Česko-izraelské námluvy: Dočasná epizoda, či strategické partnerství?

Společná zasedání vlád – druhé se má uskutečnit letos v červenci v Jeruzalémě – svědčí o nadstandardních vzájemných vztazích obou zemí.

Dan Macek 29.5.2013
„Zásadně odmítáme delegitimizaci a bojkot Státu Izrael,“ prohlásil český premiér Petr Nečas. On a jeho izraelský protějšek Benjamin Netanjahu vystoupili loni 5. prosince v Praze na tiskové konferenci. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Zásadně odmítáme delegitimizaci a bojkot Státu Izrael,“ prohlásil český premiér Petr Nečas. On a jeho izraelský protějšek Benjamin Netanjahu vystoupili loni 5. prosince v Praze na tiskové konferenci. | foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTKČeská pozice
„Zásadně odmítáme delegitimizaci a bojkot Státu Izrael,“ prohlásil český premiér Petr Nečas. On a jeho izraelský protějšek Benjamin Netanjahu vystoupili loni 5. prosince v Praze na tiskové konferenci.

Letos v červenci se bude v Jeruzalémě konat druhé společné zasedání vlád České republiky a Izraele. První se odehrálo loni v květnu v Praze. „Jde nám o to, aby se to stalo pravidlem,“ uvedl k dvoustranným setkáním kabinetů český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Mimořádné konzultace šéfů vybraných českých a izraelských vládních resortů se konaly i loni v prosinci, kdy izraelský premiér Benjamin Netanjahu na svou tehdy už třetí návštěvu Prahy v průběhu dvou let přivezl sedm svých ministrů. „Nebývá zvykem, aby premiér nějakého státu navštívil jiný stát vícekrát během jednoho roku. Pokud se tak děje (…), značí to zvláštní vztah. Jen málo zemí na světě je tak přátelských k Izraeli jako Česká republika,“ všímá si publicista Ondřej Šlachta.

Chystané jeruzalémské zasedání proto ironicky vítají i čeští národovci zápolící s nálepkou antisemitismu. „Mnohé nasvědčuje tomu, že se nám vládne z Jeruzaléma dnes a denně, jenže poukazovat na to se jaksi nesluší. Těším se proto, že alespoň ty dva dny v létě to budou moci všichni, kterým to vadí, říci nahlas a nikdo proti tomu nebude moci říci ani popel,“ raduje se Adam B. Bartoš, oblíbený publicista Václava Klause i Miloše Zemana.

Signatář Akce D.O.S.T. (v nadsázce?) předpokládá, že agendou česko-izraelských jednání je plán na „Stát Izrael verze 2.0, který se zřejmě chystá na území České republiky, protože asi nic menšího se na podobných schůzkách dohadovat nemůže“.

Kamarádi do deště

Záminkou k prosincové návštěvě izraelského ministerského předsedy v Praze bylo poděkovat vládě premiéra Petra Nečase za to, že Česká republika týden předtím jako jediná země v Evropě (a jedna z pouhých devíti na světě) hlasovala ve Valném shromáždění OSN proti rezoluci přiznávající Palestinské samosprávě status nečlenského pozorovatelského státu OSN.

Okázalé spojenectví Prahy při předem prohrané diplomatické bitvě (rezoluce hladce prošla s podporou 138 států, dalších 41 se zdrželo) symbolicky stvrdilo „strategické partnerství“ České republiky a Izraele, jež se vlády obou zemí zavázaly posilovat.

Praha vřelostí svých vztahů s Izraelem vybočuje z evropského průměru

„Co máme z takové soudružské družby se snad nejnenáviděnějším státem na světě?“ ptá se Adam Bartoš, který se na evropské veřejné mínění obyčejně neohlíží. V tomto případě však kupodivu dělá výjimku, když podotýká, že polovina obyvatel Evropské unie považuje Izrael za největší hrozbu pro mír na světě.

„Nikoho v EU nepřekvapilo, jak jsme hlasovali,“ uvedl v rozhovoru pro list The Jerusalem Post krátce po zasedání Valného shromáždění OSN český velvyslanec v Izraeli Tomáš Pojar. Příležitost uvědomit si, že Praha vřelostí svých vztahů s Izraelem vybočuje z evropského průměru, měli unijní kolegové nejpozději na začátku českého předsednictví v Radě EU, kdy Češi tehdejší izraelskou vojenskou operaci v Gaze jménem Evropy „nediplomaticky“ jednoznačně označili za obrannou.

České želízko v bruselském ohni

Zatímco v řadě zemí západní Evropy patří k politicky korektnímu bontonu projevovat solidaritu s údělem Palestinců, tón tiskovek po česko-izraelských jednáních je odlišný. „Zásadně odmítáme delegitimizaci a bojkot Státu Izrael,“ ujistil premiér Nečas po společném zasedání obou vlád loni v květnu.

V řadě zemí západní Evropy patří k politicky korektnímu bontonu projevovat solidaritu s Palestinci. Tón tiskovek po česko-izraelských jednáních se liší.

Už beztak dobré PR České republiky v Izraeli dosáhlo vrcholu právě v důsledku hlasování v OSN. Velvyslanec Pojar ve zmiňovaném rozhovoru vylíčil, že po hlasování obdržel od obyčejných Izraelců řadu dopisů, e-mailů a telefonních vzkazů s projevy díků, přičemž několik lidí se prý české ambasádě ozvalo s tím, že si z vděku pořídí škodovku.

Uznání svých nadřízených se tehdy ovšem dočkal zejména dosluhující izraelský velvyslanec v Praze Jaakov Levy, který je v čele pražské mise už od roku 2008 a k odmítavému postoji Česka k „palestinské“ rezoluci prý výrazně přispěl. Izraelská diplomacie si uvědomuje, že je v Bruselu v trvalé diplomatické defenzívě. Skutečnost, že společná unijní zahraniční politika vyžaduje jednomyslnost všech členů EU, však znamená, že stačí pěstovat nadstandardní vztahy s několika členskými státy, které případné „protiizraelské“ iniciativy zablokují.

„Česká republika se po finanční krizi v EU stala mnohem vlivnější,“ vysvětlil listu The Jerusalem Post generální tajemník Evropského židovského fondu Arie Zuckerman. „Ačkoli Německo, Francie a Británie zůstávají nejsilnějšími ekonomikami v EU, země, jako je Španělsko či Itálie, ztratily váhu ve prospěch států, jež si vedou lépe – Česká republika, Polsko, Nizozemsko či Dánsko. (…) Tento posun v rovnováze sil, spolu s příznivým postojem České republiky vůči Izraeli, vyvolává větší zájem na straně izraelské vlády o prohloubení vztahů.“

Historické pouto

Izrael pořádá společná zasedání vlád i s Německem či Polskem, ale na rozdíl od nich nejsou vztahy s Českem významněji zatíženy historickým dědictvím antisemitismu (Adamu Bartošovi navzdory). Projevovaná diplomatická solidarita Prahy proto může působit upřímněji. S romantizací vzájemných pout by se to však asi nemělo přehánět, jako když se obě vlády ve svých společných stanoviscích odvolávají na „tisíciletou náklonnost mezi českým a židovským lidem”.

Po ní ovšem nebylo ani památky například během takzvané Hilsneriády. Díky ní si pozdější „tatíček“ Československa Tomáš Garrigue Masaryk sice vysloužil respekt rakousko-uherských Židů, ale zároveň zášť českých národovců. Na jeho popud ČSR později jako jedna z prvních evropských zemí oficiálně uznala židovskou národnost (nejen náboženství), ale v tom hrála roli rovněž česká snaha rozmělnit početní sílu německojazyčné menšiny.

Česká polistopadová náklonnost k Izraeli je umocněna snahou vynahradit to, že v letech 1967 až 1990 s ním neudržovala ČSSR diplomatické styky

V meziválečném Československu se konaly kongresy Světové sionistické organizace (Karlovy Vary, 1921, 1923; Praha 1933) a v roce 1927 Masaryk jako vůbec první cizí hlava státu navštívil židovskou domovinu v tehdejší mandátní Palestině.

Do dějin Izraele pak Československo významně zasáhlo v roce 1948, když pomohlo židovský stát vyzbrojit proti přesile Arabů. V české pro-izraelské mytologii se však blahosklonně zamlčuje, že Praha tehdy především plnila zadání SSSR, který v rovnostářském kibucnickém Izraeli načas viděl další potenciální klientský stát (první dodávka zbraní nicméně do Izraele dorazila už v lednu 1948 – před únorovým komunistickým pučem v Československu).

Česká polistopadová náklonnost k Izraeli je navíc umocněna vědomou či podvědomou snahou vynahradit to, že v letech 1967 až 1990 neudržovala ČSSR s vítězem šestidenní války diplomatické styky. Skutečnost, že husákovské Československo bylo naopak oblíbenou výcvikovou destinací různých arabských teroristických skupin, je pro některé blízkovýchodní režimy v očích Prahy přitěžující okolností.

Studenoválečné prizma však čím dál víc pokulhává, o čemž svědčí mimo jiné i prohlubování rusko-izraelských vztahů. Je příznačné, že izraelské oslavy výročí vítězství nad nacismem jsou dnes díky masové imigraci z postsovětského prostoru v režii ruské ambasády a místních veteránů Rudé armády.

Přidaná hodnota

Praha má ovšem pro strategické partnerství s Izraelem údajně i pragmatické důvody. „Česká strana má zájem se poučit ze zkušeností Izraele coby mocnosti v oblasti informačních technologií a partnera k lukrativním investicím. Izrael je vnímán jako úspěšný vzor,“ vysvětlil listu The Jerusalem Post tajemník Federace židovských obcí v ČR Tomáš Kraus.

To potvrzuje i český předseda vlády. „Obě dvě naše ekonomiky staví na inovacích,“ uvedl po loňském jednání se svým izraelským protějškem Petr Nečas s tím, že právě Izrael je v této oblasti inspirativním partnerem pro Českou republiku.

Celkový obrat česko-izraelské obchodní výměny loni přesáhl miliardu dolarů

„V současnosti lze oprávněně a bez nadsázky tvrdit, že v turbulentním regionu Blízkého východu není z hlediska ČR významnějšího (obchodního) partnera než Státu Izrael,“ píše se na stránkách českého ministerstva zahraničí. „Obchodní výměna rok od roku narůstá a na rozdíl od mnoha dalších blízkovýchodních zemí je oboustranná.“ Není bez zajímavosti, že čestným prezidentem Česko-izraelské smíšené obchodní komory je Zemanův někdejší ministr průmyslu a obchodu a zakládající člen strany SPOZ Miroslav Grégr.

Čím dál větší podíl na českém vývozu do Izraele prý navíc zaujímají položky s vysokou přidanou hodnotou. V roce 2012 dosáhla hodnota českého vývozu do Izraele meziročního nárůstu o 20 procent – na 751 milionů dolarů (více než 40 procent vývozu dlouhodobě tvoří osobní automobily, loni se navíc vyvezly parní turbíny za 50 milionů dolarů). Celkový obrat obchodní výměny loni přesáhl miliardu dolarů.

Vědecký turismus

„Vedle čisté obchodní výměny není pro ČR nezajímavý ani příjem vyplývající z izraelské incomingové turistiky. Izraelců do ČR každým rokem zavítá okolo 80 tisíc. Jde navíc o klienty bonitní a stálé, kteří v ČR pobývají relativně dlouho (v průměru pět dní),“ píše se na stránkách Businessinfo.cz v takzvané souhrnné teritoriální informaci českého ministerstva obchodu a průmyslu.

Izraelské investice také směřují do potravinářského a textilního průmyslu nebo do oblasti informačních a komunikačních technologií

„V neposlední řadě je třeba zmínit i relativně vysoké investice, které izraelští investoři v ČR alokují,“ připomíná zase ministerstvo zahraničí. Například největší farmaceutickou investicí v ČR po roce 1989 je miliardový projekt izraelského lékárnického gigantu Teva v Opavě. Obecně jsou však nejvýznamnější developerské projekty. Izraelské investice dále směřují do potravinářského a textilního průmyslu nebo do oblasti informačních a komunikačních technologií (ICT).

„High-tech obory mají v Izraeli silnou pozici (na vědu a výzkum se ročně vynakládá téměř pět procent HDP, což je vůbec největší podíl na světě),“ upozorňuje oficiální český portál pro podnikání a export. Z hlediska Prahy proto není divu, že právě akademická spolupráce je dalším aspektem cíleně prohlubovaných česko-izraelských vztahů.

Na základě dohody z konce letošního dubna byl na Masarykově univerzitě v Brně ustaven nadační fond Theodor Herzl Chair, který vysoké škole umožní zřizovat pracovní místa, o něž se budou moci pravidelně ucházet akademici a vědci z Izraele. V ČR pak budou na dobu až šesti měsíců přednášet a podílet se na výzkumu.

Ve vleku Bruselu

O něco kontroverznější je zájem Prahy přiučit se od svých strategických partnerů v dalším odvětví, kde mají Izraelci bohatší zkušenosti – ve vojenství. Například v roce 2008 se 55 českých vojáků z vrtulníkové základny v Přerově zúčastnilo výcviku izraelských vrtulníkových posádek. V současné době jedná česká armáda o cvičení elitních vojáků ze speciálních sil z Prostějova na území Izraele. Pokud se s izraelskými partnery dohodnou, cvičení pod názvem Písečná duna se bude konat v Izraeli ve druhé polovině letošního roku. Že půjde o kvalitní výcvik, by nejspíš uznali i zapřisáhlí nepřátelé „sionistické entity“.

Pokud se elitní vojáci s izraelskými partnery dohodnou, cvičení pod názvem Písečná duna se bude konat v Izraeli ve druhé polovině letošního roku

Ke zlepšování vztahů s Izraelem však na české straně mají výhrady nejen národovci z Akce D.O.S.T., ale i opoziční sociální demokraté, kde jsou „někteří politici více ovlivněni Bruselem“, vysvětlil listu The Jerusalem post zmiňovaný Tomáš Kraus.

Výroky zahraničněpolitických špiček ČSSD po loňském hlasování v OSN mu dávají zapravdu. „Praha opětovně demonstrovala, že jí na společné evropské pozici a politice naprosto nezáleží,“ zalitoval sociálnědemokratický europoslanec Libor Rouček. „Postoj ČR příliš nepomáhá srozumitelnosti našeho postoje v Evropě a ukazuje odtrženost české zahraniční politiky od evropského dění,“ přidal se stínový ministr zahraničí za ČSSD Lubomír Zaorálek.

Jak ale upozorňuje Kraus, „jde o zcela jiný slovník než v Británii, Francii či Belgi“, kde levý okraji spektra při kritice Izraele často přebírá nesnášenlivý slovník islámských radikálů. Také čeští komunisté se vymezují protiizraelsky (v 25členné meziparlamentní skupině ČR-Izrael není jediný zástupce KSČM), ale i mezi nimi se najdou výjimky.

„Osobně souhlasím s prezidentem Zemanem, že na palestinské straně lze nalézt teroristická uskupení provádějící únosy, vraždy, bombové a raketové útoky. Už to, když definují svůj vojenský i politický cíl „zničit stát Izrael“, je jasná agrese. Tady nevystačíte s hesly o sionistickém imperialismu a natírání kdejaké guerilly na pouhou přiměřenou obranu,“ odvolává se poslanec KSČM Jiří Dolejš na prezidenta Miloše Zemana, který ještě jako předseda vlády vzbudil v roce 2002 při oficiální návštěvě Izraele rozruch přirovnáním tehdejšího palestinského předáka Jásira Arafata k Adolfu Hitlerovi.

Překvapivé Schwarzenbergovy výroky

Na hlasování ve Valném shromáždění OSN, které tolik zviditelnilo česko-izraelské spojenectví, je přitom pozoruhodné, že chybělo málo a mohlo dopadnout jinak. Praha by totiž údajně dala přednost tomu, kdyby se všechny členské státy EU společně zdržely hlasování.

Evropský konsensus ovšem překazila Paříž, když dala najevo, že rezoluci přímo podpoří. Společně s Francií pak hlasovalo třináct dalších členských zemí EU, dvanáct se zdrželo, zatímco pouze Praha „demonstrativně“ byla proti. Podle některých pozorovatelů však Češi údajně neměli v úmyslu zůstat se svým záporným stanoviskem úplně osamoceni, ale uniklo jim, že i „obligátně“ proizraelské Německo se tentokrát zdrží hlasování.

Při vědomí tohoto pozadí událostí pak působí méně překvapivě rozhovor, který ministr zahraničí Karel Schwarzenberg poskytl listu The Times of Israel na začátku května, když do Svaté země přijel chystat avizované červencové mezivládní zasedání. Při té příležitosti poněkud zchladil naděje, které v Izraeli mohly zavládnout, že má ČR plné pochopení pro současnou politickou linii této země.

Ministr zahraničí Schwarzenburg poněkud zchladil naděje, které v Izraeli mohly zavládnout, že má ČR plné pochopení pro jeho současnou politickou liniiŠéf české diplomacie ve zmiňovaném rozhovoru například prohlásil, že nikdy nepodpoří izraelský úder na jaderná zařízení v Íránu ani na zbrojní konvoje v Sýrii. Snahu Izraele dosáhnout v EU zařazení libanonského Hizballáhu na černou listinu teroristických organizací označil za „propagandistickou válku“.

Výstavbu židovských bytů v takzvané oblasti E1 u Jeruzaléma prohlásil za „strašnou provokaci“ s tím, že Palestinci na mírovou dohodu nikdy nepřistoupí, nezískají-li „svojí“ část Jeruzaléma. Podpořil dokonce i úsilí EU o zvláštní označování zboží vyrobeného na okupovaných palestinských územích, jež by usnadnilo jeho bojkot či uvalení zvláštního cla. (Izraelci naopak podotýkají, že by případná přebalová informace měla obsahovat i údaje o počtu Palestinců, jež daný výrobce zaměstnává. Propagátoři bojkotů totiž mnohdy pozapomínají, že v nezaměstnaností sužovaných okupovaných územích je práce pro izraelské producenty kýženým zdrojem živobytí.)

„Rozhovor to byl velmi překvapivý. Já bych to řekl podobně,“ přiznal ČESKÉ POZICI stínový ministr Zaorálek. „Schwarzenberga jsem se na to ptal. Překvapilo mě, když říkal, že tyto názory má celou dobu.“

Mluvčí izraelského ministerstva zahraničí na Schwarzenbergova slova reagoval prohlášením, že Češi jsou dost dobří přátelé na to, aby Izrael považoval kritiku za konstruktivní, i když s ní ne ve všem souhlasí. Zlé jazyky tvrdí, že se Schwarzenberg svými výroky možná předběžně distancuje od přepokládaných skandálů, kterými prezident Zeman během oficiální návštěvy Izraele letos v říjnu naváže na svou památnou spanilou jízdu před jedenácti lety.

Suverénní partneři

K pokračování společných česko-izraelských vládních zasedání po nástupu ČSSD k moci je Zaorálek skeptický. „Určitě stojíme o dobré vztahy s Izraelem. Není však jasné, proč by měly být přímo nadstandardní. Česká vláda to nevysvětlila ani v parlamentu, ani v rámci Evropské unie. Česká diplomacie má omezené kapacity, a tak je dobré je vynakládat na dlouhodobé srozumitelné priority. Aby to nebyla jen dočasná epizoda. Prioritou ČSSD jsou vztahy se sousedy. Nevím, proč jsme si vybrali Izrael a proč zrovna teď. Osobní zálibě v dějinách a kultuře Izraele přeci nemůžu podřizovat zájmy státu,“ vysvětlil ČESKÉ POZICI.

Stínový ministr zahraničí za ČSSD Zaorálek je k pokračování společných česko-izraelských vládních zasedání po nástupu jeho strany k moci skeptický

Není však jisté, že se právě Zaorálek bude po příštích volbách podílet na tvorbě české zahraniční politiky. Proslýchá setotiž, že významná část sociálních demokratů zamýšlí stínového ministra a známého Zemanova kritika obětovat kvůli dobrým vztahům s Hradem a odklidit ho do Bruselu.

Kritici stoupencům nadstandardních česko-izraelských vztahů vytýkají, že „vzájemná ekonomická provázanost, spolupráce a společné strategické zájmy nejsou tak zásadní, aby si ČR nemohla dovolit mít k Tel Avivu odměřenější a kritičtější postoj, který je naopak pro ostatní státy EU v přístupu k Izraeli charakteristický“.

Samozřejmě, že by si to Česká republika mohla dovolit. V podstatě se však naznačuje, že by česká zahraniční politika měla poslušně zapadnout v evropském davu. „Pokud se dá vůbec říci, že je dnešní česká diplomacie něčím výjimečná a zajímavá, tak je to bezpochyby fakt, že když se v různých orgánech EU hlasuje o něčem, co se dotýká izraelské bezpečnosti a vztahů s okolním světem, tak na straně Izraele stojí vytrvale (…) právě Česká republika,“ upozorňuje publicista Ondřej Šlachta.

Sveřepí strážci národní suverenity, kteří jsou obyčejně tak hákliví na poklonkování unijní politické korektnosti, by místo splétání konspiračních teorií snad mohli více ocenit, že se česká vláda – navzdory bruselské „hydře“ – nezříká svého svobodně zvoleného strategického partnerství, nota bene s „masarykovskými“ kořeny. Od jeho podkopávání jsou tu přece eurohujeři.