Chamtivost operátorů a technický spor ohrožují moderní společnost

V případě popírání síťové neutrality telekomunikační korporace znásilňují samotné základy svobody a demokratické rovnosti, což může mít obrovské následky pro budoucnost.

Jan Klesla 4.3.2018
Internet a síťová neutralita. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Internet a síťová neutralita. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Internet a síťová neutralita. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Máte na výběr, můžete si dát obyčejný hamburger za necelou stokorunu, ale počkáte si na něj 20 minut. Nebo za ten samý kus housky a prefabrikovaného hovězího s plátkem sýra zaplatíte dvakrát tolik a budete čekat poloviční dobu. Případně jej můžete dostat hned, ale bude vás to stát trojnásobek.

Přesně takovou nabídku udělala jedna z amerických poboček světoznámého řetězce Burger King svým zákazníkům. Jejich reakce byla jednoduchá – to jste se asi zbláznili. Proč vám máme platit víc, abychom nemuseli čekat, když jsou ty hamburgery hotové a koukáme na ně? A chápete vůbec, proč se vám říká fast food?

Video, které z pokusu na skutečných obyčejných lidech vzniklo, mělo obrovský úspěch a za pár hodin ho zhlédlo několik milionů lidí. Jeden z největších konkurentů o chlup slavnějšího McDonaldu se jím snažil nejen zviditelnit, ale především vysvětlit princip, kterému se říká síťová neutralita.

Neférová praktika

Ano, čtete správně. Firma provozující fast foody se celkem rázně vložila do boje mezi operátory a online společnostmi o podobu internetu. Nejen v USA, ale v mnohem skrytější podobě i v Evropě a bez většího zájmu také u nás v Česku se totiž vede přímo válka, která může zasáhnout opravdu všechny. Nejen prodejce hamburgerů.

Na začátku virálního videa se náhodně oslovení lidé na ulici diví, co to ta síťová neutralita je a proč by je něco takového mělo zajímat. Vždyť máme přece důležitější věci, i u nás někteří tvrdí, že dnes bojujeme o svobodu a liberální demokracii. Na konci ale zákazníci s už náležitým vysvětlením a odškodněním souhlasí. To je přece podraz, neférová praktika, která nedává smysl, a měla by se jednoznačně zakázat.

Princip je v podstatě stejný a Burger King, známý svými provokativními reklamami, jej vystihl přímo geniálně. Zákazníci na videu se diví, rozčilují a nakonec dohadují s personálem, proč by měli připlácet za rychlejší přípravu, když nakonec dostanou pořád ten stejný více či méně chutný hamburger.

Kvůli optimalizaci naší kuchyně, odvětí prodavač a v ruce drží zabalený chladnoucí sendvič. Jeden z reálných pokusných subjektů se mu jej dokonce pokusí vzteky vytrhnout. Úplně stejně ale dnes argumentují i operátoři mobilních a pevných sítí všude na světě – pokud si chcete pouštět videa nebo hudbu bez omezení, připlaťte si. Je úplně jedno, že dostanete tu samou službu, za niž jste už zaplatili, je to úplně stejný hamburger, ale my po vás chceme víc. Kvůli optimalizaci naší sítě přece.

Na začátku virálního videa se náhodně oslovení lidé na ulici diví, co to ta síťová neutralita je a proč by je něco takového mělo zajímat. Vždyť máme přece důležitější věci, i u nás někteří tvrdí, že dnes bojujeme o svobodu a liberální demokracii. Na konci ale zákazníci s už náležitým vysvětlením a odškodněním souhlasí. To je přece podraz, neférová praktika, která nedává smysl, a měla by se jednoznačně zakázat, protože nejde o nic jiného než chamtivost korporací a jejich vlastníků.

Z internetu do reálného života

Na internetu to ovšem jen začíná. Profesor práva Brett M. Frischmann z Centra pro internet a společnost slavné Stanfordovy univerzity uvádí jednoduchý příklad – představte si, že je rok 2025 a po ulicích opravdu jezdí všechna ta úžasná samořiditelná auta, o kterých dnes jen čteme a posloucháme.

Ve světě řízeném počítači a umělou inteligencí se snadno přenesou pravidla z internetu a sítí do reálného života. Ti, kdo je budou programovat, přece logicky a přirozeně použijí principy, které důvěrně znají.

Jedete třeba zrovna za partnerem oslavit jeho výročí, v ruce kytici růží nebo malý dárek, a rozhodně nechcete přijít pozdě. Když tu najednou v půlce cesty vaše auto zabočí a jede oklikou. „Co se děje?“ ptáte se zoufale umělé inteligence s pohledem na odhadovaný čas příjezdu o 20 minut později, než se plánovalo. „Směrem do centra míří prioritní doprava,“ odpoví přesně vypočítaným tónem milý syntetizovaný hlas.

Ve chvíli, kdy budou provoz v našich městech řídit superrychlé algoritmy s přesnou představou o pohybu a cíli jednotlivých aut, budou nastavovat nejen semafory, ale i kudy má kdo jet. Zbavíme se dopravních zácep, ochráníme životní prostředí i sami sebe. Přednost samozřejmě dostanou sanitky, hasiči nebo autobusy. Ale co když si budete moci, nebo v horším případě přímo muset zaplatit za obyčejnou dopravu, rychlejší a zcela přednostní?

Ve světě řízeném počítači a umělou inteligencí se snadno přenesou pravidla z internetu a sítí do reálného života. Ti, kdo je budou programovat, přece logicky a přirozeně použijí principy, které důvěrně znají. Že je to příliš velká science fiction? Nedávno přišla Praha s návrhem povolit vjezd obden jen autům se značkami končícími sudými, respektive lichými čísly. Jak daleko jsme od možnosti prostě si za vjezd do města připlatit i v ten „druhý den“? Případně si zaplatit přístup na rychlejší pruh, vyhrazený dnes pro taxi a autobusy?

Lidé druhé kategorie

Pokud se takový princip uplatní u osobních automobilů, neměly by jedny dveře v autobusech a tramvajích být vyhrazeny pro vozíčkáře, maminky s dětmi, případně pro ty, kdo budou mít nějakou zlatou Opencard? Vždyť třeba na letištích je takzvaná fast lane už dnes naprosto běžná a do některých vlaků v zahraničí mají také běžně přednostní přístup cestující první třídy.

Firmám i dalším provozovatelům se mnohem víc vyplatí, když jim bude připlácet co nejvíc lidí za „bonusové“ služby, které byly dřív úplně obyčejné, základní. Ty, kdo nezaplatí, odsoudí do pozice lidí druhé kategorie.

Libertariáni a skalní zastánci volného trhu mohou snadno argumentovat tím, že je přece normální, když lidé ohodnotí cenu svého času a přednost je určena tržně, cenovým mechanismem, namísto nějakého automatického rovnostářství. „Nemám rád vládní regulace,“ smetl síťovou neutralitu prostě legendární investor ze Silicon Valley a ikona volnomyšlenkářů Peter Thiel.

Na úplně stejném principu se dá ale pokračovat, za hranice internetu, v celé společnosti. Co třeba přednostní vyšetření, a nikoliv nutné například kosmetické operace a jiné zákroky. Vždyť právě v medicíně se už dnes počítá s nasazením umělé inteligence a algoritmů, podobně jako v dopravě, zkrátka všude tam, kde jsou omezené zdroje a musí se nějak rozdělit. A to je drtivá většina ekonomiky. Přednostní vstupy do barů a tanečních klubů jsou dnes běžné i v Česku, co ale nákupní centra, restaurace či kantýny v poledne, všude, kde se stojí fronty?

Jak varuje americký profesor práva Brett M. Frischmann v časopisu Wired, nakonec nepůjde o to, zaplatit si přednost, ale rovnost. Firmám i dalším provozovatelům se mnohem víc vyplatí, když jim bude připlácet co nejvíc lidí za „bonusové“ služby, které byly dřív úplně obyčejné, základní. Ty, kdo nezaplatí, odsoudí do pozice lidí druhé kategorie. „Princip ‚kdo dřív přijde, ten dřív jede‘ proto potřebujeme zachovat na internetu stejně jako na silnici a všude v reálném životě,“ zdůrazňuje Frischmann.

Marné protesty

Byl chladný zasněžený lednový den, a to i na poměry amerického hlavního města. Před nenápadnou budovou na washingtonské Dvanácté ulici ležel ostatně 26. února 2015 zhruba metr sněhu. Uvnitř sídla Federální komise pro komunikace (FCC) ale bylo dost horko. Plný sál i předsálí sledovaly hlasování pěti komisařů, kteří na doporučení a s podporou tehdejšího prezidenta USA Baracka Obamy překlasifikovali přístup k rychlému internetu na telekomunikační službu, čímž otevřeli cestu k regulaci, která zanedlouho skutečně přišla.

Marné byly protesty z celého světa, marné bylo varování otců samotného internetu a jeho technologií. Za své vzaly i původně demokratické návrhy na zákon, který by zajistil svobodnou a otevřenou světovou síť pro další generace.

Zakazovalo se v ní operátorům, aby zpomalovali nebo jinak znevýhodňovali či naopak zvýhodňovali provoz ve svých sítích výměnou za příplatky, ať už od zákazníků, nebo internetových firem. Šlo o výsledek letitého boje největších amerických poskytovatelů připojení s internetovými firmami, hlavně online videopůjčovnami, a kyvadlo se už několikrát vychýlilo na obě strany. Navenek se to projevovalo protesty známých webů, například Wikipedie, která několikrát za den doslova zčernala.

Nejvíc proti rozhodnutí kolegů protestoval jeden z komisařů, mladý republikánský právník Ajit Pai, který dříve pracoval pro megaoperátora Verizon. Nesouhlasil ani nynější prezident USA Donald Trump, tehdy ještě ani ne oficiální kandidát na křeslo v Oválné pracovně. Proto není divu, že krátce po jeho překvapivém vítězství jmenoval právě rodáka z Buffala indického původu šéfem komise. Pai loni v prosinci celou regulaci zrušil.

Marné byly protesty z celého světa, marné bylo varování otců samotného internetu a jeho technologií. Za své vzaly i původně demokratické návrhy na zákon, který by zajistil svobodnou a otevřenou světovou síť pro další generace.

Nařízení EU

Reakce ve federálním státě na sebe nenechala dlouho čekat. Podobně jako v případě jiných zásahů nového a i ve vlastní straně nepopulárního prezidenta, jako bylo odmítnutí Pařížské klimatické dohody, se proti postavily jednotlivé státy USA. Jednadvacet jich podalo žalobu na FCC a třeba guvernéři Montany a New Yorku zakázali svým úřadům a organizacím zadávat zakázky operátorům, kteří porušují síťovou neutralitu. Například kalifornský Senát dokonce přijal vlastní státní zákon, který síťovou neutralitu zavádí.

Už v listopadu 2015 začalo ve všech členských státech EU platit přímo účinné nařízení, které zavádí velmi významnou část principů síťové neutrality. Známé je nicméně pro druhou část, která definitivně zrušila roamingové příplatky v rámci jednotného trhu.

Jenže federální FCC právě před tím státy varovala, a proto hrozí otevřená soudní válka mezi washingtonskou komisí a jednotlivými členy Spojených – a nyní možná ještě více rozdělených – států amerických. Vykopal se však další příkop nejen mezi federální administrativou a státy unie, ale i mezi Trumpovými USA a Evropskou unií. Už v listopadu 2015 začalo ve všech členských státech EU platit přímo účinné nařízení, které zavádí velmi významnou část principů síťové neutrality.

Známé je nicméně pro druhou část, která definitivně zrušila roamingové příplatky v rámci jednotného trhu. Jelikož má přednost před běžným národním zákonem, nelze ho snadno ohnout v jednotlivých členských státech EU a není to snadné ani centrálně v Bruselu, jak se stalo na druhé straně Atlantiku. Starý kontinent je tak před Novým světem zase jednou naopak napřed.

K uzákonění principů síťové neutrality se v EU odhodlaly dvě země – Nizozemsko a Slovinsko. Obě se pak unijnímu nařízení musely přizpůsobit. Nicméně obdobná pravidla platí už dávno i v zemích, kde bychom to nečekali. V Chile byla síťová neutralita přijata už v roce 2010 – tato země byla první na světě.

Šalamounská cesta

Evropská legislativa vznikla ještě z popudu někdejší „železné bruselské lady“, komisařky pro digitální agendu Neelie Kroesové už v roce 2013. Původně měla být ještě mnohem tvrdší, narazila ale na velmi silnou lobby evropských operátorů, kteří jsou v mnoha zemích, jako je Německo nebo Francie, považováni za národní šampiony a mají velký vliv na vládu.

Nakonec se EU vydala obvyklou šalamounskou cestou a zakázala nabízet jakékoliv pokřivené připojení pod názvem internet. Nebo se k veškerému onlinovému provozu chovat stejně, tedy bez diskriminace jakéhokoliv omezení či narušování, a to bez ohledu na odesílatele a příjemce nebo na obsah a bez ohledu na aplikace a konkrétní služby. Operátoři tedy nesmějí provoz ve svých sítích jakkoliv znásilňovat a zasahovat do něj.

Údajně jedním z velkých a významných odpůrců byla německá kancléřka Angela Merkelová, jejíž vláda stále drží kontrolní balík akcií v největším tamním operátorovi a nadnárodní skupině Deutsche Telekom. Mimochodem mateřském koncernu českého T-Mobilu.

Vyjednávání v Evropské radě tak bylo velmi obtížné a na různých uniklých meziverzích textu bylo znát, že silná operátorská lobby měla za cíl nařízení ořezat a nejlépe přímo zabránit jeho schválení. Nebo alespoň jeho ustanovení udělat dostatečně vágní a gumová, aby se do nich vešlo prakticky jakékoli jednání operátorů směrem k řízení provozu v jejich síti. Hlavními zastánci jasného a tvrdého postupu byli europoslanci, vůči nimž stály hlavy států zlobbované proti svým občanům obřími korporacemi.

Nakonec se EU vydala obvyklou šalamounskou cestou a zakázala nabízet jakékoliv pokřivené připojení pod názvem internet. Nebo se k veškerému onlinovému provozu chovat stejně, tedy bez diskriminace jakéhokoliv omezení či narušování, a to bez ohledu na odesílatele a příjemce nebo na obsah a bez ohledu na aplikace a konkrétní služby. Operátoři tedy nesmějí provoz ve svých sítích jakkoliv znásilňovat a zasahovat do něj.

Odpůrci versus stoupenci

Samotné firmy argumentují potřebou řídit své sítě, aby se nepřetěžovaly třeba při sportovních přenosech hokejového olympijského finále. A to i v Evropě mohou, jen to nesmějí dělat s obchodním úmyslem, a tedy zvýhodňovat, nebo naopak brzdit někoho s obchodním cílem zvýšit svůj zisk. Jedinou výjimkou z neutrality jsou opravdu speciální služby, jako je dálkový monitoring srdečních kardiostimulátorů, tedy jakýchsi sanitek na virtuální dálnici. Takovými extrémními případy se operátoři rádi ohánějí, nicméně právě ty jsou dostatečně pokryty evropskou regulací.

Odpůrci síťové neutrality argumentují, že jde jen o snahu zajistit možnost streamovat videa, aniž by se zasekávala, a že konec svobody na přelomu roku v USA ani jinde na světě nenastal. Ideologičtější z nich šermují argumenty jako vytrženými z učení filozofů a ekonomů rakouské školy, jako byl Murray Rothbard.

I kvůli ní dostala podstata boje o síťovou neutralitu u nás trochu jinou podobu než v USA. Odpůrci síťové neutrality argumentují, že jde jen o snahu zajistit možnost streamovat videa, aniž by se zasekávala, a že konec svobody na přelomu roku v USA ani jinde na světě nenastal. Ideologičtější z nich šermují argumenty jako vytrženými z učení filozofů a ekonomů rakouské školy, jako byl Murray Rothbard. Bohužel jim chybí hlubší pochopení technologické podstaty a důsledků.

Ti upřímnější otevřeně připouštějí, že by měli mít operátoři možnost více vydělávat – údajně aby mohli více investovat. Zastánci síťové neutrality ale naopak tvrdí, že vše je právě a jen otázka toho, kolik budou operátoři do svých sítí investovat. Žádný jiný důvod s výjimkou mimořádných situací k tomu jakkoliv omezovat své uživatele nemají než čistě obchodní. Buď ze zákazníků, internetových firem nebo obou naráz chtějí získat více peněz, nebo ušetřit na investicích.

Jak se mimochodem ukázalo v USA, po přijetí nařízení FCC v roce 2015 se peníze do výstavby tamních sítí z kapes operátorů a jejich investorů nezastavily. Naopak jich teklo víc díky konkurenci a příchodu nové technologie. V roce 2016 se zvedly na 7,5 miliardy, loni pak na 8,7 miliardy dolarů.

Plíživé ořezávání svobody

Operátoři nebudou svobodu internetu ořezávat otevřeně a naráz, ale plíživě a po krůčcích. Přesně jako to udělali ti čeští před loňskými Vánocemi, když představili speciální tarify pro sociální sítě i hudbu a video, které se nepočítají do datových limitů. Jenže ty jsou u nás v porovnání se západní Evropou směšně nízké a třeba maďarský Telenor loni představil neomezené datové tarify v přepočtu za něco málo přes pět set korun.

Operátoři nebudou svobodu internetu ořezávat otevřeně a naráz, ale plíživě a po krůčcích. Přesně jako to udělali ti čeští před loňskými Vánocemi, když představili speciální tarify pro sociální sítě i hudbu a video, které se nepočítají do datových limitů.

Za příplatek tak český zákazník mohl dostat to, co jen kousek od našich hranic spadá do základu, který je navíc o třetinu levnější. „Technicky neomezená data možná jsou. Je ale třeba zdůraznit, že máme dobrou síť s velkým pokrytím, do níž jsme investovali hodně peněz. Jen se ji zákazníci báli využívat, což by měla nová nabídka právě změnit,“ prohlásila v rozhovoru pro LN architektka tamní revoluce Marietta Szinyei-Ihászová.

Českou nabídkou, kterou symbolizovala masivní předvánoční reklamní kampaň včetně hesla „budoucnost je úžasná“, se začala zabývat i česká obdoba amerického FCC. Náš telekomunikační úřad se svými kolegy v dalších evropských zemích ani jejich sdružení BEREC zatím konečné rozhodnutí nevydaly. Obzvlášť problematické ale může být, že operátoři do speciálních balíčků řadí jen některé jimi vybrané služby.

Obdobná bitva se strhla v Indii. Země se 400 miliony uživatelů internetu byla mimořádně důležitá pro program Free Basics od Facebooku. Díky němu měly miliony uživatelů bezplatný přístup k určitým službám včetně samotné největší sociální sítě světa nebo vyhledávače Bing, jež ovšem vybral sám Facebook na základě kritérií, která nebyla veřejná. Chyběl ale třeba konkurenční Google. Tuto „charitu“ odmítly miliony lidí jako novodobý kolonialismus a tamní regulátor TRAI vydal opatření, jež rozdílné nakládání s daty z různých zdrojů zakazuje.

Pouze provozovatelé sítí

Praktika označovaná jako „zero-rating“ může zásadně poškodit konkurenci na světové síti. Třeba nová, malá onlinová videotéka se nemusí dostat do výběru „novodobých kolonizátorů“, a tudíž být v konkurenční nevýhodě proti těm zavedeným. To samé se může přihodit i u nás. Právě video a jeho přenos a streamování online se bude podle řady odhadů na celkovém internetovém provozu podílet stále víc. A právě sporem největšího světového hráče v této oblasti Netflixu s americkým operátorem Comcast aktuální spor o síťovou neutralitu vlastně začal.

Operátoři už dávno nejsou velkými technologickými společnostmi a inovátory, i když se to snaží tvrdit, ale jen provozovateli sítí, internetových dálnic, kteří se snaží maximálně vydělat doslova za každou cenu na těch, kteří po nich jezdí, aby udrželi mimořádné zisky

S růstem videa rostou i příjmy z reklamy nejen internetových obrů, ale i mediálních domů a dalších firem. Protichůdné jsou ale zisky operátorů, kteří už dávno nejsou velkými technologickými společnostmi a inovátory, i když se to snaží tvrdit, ale jen provozovateli sítí, internetových dálnic, kteří se snaží maximálně vydělat doslova za každou cenu na těch, kteří po nich jezdí, aby udrželi mimořádné zisky. Třeba největší tuzemský operátor T-Mobile vykazuje ziskovou marži (EBITDA) více než 40 procent, což je víc než výrobci třeba luxusního zboží a automobilů, jako je Ferrari.

Ne nadarmo se podle britského deníku The Financial Times už celkem dávno zeptal jeden z londýnských analytiků šéfů velkých nadnárodních korporací, kam až se chtějí v honbě za ziskem vlastně dostat. „Kdo je váš vzor, medellínský drogový kartel?“ tázal se šokovaně s odkazem na to, že podobně vydělávají snad jen nelegální obchody se zbraněmi a narkotiky.

Ani Piráti…

Miliardové zisky od nás odtékají do Německa, Velké Británie a Nizozemska. A to nejen jako dividendy, ale také nedaněné obří poplatky za pronájem a licence značek, IT systémů a dalších služeb. Operátoři a jejich lobbisté přitom vyprávějí, jak chtějí digitalizovat Česko, i když jeho rozvoj sami ničí a podvazují.

Boje o princip síťové neutrality se u nás nechopila žádná relevantní politická síla. Dokonce ani Pirátské straně, která se alespoň naoko internetem vehementně ohání, nestála ani za jednu zmínku, a to ani v době, kdy byl boj v USA nejtvrdší.

Zajímavé je, že boje o princip síťové neutrality se u nás nechopila žádná relevantní politická síla. Dokonce ani Pirátské straně, která se alespoň naoko internetem vehementně ohání, nestála ani za jednu zmínku, a to ani v době, kdy byl boj v USA nejtvrdší.

Naopak otázku práv českých zákazníků vznesla před rokem přímo vláda někdejšího premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) a současného Andreje Babiše (ANO). Kabinet v demisi má ostatně internetizaci země za jednu z priorit a zadání úředníkům, ale bez zachování síťové neutrality to nepůjde. Jinak si budeme zanedlouho připlácet, abychom nečekali na hamburger.



Počet příspěvků: 1, poslední 7.3.2018 11:16 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.