Chci zjistit, proč člověk zažívá štěstí při hraní Mozarta

Sólistka na cembalo a fortepiano Alena Hönigová organizuje už třetí rok Hudební léto na zámku Jezeří – s doprovodným cílem vyrvat tento skvost navštěvovaný kdysi Goethem a hostící premiéru Beethovenovy Eroiky, ze spárů uhelné těžby. Nejen o hudbě rozmlouvala s Petrem Koudelkou.

Petr Koudelka 23.8.2014
Cembalistka Alena Hönigová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Cembalistka Alena Hönigová | foto: archiv Aleny Hönigové
Cembalistka Alena Hönigová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Alena Hönigová je umělkyně velmi aktivní. Působí ve Spolku pro zvelebení staré hudby v Čechách, učí na tradiční mezinárodní letní škole ve Valticích, provází cyklus barokní hudby u dominikánů v Praze, koncertuje na postních pátcích v kostele sv. Petra Na poříčí, hraje v zámečku Friedrichsfelde v Berlíně i ve švýcarské Basileji, kde studovala a vyučovala ve známé hudební instituci Schola cantorum basiliensis. Účinkuje rovněž na Želivském kulturním létě, cestuje s cembalem po Kolumbii, má na starosti již zmiňovaný festival na Jezeří...  

Kromě toho natáčí díla Bacha, Salamona Rossiho, Jana Ladislava Dusíka či naposled v originálním podání také opusy Niccola Jommelliho.

Vystudovala jste hru na cembalo na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Giedré Lukšaité Mrázkové a Zuzany Růžičkové a potom pokračovala postgraduálním studiem v Basileji. Jak jste se vlastně dostala k interpretaci staré hudby?

Ke staré hudbě jsem se dostala úplně náhodou, když mi bylo sedmnáct. Hrála jsem na klavír a jednou jsem se na jedné klavírní soutěži ocitla při přehrávkách cembala. První, co mě zaujalo, byl ten nástroj a jeho historie, skladby a interpretace, která se odvíjí původně od zpěvu. Mými nástroji se pak stalo kromě cembala i fortepiáno, kladívkový, historický klavír, pak klavichord a další nástroje, které jsou spojené každý s určitým obdobím hudební historie a také s uplatněním podle místa v evropském prostoru.

„Stará hudba není stará – měli bychom říkat spíš ,raná‘“

Stará hudba není stará – měli bychom říkat spíš „raná“. Také v angličtině se to v této podobě objevuje častěji. Tehdy byla nová a dnes může být stejně nová nebo ještě novější.

Našel jsem k tomu dobrý citát z císaře Claudia: „Nejstarší věci byly krajně nové.“ Říkejme tedy raná hudba. Jak se taková hudba hraje? Slyšíme ji stejně, jako ji slyšeli tenkrát první posluchači? 

Samozřejmě, že máme z čeho čerpat. Jsou tady hudební nástroje té doby, přesné konstrukce, a potom zápisy skladeb. Podrobné popisy hraní, velmi obsažná literatura, protože tehdy tvůrce a adresáty rané barokní hudby a hudby raného romantismu bavilo psát traktáty o skladbách, jejich tématech i o interpretaci. 

U cembala jsou zvláště dobře zapsány „dramaturgické“ postupy skladatele, jeho myšlení a záměry. Také jsou zachovány změny v pojetí této hudby, nové trendy, které se měnily třeba i každých třicet let. Musíte se „trefit“, docílit souhlasu s původním záměrem. A když ne, můžete se dostat i do slepé uličky.

To je o hraní. Ale co přijímání této hudby?

Myslím, že pocity lidí se v podstatě nemění. Jako jsou stejné klíčové situace v životě, tak je i příbuzné vnímání rané hudby. K tomu se přidávají emoce, jež jsou v té které době pro posluchače důležité. Ale podstata je stejná – hudba totiž podle mého názoru na nás působí i čistě fyzicky a i člověk, který o hudbě nic neví, bude reagovat na dominantní téma hudby. 

„V barokní společnosti, kde se tato hudba provozovala, byli posluchači ,naladění‘, dokázali se v hudbě vyznat“

Máme to ve všech národních písničkách – je to instinktivní fyzikální nebo fyziognomické vnímání. Chvění strun, stavba nástroje počítá s těmito prvky hudební tvorby, jak se odrážejí v lidské psychice a přímo v lidském organismu. Jsou to vibrace, které zažíváme a které dokonce nutně potřebujeme.

V barokní společnosti, kde se tato hudba provozovala, byli posluchači „naladění“, dokázali se v hudbě vyznat. Také ji často přijímali a provozovali, tím se kultivovali, hudba patřila k jejich životu, hudba jim život vylepšovala a oni po ní doslova toužili, chtěli ji prožívat. Jinak – byla to jistě hlavně zábava. 

Ale tyto pocity a potřeba hudbu poslouchat se přenášejí stejně do naší doby. Řekla bych, že hodně standardních hudebních klišé – v dobrém slova smyslu, se objevuje i v současné hudbě a vytváří síť pro přijímání třeba barokních skladeb. Melodie nebo harmonické postupy jsou podobné.

Proč by se měla raná hudba hrát?

Jeden důvod je ten, že geniálních skladatelů a dobrých tvůrců zase není tolik, a v baroku jich bylo docela hodně. Jsou to prostě dobré skladby a je dobré je slyšet. Objevilo se jich dost na české půdě – Dusík, Rösler, Vranický, jenom co bylo těch kolem lobkovické kapely, kterou se zabývám v souvislosti s Jezeřím! 

A k tomu přistupuje fakt, že současná doba není pro umění nijak zvlášť příznivá. Lépe řečeno, je znát velké hledání, v hudbě zvlášť a dnešní člověk se těžko orientuje. Proto potřebuje slyšet kvalitu. A zdá se mi, že emoce baroka jsou dobře přijímány, jsou nám blízké. Ale není to nic pro sto procent lidí. I deset procent bude stačit a takové umění by mělo mít všemožnou podporu.

A jak se tato společnost k tomu, o čem mluvíme, chová? Co si tom myslíte?

„V Německu třeba je jasná zásada, či linie, která říká, že lidé umění a kulturu nezbytně potřebují“

V Evropě jsou země, které tuto kulturní krizi překonaly, nebo překonávají. Líp než my. V Německu třeba je jasná zásada, či linie, která říká, že lidé umění a kulturu nezbytně potřebují. Takový názor tu chybí. Místo toho tu panují poměry, které dělají z umělce často krachující podnikatele.

Co je kritériem pro podporu umění?

Jednoznačně kvalita. U nás se často prosazují přes známosti amatéři, tvářící se jako profesionálové, a odpovědní činitelé si myslí, že je to jedno, hlavně, že „je kultura“.

Ale jedno to není, protože s tím stojí a padá skutečné umění a jeho opravdový význam. Když jsme zmínili císaře Claudia – ten například zakázal amatérské divadlo. Měl k tomu jistě důvod. Amatérismus, pokud není správně prezentován na své odpovídající platformě, nás stahuje ke dnu.

„Amatérismus, pokud není správně prezentován na své odpovídající platformě, nás stahuje ke dnu“

Množství „produkcí“ ještě nic neznamená, jestliže kvalitu nedokáže rozlišit ani kritika, která často vychvaluje efekt, atrakci, bulvár pro turisty.

A co znamená kvalitu?

Dobře se připravit, důkladně, mít na to čas. Skladba v mém oboru, dejme tomu půlhodinová, znamená sto hodin práce, cvičení, přehrávání. 

Jste výkonná umělkyně, tvůrčí člověk a zároveň organizujete hudební večery, cykly a festivaly, jako je Jezeří. Kam chcete dojít, co je vaším cílem?

Hrát, mít pohodu na to cvičit pět hodin denně, energii na kontakty s ostatními hráči, na vymýšlení projektů, baví mě i učit a zároveň studovat, i z pohledu svého nástroje, fortepiána, skvělé tvůrce minulosti, jejich geniální nápady i dobu, ve které žili. Beethovena, Mendelssohna, Schumanna, raný romantismus a rané baroko. Zjistit, proč člověk zažije pocit štěstí, když slyší nebo hraje Mozarta.

A váš cíl jako producenta festivalů?

Abych se nebála, že dostanu infarkt, když mi přijde poštou faktura nebo složenka.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.