Čínský nacionalismus aneb Jak odvést pozornost od domácích problémů

Nedávné protijaponské bouře v Číně rovněž ukazují potenciál lidového nacionalismu k ovlivnění politiky vládnoucí komunistické strany.

Spontánní protijaponské nepokoje jsou v dnes v Číně častým jevem; vláda je vůči nim maximálně tolerantní. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spontánní protijaponské nepokoje jsou v dnes v Číně častým jevem; vláda je vůči nim maximálně tolerantní. | foto: © ReutersČeská pozice
Spontánní protijaponské nepokoje jsou v dnes v Číně častým jevem; vláda je vůči nim maximálně tolerantní. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Důvodem nespokojenosti demonstrujících Číňanů se opět stala skupinka neobydlených ostrůvků Tiao-jü (japonsky Senkaku), o které Čína vede územní spor s Japonskem. Tato otázka rozdmýchala v Číně nepokoje už několikrát a nepřestává vyvolávat duchy dávno minulých událostí. Navíc prozrazuje mnoho o čínské vnitropolitické situaci.

Nerostné suroviny, rybná loviště a podle mezinárodního práva i značná rozloha okolních mořských vod činí Senkaku atraktivními pro obě země. Pro Čínu jsou ostrovy důležité i proto, že patří k chybějícím článkům takzvané šňůry perel – pásu ostrovů kolem čínského pobřeží, které Číně slouží jako jakýsi ochranný val k obraně obchodních tras i vlastní pevniny v případě války. Podobný spor vede Čína s okolními státy, například o Paracelské a Spratlyovy ostrovy v Jihočínském moři; největší chybějící perlou je Tchaj-wan.

Podle čínského geopolitického myšlení jsou Senkaku spolu se souostrovím Rjúkjú tradičně územím formálně podřízeným čínským dynastiím. Dle této interpretace získalo Japonsko Senkaku v rámci nerovné smlouvy po vyhrané čínsko-japonské válce na konci 19. století, a v sedmdesátých letech je navíc Japonsku neprávem vrátily USA, které je spravovaly po druhé světové válce. Po navrácení Hongkongu a Macaa Číně v devadesátých letech proto ostrovy Senkaku v Číňanech nadále vyvolávají pocit poroby ze strany imperialistických mocností.

Spor o Senkaku však není jen cvičením v historii. Vzhledem k aspiracím Číny na pozici globální velmoci jde také o probíhající změnu mocenské konfigurace ve východní Asii, která má vliv i na pozici USA v regionu.

Vládou živený nacionalismus

Spontánní protijaponské nepokoje jsou v dnes v Číně častým jevem, ale vláda je vůči nim maximálně tolerantní. Bylo to vidět i tentokrát. Policie asistovala při organizaci, nebo dokonce na místech, kde se rabovaly japonské obchody, často vůbec nebyla. Vláda se omezila na vyzývání obyvatelstva k pokojnému vyjadřování emocí. Přitom není pochyb, že kdyby vedení země chtělo, mohlo by demonstrace bez obtíží násilně potlačit stejně jako protesty proti vnitropolitickým problémům. V zemi, kde vládnoucí komunistická strana disponuje zhruba dvoumilionovým aparátem na udržování vnitřní bezpečnosti, znamená nekonání státu otevřenou podporu protijaponským náladám ve společnosti.

Vzhledem k aspiracím Číny na pozici globální velmoci jde ve sporu o Senkaku také o probíhající změnu mocenské konfigurace ve východní AsiiPostoj čínské vlády je důsledkem změněné ideologické profilace komunistické strany. Od osmdesátých let se ukazuje, že ekonomické reformy nejsou nutně výhodné pro většinu obyvatel. Sociální nerovnost je alarmující a v zemi žije několik set milionů lidí v chudobě. Komunistická strana sama připouští, že nastupující pátá generace vůdců převezme za několik týdnů Čínu v okamžiku, kdy největší výzvou bude vyřešit příjmovou a růstovou nerovnost. Pro komunistickou oligarchii je proto čím dál těžší obhájit před svými poddanými tvrzení, že strana je jedinou společenskou silou v zemi, která dokáže zastupovat zájmy širokých lidových vrstev a vytvořit harmonickou a prosperující společnost, jak dnes tvrdí ve svých klíčových ideologických tezích. V komunismus věří čím dál méně lidí.

V této situaci se stranický stát uchyluje k nacionalismu jako k alternativní ideologii a stále víc spoléhá na vyvolávání nacionalistických nálad k udržení podpory obyvatel. Rétorika státních orgánů i učebnice v čínských školách pěstují v Číňanech přesvědčení o dvě stě let trvající potupě Číny ze strany Západu a o novodobém spiknutí proti vzmáhající se mocnosti. Pocit ublížení a historické křivdy jsou silným motivem v pocitech národní identity současné Číny v oficiálním diskurzu. Tento postoj navíc mocně přiživují mnohá čínská média, protože takové příběhy se dobře prodávají.

Vítané vášně

Stejně jako jinde v mimoevropských zemích je navíc v Číně nacionalismus spojený se samotnými počátky komunistického hnutí. Komunismus se principiálně s nacionalismem vylučuje, protože usiluje o vytvoření egalitářské společnosti, v níž národní identita obyvatel sice existuje, ale není příliš důležitá. V Číně však tehdy komunisté využili znechucení obyčejných Číňanů dlouhodobými privilegii cizího kapitálu, okupací Japonskem a neschopností vládnoucího Kuomintangu hájit národní zájmy k získání široké lidové podpory pro svůj společenský projekt. Nacionalismus hrál důležitou úlohu i v rétorické profilaci Čínské lidové republiky (ČLR) vůči americkému imperialismu a sovětskému revizionismu do konce sedmdesátých let minulého století.

Nacionalistické krédo v legitimizaci strany se opět zesíleně objevuje od devadesátých let. V době, kdy se samotná strana potýká s krizí legitimity a stát má vážné společenské problémy, jsou nacionalistické vášně vítaným odvedením pozornosti od neuspokojivé vnitřní situace. Vládní propaganda usilovně využívá zejména tři témata. Všeobecně lze říci, že „normální Číňan“ je dnes pevně přesvědčen, že USA se snaží udržet Čínu v pozici rozvojové země, že Tchaj-wan je nutné připojit k pevnině a že Japonsko se stejně jako v minulosti opět snaží dostat Čínu do svého područí. Tyto nálady pak příležitostně eskalují do masových demonstrací i nepokojů. Protiamerické nálady vyústily v masové demonstrace například v roce 1999, kdy byla vybombardována ambasáda ČLR v Bělehradě, nebo v roce 2001, kdy se nad jihočínským mořem srazilo čínské a americké letadlo.

V době, kdy se samotná strana potýká s krizí legitimity a stát má vážné společenské problémy, jsou nacionalistické vášně vítaným odvedením pozornosti

Zdaleka nejvíc však čínské veřejné mínění vzrušuje Japonsko. Velké protijaponské demonstrace se odehrávají v Číně už od osmdesátých let a protijaponská nálada v čínské společnosti vlastně nikdy nepolevuje. Pouliční bouře nebo xenofobní komentáře na internetu mají různé příčiny, všechny jsou však zatížené minulostí – záplava japonského zboží na čínském trhu, spor o Senkaku, interpretace druhé světové války v japonských školních učebnicích, návštěvy japonských představitelů u svatyně Jasukuni upomínající na japonské padlé, skupinový sex několika set japonských turistů s čínskými prostitutkami při výročí japonské okupace severovýchodní Číny nebo reklama na novou Toyotu, jejíž jméno bylo nešťastně přepsáno do čínštiny znaky znamenajícími Cesta hegemona a jíž salutuje dvojice čínských lvů (tradičně symbolizujícími císařskou moc) se slovy: „Cesta hegemona – nelze ji nectít.“

Strach z velké demokracie

Z jiného hlediska však strana pěstováním lidového nacionalismu sama sebe zatlačila do kouta. Po převzetí moci, kdy komunistická strana funguje nikoli jako revoluční, nýbrž vládní síla, se totiž lehce může stát, že zfanatizované obyvatelstvo získá pocit, že strana vlastně nedokáže dostatečně hájit národní zájmy a obrátí se proti ní. Xenofobní projevy čínské veřejnosti proti domnělé či skutečné vnější hrozbě se totiž dají číst i jako nespokojenost s vládou. Lid pak může začít vnímat národní zájem a komunistickou stranu jako dva neslučitelné koncepty a vystoupí proti stranickému státu.

Nacionalistické nálady se už proti straně také za uplynulých 30 let nejednou obrátily. Například v roce 1985, kdy se v několika městech odehrály studentské protijaponské demonstrace kvůli návštěvě japonského premiéra ve svatyni Jasukuni a interpretaci druhé světové války v japonských školních učebnicích. Vláda tehdy udělala kompromis – pochválila studenty za vlastenecké cítění, ale zároveň je přemluvila, aby přestali protestovat, a současně vyhlásila, že je pro Čínu výhodné udržovat s Japonskem dobré vazby. Studenti však vyšli do ulic o rok později, a tentokrát už výslovně vyjadřovali nespokojenost s politikou vlády včetně požadavků na politickou reformu.

Od devadesátých let také vycházejí pseudovědecké studie, jejichž autoři jsou roztrpčení postavením Číny ve světové politice a kritičtí k čínským reformám. Tyto publikace se často rychle stávají bestsellery, například Čína může říci ne (1996) nebo Čína se zlobí (2009). Takové knihy navíc často obsahují jasné poselství vládě – pokud nezaujme jasný postoj proti Japonsku, Číňané povstanou. A během protiamerických bouří v letech 1999 a 2001 se strana velmi obávala, že se lidové nálady obrátí proti ní.

Podle oficiálních údajů se v Číně denně koná přes pět set protivládních protestů, jichž se účastní více než sto lidíVnitřní rozvrat a agrese zvenku je v čínské historii paradigmatem, kdy nastávají povstání, která smetla nejednu dynastii. Navíc dvě poslední, Mandžuové a Kuomintang, se poroučely i kvůli lidovému nacionalismu. Dnešní situace v Číně se tomuto modelu podobá. Země má vážné společenské problémy, ekonomika zpomaluje a podle oficiálních údajů se denně koná přes pět set protivládních protestů, jichž se účastní více než sto lidí.

Vládnoucí dynastie je také v krizi – chybí charismatický vůdce, rozhodnutí na nejvyšší úrovni jsou prováděna na základě křehkého a nečitelného konsensu nijak se nelišících frakcí, strana je zkorumpovaná, a navíc jí letos otřáslo několik vážných skandálů. To všechno v situaci, kdy se celá garnitura připravuje na choulostivé předání moci. A pokud jde o domnělou agresi zvnějšku, pak drobný detail – skutečnost že Japonsko Čínu nijak neohrožuje, a naopak je to Čína, která posílá lodě k Senkaku momentálně kontrolovaným Japonskem, nehraje v lidovém nacionalismu žádnou roli.

Primitivní země? Nevadí.

Momentální situace v zemi je tedy pro vypuknutí masové nespokojenosti víc než příhodná. A portréty Mao Ce-tunga, které při nedávných nepokojích drželi demonstranti v rukou, lze číst jakou němou výhružku současné garnituře. Mao je pro velkou část čínské společnosti stále symbolem silného vedení a starých dobrých časů opravdového komunismu. Je také paradoxní, že Mao ani Teng Siao-pching se díky svému charismatu a nezpochybnitelné pozici nemuseli opírat o berličku protijaponského lidového nacionalismu – ten využívá až nejistá třetí a čtvrtá generace vůdců v minulých 20 letech.

Mao je však i připomínkou takzvané Kulturní revoluce (1966–1976), která byla mimo jiné útokem mas rozhořčeného obyvatelstva na stranickou byrokracii zdegenerovanou převzetím moci a jež vedla až k rozmetání stranického i státního aparátu. Opakování tohoto modelu se strana hrozí, a proto ji ani vzdáleně nenapadne proti protijaponským výlevům zakročit stejně, jako zasahuje třeba při protestech proti korupci nebo nuceným vystěhováním.Čínský nacionalismus je ukázkou možného mechanismu, jímž mohou v budoucnu čínští poddaní svoji dynastii účinněji nutit, aby dělala to, co chtějí

Vnitropolitické prioritě, udržení mocenského monopolu, je strana dokonce ochotná obětovat i velkou část své mezinárodní prestiže. Příkladem je sebezáchovný zákrok strany proti demonstrantům na náměstí Tiananmen v roce 1989, který dostal Čínu pod kritiku západních zemí a trvá dodnes. Stejně straně ani v nejmenším nevadí, že Čína je ve světě nadále považovaná za trochu primitivní zemi kvůli nesmyslnému pronásledování disidentů a věřících či kvůli kulturní genocidě Tibeťanů a Ujgurů. Navíc Čína svým chováním v otázce sporných ostrovů úspěšně ničí před světem budovaný obraz zodpovědné a mírumilovné velmoci.

Současně je však velmi malá možnost, že by v zájmu udržení vnitropolitického statu quo byli soudruzi v Pekingu ochotní hnát Čínu do ozbrojeného konfliktu s Japonskem (navíc s pravděpodobnou účastí USA). Proto tentokrát vláda opět udělala kompromis – demonstrace svým nekonáním podpořila, ale zároveň se snaží udržet dobré obchodní vztahy s Japonskem. Hospodářský růst země je totiž pro stranu také rozhodujícím předpokladem k udržení moci, a silně závisí na čínsko-japonském obchodu.

Je však nesporné, že strana je dnes nucená čínským lidovým náladám čím dál víc naslouchat. Čínský nacionalismus je proto ukázkou možného mechanismu, jímž mohou v budoucnu čínští poddaní svoji dynastii účinněji nutit, aby dělala to, co chtějí. Občanská společnost a právní stát v Číně sice pomalu, ale nezadržitelně vzniká od počátku reforem v osmdesátých letech, a koneckonců vlastně od vzniku republiky v roce 1911.

Oproti myriádám případů potlačených demonstrací a pozavíraných protestujících se dnes množí případy, kdy vláda musí svůj lid poslechnout. Takovým příkladem je dění v jihočínské vesnici Wu-kchan na konci loňského roku, kdy obyvatelstvo původně protestující proti korupci místní vlády dosáhlo svobodných voleb do místního národního výboru. V budoucnu proto bude zajímavé sledovat chování strany v situaci, kdy Číňané budou hromadně na ulici požadovat i jiné životně důležité věci než ostrovy Senkaku.