Chraňme se před nežádoucími investicemi

Francie se chce ještě více bránit nepřátelskému převzetí svých firem v citlivých odvětvích ekonomiky. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Neměli bychom se Francií inspirovat?

Jan Macháček 22.2.2018
Neměli bychom se inspirovat ve francouzské tradici ochranářství strategických... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Neměli bychom se inspirovat ve francouzské tradici ochranářství strategických... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Neměli bychom se inspirovat ve francouzské tradici ochranářství strategických...

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Francie oznámila další sérii opatření, která mají bránit možnosti nepřátelského převzetí francouzských firem v citlivých a strategických odvětvích průmyslu a ekonomiky. Poukazuje se mimochodem na to, že Čína svou ekonomiku v tomto směru nikdy neotevřela a USA podobný zákon dávno mají (americké úřady například nedávno odmítly převzetí Chicagské burzy ze strany čínského investora).

Převzetí francouzských podniků bude muset nyní schvalovat národní a bezpečnostní výbor, kterému bude předsedat prezident Emmanuel Macron osobně. Spektrum strategických podniků bylo rozšířeno a chystá se legislativa o zlaté akcii v podnicích, kde má stát pouze minoritní podíl. Jedná se už od roku 2014 o sektory jako doprava, voda, energetika, telekomy, zdravotnictví a nyní ještě půjde o umělou inteligenci, mikročipy, letecký průmysl či ukládání dat. Zároveň bude vláda Francouze daňově podporovat, aby investovali do svých podniků.

Francouzské ochranářství je svým způsobem tradiční, ale není druhým extrémem, že u nás žádný seznam strategických podniků vůbec nemáme? Může se nám klidně stát, že největší komerční televizi zakoupí zítra čínská státní firma, stejně jako třeba nějaký velký strojírenský podnik. Co o francouzské politice soudíte? Máme se v něčem inspirovat? Máme mít také svůj seznam a státní schvalovací výbor?


 
Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Cesta do pekel

Protekcionismus je jeden z dobrých úmyslů, jimiž je dlážděna cesta do pekel. Další rozšiřování pole, ve kterém může stát zasahovat do běžných tržních mechanismů, nás vždy bude něco stát na efektivnosti investic, takže bychom se mu měli z principu vyhýbat, pokud to je možné.

V každém případě pak by se případná ochranná opatření, bude-li po nějakých dalších poptávka, měla soustřeďovat spíše do potřebných regulací než do omezování vlastnictví podle národnosti.

Jako všechna pravidla má ovšem i toto své výjimky, ale podnět pro takové výjimky by neměl přicházet od probíhající praxe v zemích, s nimiž se srovnáváme, nýbrž z analýzy potenciálních hrozeb, před kterými stojíme. Skutečnost, že nás takové hrozby tímto směrem nevedou, svědčí o tom, že výjimek asi není třeba. V každém případě pak by se případná ochranná opatření, bude-li po nějakých dalších poptávka, měla soustřeďovat spíše do potřebných regulací než do omezování vlastnictví podle národnosti. Ostatně zjišťování národnosti vlastnických vztahů je obtížné a zapeklité a negativní efekt ochranných opatření u malé otevřené ekonomiky, jako je naše, je jistý; na rozdíl od předpokládaných výhod, které bývají pofidérní. Také se bojím, že by rozhodovací proces s praktickou aplikací tohoto nápadu v našem prostředí vedl k rozšíření korupčního potenciálu.

Takže nechme Francouze i Američany, jejichž ekonomika a tradice se od našich liší, jejich mechanismům a svou otevřenost si zachovejme.



Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Žádoucí a nežádoucí investoři

Je třeba rozlišovat dva druhy ochranářství. První, o kterém se dnes diskutuje hlavně, se týká investic, přičemž jde o rozlišení zahraničních investorů na žádoucí a nežádoucí. Žádoucím investorem je ten, který kupuje místní firmu v tradiční snaze řídit ji s větším ziskem než dosavadní vlastník. Z toho pak mívají prospěch zaměstnanci na mzdách i místní stát na daních (tedy pokud si umí pohlídat neférový únik zisků přes převodní ceny atd.).

Už delší dobu proto upozorňuji, že Česko, ostatně jako každá země s nezakrnělým pudem sebezáchovy, by se měla takovým investorům bránit. Tedy vytvořit si standardizovanou proceduru pro rozpoznávání investorů žádoucích a nežádoucích.

Naopak nežádoucí je ten zahraniční investor, který chce (mnohdy na pokyn své vlády) místní firmu koupit ne kvůli zisku, nýbrž proto, že se tak dostane k citlivým místním informacím nebo nástrojům – dejme tomu se stane součástí místní kritické infrastruktury. A to se pak může, zvolíme-li extrémní případ, hodit třeba ve válečném konfliktu. Už delší dobu proto upozorňuji, že Česko, ostatně jako každá země s nezakrnělým pudem sebezáchovy, by se měla takovým investorům bránit. Tedy vytvořit si standardizovanou proceduru pro rozpoznávání investorů žádoucích a nežádoucích. A samozřejmě zajistit, že tato procedura nebude zneužívána pro jiný než tento účel.

Druhý a tradičnější typ ochranářství je dán snahou podpořit domácí firmy v jejich konkurenčním boji s cizinou. Východiskem je zde obvykle takzvaná teorie „dětských odvětví“, podle které je třeba zejména mladší ekonomiky na přechodnou dobu chránit před zahraniční konkurencí, asi jako chráníme malé děti před agresivními dospělými. Ochrana probíhá například formou dovozních cel, což pomáhá chráněným firmám (za cenu zhoršení kupní síly domácích obyvatel).

Existuje celá řada ekonomických historiků, podle kterých si zejména USA a Británie v minulých stoletích vybudovaly svou dnešní silnou pozici právě intenzivním protekcionismem tohoto typu. Je tady ovšem jedno velké ale: dopředu se dá jen velmi špatně rozpoznat, které odvětví v rámci místní ekonomiky je tím perspektivním budoucím šampionem, jenž si zaslouží selektivní vládní podporu. A navíc možnosti využití tohoto typu ochrany nám dnes v praxi výrazně ztěžují evropská pravidla pro veřejnou podporu a mezinárodní obchodní dohody, kterých je Česko účastníkem.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Obava z Číny lze řešit snadno

Pokud máme obavy z čínských investic, které – jak ukazují některé příklady – mohou být oprávněné, stačilo by přijmout jednoduchý zákon, který by vyřešil problém elegantně a bez porušení zásad volného trhu. Všechny akvizice prováděné subjektem, který je ve vlastnictví vlády anebo pod dominantním vlivem vlády, by byly nezákonné. Mohlo by se mu říkat „Zákon proti znárodňování“. Pochopitelně by platil pro všechny subjekty a všechny vlády, nejen pro Čínu.



Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Zákon o ochraně klíčových odvětví by nám slušel

Počátky transformace české ekonomiky a následná divoká 90. léta přinesla mnoho dusivých momentů, které se promítají do současnosti. Nikým a ničím neregulovaný závod o rozprodávání všeho státního nás dovedl až do pasti, kdy nám pod rukama nenávratně mizelo jedno strategické odvětví za druhým. Z těch velkých dnes vlastníme například jen státního dopravce, poskytovatele energií, poštu, jeden pivovar, či správce lesů a i ti mají co dělat, aby neskončili v soukromých rukou. 

Pro inspiraci k ochraně toho mála, co nám ještě zbylo, nemusíme jezdit až do Francie. Poláci si například svá síťová odvětví střeží a prodej klíčové infrastruktury je zde regulován tak, aby společnosti byly chráněny proti nepřátelskému převzetí, které by mohlo ohrozit zájmy státu.

Díky neexistenci hospodářské strategie a naší až přehnané touze po kdejakém zahraničním investorovi jsme mohli pozorovat, jak se reálnému objemu sektoru v zahraničním vlastnictví podařilo od roku 1995 znásobit svůj rozsah až sedmkrát, zatímco objem české ekonomiky v domácím vlastnictví zůstal téměř nezměněn. Nekritická víra v altruismus soukromých vlastníků strategických podniků nás dovedla ke každoročnímu masivnímu odlivu kapitálu do zahraničí. Firmy nejčastěji ze síťových a méně konkurenčních odvětví odlévají v přiznaném měřítku až 300 mld. Kč ročně, nepřiznaný odliv i pomocí vnitropodnikového účetnictví atakuje hranici dvojnásobku.

Pro inspiraci k ochraně toho mála, co nám ještě zbylo, nemusíme jezdit až do Francie. Poláci si například svá síťová odvětví střeží a prodej klíčové infrastruktury je zde regulován tak, aby společnosti byly chráněny proti nepřátelskému převzetí, které by mohlo ohrozit zájmy státu. Němci si zase případnou privatizaci síťových odvětví regulují rozpočtovým zákonem a společnosti ve vlastnictví státu podléhají spolkovému regulačnímu orgánu. Regulátoři trhu jsou pak napříč Evropou (včetně ČR) oblíbeným orgánem, jak ve státě alespoň trochu zkrotit nenasytnost trhu.

Zákon o ochraně klíčových odvětví by jistě České republice slušel, základním problémem však je, že díky neexistenci jakékoliv vládní hospodářské strategie bychom si museli nejprve vydefinovat, jaká odvětví to vlastně jsou. Navíc v těch, která dnes za klíčová považovat lze, jako je například sektor vodárenství, energetika, telekomunikace, již stát dávno svoji majoritu ztratil. Pokud tedy nezačneme vážně uvažovat o znovuzískání dominantního podílu na těchto trzích, je nám vlastně takovýto zákon k ničemu.



Jan Mládek, ekonom

Jan Mládek, ekonom

S privatizací jsme zašli příliš daleko

Francouzskou tradicí ochranářství strategických podniků bychom se měli volně inspirovat. Pro nás je jedinou skutečnou ochranou proti nepřátelskému převzetí strategických podniků státní, případně veřejné vlastnictví. V České republice dle francouzského vzoru je relevantní především vodárenství, energetika a zdravotnictví. V některých oblastech jsme s privatizací zašli příliš daleko a soukromé vlastnictví umožňuje lépe využívat (zneužívat) monopolní (dominantní) postavení v některých infrastrukturních firmách. V případě vodárenství by se měl majetek i řízení vodárenství vrátit zpět obcím a v případě energetiky by bylo vhodné koupit zpět minimálně vysokotlaký rozvod plynu (dnes NET4GAS) a v případě možností i distribuční společnosti plynu a elektřiny. Pro zdravotnictví je pak klíčové udržet ve veřejných rukách (stát, kraje, obce) páteřní síť nemocnic a dalších zdravotnických zařízení. Za těchto okolností nepotřebujeme státní schvalovací výbor, ale stačí nějaké oddělení ministerstva financí, které bude hledat cesty pro nákup některých podniků zpět do rukou státu, krajů či obcí.

V některých oblastech jsme s privatizací zašli příliš daleko a soukromé vlastnictví umožňuje lépe využívat (zneužívat) monopolní (dominantní) postavení v některých infrastrukturních firmách.

Obecně ve zpracovatelském průmyslu není zřejmé, co vlastně bychom měli chránit, a koho určit jako českého vlastníka, když i řada český firem má české vlastníky skrze offshorovou firmu na Kypru či v Nizozemsku. Pikantním problémem jsou pak soukromé televize, skrze které je možné vykonávat velký politický a podnikatelský vliv. Jejich kouzlo pak není ani tak v tom, co ukazují, ale v tom, co neukazují. Komu bude zakázáno vlastnit českou soukromou TV a komu nikoli?



Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Malá země je z definice otevřená

Otázka má dva rozměry. První je ekonomický. Malá ekonomika musí být otevřená, bez obchodu se neobejde. Čím je však ekonomika větší, tím větší podíl má i domácí poptávka na HDP. A odtud je již jen krok k protekcionismu, protože zahraničí najednou není tak důležité jako domácí pohled. Proto je protekcionismus spíše doménou větších zemí, menší země vědí, že alternativa izolovaného ostrova je mimo diktaturu neudržitelná, hlavně ekonomicky. 

Čím je však ekonomika větší, tím větší podíl má i domácí poptávka na HDP. A odtud je již jen krok k protekcionismu, protože zahraničí najednou není tak důležité jako domácí pohled. Proto je protekcionismus spíše doménou větších zemí.

Seznam strategických podniků a zlatá akcie byly v devadesátých letech i u nás. Ale při vstupu do EU jsme tento instrument museli na nátlak EU zrušit jako neslučitelný se svobodou volného pohybu kapitálu. Šlo například o vodohospodářské společnosti, které pak často koupili právě Francouzi. Tohle dobře ilustruje francouzský přístup k volnému pohybu. Pokud kupují oni v cizině, je nutná svoboda podnikání. Aby však ve Francii někdo cizí převzal jejich podnik, je pro Francouze takřka nemyslitelné. Patrně pro Francii platí jiné právo EU než pro ČR.

Druhým rozměrem je bezpečnost a zde může být pohled odlišný. V prvé řadě je ale nutné připomenout, že existuje zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, a ten spolu se souvisejícími předpisy definuje kritickou infrastrukturu a její prvky. Provozovatelé prvků kritické infrastruktury se o ně musí řádně starat a chránit je. Přitom nezáleží na tom, kdo je majitelem, zda jde o domácí či zahraniční subjekt. Nicméně pokud si opravdu tuto protekcionistickou změnu Francouzi vymohou, tak je na místě se zamyslet, zda zlaté akcie znovu nevyužít jako pojistku či plán B u kritických a bezpečnostně důležitých podniků, třeba energetice, protože v případě průšvihu bude politická odpovědnost vždy na české vládě bez ohledu na legislativu EU.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Změnit přístup státu

Poněkud ze široka začnu tezí z jara 1990, že hybridní vlastnická struktura je vždy horší než plnohodnotné státní vlastnictví. Jejím hospodářsko-politickým důsledkem totiž je, že podnik, o který se stát strachuje, by neměl být privatizován a pokud se tak už stalo, měl by být co nejrychleji znárodněn. Neboli, úkolem státu by mělo být vytvořit takovou strukturu ekonomických a politických subjektů, ohledně kterých budou jejich případné problémy považovány za ozdravné změny ekonomiky jako celku. Přímo do kontextu dnešní debaty nás uvedená teze dostane tak, že pro skutečně soukromopodnikatelské subjekty je definičním znakem, že mohou být kupovány a prodávány kýmkoliv a jakkoliv. 

Úkolem státu by mělo být vytvořit takovou strukturu ekonomických a politických subjektů, ohledně kterých budou jejich případné problémy považovány za ozdravné změny ekonomiky jako celku.

V poněkud jiné terminologii se naše debata týká podniků, které jsou „too important to fail“, neboli příliš důležité, či „strategické“ na to, aby stát připustil jejich problémy. Z předchozího ovšem vyplývá, že pokud by jedním z nich byl například ČEZ, měl by být znárodněn. Ledaže by byl dříve rozdělen na bankrotovatelné jednotky, které by si pak už ovšem mohl kupovat, kdo chtěl, jak chtěl.

Ohledně případů, kdy by se státu snad zdálo, že ony bankrotovatelné jednotky se chovají nějak nevhodně, mohl by se třeba naučit rozpoznávat, co je či není péče řádného hospodáře, či dokonce porušení povinností při správě cizího majetku.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lepší trh než politik

Je třeba být velmi opatrný při srovnání české ekonomiky s velkými ekonomikami typu Číny, USA či Francie. Česká ekonomika je typicky malá otevřená ekonomika závislá na jedné straně na vývozu zboží a služeb, což z logiky platební bilance bude vždy vyvolávat příliv zahraničního kapitálu.

Jakékoliv ochranářské opatření má ještě jeden zásadní problém. Má politik nebo jinak vyvolený „osvícenec“ rozhodovat o tom, které sektory a podniky mají spadat do kategorie ochrany před zahraničním kapitálem? Historie by nás měla varovat, že v takovém případě existuje vždy velmi tenká linie mezi rozhodnutím chránit poražené nad politikou podpory budoucích vítězů.

Má politik nebo jinak vyvolený „osvícenec“ rozhodovat o tom, které sektory a podniky mají spadat do kategorie ochrany před zahraničním kapitálem? Historie by nás měla varovat, že v takovém případě existuje vždy velmi tenká linie mezi rozhodnutím chránit poražené nad politikou podpory budoucích vítězů.

Především v případě transformujících a rozvíjejících se ekonomik je jedním z největších problémů nedostatek domácího kapitálu. Ten je právě nahrazován v době nutnosti technologické změny přílivem kapitálu zahraničního. Ochranářské opatření tak může skončit v delším období neschopností „chráněných“ firem získat dostatek kapitálu na další rozvoj, výměnu technologií a vývoj nových produktů.

Velké ekonomiky typu USA, Číny nebo Francie mají mnohem větší domácí trh a možnost identifikovat strategicky významné podniky důležité pouze pro domácí ekonomiku je mnohem větší než u malých otevřených ekonomik typu ČR. Přesto i zde existuje prostor pro úvahy o vhodné podobě ochrany. Příkladem může být například sektor vodního hospodářství, kde se ukázalo, že soukromé vlastnictví limituje možnost čerpání prostředků z veřejných rozpočtů na rekonstrukce rozvodů nebo modernizaci rozvodné sítě.

Prostor samozřejmě existuje i v možnosti podpory domácích investorů například formou daňových úlev. Nemělo by docházet pouze ke zvýhodňování velkých investorů, jak tomu bylo u první vlny investičních pobídek. Obecně bych se ale v evropském prostředí spíše soustředil na posílení alternativ podniků získat prostředky na investice jinde a jinou formou než bankovním úvěrem, tedy například posílením role kapitálových trhů.

I přes výše uvedené musím vyslovit silné varování před snahou jakéhokoliv státu vybírat vítěze domácí ekonomiky a ty bránit. Dlouhodobě se ukazuje, že mnohem výhodnějším filtrem úspěšnosti je trh než politik nebo úředník.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Protekcionismus s lidskou tváří

Snahu chránit domácí firmy vždy na konci dne zaplatí spotřebitelé. Nic není zadarmo a ani ochranářská politika. Promítne se ve vyšších cenách a horší kvalitě služeb, které ochráněné firmy nabízí.

Nejinak tomu bude ve Francii. Firmy, které se nesnaží inovovat, vylepšovat své produkty, lépe komunikovat se zákazníky a obecně být lepší, jsou často nakonec z trhu vyřazeny nebo spolknuty konkurencí. A pochopitelně často konkurencí ze zahraničí. I strach z toho, že by k tomu mohlo dojít, často stačí k tomu, aby se firmy více snažily a nabízely svým zákazníkům lepší zboží a služby za nižší ceny.

Je to pořád starý dobrý protekcionismus, akorát s lidskou tváří. Dříve se bez větších rozpaků dávaly monopolní privilegia z moci krále odměnou za peníze či vojenskou podporu. Král tak zajistil, že do odvětví nepřišla konkurence, což zvýšilo spojenecké firmě zisky. Všichni byli spokojeni, až na spotřebitele.

Pokud z firem tento strach sejmeme, jejich motivace zlepšovat se bude nižší. Jaká by měla být má motivace snažit se, když vím, že se mi nemůže nic stát? Jako strategicky významná firma nemůžu zbankrotovat, protože vím, že mě v případě potíží stát zachrání. A nemůže mě ani koupit zahraniční podnik a situaci zlepšit. Konkurence také nepřijde, protože podnikám v přeregulovaném odvětví, do kterého stát jen tak nikoho nepustí.

Je to pořád starý dobrý protekcionismus, akorát s lidskou tváří. Dříve se bez větších rozpaků dávaly monopolní privilegia z moci krále odměnou za peníze či vojenskou podporu. Král tak zajistil, že do odvětví nepřišla konkurence, což zvýšilo spojenecké firmě zisky. Všichni byli spokojeni, až na spotřebitele. Ten zaplatil vyššími cenami.

Dnes by něco tak jednoduchého neprošlo. Pochopili jsme, že konkurence je nezastupitelný prvek svobodné společnosti. Uplácení politiků z vyšších zisků sice pořád probíhá, ale korupce se ve společnosti stala symbolem zla. Firmy tak na státy vyvíjí tlak sofistikovaněji.

Vedle klasického argumentu o „mladém odvětví“, které je potřeba chránit, než bude dost velké na to, aby konkurovalo zahraničí, se objevil i protekcionismus chránící spotřebitele pro jejich vlastní dobro. Typickým příkladem jsou dnes po celém světě snahy regulovat sdílenou ekonomiku.

Další novinkou je ochrana zahraničních pracovníků. Přeregulované domácí firmy totiž jen s nesnázemi konkurují firmám v rozvojovém světě, které nemusí trávit stovky hodin ročně zbytečnou byrokracií. Argumentem se tak staly špatné pracovní podmínky a nízké mzdy zahraničních pracovníků.

Strategická odvětví jsou jen dalším bodem v dlouhém seznamu snah, jak firmám zajistit vyšší zisky a znemožnit vstup konkurence. Je obtížné proti takovému státnímu zásahu argumentovat, protože ne nutně zvyšuje ceny a zhoršuje kvalitu. Velice často jen zabrání vstupu konkurence, která by ceny hypoteticky snížila a vedla k inovacím a lepší kvalitě. Podíváme-li se za několik let zpět, možná zjistíme, že jsou ceny stejné. Bohužel nemůžeme vidět, že mohly být nižší. Že se lidé mohli mít lépe. S nejvyšší pravděpodobností ale mohli. Protekcionismus je totiž pořád stejný.



Monitor Jana Macháčka

Počet příspěvků: 3, poslední 23.2.2018 04:53 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.