Chlapci by měli ve věku soumraku otců unést břímě muže

Problémem dnešní společnosti není, že mladíci v boji, jejž na ně svou básní Když… naložil anglický básník Rudyard Kipling, prohrávají, a občas hanebně. Zejména jím je, že zapomínají či nevědí, že životní úspěch nepřináší „majetek, zvučné úřady a sláva“, ale drobná vítězství, jež tento svět zpravidla neocení.

Břímě mužů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Břímě mužů. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Břímě mužů.

V angloamerickém básnictví není jen báseň Havran a její uhrančivě se na konci veršů opakující „never more“. Podobně jako americký bard Edgar Allan Poe (1809–1849) si počíná jeho mladší anglický kolega Rudyard Kipling (1865–1936) se svým zaklínajícím „if“, jímž tentokrát verše začínají a které dalo název jeho básni z roku 1895.

Ta se stala legendou a Britové ji v hlasování před zhruba 20 lety zvolili za svou nejoblíbenější. Ani ti, jimž je mateřštinou čeština, a nevládnou dokonale tou Kiplingovou, nepřicházejí v tomto případě zkrátka. Báseň do ní převedl Otakar Fischer, jehož kongeniální překlad z roku 1936 se stal po zásluze kanonickým.

Báseň pro syna

Kipling báseň údajně napsal pro svého tehdy ještě nenarozeného syna, jemuž chtěl otcovsky poradit jeho budoucí cestu k mužství. John Kipling však již v září 1915 v 18 letech padl na bojišti první světové války poté, co mu jeho otec protekčně – po dvou odmítnutích kvůli problémům se zrakem – pomohl k přijetí do armády.

Rudyard Kipling báseň Když... údajně napsal pro svého tehdy ještě nenarozeného syna, jemuž chtěl otcovsky poradit jeho budoucí cestu k mužství. John Kipling však již v září 1915 v 18 letech padl na bojišti první světové války.

Báseň však neinspirovala jen Johna v touze po příliš předčasně naplněném hrdinském údělu, ale žije od té doby svébytným životem, aby se v každé generaci svou neskrývaně patetickou dikcí ptala dospívajících chlapců, co chtějí učinit se svými životy, a provokovala je formulacemi, jež vyzývají k nádhernému životnímu dobrodružství a nikdy nekončící námaze při výstupu k vrcholům.

Její žalmická struktura totiž v opakovaném zaklínání a zapřísahání hovoří o tom, kdy se z jedince mužského pohlaví stává muž. Je to vášnivá litanie, jež vrší jeden nesnadný požadavek na ještě obtížnější, a doslova nemá konce. Sotva se nadechneme nad pochopením jedné výzvy, je tu další – snad ještě těžší – a konce v té závrati nevidět. Stále se vrší další „když“, přičemž jedině „když“ tomu všemu dostojíme, jsme „muži“.

Zavalení nadoblačnými požadavky

Kdo báseň četl, ví, o čem mluvím, kdo ji nezná, tomu její kouzlo žádný výklad ani vzdáleně nepřiblíží. To dokáže jedině ona sama. Proto malá ukázka z jejího začátku: „Když bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen, sám, že nejsi bezhlavý.“ Kdo z nás to dokáže? Anebo o kousek dál: „Když čekat znáš, ba čekat beze mdloby, jsa obelháván, neupadat v lež, když nenáviděn, sám jsi beze zloby, slov ctnosti nadarmo však nebereš.“

Kolik je těch, kdo žijí nikoli v póze pro vnější svět, ale niterně, v samotě svého já. A je toho mnoho dalšího, čím zavalí v nadoblačných požadavcích Kipling.

Ale kdeže je nárokům konec: „Když umíš snít a nepodlehnout snění, když hloubat znáš a dovedeš přec žít, když proti triumfu i ponížení jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt.“ Nebo hned poté: „Když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova lstí bídáků jsou pošlapána v kal, když hroutí se tvé stavení a znova jak dělník v potu lopotíš se dál.“

A je toho mnoho dalšího, čím zavalí v nadoblačných požadavcích Kipling, aby nakonec přiznal tomu, kdo to vše naplní: „Pak pán, pak vítěz na živé jsi zemi a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!“ Na světě takových mužů zřejmě mnoho nežije, a protože budou nejspíše vším jiným než exhibicionisty, nejspíše si vezmou tajemství své výjimečnosti do hrobu.

Stejně jako můj o dvě generace starší učitel a přítel, jenž mi vyprávěl, jak nezapomenutelně a na celý život závazně na něho zapůsobilo, když jim v protektorátní Praze coby studentům gymnázia napsal báseň Když… na tabuli jeden z dominikánských bratří, jenž je vyučoval. A nebyl ve svém uhranutí sám.

Snaha připravit o naději

Po Masarykově smrti totiž vyšel ve smutečně laděném tisku i Fischerův překlad Kiplingovy básně s výmluvným dovětkem: „Nejmilejší báseň pana presidenta Osvoboditele, která vždy byla ozdobou jeho pracovního stolu.“ To mnohé vysvětluje – nejen při hilsneriádě musel mít Masaryk na svém duchovním horizontu slova: „Když bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen, sám, že nejsi bezhlavý.“

Hřmotní lidé bez studu a zábran opanovali prostředí a přitáhli na sebe pozornost natolik, že se stávají vzory, k jejichž napodobení jsou dospívající přímo i nepřímo vyzýváni. V důsledku je snaha připravit společnost i o jediné, co pomáhá přemostit nesnadná údobí, tedy o naději.

Píše-li člověk o obdivu k celoživotním vyznavačům Kiplingovy básně, nemůže se zbavit vlastního podezření z obstarožního idealismu, naivity a snad i směšnosti. Vždyť dnešní doba je úplně jinde a jejími veřejně proklamovanými vítězi jsou chladní počtáři skloubení „v ideálním případě“ s cyniky, co v tom „umějí chodit“. Právě na tyto celebrity světa politiky a byznysu jsou dnes napřeny reflektory veřejné pozornosti a jiní lidé jako by neexistovali.

Hřmotní lidé bez studu a zábran opanovali prostředí a přitáhli na sebe pozornost natolik, že se stávají vzory, k jejichž napodobení jsou dospívající přímo i nepřímo vyzýváni. V důsledku je snaha připravit společnost i o jediné, co pomáhá přemostit nesnadná údobí, tedy o naději. Je to sice poněkud moralistně formulováno, ale nelze ani zapomínat, že okázale projevovaný cynismus není zpravidla nic jiného než hořkosladce vytěsněná porážka dřívějšího idealisty.

Je to vždy prohra, i když navenek nezřídka s pompou a v okouzlivě svůdné podobě. Mnozí by rádi zbavili tento svět definitivně vertikály a redukovali jej na formální pravidla hry, v nichž nejde než o světské zajištění se „majetkem, zvučnými úřady či slávou“. A právě to Kiplingova báseň zpochybňuje – život má být „o něčem radikálně jiném“ – o stávání se mužem v samotě a v skrytu…

John a Jan

Jinoch a smrt nazval český filozof Karel Kosík (1926–2003) svůj esej napsaný v polovině devadesátých let. Smutně v něm konstatuje, že v lidských životech se často opakuje model, dle nějž si většina nedokáže udržet odstup od své doby, a zcela se ztotožňuje s tím, co ta považuje za důležité a čemu dává přednost. A dodává: „Jinoch chce být jiný než ostatní a touží po jiných poměrech. Proto je jinošský věk dobou hledání, tápání, velkých předsevzetí a otřesných rozčarování, vznešených ideálů a neznalosti reálného života.“

Následně cituje větu z Hölderlinova dopisu bratrovi: „Tato doba je dobou potu a hněvu a nespavosti a úzkosti a bouří.“ A Kosík sám píše: „Mužnost není totožná s dospělostí, mládí má ještě jiný smysl než vrůstat do hotových institucí, do živností a úřadů a funkcí a uniforem otců.“ Nicméně mladým „etablovaný systém přirůstá k srdci tak, že se s ním ztotožňují jako s jedinou a nejvýhodnější realitou. Kolik jinochů odolá tlaku poměrů a svodům kariéry, jež je mění v dravé a úspěšné filistry?“

Anglický mladík John a český mladík Jan se setkali ve smrti, která v ani jednom případě nebyla nezbytná, ale jen důsledkem jejich mládí, neznalosti a odmítnutí „reálného života“, kdy se jim možná jevila jediným způsobem, jak dosáhnout „věčného mužství“

To, jak Kosík následně ve své úvaze propojuje smrt v listopadu 1836 geniálního mladého básníka našich dějin Karla Hynka Máchy po hašení požáru s obětí mladíka, jenž vzplál v lednu 1969, si uchovává pietní úctu, přičemž má i silný myšlenkový náboj obohacený poetickou kvalitou.

O to horší je při takovém pojetí dnešní postoj k činu Jana Palacha: „Jak pochybovačné odmítnutí oběti, tak její pragmatické slavení vyrůstají ze společného základu: kupeckých počtů a utilitaristického pojetí života. Smysl oběti je však jiný. Jinoch, který vzplál jako pochodeň, připomíná pro všechny budoucí časy nesamozřejmost života.“

Anglický mladík John a český mladík Jan se setkali ve smrti, která v ani jednom případě nebyla nezbytná, ale jen důsledkem jejich mládí, neznalosti a odmítnutí „reálného života“, kdy se jim možná jevila jediným způsobem, jak dosáhnout „věčného mužství“ a zabránit, aby se – opět Kosíkovými slovy – „národ nepřeměnil ve lhostejné stádo producentů, konzumentů, obsluhovatelů“.

Náročná cesta

Studie etnografů ukazují, že v řadě kultur hranici mužství určuje iniciační obřad, který často bývá velmi bolestný či nebezpečný. Takovým jednorázovým činem přeměny chlapce v muže je třeba v některých afrických zemích obřízka, již má snést bez nářku, v bosenském Mostaru se zase po staletí skákalo ze zdejšího proslulého mostu do řeky Neretvy. Nabylo se tím mužství nebo navzdory vší odvaze s tím spojené pouze dospělosti? Kloním se spíše k tomu druhému.

Cesta ke „kiplingovskému mužství“ je mnohem náročnější, než aby ji pokryl jeden, byť sebevíce spektakulární čin. A vede – nevyhnutelně – přes četné omyly, poznání hanby i slávy, kompromisy, bolestivé zkušenosti a stárnutí, jež v ideálním případě neskončí v opatrnosti, ale v moudrosti, k transformaci naplňování mladistvých ideálů.

Mladí lidé si totiž ve svém hledání sice někdy mohou počínat jako nezpochybnitelní hrdinové, ale stejně je jejich tápání může vehnat do pozice monster, která mají ve všem jasno. To pak mohou být s vlajícími prapory stoupenci nacismu nebo komunismu či bizarně odmítat „vrůstání do institucí“ na způsob čínské kulturní revoluce, popřípadě západoevropské „revoluce osmašedesátníků“, v níž byla Rudá knížka Velkého kormidelníka Mao Ce-tunga také hojně citovaná a uplatněná. Jak tvárný materiál pro cyniky a jak snadno byl mladistvý idealismus mnohokrát v dějinách zneužit.

Cesta ke „kiplingovskému mužství“ je mnohem náročnější, než aby ji pokryl jeden, byť sebevíce spektakulární čin. A vede – nevyhnutelně – přes četné omyly, poznání hanby i slávy, kompromisy, bolestivé zkušenosti a stárnutí, jež v ideálním případě neskončí v opatrnosti, ale v moudrosti, k transformaci naplňování mladistvých ideálů, což by neměl být eufemismus pro jejich opuštění.

Uvědomění si své ceny

Je to Goethovo královské putování k nabytí nezaměnitelné osobnosti, již vyjádřil „staň se tím, kým jsi“. Muž by si měl být v určitém bodě svého života „v dobrém i ve zlém“ vědom své ceny, k níž mu nikdo nemá co říct, což může být i cesta do pekel, pokud se nepřidá pokora a neustálé zpytování svědomí, ideálně před Bohem, který k tomu má vždy co říct. Pokud se to podaří, může to přinést nádherné plody, jako jsou úvahy maďarského spisovatele Sándora Máraie (1900–1989) v knize Herbář.

Muž by si měl být v určitém bodě svého života „v dobrém i ve zlém“ vědom své ceny, k níž mu nikdo nemá co říct, což může být i cesta do pekel, pokud se nepřidá pokora a neustálé zpytování svědomí, ideálně před Bohem, který k tomu má vždy co říct

Jak jemně vycizelované věty vztahující se ke všemu podstatnému, co muže – nezávisle na jeho době – v menší či větší míře v životě potká. Márai – dědic stoiků – ukazuje, že skutečnému muži je soud světa lhostejný, zcela v ústraní, ale i případně na jevišti světa hraje vlastní „kiplingovskou ligu“, a nepřítomnost ani přítomnost vnějších atributů úspěchu na tom nemůže nic změnit.

Důležité je obstát před vlastními nároky a před Bohem, na ničem jiném nikdy nezáleželo. Slovy Máraie: „Nejdůležitějším poznávacím znamením suverénního člověka je, že se nebojí ničeho, jen svého svědomí.“ Český básník Josef Svatopluk Machar (1864–1942) to trochu jinak vyjádřil verši: „Jdu jenom cestou svou, mé svědomí mi soudcem pro vše časy a lhostejno mi, zda za stopou mou hřmí potlesk chas a letí laury masy.“

Márai je elitář – „ve vlastních záležitostech zůstaň nad věcí, chladný, pyšný, bez emocí“ – i soucitný – „bolest a ponížení nevinných tě zavazují, abys opustil ostrov svého klidu. Tehdy, pouze tehdy, nemáš právo zůstat osamocený a pyšný.“ A má také poselství pro dnešek: „Kultura nezaniká jen ve chvíli, kdy se na kultivovaných náměstích Atén či Říma zjeví barbaři máchající kyji, ale i když stejní barbaři zaplní veřejný prostor nějaké kultury a bez nároku na kvalitu zorganizují širokou nabídku, poptávku a výměnu zboží.“

Riskování vnitřního klidu i života

Jaké básně dnes zdobí stoly prezidentů? Spal bych klidněji, kdyby to byla Kiplingova Když…, obávám se ale, že žádné, stejně jako neposlouchají Dylanovu báseň, jak je složité, než se muž může mužem zvát… Kdyby se aspoň občas dokázali v chlapeckých návratech s opravdovým zaujetím podívat na western V pravé poledne, kde skutečný muž není nerovnému boji s desperáty zavázán šerifským úřadem, v němž končí, ale svým svědomím a pocitem, že kvůli ponížení nevinných musí riskovat nejen vnitřní klid, ale i život.

Kdyby se prezidenti aspoň občas dokázali v chlapeckých návratech s opravdovým zaujetím podívat na western V pravé poledne, kde skutečný muž není nerovnému boji s desperáty zavázán šerifským úřadem, v němž končí, ale svým svědomím a pocitem, že kvůli ponížení nevinných musí riskovat nejen vnitřní klid, ale i život

Problémem dnešní společnosti není, že chlapci, ba i jejich mnohem starší (a třeba úplně nejstarší) souputníci v boji o umístění v „kiplingovské lize“ prohrávají, občas hanebně, což se předpokládá, ale že zapomínají či vůbec nevědí, že nikoliv „majetek, zvučné úřady a sláva“ přinášejí životní úspěch, ale jen drobná vítězství ve fatálně opomíjené soutěži, jež navíc tento svět zpravidla neocení. Naopak, označí je za prohru, zneváží a vysměje se jim.

Ženy to mají složitější i jednodušší, neboť klasik říká, že narodit se je dobrodružství větší pro ženu než pro muže, a básník zase učí, že holčičky jsou na světě, aby z nich byly maminky. To chlapci by měli být ve věku „soumraku otců“, jak o něm učí italský psychoanalytik Luigi Zoja, nejen tatínky, ale i unést nadlidské břímě, jež na ně svou básní Když… naložil Rudyard Kipling – břímě (nejen bílého) muže…

Počet příspěvků: 3, poslední 11.8.2018 01:22 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.