Čestmír Kafka šel vpřed, ale jinak než ostatní

Jeden z nejvýraznějších českých umělců poválečné generace Čestmír Kafka se vrátil na svou rodnou Vysočinu. Jihlavská výstava je náležitou připomínkou tohoto originálního malíře.

Radan Wagner 11.2.2017
Čtyři pečetě (1968 - 1969) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Čtyři pečetě (1968 - 1969) | foto: Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
Čtyři pečetě (1968 - 1969) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jindřich Chalupecký, nejvýznamnější historik umění české výtvarné scény druhé poloviny šedesátých let 20. století, jednou řekl: „Je velmi nesnadné být moderním umělcem. Musí být docela v tomto světě a musí být zároveň pořád mimo něj. Musí jej žít a musí jej také vědět. Musí být docela ze své doby a musí být stále mimo ni. Být vidoucím a jít naslepo. Vyloučen ze společnosti a právě tam, kde tato společnost jde do budoucna. Je to velice těžké, ale to je právě to nezbytné.“ Chalupeckého slova zjevně osvětlují nejen obecné modernistické umělecké, ale i jeho dobové poslání.

Výstava Čestmíra Kafky (1922 – 1988) bývá vždy událostí, neboť se jedná o dílo právem řazené k vrcholům českého moderního umění. Je jedinečné. Kafkova tvorba je spojována a provázána s Vysočinou a s malířovým rodným městem Jihlavou. A v Jihlavě právě proběhla Kafkova retrospektivní přehlídka mapující jeho usilovnou cestu od válečného surrealistického vzplanutí přes obrazy „materiálové“ po obrazy konceptuálnější (předmětné kompozice složené z běžných „pouličních“ předmětů). Při procházce výstavou si člověk uvědomí Kafkovu ušlechtilou, byť nekompromisní syrovost, která je pro tento kraj tak příznačná.

Jako „neposlušný“ občan a vybočující „modernista“ s mimořádným intelektuálním vybavením, byl Kafka komunistickým režimem kontinuálně šikanován.

Čestmír Kafka patřil k výtvarníkům, pro které byla tvorba synonymem života nelehkého, avšak smysluplného – existencí prosycenou tázáním, vzdorováním i pokorou vytrvalého běžce. Jako„neposlušný“ občan a vybočující „modernista“ s mimořádným intelektuálním vybavením, byl Kafka komunistickým režimem kontinuálně šikanován. A jestliže se výjimečně podařilo zorganizovat a otevřít jeho výstavu, StB ji po několika dnech „nepozornosti“ uzavřela (jako například výstavu v proslulé polooficiální pražské Galerii Opatov v osmdesátých letech).

Kafka nicméně nestavěl na svém hrdinském postoji, ale především na originalitě. Nebyl však ani zatrpklým člověkem: „Kdybych se měl pokusit určit své nejšťastnější chvíle, byly by to okamžiky „prozření“, prostupování stále nových, doposud uzavřených bariér a rozšiřování prostoru svíraného podmíněnostmi vlastní existence směrem k větší volnosti a čirému plynutí.“

Vpřed, ale jinak než ostatní

Kafka šel stále vpřed, byť jinak než ostatní, bez sentimentality. Byl hnán jakýmsi druhem tření mezi intelektuálními a smyslovými zážitky a počitky, kdy jedno bylo provokováno druhým a vyvíjelo jistou energii a napětí. Jen v této scelující plné dualitě se mohl vyhnout neuvěřitelným „zchromeninám“ a díky talentu a otevřenosti také přesahovat, ba překvapovat sebe sama.

Umění bylo Kafkovi zpředmětnováním se – soustředěným utvářením viditelné stopy, kde se podvědomě prolínají zvláště vzpomínky z dětství, jež prožil na Vysočině. Bylo však také ohlédnutím za léty prvních studií a surrealistického okouzlení, za etapou uvědomování započatou na zlínské Škole umění (1940 – 1945). V jeho tvorbě se rovněž otiskují roky strávené na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1945 – 1949), na které vzpomínal rád, byť kriticky. Profesorem mu byl slavný Emil Filla – osobnost legendárně vůdcovská, radikální i bořitelská – po válce však spíše zlomená a opatrná. Svobodu a řemeslo nicméně nadále ctil a vyučoval.

Jihlavská přehlídka se více opírá o pokročilejší a dostupnější tvorbu, která není rozptýlena po četných sbírkách.

Jihlavská přehlídka se více opírá o pokročilejší a dostupnější tvorbu, která není rozptýlena po četných sbírkách (Kafkovy rané surrealistické kresby jsem spatřil i v expozici pařížského Centre Pompidou). Surrelistický rekvizitář malíř opustil s příchodem do Prahy. A právě tady lze sledovat i počátky výstavního souboru. Pro Kafku se stalo klíčové i povzbuzující vysokoškolské setkání s podobně smýšlejícími generačními druhy, z jejichž jádra se později utvořila skupina Trasa (1959 – 1968). Sdružily se v ní osobnosti jako Jitka a Květa Válovy, Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Vladimír Jarcovjak atd.

V této době se Kafka zabýval barevnými kompozicemi se znakovým tvaroslovím. Tím začalo i poněkud osobitější autorovo období. Pozdější znovu ztlumená až monotypická barevnost (mnohdy jen černá a bílá), dále pak geometričnost bez zbytečných (falešných) okras či často hutně nanesená hmota rýpaná a zraňovaná, vrstvená a strukturovaná jsou tehdejší dobře rozpoznatelné Kafkovy charakteristiky. V tomto období umělec přispěl k u nás tak oblíbené vlně informálního tvoření, jehož počátky můžeme vystopovat u Antonia Tapiése a dalších jeho protagonistů. (V této době, v roce 1963, měl Kafka rovněž svou první samostatnou výstavu v pražské Galerii na Karlově náměstí).

Zaujetí pro materiál

Kafka byl vždy zaujat materiály a jejich meditativně laděným chápáním a uchopováním. Nastoupenou cestu bude dělit do dvou zásadních poloh. Jednou bude polarita černé a bílé, druhou polarita hmoty a systému. Tak vznikly nejen výsostně proměnlivé estetické artefakty, ale i existenciální reflexe (ačkoliv jejich autor nebyl bytostným skeptikem). Na jihlavské výstavě můžeme sledovat i díla vzniklá po roce 1968 – takzvané bílé obrazy – jakási torza zmizelých architektur, přetrvávajících však ve vzpomínkách na dětství.

Kafka v materiálech, liniích nebo grafických znacích vyjadřoval svá pevná stanoviska a zároveň dobrovolně nacházel odvahu zabloudit sám v sobě, a to osaměle a vytrvale.

K mimořádným projevům Kafkovy práce rovněž patří dodnes svěží i hluboké „Hmoty – asambláže“ složené z přírodních materiálů (kořeny, větve, trávy, uhelný prach) upomínající i na filozofii východního umění. Zdánlivě náhodné rozprostření předmětů a materiálů volně navazuje na takzvané šité koláže uváděné zpravidla pod jednotícím názvem „O spojování dvou věcí“. Právě zde prokazuje Kafkovo dílo svou mimořádnost: Z odpadků (respektive z nalezených a již dříve použitých věcí) vzniká pod jeho rukama silné a působivé dílo.

Kafka v materiálech, liniích nebo grafických znacích vyjadřoval svá pevná stanoviska a zároveň dobrovolně nacházel odvahu zabloudit sám v sobě, a to osaměle a vytrvale. Přes nepřízeň osudu byl Čestmír Kafka člověkem harmonickým, a harmonický a kultivovaný (ač syrový) je i jeho celkový projev. Sám své počínání komentoval slovy: „A tak zůstávají věci, které zradit nelze. Rozhodující zůstává jedno: žít život tak, jakoby šlo o život (a také, že o něj jde). Žít život „doopravdy“, i když to nevylučuje omyly. To, je-li takto žit, lze rozpoznat. Rozpoznat lze časem i omyly. Záleží na tom, jak se s nimi člověk vyrovnává a je-li schopen po jejich rozpoznání zaujmout důsledné stanovisko.“



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.