezi Bohem, člověkem a ďáblem.

Reforma církve byla v Lutherově době konvenční a obnošená – mluvilo se o ní už sto let, poslední koncil o ní diskutoval v roce, kdy Luther zveřejnil své teze, což nevedlo k žádné shodě o konkrétních krocích, jen ke kosmetickým úpravám, k nimž mohl Řím dát (prodat) dispens

Reforma církve byla ostatně v Lutherově době konvenční a obnošená – mluvilo se o ní už sto let, poslední koncil o ní diskutoval v roce, kdy Luther zveřejnil své teze, což nevedlo k žádné shodě o konkrétních krocích, jen ke kosmetickým úpravám, k nimž mohl Řím dát (prodat) dispens. Když byl chodem věcí Luther donucen organizovat církevní život, sáhl po starém katolickém učení o církvi, jak ho znal od Augustina, včetně jeho „protipapežského“ výkladu konfliktu apoštolů Petra a Pavla.

Toto učení v Lutherově době ještě existovalo jako alternativa v rámci římské církve. Stejně využil možnosti učení o církevních opatřeních pro případ nouze. To mohl učinit, protože při těchto reformách nemělo jít o nic víc než o provizorium těsně před očekávaným koncem světa. Posledních asi 15 let života Luther soudil, že se reformace nepovedla, a věnoval se výkladu Písma a kazatelství.

Při srovnání s Husem také napadne, proč Luther neskončil také na hranici, s čímž počítal. I zde lze zmínit rozdíl mentality (Hus jde do Kostnice jako obviněný kacíř, po kterém zástupy plivou, Luther jde o sto let později do Wormsu jako obviněný kacíř, a je zván do katedrál, aby kázal – doba žádá rebela). Roli hrály i počáteční sympatie německých humanistů k Lutherovi. Především však rozdíl vysvětlují politické zájmy jak papeže, tak říšských knížat, i muslimská invaze do Evropy, která vázala vojenské síly.

Dodržení slibu

V prvním stadiu měl papež svázané ruce především očekávanou smrtí císaře a snahou, nakonec neúspěšnou, prosadit svého kandidáta na císaře, k čemuž potřeboval hlasy německých kurfiřtů (knížat–volitelů), mezi nimiž byl klíčovým volitelem (a jistou dobu i Římem zvažovaným kandidátem) Lutherův zeměpán, Lutherovi v podstatě, třebaže diplomaticky obratně, nakloněný, a na Řím kvůli nedodržení kontraktu rozhněvaný.

Proto Řím až do volby vyčkával, vůči Lutherovi taktizoval. (V breve z března 1519 ho papež dokonce nazývá milovaným synem, zřejmě i na základě nepravdivě pozitivních zpráv od svého zmocněnce pro Lutherovu kauzu Miltitze.) V červnu 1519 je zvolen císař, kterého si papež nepřál, takže úplatky pro kurfiřty se ukázaly jako vyhozené peníze, ale Římu se uvolnily ruce pro případ Luther.

Po složitých jednáních musel nuncius Aleandro se skřípěním zubů souhlasit, že Římem odsouzený kacíř bude předvolán jako Němec před Němce a dostane možnost hájit se (nebo nejlépe okamžitě odvolat své učení) před říšským sněmem ve Wormsu. Na sněmu Luther pronesl řeč, která se nunciovi zdála slabá a Němcům skvělá, odmítl odvolat a byl dán do klatby. Pokračování příběhu se od Husova liší tím, že císař Karel V. dodržel slib volného odchodu z Wormsu, takže Luther nemohl být 20 dní zatčen.

Pokračování příběhu se od Husova liší tím, že císař Karel V. dodržel slib volného odchodu z Wormsu, takže Luther nemohl být 20 dní zatčen. V tomto čase ho saský kurfiřt nechal fiktivně unést a ukrýt na neznámém místě. Podle jedněch byl Luther v Dánsku, podle jiných v Čechách, ve skutečnosti na hradě Wartburg.

V tomto čase ho saský kurfiřt nechal fiktivně unést a ukrýt na neznámém místě. Podle jedněch byl Luther v Dánsku, podle jiných v Čechách, ve skutečnosti na hradě Wartburg, kde začal překládat bibli do soudobé němčiny, první překlad, který se prosadil v hornoněmecké i dolnoněmecké jazykové oblasti a stal se součástí německé a luterské identity po celá staletí.

Když se na veřejnosti objevily nové tisky s Lutherovými pamflety, bylo všem zřejmé, že Luther žije a není v moci papežově. Později se beztrestně vrátil do Wittenbergu a přinejmenším na území svého kurfiřta se mohl volně a bezpečně pohybovat.

Problém jednoty

S tímto řešením Řím spokojen nebyl a tlačil na císaře a německá knížata, aby případ kacíře dovedli do konce. Ani Lutherovi odpůrci v Německu, včetně nejvyšší hierarchie, však neviděli řešení konfliktu bez reforem v horních patrech církve. To platí dodnes, a pro obě církve – nebude jednoty bez reformy.

Ani Lutherovi odpůrci v Německu, včetně nejvyšší hierarchie, však neviděli řešení konfliktu bez reforem v horních patrech církve. To platí dodnes, a pro obě církve – nebude jednoty bez reformy.

Papež byl tehdy zaměstnán především vojenskými konflikty rodu Medicejských, které dovedl v listopadu 1521 k vítěznému konci a týden poté zemřel. Causa Lutheri tím ustoupila do pozadí, hlavním tématem kurie se staly intriky v souvislosti s připravovanou volbou papeže a po ní přeskupování v mocenských funkcích. Zřejmě chybou v taktice Medicejských byl zvolen papežem Holanďan, nepřítomný kardinál z Tortosy Adrián d’Edel. Po svém předchůdci převzal rozvrácené finance a ztracenou důvěru veřejnosti.

Kardinálové se hned po volbě polekali, koho zvolili – asketu a propagátora reformy mravů. Naštěstí pro ně se Adrián ujal funkce až osm měsíců po volbě, takže měli dost času ovládnout situaci v Římě. Kurie se rozhodla pro taktiku posměchu „barbarskému papeži“ a bojkot jeho rozhodnutí, takže se nic nedělo ani v Lutherově kauze. Nový papež překvapil tím, že si nezměnil křestní jméno na nové – pouze se začal psát Hadrián.

Hadriánovo barbarství

Přišel do Říma s programem radikální reformy kurie – odstranit pohoršující luxus a zredukovat přebujelý vatikánský aparát. Tím sáhl na zájmy mnoha humanistů, kteří proti němu odstartovali mediální kampaň, s chutí přebíranou i německými odpůrci papežství. Brzy se ukázalo, že papež zvenku nemá šanci kurii radikálně změnit, protože nezná jemné mocenské nitky, které výborně ovládají italské šlechtické rody.

Ani proreformní kardinálové jako Kajetán a Lorenzo nedokázali překousnout Hadriánovo „barbarství“, projevující se mimo jiné špatnou latinou a nedostatkem respektu k druhým

Ani proreformní kardinálové jako Kajetán a Lorenzo nedokázali překousnout Hadriánovo „barbarství“, projevující se mimo jiné špatnou latinou a nedostatkem respektu k druhým. Kulturní konflikt mentalit se tak přenesl z Německa do Říma, a papež byl pro mnohé jen jinou verzí Luthera. Hadriánovi bylo jasné, že kauza Luther je neřešitelná, pokud se Řím nezaručí za reformy církve.

K tomu byla nutná sebekritika Říma, s níž poslal legáta na sněm do Norimberku. Šlo o skutečné vyznání vin, zlořádů v duchovních záležitostech a právních nezákonností, které se jako mor šířily z kurie do celé církve. V závěru řeči dokonce vyzval k návrhům na nápravu. Do reformačního tábora sice vnesla jeho řeč nejistotu, již se podařilo mediálně překonat. Situaci v Německu však už nebylo možné změnit.

Odpustky a peníze

Zato v kurii papež tímto vyznáním definitivně prohrál. Porušil v něm totiž základní vatikánská tabu, že nový papež nesmí kritizovat kurii a svého předchůdce i pravidla pro stratégy moci v každé době – v krizi se nepřiznávají chyby a neoslabuje systém. Ale ani křesťanstvo nepřijalo jeho vyznání jako jasné slovo vůdce, ale jako přiznání bezradnosti – papež stejně jako Luther postavil proti sobě starou špatnou a očekávanou dobrou obnovenou církev.

Na konci přísného středověku s Kristem Soudcem na portálech katedrál se situace obrací a církev zachvacuje „vlna milosrdenství“. Odpustky se nabízejí plnou hrstí, podmínky jsou snadno a rychle splnitelné a instrukce obsahují i sociální hledisko – ani pro nejchudšího nesmějí být nedostupné.

Od tohoto prohlášení kurie plnila kurie rozhodnutí „barbarského papeže“ zdráhavě nebo vůbec a po jeho smrti v září 1523 se strategií obnovy církve návratem ke staré církvi skoncovala. V době, kdy si připomínáme tyto události, média stylizují současného papeže v Římě do role reformátora. V lecčems se podobá Hadriánovi, i v jeho strategických chybách. Zda se potvrdí, že člověk zvenku nemůže kurii změnit, se ukáže.

Pokud se zdá, že se vytratil předmět konfliktu, je to pravda, ale netýká se to jen našeho výkladu, ale i běhu událostí – vlastní téma se vytratilo. Téma odpustků ovšem mělo od počátku pro zúčastněné strany různý význam. Odpustky vznikly jako možnost odpuštění trestů uložených církví, významnými se staly zejména v souvislosti s první křížovou výpravou – byly uděleny všem, kdo při ní padnou.

Na konci přísného středověku s Kristem Soudcem na portálech katedrál se situace obrací a církev zachvacuje „vlna milosrdenství“. Odpustky se nabízejí plnou hrstí, podmínky jsou snadno a rychle splnitelné a instrukce obsahují i sociální hledisko – ani pro nejchudšího nesmějí být nedostupné. Fatálním se stane jejich spojení s penězi, třebaže v myšlence dobrého skutku vyjádřeného penězi (přispět na obnovu chrámu či obranu před Turky) není nic zlého, takto přispíváme i dnes.

Zbytečná akce

Z hlediska moci (i z komerčního hlediska) je problémem prodloužení papežské pravomoci za hranici smrti – odpustky za mrtvé. V praxi se záhy ztratí jemné teologické distinkce, a v hlavě německého sedláka či měšťana začnou odpustky odpouštět nejen církevní tresty, ale i hříchy, a ve vztahu k mrtvým už neznamenají jen přímluvu, ale i reálnou moc nad očistcem.

Luther se jako kněz nesetkává s bezprostředním hlásáním odpustků, to bylo v Sasku zakázané, ale s tím, co o tom lidé vyprávějí: já už nepotřebuji zpověď, mám odpustkový list, a nakoupil jsem desetitisíce let odpustků i pro své zemřelé předky. Historici soudí, že něco podobného prodavači odpustků asi hlásali, aby zvýšili odbyt.

Z hlediska německého sedláka ovšem vznikala řada oprávněných otázek selského rozumu, na něž, jak říká Luther v tezích, nemá přesvědčivou odpověď ani teolog – například, proč papež ve svém milosrdenství nevyčistí očistec jedním dekretem a celá akce prodeje odpustků by byla zbytečná...

Z dnešního hlediska je ale zajímavá debata v této věci. Součástí prodeje prý byl i reklamní slogan, podle nějž dušička vyskakuje z očistce, jakmile zazní v kasičce dopadající groš. Na to ale někteří komentátoři odpovídali, že dušička vyskočí dokonce dříve, než groš cinkne, protože Bůh vidí dobré hnutí v lidském srdci, které chce něco udělat pro své předky.

Z hlediska německého sedláka ovšem vznikala řada oprávněných otázek selského rozumu, na něž, jak říká Luther v tezích, nemá přesvědčivou odpověď ani teolog – například, proč papež ve svém milosrdenství nevyčistí očistec jedním dekretem a celá akce prodeje odpustků by byla zbytečná... Kromě lidí, kteří se těmito otázkami trápili a teologicky o nich disputovali, tu však byly i jiné, ale v dané chvíli bohužel rozhodující motivy.

Albrecht Braniborský byl ve 24 letech zvolen arcibiskupem mohučským, a protože už byl biskupem v Magdeburku a Halberstadtu a obou biskupství se nechtěl navzdory právní nepřípustnosti takzvaného pluralismu (mnohoobročnictví) vzdát, potřeboval dispens od papeže. Ten stál deset tisíc dukátů, jež Albrecht neměl, proto požádal papeže o slevu.

Papež mu jako dobrý syn z bankéřské dynastie nabídl kšeft – sleva nebude a spolu s dalšími poplatky za palium a potvrzení volby to přijde na 26 143 dukátů. Ty si však Albrecht bude moci vydělat tím, že bude ve své diecézi oprávněn prodávat odpustky na opravu papežova chrámu. Tím byla pozice obou ve sporu o odpustky předurčena a teologické argumenty ji nemohly vyvážit.

Skvělé využití knihtisku

Mediální revoluce jsou v důsledcích i společenské – té současné se dosavadní mocní marně snaží zabránit kontrolou internetu. I reformace je pochopitelná jen jako součást revoluce, jejímž hlavním médiem byl knihtisk. Luther toto nové médium dokázal skvěle využít, předběhli ho ovšem němečtí tiskaři, kteří bez jeho vědomí začali tisknout teze proti odpustkům.

I reformace je pochopitelná jen jako součást revoluce, jejímž hlavním médiem byl knihtisk. Luther toto nové médium dokázal skvěle využít, předběhli ho ovšem němečtí tiskaři, kteří bez jeho vědomí začali tisknout teze proti odpustkům.

Řím se svým diplomatickým snažením byl za Lutherem o generaci pozadu – formou Lutherových pamfletů se veřejnost o jednáních dozvídala nejprve v Lutherově verzi, a současně byla i na důležitá jednání mediálně připravována, takže veřejné mínění utvářeli stoupenci reformace. Díky knihtisku se šířily i Lutherovy písně, které měly zřejmě ještě větší vliv než jeho výklady, a politicky nejvlivnější byly nejspíš letáky s karikaturami papežské strany.

K mediální epoše patří sebeinscenace, sebeprezentace. Té se Luther naučil od humanistů, kteří o sobě dokázali vytvořit obraz sdílený leckým i v naší době. Luther jej jen trochu modifikoval – přede mnou nevědomost o Božím slově, zákon a lidské skutky, nyní zní jasně evangelium a Boží slovo se stává autoritou. Lutherova sebeinscenace je dokonalá, takže skoro o všech událostech z jeho života můžeme pochybovat, zda a jak se staly.

V konfliktu s papežskou mocí, do nějž byl vehnán, ač to nebylo smyslem jeho tezí, se prezentoval jako opak římského luxusu a arogance, jako mnich z dobového proroctví, který povstane a zpustoší papežství, dokonce jako postava z Danielovy apokalypsy. Nepředstíraná zřejmě byla jeho blízkost prostému lidu, ochota vysvětlovat věci jednoduše a obrazně a se zájmem i o světské problémy posluchačů.

Střet ideálu s realitou

Lutherovou dodnes sympatickou metodou bylo publikování textů jeho prořímských odpůrců, v přesvědčení, že to k jejich znemožnění stačí. Podporoval i vydání koránu v němčině, nikoli ve snaze o mezináboženský dialog, ale „aby se ukázalo, jaká je to nestoudná kniha“. Vydal s vlastním komentářem i jeden štvavý protikřesťanský spis, špinící Ježíše a Marii tvrzeními z fekální a pornografické oblasti. Lutherův komentář k tomuto spisu je dodnes velkou skvrnou na jeho reputaci.

V konfliktu Říma a reformace se odehrává ještě jedna srážka mentalit – Řím jedná v tradici aristotelského realismu, reformátoři v platónské tradici pulírují ideál. Ve střetu ideálu s realitou pak je i Lutherova tragédie.

Luther věděl, jak pokrouceně si prostý člověk vykládá kázání hlasatelů odpustků, přesto se v komentáři vyjadřuje natolik neopatrně, že celkem očekávatelně jeho kritika pamfletů kabalistického judaismu působila v německých dějinách antisemitsky. Z dnešního hlediska je velká část Lutherovy tvorby nekorektní hate speech, ať to je, nebo není sympatické.

Luther, úspěšný autor duchovních bestsellerů a mediální mág, je odcizený sám sobě. Média, o která šlo na počátku jeho zápasu, byla media salutis, prostředky spásy, tedy pro Luthera bible a Boží slovo. Setkání s realitou ho donutilo spoléhat i na světská média. Kázání v kostele a výklad Písma na univerzitě však zůstaly konstantou a v posledním desetiletí i hlavní náplní jeho života.

V konfliktu Říma a reformace se odehrává ještě jedna srážka mentalit – Řím jedná v tradici aristotelského realismu, reformátoři v platónské tradici pulírují ideál. Ve střetu ideálu s realitou pak je i Lutherova tragédie – realita frustruje jeho očekávání, že lidé, zbaveni římského tlaku a strachu z očistce, budou konat dobro svobodně, jako spontánní projev vděčnosti za Boží milost, a že ještě předtím budou tuto milost toužebně vyhledávat v setkání s Kristem v nyní už dobrovolné zpovědi a zbaveni povinnosti odvádět peníze kurii budou finančně podporovat církev v Německu.

Inspirace

To vše může platit pro společenství věřících, ale nikoli pro církev, jejímž členem je automaticky každý. Realita nutila Luthera dělat kompromisy, které stále více profanovaly ideál. Tím ideál nebyl popřen, ale jeho realizace se oddálila až do našich dob svobodné církve ve svobodném světě. Takový svět byl ovšem daleko za horizontem papežovým i Lutherovým.

Od osvícenství je reformace vykládána jako počátek moderní epochy, ve skutečnosti je prodloužením gotiky a branou k baroku. Lutherova nemodernost a nepokrokovost včetně chyb v zápase za to, co poznal jako nejen svou pravdu, však mohou být po konci novověku pro kritické uvažování největší inspirací.

Od osvícenství je reformace vykládána jako počátek moderní epochy, ve skutečnosti je prodloužením gotiky a branou k baroku. Ve středu je Bůh a náboženství, rozum je vykázán do hranic víry, humanismus je přijatelný jen jako filologie a historie, tolerance je zradou pravdy, mnišství nahradila patriarchální, třebaže otevřená rodina, živou skutečností je i ďábel.

Lutherova nemodernost a nepokrokovost včetně chyb v zápase za to, co poznal jako nejen svou pravdu, však mohou být po konci novověku pro kritické uvažování největší inspirací. Možná je příznačné, že v uplynulých desetiletích badatelé stále více objevovali Lutherovu provázanost s gotickou mystikou.

Aniž bychom chtěli po vzoru „tvůrců mínění“ spojovat nesouvisející a tvořit originální významy k úžasu části intelektuálů, můžeme přemýšlet nad několika věcmi, které se z Lutherova života nabízejí jako aktuální. Jednu z odsouzených tezí Řím pochopil tak, že Luther odmítá aktivní obranu před islámem. Luther skutečně považoval osmanskou expanzi za Boží trest, ale smyslem jeho kritiky bylo, že vojenský odpor situaci nevyřeší bez zásadního duchovního obratu v evropském křesťanstvu. To by mohlo platit i pro naši dobu.

Problematické oddělení

První z Lutherových tezí zněla zcela goticky – život křesťana má být pokáním. Někteří se dnes zamýšlejí, nakolik tato myšlenka žije v sekularizované a degenerované podobě i v dnešní politice, zejména německé. Luther by k tomu nepochybně řekl, že historickou vinu nelze odčinit dobrými skutky, ba že mohou být cestou do pekel.

Lutherovo jasné oddělení náboženství a politiky je v mnoha ohledech problematické, ale v podobě, kterou dostalo po třicetileté válce, tvoří základ evropského smíru, a je třeba ho stále promýšlet

Lutherovo jasné oddělení náboženství a politiky je v mnoha ohledech problematické, ale v podobě, kterou dostalo po třicetileté válce, tvoří základ evropského smíru, a je třeba ho stále promýšlet. Na místo náboženství později vstoupily ideologické systémy, které nejen v totalitních společnostech zamořují státní život a nabývají občas až inkvizičních forem. Tomu je třeba klást odpor. Vlastní Lutherův zápas se ovšem odehrával v nitru.

Jeden historik si položil otázku, jak je možné, že tak duchovně speciální problémy nitra jednoho mnicha zavřeného v klášterní cele mohly mít natolik široký ohlas. Odpověděl si, že pouze proto, že v nich lidé poznali vlastní problém, který je problémem každého náboženství – je-li vztah k Bohu založen na účetnictví, dám, abys dal, nebo zda vše v životě důležité dostáváme darem. Což by mohlo platit sekulárně i ve vztahu k druhým a ke světu obecně.



Počet příspěvků: 2, poslední 13.11.2017 10:21 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Autor

Jaroslav Vokoun

Jaroslav Vokoun, teolog.. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články