Čeští prezidenti by měli být střízliví a slušní úředníci

Zdá se, že nazrává doba na „odkouzlení“ českého prezidentského postu. Dokázali bychom si tím, že už jsme skutečně dospěli, a nepotřebujeme nejen falešné, ale ani „pravdivé“ otce a ochranitele, jako byl Tomáš Garrigue Masaryk nebo Václav Havel. Předpokladem takového odkouzlení však je poprava „prvního muže“.

Prezidentský úřad. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Prezidentský úřad. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Prezidentský úřad.

Máloco může překvapit méně než existence prezidentského úřadu. Jako by vyjadřoval odvěkou lidskou touhu po vedení a „zbožňování“ – tedy snahy vyrobit si z pouhého smrtelníka „boha“ – zároveň. Zdá se tudíž, že lidé bez institutu „prvého muže“, který po způsobu králů evropského středověku proroste svým fyzickým tělem do podoby oficiální „hlavy státu“, dost dobře nemohou být.

Tato nauka o dvou tělech krále – fyzickém, které pomíjí, a mystickém, jež trvá a pokračuje v následnících – totiž skutečně neobchází ani pojetí současného prezidentského úřadu. I zde je jeho nositel obtížen (kromě tu většího, tu menšího podílu na každodenním chodu výkonné moci) v nemalé míře úkoly výrazně symbolické, ba přímo rituální povahy, jež mají doložit kontinuální trvání státnosti.

A to proslovy při slavnostních příležitostech, které upamatovávají na totemické příběhy daného národa a státu, kladením věnců k hrobům jeho hrdinů či vyznamenáváním nových adeptů tohoto stavu.

Služba mravnosti a pravdě

Není proto divu, ba je to přímo zákonité, že na muže, který takový úřad zastává, jsou kladeny už z podstaty věci nároky, jimž v jejich souhrnu jen málokterý smrtelník dostojí. Vzniká tím rozpor mezi stručnou řečí ústavních textů a nezřídka nezměrným očekáváním lidí.

Legendární zakladatel státu Tomáš Garrigue Masaryk naplnil ve svém pojetí prezidentský úřad nejen na způsob „tatíčka a ochranitele“, nýbrž i kazatele zasvěcujícího „sobě svěřené“ do služby mravnosti a pravdě

Zatímco totiž ústavy zpravidla vyžadují jen občanství daného státu a dovršení určitého věku, lidové masy požadují mnohem více. Především většinou stále chtějí „vůdce kmene“, jenž by měl zákonitě v prvé řadě oplývat přirozeným charismatem otce a válečníka, jenž ochrání „sobě svěřené“ před zlobou sousedů i úklady veškerého světa.

Zde ale konkrétně v českých poměrech naráží obyvatel našich krajů na fenomén jménem Masaryk. Právě legendární zakladatel státu totiž naplnil ve svém pojetí prezidentský úřad nejen na způsob „tatíčka a ochranitele“, nýbrž i kazatele zasvěcujícího „sobě svěřené“ do služby mravnosti a pravdě.

Problém náboženskosti

Masaryk také vědomě vložil „své fyzické tělo“ do základů nově budovaného státu a stvořil kolem svého „prezidentství pravdy a mravnosti“ kult, jenž pak zcela nevymizel ani v dlouhých letech nesvobody. V neposlední řadě i proto, že fyzické tělo starcovo působilo mimo vší pochyby vznešeně a zejména jeho tvář jako by sama o sobě svědčila o vyznávaných hodnotách.

Problém spočívá v tom, že ať chceme, či nikoliv, rozměr náboženskosti – i s neodmyslitelnou touhou po přítomnosti otce a ochranitele – je lidstvu neodvolatelně vtisknut do jeho přirozenosti

Časy se však přece jen změnily, a proto možná na pořad dne přichází otázka, zda už není třeba napravit Masarykovo v tehdejším světě sice pochopitelné, ale zřejmě ne zcela uvážené nastavení prezidentského úřadu ve prospěch jeho definitivního „odkouzlení“. Abychom si dokázali, že už jsme skutečně dospěli, a nejen falešné, ale ani „pravdivé“ otce a ochranitele nepotřebujeme.

Je to úkol krajně nesnadný, ale nikoli nemožný. Především bychom však museli odvrhnout obrovské břímě do hluboké minulosti sahajících archetypů, které si spíše nevědomě než vědomě v sobě neseme.Problém totiž spočívá v tom, že ať již chceme, či nikoliv, rozměr náboženskosti – právě i s neodmyslitelnou touhou po přítomnosti otce a ochranitele – je lidstvu neodvolatelně vtisknut do jeho přirozenosti.

Král a blaho lidu

Již staří Egypťané proto učinili ze svých faraónů nekompromisně bohy, zatímco obyvatelé Mezopotámie se spokojili se svými králi v pozici služebníků bohů. Nepříliš překvapivě měl ve světě starověku největší problémy s institucí krále Izrael, neboť ten měl již svého „Krále-Hospodina“ a jacíkoliv jiní bůžkové mu byli zapovězeni. Navzdory tomu touha lidu po králi, jakého měly jiné „pohanské národy“, byla natolik silná, že Samuel Saula za krále pomazal.

Král má od nepaměti v kompetenci „souhrnné blaho“ svého lidu, za něž je přímo odpovědný

Král má proto od nepaměti v kompetenci „souhrnné blaho“ svého lidu, za něž je přímo odpovědný. Staří germánští králové evropského raného středověku jsou dokonce někdy i rituálně obětováni, pokud nedokážou zajistit prosperitu svého národa, přičemž se následně hledá jiný rod, jehož posvátná krev by podobným problémům zamezila.

Skutečně se má za to, že francouzští středověcí panovníci („králové-divotvůrci“) umějí pouhým dotekem léčit krtici, a pokud se ještě před sto lety povedly v době narozenin Františka Josefa I. krásné dny (a to bylo zřejmě kolem 18. srpna spíše pravidlem), pak se zase hovořilo o „císařském počasí“.

Mystická očekávání

Ať se nikdo neklame, že se tento „královský status“ a mystická očekávání nepřenášejí na současné české prezidenty. Vždyť i všechny ty roztodivné příručky a kompendia českých dějin mají zpravidla na svém konci chronologický přehled českých panovníků (knížat a králů), do nějž je zcela na závěr automaticky přiřazen i soupis funkčních období jednotlivých československých a českých prezidentů.

Královský status a mystická očekávání se přenášejí i na současné české prezidenty. Vždyť i příručky českých dějin mívají na konci chronologický přehled českých panovníků, do nějž je na závěr přiřazen i soupis funkčních období československých a českých prezidentů.

Navíc samotné vyvýšené sídlo na Pražském hradě, v místech, kde se po staletích pohybovali jako jejich přímí předchůdci muži s korunou na hlavě, a na jehož prestiži nic nezměnil ani fakt, že zejména po dobu komunismu to byl spíše groteskní kafkovský zámek, kam běžní občané zeměměřiči mohli jen stěží proniknout.

Navzdory tomu se pokoušeli, byť i o povaze komunistického režimu neměli velké iluze. Stále psali dopisy na prezidentskou kancelář, protože přece jen někde na světě musí být to místo, ta nejvyšší instance, kde se lze odvolat proti do nebe volajícím křivdám a dobrat spravedlnosti – zřejmě v duchu neprůstřelné logiky, že zlo, které někdo jako generální tajemník komunistické strany vytvoří, pak jako prezident republiky napraví.

Vzpomeňme jen na nemalou nevoli, již v listopadových revolučních dnech vyvolalo moderátorovo zvolání při pohledu na zaplněnou Letenskou pláň: „Podívej se, Gusto, jak je tady husto!“ Muž, který byl v soukromí předmětem snad desítek krutě nactiutrhačných vtipů, byl přece jen pro veřejný prostor prezidentem a jako takový před blasfémií chráněn.

Otázka milostí

Navíc institut „prezidentských milostí“ a amnestií, jenž umožňuje vstoupit do běžného chodu práva, má opět kořeny v milostech královských. Jak nemůže být alespoň trochu bohem někdo, kdo rozhoduje o životě či smrti, nebo alespoň o svobodě a vězení, a koho jsou od mala žáčci zvyklí vídat na obrazech ve školních třídách?

Institut „prezidentských milostí“ a amnestií, jenž umožňuje vstoupit do běžného chodu práva, má kořeny v milostech královských

Proto i někteří v nevývratné dětské logice zásadně odmítají představu, jak hezky popisuje zesnulý spisovatel Ladislav Mňačko (1919–1994) v knize Jak chutná moc, že by prezident také chodil jako běžní smrtelníci na záchod...

Chcete-li se prosadit proti této psychologické zátěži a časem i záměrně vytvořené posvátnosti královského a prezidentského úřadu, pak musíte nasadit nejtvrdší „blasfemický kalibr“, a ani pak si nemůžete být jistí výsledkem.

Nevkusný spektákl

Navzdory tomu stojí za to si připomenout „slavné nactiutrhání“ anglo-amerického myslitele Toma Paina (1737–1809) v jeho dodnes svěžím dojmem působícím dílku Zdravý rozum příznačně napsaném v roce 1776, v němž se pokoušel narušit již od dětství vštěpovanou úctu mnoha amerických osadníků k britskému panovníkovi.

Je možná i trochu paradoxem, že v USA je nadán prezident postavením, jež činí z místních prezidentských voleb až svého druhu přestřelený a též poněkud nevkusný spektákl

„Kdybychom nalezli prapředka každého z nich, setkali bychom se s předním surovcem nějaké nepokojné tlupy... Francouzský bastard, který přistane u břehu v doprovodu ozbrojených banditů a prohlásí se proti vůli obyvatel za krále Anglie, je, prostě řečeno, naprosto mizerný a darebácký předek... Pro společnost a před tváří Boží má větší cenu jeden poctivý člověk než všichni korunovaní surovci, kteří kdy žili.“

Je proto možná i trochu paradoxem, že právě v USA je nadán prezident postavením, jež činí z místních prezidentských voleb až svého druhu přestřelený a též i poněkud nevkusný spektákl. Také v tolik republikánské Francii se některé „rituály“ přímo volených prezidentů páté republiky přirovnávají k slavné tradici místní královské a též i císařské vlády.

To Němci se poučili – byl-li ještě prezident výmarské republiky Paul von Hindenburg označován za „náhradního císaře“ („Ersatzkaiser“), je nynější prezidentský úřad už jen stínem tohoto významu v pokračující epoše „kancléřské demokracie“.

Odkouzlit, či neodkouzlit?

Ať tak či onak, vracíme se po drobném historicko-geografickém exkurzu o „prvních mužích“ v minulosti i ve světě k již položené a zásadní otázce: Odkouzlit, či neodkouzlit český prezidentský úřad? A pokud odkouzlit, pak jak? Proti odkouzlení hovoří, že i racionální ideji státnosti jistá „státoprávní mystika“ nemusí škodit.

Odkouzlit, či neodkouzlit český prezidentský úřad? A pokud odkouzlit, pak jak? Proti odkouzlení hovoří, že i racionální ideji státnosti jistá „státoprávní mystika“ nemusí škodit.

Pokud se „první muž“ povede, může dát svému prezidentství obsah, jenž může ve formě pozitivně nastaveného „kultu“ vyzařovat do svého okolí kladné, inspirující a k následování zvoucí poselství. Tak to, jak již bylo uvedeno, nastavil samotný Tomáš Garrigue Masaryk a o totéž se snažila i další velká postava naší historie Václav Havel.

Problém nastává, když se do tohoto úřadu dostanou muži, kteří sice také těží z mimořádného statusu, jemuž se těší, ale sami jsou kvůli lidské nevyzrálosti pro stát jen jednou velkou a chronickou potíží.

Proto se lze domnívat, že v českém kontextu nebyl zrovna šťastný přechod na přímou volbu prezidenta, neboť zatížil tento úřad další nadbytečnou vahou a nyní sám lid pozvedá svého hrdinu na stolec svatého Václava. Veřejný život tím byl zatížen (a „veřejnoprávní čas“ doslova utracen) planými emocemi a vášněmi.

Ani loutky, ani vůdci

Prezidentští kandidáti se někdy uchylovali k povrchnímu exhibování, zatímco jejich voliči se div nepomátli ve sporech o záporech a kladech svých vyvolených borců. Interpretovat toto „vzrušení“ (tento úřad pro svůj mystický rozměr lidi vskutku „vzrušuje“) jako projev probuzené občanské uvědomělosti a zájmu o politiku je naprosto scestné.

Čeští prezidenti by neměli býti ani loutkami cizích mocností, ani „vůdci“ neovládajícími své zpyšnělé ego, ba dokonce ani úžasnými postavami skutečných „prvních mužů společnosti“ Masaryka či Havla

Každopádně to však už nyní není král z Boží (parlamentní) milosti, ale „z vůle lidu“ – místo odkouzlení a odlehčení prezidentského úřadu se odehrál pravý opak se závažným důsledkem vzniku „rozdělené společnosti“.

To, co bychom potřebovali, je, abyčeští prezidenti nebyli ani loutkami cizích mocností, ani „vůdci“ neovládajícími své zpyšnělé ego, ba dokonce ani úžasnými postavami skutečných „prvních mužů společnosti“ Masaryka či Havla, ale střízlivými a slušnými úředníky, kteří rozumějí státu a jeho převážně ceremoniálně rituálním právním potřebám.

Příjemná budova na rovině

Věčná škoda, že příležitost takto nastavit úřad nedostal po Václavu Havlovi Otakar Motejl, jenž se z tohoto úhlu pohledu jevil jako ideální kandidát. Právě takoví by totiž mohli prezidentský úřad nejspíše skutečně „odkouzlit“ – a právě takoví mají v přímé volbě prakticky nulovou šanci.

Nedůstojného a vpravdě „feudálního“ pošilhávání poddaných po úradcích „nejvyšší vrchnosti“ by nás mohlo zbavit odsunutí úřadu z Pražského hradu do nějaké příjemné budovy na rovině

Dále by nás nedůstojného a vpravdě „feudálního“ pošilhávání poddaných po úradcích „nejvyšší vrchnosti“ mohlo výrazně zbavit odsunutí úřadu z Pražského hradu do nějaké příjemné budovy na rovině. A třeba zrovna toto je post, kterému by slušela pevná kvóta na ženy – řekněme, že by jej alespoň „jednou za sto let“ měla vykonávat –, aby se alespoň trochu zmírnil nezdravě soutěživý a také přitrouble směšný boj alfa samců o titul „prvního muže“.

Taková zdařilá „prezidentská poprava“ by alespoň jednou za těch sto let jistě v pozitivním smyslu vykonala své. Vzpomeňme, jak přece jen krotčeji si počínali pozdější restaurátoři monarchie po popravě Karla I. v Anglii a Ludvíka XVI. ve Francii. Zkrátka a dobře takové malé varování pro všechny ctižádostivé chlapečky, kteří snad už v první třídě odpovídají s dychtivou nedočkavostí na otázku paní či soudružky učitelky, čím budou, až vyrostou: „Prezidentem...

Počet příspěvků: 24, poslední 12.5.2016 10:37 Zobrazuji posledních 24 příspěvků.