Chybologie

Omyl obvykle chápeme jako negativum. Omyl je však hrdinou tvořivosti, vynalézavosti, svobody, dobrodružství a evoluce.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: archivČeská pozice

Chybologie (wrongology) se zdá být novým psychologickým odvětvím. Vymýšlí jej mladá americká novinářka Kathryn Schulzová ve své první a okamžitě bestsellerové knize Being Wrong, kterou si přeložme jako Chvála omylu – s podtitulem Adventures in the Margin of Error (Dobrodružství v oblasti chybování).

Omyl z ní vychází jako hrdina tvořivosti, vynalézavosti, svobody, dobrodružství a evoluce. Podobně jako bláznovství bylo hrdinou renesančního bestselleru Erasma Rotterdamského, na nějž se Schulzová občas odvolává.

Ten, jak se ví z historie, byl jedním ze stěžejních filozofických mezníků, který pomohl osvobodit mysl severních Evropanů od dogmatické „seriózní pravdy“. A otevřel ji beztrestnosti „bludů“, z níž vytrysklo protestantství, vědecká revoluce, tvořivý kapitalismus, osvícenství a svoboda vyznání a bádání. Jejich hnací silou bylo právo se mýlit a chybovat.

Nedílná součást lidského bytí

Bez tohoto práva by nevznikly dnešní vynálezy, které považujeme za samozřejmé, ale jež kdysi stát, církev nebo škola blokovaly zákazem myšlení a bádání neodpovídajícího vládnoucí víře. Na toto právo jsme si dodnes stoprocentně nezvykli a stále trpíme strachem z chybování a neúspěchu. Ten nás paralyzuje a brání nám vytvářet to nejlepší, čeho jsme schopní, a překonávat svá omezení. Čili se zlepšovat, růst, spoluvytvářet evoluci.

Přitom chvála omylu pochází už od raně středověkého teologa Augustina a jeho „chybuji, tudíž jsem“. Omyl není jen něco, čeho se dopouštíme, nýbrž nedílnou součástí lidského bytí a psychiky. Stále máme psychické trauma z přiznání, že jsme se mýlili. Stále raději bojujeme za svou pravdu a správnost, než abychom se z uznání omylu něco nového naučili. Děláme to v každodenním životě, práci, rodinných vztazích i při vytváření přátelství a nepřátelství. V našich představách zůstává omyl něčím negativním a dokonce zlým.

Stále máme psychické trauma z přiznání, že jsme se mýlili. Stále raději bojujeme za svou pravdu a správnost, než abychom se z uznání omylu něco nového naučili.

Slouží nám k tomu historické prameny, které Schulzová obšírně cituje. Například Tomáš Akvinský, pro něhož je omyl „abnormální, zavrženíhodný a porucha mysli“, nebo Laroussův slovník z roku 1600 definující omyl jako „vagabundství mysli nepodřízené žádnému pravidlu“. Proto je v našem vědomí spojován s ostudou, hloupostí, ignorancí, netečností, psychopatologií, morální degenerací, nepozorností, nezájmem, zbabělostí nebo naopak furiantstvím, emočním narušením, bigotností či předsudky – samými negativními záležitostmi a zlem. A to je ten největší omyl.

Základ inteligence

Jak může být „abnormální“ něco, čeho se všichni dopouštíme denně ve všech sférách svého života? Táže se Schulzová a nabízí alternativní pohled: „Omyl ani zdaleka není známkou intelektuální slabosti, nýbrž schopnost mýlit se je kriticky důležitá pro stav lidství. Ani zdaleka není morální vadou, nýbrž neoddělitelný od našich nelidštějších kvalit – empatie, optimismu, imaginace, přesvědčení a odvahy. A ani zdaleka není známkou lhostejnosti nebo netolerance, nýbrž nezbytnou součástí toho, jak se učíme a měníme. Díky omylu můžeme revidovat své chápání sebe samých a upravovat si svoje představy o světě.“

Omyl, dodává Schulzová, tvoří základ naší inteligence. A cituje Descartesovu definici: „Omyl není vírou v něco nepravdivého, nýbrž vírou v něco, co je postavené na nedostatečných důkazech.“

Většina lidských konfliktů spočívá v boji pravdy proti pravdě, dvou neústupných přesvědčení, že my máme pravdu a vy se mýlíte – a naopak. Naše pravda nám dává povinnost váš blud vymýtit, a je-li třeba s ním i vás, vaši civilizaci, kulturu a národ. To se v historii průběžně opakuje.

Víra, že se omyl dá eliminovat, však obsahuje i přesvědčení, že lidské tvoření má nějaký ideální vrchol, k němuž lze směřovat. Nikoli však vymycováním mylných teorií, nýbrž neustálým napravováním a postupným vyvarováním se chyb. V tomto pohledu na vývoj lidstva nás omyly od pravdy neodvádějí, nýbrž kousek po kousku „pošťouchávají“.

Nástroj evoluce

S tímto vysvětlením se Schulzová pouští do oslavy omylu jako psychologického nástroje evoluce. Bez uznání omylu a napravování chyb se nedají udržovat lidské vztahy. Dosvědčuje to i oblíbené úsloví psychoterapeutů: „Můžeš mít buď pravdu, nebo vztah, ale nikoli obojí.“

Víra, že se omyl dá eliminovat, obsahuje i přesvědčení, že lidské tvoření má nějaký ideální vrchol, k němuž lze směřovat

Naše pravdy a správnosti jsou vždy postavené na neúplných informacích. A novými informacemi se obohacují, pozměňují, nebo kompletně mění. Zážitek omylu – uvědomění, že jsme se mýlili – přichází dodatečně – až po střetu naší víry s realitou. Ve chvíli, kdy se jej dopouštíme, jej nevnímáme jako omyl, jinak bychom se jej nedopouštěli. Tím, že se jej dopouštíme a vědomě napravujeme, si dáváme šanci se jej příště vyvarovat.

Náš život se tím stává zajímavějším, dramatičtějším a dobrodružnějším: „Mít pravdu nás sice uspokojuje, ale je to nakonec statické, pouhé strohé oznámení. Mýlit se může být tvrdé a pokořující, někdy i nebezpečné, ale nakonec je to putování a příběh. Kdo by chtěl zůstat doma a mít pravdu, když si můžete nasadit brnění, vyskočit na grošáka a rozběhnout se objevovat svět?“

Emoce překvapení

Naše vnímání světa nám dává iluzi, že jej vnímáme takový, jaký je. Do své víry ve správnost svého vnímání investujeme i hodně emocí, které bolívají, když se přistihneme při omylu. Z téže reality však jiní mohou vnímat prvky, které jsme přehlédli, a nezahlédnout ty, jež jsme zaznamenali. Je to proto, že vnímání každého je z praktických důvodů zúžené, filtrované našimi nabytými znalostmi, zkušenostmi a vírami. Co s nimi neladí, naše vnímání cenzuruje.

„Iluze,“ píše Schulzová, „nás učí, jak se k omylům stavět. Intelektuálně nám ukazují, jak i ta nejpřesvědčivější vize reality může byt odchylná od reality samotné a jak nás naše poznávací procesy mohou uvádět do omylů. Emočně jsou iluze vstupní drogou k pokoře.“ Navíc, imaginace odchýlené od reality jsou užitečným tvůrčím materiálem umělecké tvorby, vědeckého bádání – mnoho vědeckých objevů a technických vynálezů vzniklo omylem – a podnikatelských nápadů.

Chceme-li se omylu co nejvíc vyvarovat či snížit na minimum, musíme s jeho samozřejmou přítomností počítat

Omyl je příčinou veskrze příjemné emoce překvapení, které nám dává najevo, že jsme měli chybná očekávání na chybných teoriích. Bez omylu by nevznikal humor a komedie. Je-li omyl, jak říká Descartes, částečnou pravdou stojící na nedostatečné informovanosti, pak řídíme celý svůj život a všechna svá rozhodnutí samými omyly, protože nikdy nejsme o ničem stoprocentně informovaní, aby se později nemohly objevit další informace, které by naše rozhodnutí mohly pozměnit. Díky tomu je lidská tvorba nekonečně otevřená neustálému zlepšování.

Iluze pravdivosti a neomylnosti

Chceme-li se omylu co nejvíc vyvarovat či snížit na minimum, musíme s jeho samozřejmou přítomností počítat. A vědět, že jsme omylní, a nežít v iluzi pravdivosti a neomylnosti, která nám znemožní své omyly vidět a napravovat. Jestliže věříme, že naše teorie stojí na dokonalých důkazech, pak musíme být také připraveni je revidovat, když zjistíme nové důkazy.

Schopnost pochybovat – připouštět možnost omylu – je základním předpokladem spolehlivého hledání pravdy. „Naše oddanost nějaké ideji,“ cituje Schulzová amerického psychologa Rollo Maye, „je zdravější, nikoli když je bez pochyb, ale když je navzdory nim.“

Svým způsobem jsou všechny omyly projevem optimismu a naděje, zjišťuje Schulzová. I když nás totiž omyly mnohdy uvádějí v zoufalství, chybujeme z víry v sebe a svou schopnost zlepšování. A ne-li ve zlepšení vlastní, pak alespoň v naději, že „někdo někde někdy bude mít lepší nápad“.

Jediným bezpečným způsobem, jak zamezit všem omylům, je nic nedělat, neříkat ani nemyslet. Omyl jako fenomén je všudypřítomný. A na rozdíl od jednotlivých omylů a chyb nevymýtitelný a pro lidskou existenci nezbytný. Proto chvalme omyl, který je základem a podmínkou všeho lidského tvoření. A užívejme si jej ve zdraví.

Being Wrong: Adventures in the Margin of Error
(Chvála omylu. Dobrodružství v oblasti chybování)
AUTOR:
Kathryn Schulzová
VYDAL: Ecco, 2010
ROZSAH: 416 stran