Čest jako nástroj k morální revoluci

Odpůrci pojmu cti mají pravdu, že činy v jejím jménu jsou mnohdy hanebné. Čest dnes nemá dobrou pověst, bohužel.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: ©AmazonČeská pozice

Filozof Kwame Anthony Appiah patří mezi přední americké intelektuály. Pochází z Ghany, filozofii vystudoval na Cambridgeské univerzitě a v současné době vyučuje etiku a morální filozofii na Princetonské univerzitě. A ve své nejnovější knize The Honor Code: How Moral Revolutions Happen (Kodex cti. Jak nastávají morální revoluce) se pokouší renovovat zapomenutý pojem cti.

Podle Appiaha nemá čest dobrou pověst ani v současné filozofii, ani ve společnosti. Tvrdí však, že to byla otázka cti, která v minulosti vedla k pozoruhodným morálním revolucím. A právě ty jsou důkazem, že jednání ve jménu cti se může stát významným katalyzátorem pozitivních změn i v budoucnosti.

Wellington versus Winchilsea

V první části knihy se Appiah věnuje mužským soubojům neboli duelům, jimiž si měl zneuctěný gentleman získat nazpět svou čest. Morální revoluci Appiah předvádí na konkrétním souboji z roku 1829 v Anglii. Tehdy v něm proti sobě stáli anglický premiér, vévoda z Wellingtonu, a hrabě z Winchilsea. Ten obvinil Wellingtona z nečestného jednání.

Tvrdil, že za Wellingtonovým finančním darem anglikánské King's College v Londýně se skrývá podpora katolíků. Winchilsea se odmítl za své nařčení omluvit a Wellington, který nechtěl vypadat jako zbabělec, ho proto vyzval ho na souboj. Ty sice byly již dávno nezákonné, ale současně představovaly v důsledku jejich podpory britskou elitou nejšikovnější způsob, jak beztrestně nějakého člověka zavraždit. Taková vražda se však v souboji anglického premiéra a hraběte neodehrála.

První vystřelil Wellington. Sekundanti se však nedokázali dohodnout, zda vystřelil opačným směrem úmyslně, nebo byl-li natolik špatným střelcem. Vzápětí vystřelil jeho protivník Winchilsea do vzduchu.

Zesměšnění duelu

Veřejnost se o tomto podivném souboji dozvěděla z novinových článků. Novináři popustili uzdu své fantazii a v karikaturách a satirických článcích zesměšňovali „udatnost“ obou významných politiků. Dle Appiaha to byl posměch, který zasadil soubojům konečnou ránu. Pravý gentleman se totiž dokáže podívat se smrti do tváře, není však schopný čelit veřejnému zostuzení. Proč najednou vyvolaly duely takové pobavení?

Pravý gentleman se dokáže podívat se smrti do tváře, není však schopný čelit veřejnému zostuzení

Již dávno před jejich zrušením nikdo nepochyboval, že jsou iracionální. A jeden z jejich odpůrců přirovnal institut soubojů gentlemanů k situaci, kdy chytnu vraha své manželky, přivedu ho k soudci a poté ho požádám, aby hodil kostkou, kdo z nás dvou má být popraven. Racionální argumenty však mnoho století nic nezmohly. Definitivní ránu uštědřili 300leté tradici bohatnoucí podnikatelé, kteří podle vzoru aristokratů začali organizovat vlastní duely. Když však hrozilo, že si aristokratickou výsadu přivlastní široké vrstvy, elita o ni ztratila zájem.

Následně přestal existovat důvod, proč v duelech pokračovat. Bohatí podnikatelé ze střední třídy je zesměšnili a její zbytek si nabyl o souboji mužů o čest přesvědčení, že je načase věnovat argumentům proti duelům větší pozornost. To, co nesvedly racionální argumenty proti aristokratické tradici, se nakonec podařilo posměchu. Duel anglického premiéra, vévody z Wellingtona, a hraběte z Winchilsea byl jedním z posledních.

Krize čínského svazování nohou žen

I druhá morální revoluce se odehrála v 19. století, tentokrát v Číně. V roce 1895 Japonsko porazilo Čínu v námořní bitvě a donutilo ji podepsat pokořující Šimonoseckou mírovou smlouvu. Téhož roku napsal mladý student a budoucí iniciátor sta dní reforem Kchang Jou-wej dopis císařskému dvoru. Apeloval v něm na provedení nezbytných reforem čínské společnosti, aby se stala mezinárodně konkurenceschopnou.

Student se zasazoval o ekonomické, společenské i politické změny. Především mu však šlo o ženy. Tvrdil, že bude-li Čína nadále praktikovat kult svazování nohou žen, je ztracená, i kdyby provedla sebevíc úspěšné radikální reformy. Jeho dopis končil větou: „Vždyť já – Váš nebohý sluha – se za to příšerně stydím.“

Za pouhé čtyři roky vyšel zákon, který svazování nohou žen zakazoval. Stejně jako v případě duelů hrála i ve svazování nohou rozhodující roli čest. Pro uraženého anglického gentlemana bylo výrazem cti spíš riskovat život než strpět pochybnosti o své morálnosti. Stejně se musely ve jménu cti postarat rodiny z čínských vyšších tříd o náležitě svázaná a zakrnělá chodidla svých dcer. Žena, která roky netrpěla svazováním, aby se její chodidla dostatečně zmenšila, neměla šanci, že si ji vezme za manželku ctihodný muž.

Rostoucí moc střední třídy přiměla Anglii i USA osvobodit otroky, přestože jejich osvobození bylo v rozporu s ekonomickými zájmy obou společností

Krize čínského svazování nohou žen nastala na začátku 19. století, kdy do Číny postupně přicházejí křesťanští misionáři. Ti proti tisícileté tradici začali jako první otevřeně protestovat, čímž si získali podporu čínských vzdělanců. Ti však od misionářů přebírali spíš odlišný styl myšlení než křesťanskou víru. Druhý odpor proti svazování nohou vedli již samotní čínští vzdělanci a v roce 1911 bylo s konečnou platností zakázané.

Zrušení otroctví

Struktura druhé morální revoluce je identická s první. To, co tvořilo základ cti, se stává příčinou posměchu a studu. Není čestné odvozovat svou čest z duelu. A stejně je morálně pochybné zakládat ctnost na vlastních zmrzačených chodidlech nebo své dcery.

Obě revoluce se odehrály díky tlaku širší veřejnosti. V prvním případě dokázala média kritizovat aristokratický zvyk beztrestně spáchat vraždu. A před sílící střední třídou toto privilegium neobstálo. Ve druhém případě se čínští intelektuálové nedokázali smířit s tím, jakým způsobem se Čína zostuzuje před západními pozorovateli i japonským protivníkem.

Podobnou sílu střední třídy lze zaznamenat i v boji za zrušení otroctví v Anglii a v USA. V Spojených státech amerických vedli dlouhodobou kampaň proti otroctví kvakeři, v Evropě se zase protivilo osvíceneckým protináboženským myslitelům. Stejně jako v případě duelů v Anglii nebo svazování nohou žen v Číně i proti tomuto zvyku existovaly dávno před jeho zrušením racionální argumenty.

A opět to byla rostoucí moc střední třídy, která přiměla Anglii i USA osvobodit otroky, přestože jejich osvobození bylo v rozporu s ekonomickými zájmy obou společností. Střední třída se totiž nemínila smířit s tím, že institut otroctví zneucťuje to, co ji charakterizuje – práce. Podobně jako masová média vystavila duel demokratickým kritériím, otroctví zasáhlo hledisko pracujícího ze střední třídy. Ta se se zneuctěnými otroky identifikovala a odmítla neúctu vyšší třídy nejen k práci otroků, ale i k vlastní.

Rozhodující vliv veřejnosti

V závěrečné části knihy se Appiah zabývá vraždami ze cti v Pákistánu. V roce 2003 v něm údajně bylo zavražděno 1261 žen, které byly znásilněné před svatbou, čímž zneuctily nejen sebe, ale i své rodiny. Podobně jako duely v Anglii jsou i tyto vraždy v Pákistánu nezákonné.

Appiah navíc upozorňuje, že lze jen obtížně najít v Pákistánu soudce či odborníka na muslimské právo, který by veřejně tvrdil, že vraždy žen jejich příbuznými nacházejí byť sebemenší oporu v islámu. V Pákistánu se zatím morální revoluce neodehrála. Veřejnost však má dle Appiaha na vývoj této otázky rozhodující vliv.

Přihlížíme-li nečinně bezpráví na druhém člověku, dáváme tím všanc vlastní čest

Appiah tvrdí, že na neslučitelnost islámu i osobní cti s vraždou vlastní dcery je třeba upozorňovat v mezinárodním společenství i ve společnosti. Soudy v islámských zemích, jež osvobodí rodiče, kteří zavraždili vlastní dceru – podobně jako byli v minulosti osvobozováni angličtí gentlemani –, mají být veřejně pranýřovány. Stejně jako státy, ve kterých se podobné praktiky tolerují. Upozorňovat se má na ztrátu cti jak jednotlivých rodin, tak celé společnosti, ve které se takto brutálně s oběťmi násilí zachází.

Mocná zbraň

Appiah na uvedených příkladech ukazuje, jak mocnou zbraň představuje nejen čest člověka, ale i národů či států. Odpůrci pojmu cti mají pravdu, že činy v jejím jménu jsou mnohdy hanebné. Často jsme totiž mohli zaznamenat, že se čest a morálka vzdálily. Appiah však tvrdí, že čest se může stát významným nástrojem k mobilizaci morálního jednání. Má totiž sílu strhnout lidi k jednání a během několika let zničit tisíciletou tradici. Už proto bychom jí měli věnovat pozornost.

Díky cti se dle Appiaha můžeme stát vnímavějšími nejen k vlastním činům, ale i našich blízkých či spoluobčanů. Přihlížíme-li totiž nečinně bezpráví na druhém člověku, dáváme tím všanc vlastní čest. Appiah si přitom nedělá iluze, že by mohl dát ve společnostech podnět k trvalému morálnímu citu. Jak však ukázal na příkladu Číny, pro začátek úplně stačí stud a obava z mezinárodního pohoršení.

Právě znovuzískaná schopnost studu, kterou zakusil anglický vévoda z Wellingtonu po zpackaném duelu, může představovat cestu, jak kultivovat individualismus západních společností, a tím mu vrátit část z jeho ztracené cti.

The Honor Code: How Moral Revolutions Happen
(Kodex cti. Jak nastávají morální revoluce)
AUTOR: Kwame Anthony Appiah
VYDAL: W. W. Norton & Company, New York, Londýn 2010
ROZSAH: 264 stran

Počet příspěvků: 5, poslední 16.1.2012 06:29 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.