Čím nás překvapí nové pomníky?

Zamýšlené pomníky Žofie Chotkové a Marie Terezie v Praze 6 prověří obecný vkus, soudnost zadavatelů i stav současného sochařství.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Umění ve veřejném prostoru budilo vždy mimořádnou pozornost i vzrušené diskuse. Mimo zdi galerií se totiž tvorba ocitá před zraky kolemjdoucích a každý si osobuje právo na vlastní a okamžitý soud. Názory se různí. Mnohdy protilehlá stanoviska přitom zaujímají i odborné kruhy. Dočasné umělecké prezentace bývají odstraněny, ale pomníky zůstávají.

Stejně jako architektura i sochařské objekty pak nastálo mění tvář města. Jak ale předejít případnému nevkusu? Řešení, zdá se, není jednoduché. Jak dopadnou výsledky plánovaných pomníků Žofie Chotkové a Marie Terezie v Praze? Dosavadní „pomníkové“ zkušenosti jsou rozporuplné.

Chaos a kolísající úroveň

Po roce 1989 se začala rodit demokracie a kulturní politika budovala na nových základech. Dosud však stále narážíme na nedostatečnou koncepci především v urbanismu a výtvarném umění v součinnosti s architekturou. Navíc zanikl „čtyřprocentní zákon“, který ukládal věnovat jedno až čtyři procenta z celkového rozpočtu státní stavby na „výzdobu“. Toto „čtyřprocentní umění“ pak tvořilo estetické dominanty ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť, poliklinik, obchodních domů, výrobních podniků či administrativních a správních budov.

Dosud stále narážíme na nedostatečnou koncepci především v urbanismu a výtvarném umění v součinnosti s architekturouTaké „pouliční“ umění samo veřejnost mnohdy dosud považuje za ideologický nástroj. Tento předsudek z dob minulých přetrvává. Ani finanční možnosti nejsou dostatečné a podpora od vlády a magistrátů je mizivá. Výsledkem těchto faktorů je chaos a kolísající úroveň umění ve veřejném prostoru.

Byť současnou dobu poznamenává šetření a omezování, i v tomto oboru se tu a tam cosi děje. Například Praha 6 vypsala na konci loňského prosince hned dvě anonymní soutěže. Výtvarné realizace se týkají návrhu plastiky na motivy Žofie Chotkové s vodním prvkem. Měla by být připomínkou dámy a šlechtičny, která podlehla v roce 1914 se svým chotěm Františkem Ferdinandem d’Este atentátu v Sarajevu (termín odevzdání návrhů je 18. února). Druhá soutěž se týká návrhu na pomník císařovny Marie Terezie, který by měl stát při ulici Milady Horákové v parku Prašný most (termín odevzdání je 11. března).

„Mor pomníkový“

Jsou pomníky zastaralou záležitostí, nebo jde o bohulibou kulturní činnost ctící tradici a významné osobnosti či události? A jsou problémy a nebezpečí s tím spojené výsadou dnešní doby?

Není tomu tak. Již v roce 1929 napsal proslulý a obávaný kritik F. X. Šalda prozíravý, ale poněkud zahořklý text Mor pomníkový. V něm se mimo jiné dočteme:

„Krásné bylo Staroměstské náměstí počátkem let devadesátých minulého století. Severní fronta domů vybíhala více k jihu, okolí sv. Mikuláše bylo hustě zastavěné, a tak tvořilo náměstí opravdu uzavřený prostor, mistrně v něm byl umístěn barokní sloup Panny Marie, který ten prostor opravdu rozezvučoval. Do tohoto uzavřeného prostoru vjel na konci devadesátých let krumpáč asanační, probořil severní frontu, rozmlátil všechno kolem sv. Mikuláše, nadělal děr do prostoru náměstí. A když tam postavil Šaloun svůj rozmáchlý, na prázdno vyšumělý, beztvarý pomník Husův, bylo dopuštění boží dokonáno.“ (Ostatně, stále trvá diskuse, zda by se měl Mariánský sloup, provedený v kopii, na původní místo vrátit.)

Překvapení, nástrahy, nejasnosti...

Vkus se proměňuje, dnes nás už asi nenapadá, že by se Hus na Staroměstském náměstí nepovedl. Je však třeba být stále na pozoru. Z novodobých pomníků můžeme uvést dva extrémy.

Pak je tu nejednoznačně přijímaný, ale přece jen čímsi působivý Pomník obětem komunismu Olbrama Zoubka na nedalekém petřínském svahu nebo hravá a známá šplhající Miminka Davida Černého na Žižkovském vysílači.

Také za hranicemi Prahy číhají různá překvapení, nástrahy a nejasnosti.

Například sporný pomník krále Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Tamní primátor navrhl občanům, aby se k soše vyjádřili a hlasovali na sociální síti Facebook. Je to však ošidné rozhodnutí – socha by měla být darem (tedy neprojde soutěží) zdejšího umělce Františka Postla. Je však příliš akademická, popisná, lépe řečeno – konzervativní, což obecný vkus vždy s povděkem kvitoval.

Kdo by tedy měl mít poslední slovo a nést konečnou odpovědnost? Široká veřejnost, nebo odborná porota? Laik, nebo specialista? Vždyť v jiných oborech to bývá zpravidla ta druhá varianta.

... a střety

Ani v jiných případech se však, zdá se, nelze vyhnout nezdarům, pokleslé úrovni, nedorozumění či osobním střetům a zájmům. Například Pocta hornictví, která stojí od loňských Vánoc uprostřed kruhového objezdu před Novou radnicí v Ostravě, je toho důkazem. Jde o spontánně nainstalované dílo čtyř nadšených kovářů, které šokovalo svou podobou nejen odborníky. Důlní vozík s koňskou hlavou je pořádný nesmysl a škodlivý „umělecký smog“.

Také uvažovaný, více než šestimetrový jezdecký pomník Jošta Moravského (Lucembuského) v Brně vzbuzuje emoce. Dokonce i historický význam osobnosti markraběte je relativizován. Rónův vítězný návrh (prošlý však řádně výběrovou soutěží, kde porazil dalšího generačního souputníka Michala Gabriela) je ale kultivovaný, kvalitní i originální. Avšak umístění i velikost (předimenzovanost) jsou stále po právu diskutovány. Pokud se nic nezmění, socha by měla v Brně stát na rekonstruovaném Moravském náměstí od října roku 2015. Cena realizovaného díla je odhadována na deset milionů korun.

Zamýšlené pomníky Žofie Chotkové a Marie Terezie v Praze prověří obecný vkus, soudnost zadavatelů i stav současného sochařství. Kdo a jak rozhodne o nových dominantách, není dosud známo. Zaručí anonymní jednokolová soutěž kvalitní výsledek? Na to si budeme muset počkat. Snad se místo toho nenadějeme sochy legendárního popového kormidelníka Michaela Jacksona na Letné. Vážně se prý o tom uvažovalo...