Česko a Rakousko: Historická spojení a rozdělení

Tým českých a rakouských historiků píše první knihu o společných dějinách ve střední Evropě – c. a k. dějiny bez monarchie.

František Josef I. a Tomáš Garrigue Masaryk. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy František Josef I. a Tomáš Garrigue Masaryk. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
František Josef I. a Tomáš Garrigue Masaryk. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Když tým českých a rakouských historiků představoval v Praze společný projekt knihy vyprávějící moderní dějiny střídavou perspektivou obou zemí, nemohl si na začátek vybrat lepší historickou anekdotu. Byť nechtěnou.

Jeden z účastníků diskusního večera si zapomněl ztišit mobilní telefon a do výkladu, co Čechy a Rakušany rozděluje i spojuje, zaznělo hlasité staccato Radeckého pochodu. Známá melodie kapelníka Johanna Strausse staršího, kterou tradičně končí novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, je považovaná téměř za symbol kdysi společné monarchie. Zároveň však odkazuje na historickou postavu, na jejímž hodnocení se už Češi s Rakušany dnes neshodnou.

Zatímco vídeňský pomník polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče hrdě stojí na Stubenringu před někdejším ministerstvem války, ten český byl po vzniku Československa jako symbol zpátečnictví rozebrán a odvezen do Lapidária Národního muzea. Různé výklady historických osobností a dějinných událostí na obou stranách hranice ale nejsou pro společný projekt čítanky o česko-rakouské historii na obtíž. Nepůjde jen o líčení toho, co Česko s Rakouskem spojuje, ale i toho, co je rozděluje.

Zmapování více než 200 let

„Nechceme, aby z toho vznikly nějaké vyžehlené dějiny. V jedné knize máme v plánu shromáždit odlišné argumenty a interpretace,“ říká Hildegard Schmollerová, historička Rakouské akademie věd, které vede osmičlenný rakouský tým autorů. Podobně to vidí i její kolega Ota Konrád z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR, který má na starosti skupinu českých autorů: „Nepůjde o výklad, na kterém bychom se formou nějaké komise autoritativně shodli.“ Dobře to vystihuje německý termín „Geschichtsbuch“, s jehož překladem do češtiny je trochu potíž.

Zhruba 500stránková kniha si klade za cíl zmapovat více než dvě stě let někdy společné, jindy zase rozdělené historie Čechů a Rakušanů v prostoru střední Evropy

Slovo učebnice není úplně přesné, i když se počítá s tím, že jednotlivé kapitoly budou fungovat samostatně a poslouží i jako výukové materiály. Mnohem výstižnější je poněkud otrocký překlad v podobě sousloví „kniha o dějinách“. Ta si na rozdíl od školní pomůcky nečiní nárok na autoritativnost. A o to přesně autorům česko-rakouského „Geschichtsbuchu“ jde. „Naším cílem nebylo hledání společného narativu. I když v určitých případech se to nabízí,“ připomíná Konrád.

Zhruba 500stránková kniha, která si klade za cíl zmapovat více než dvě stě let někdy společné, jindy zase rozdělené historie Čechů a Rakušanů v prostoru střední Evropy, takových společných momentů společného vyprávění nabízí několik. Pro někoho možná paradoxně již v průběhu „dlouhého“ 19. století, které na základě tohoto konceptu britského historika Erika Hobsbawma (1917–2012) začalo francouzskou revolucí v roce 1789 a vyvrcholilo tragédií první světové války.

Stejné sociální třídy

V české historické paměti, léta formované představou o národním obrození, jež se vymezovalo vůči okolí a vytvářelo základy českého nacionalismu, zůstávají Češi národem bojujícím za sebeurčení – jazykové i politické.

Paralelní zaměření stran v českých zemích i v Rakousích ukazuje, že české i rakouské politické strany „obsluhovaly“ stejné sociální třídy. Souběžně tu vedle sebe existovaly (a často také spolupracovaly) strany agrárnické, křesťanské, sociálnědemokratické a později i komunistické.

Jeden z autorů vznikající publikace, emeritní profesor Salcburské univerzity Hanns Haas, však upozorňuje, že ani „německý živel“, jak čeští obrozenci často nazývali dominantní společenství, kterým byli obklopeni, na počátku 19. století, v samotné Vídni zdaleka nebyl takovým suverénem. Němčina se musela prosazovat proti tradičním jazykům císařského dvora – nejen latině, ale i francouzštině a španělštině.

Podobně souběžné dění existuje i v politice. Politické strany jsou v 19. století tradičně spojovány s prosazováním národních zájmů, ostatně Národní strana svobodomyslná (mladočeši) byla založena na myšlence politického aktivismu Čechů, který měl vědomě navázat na buditelskou éru v kultuře a jazyce. V mnoha případech šlo ale Čechům i Rakušanům o společnou věc a vytvářet paralelní české a rakouské struktury nikoho alespoň zpočátku nenapadlo.

Památný sněm z dubna 1878 v břevnovském hostinci U Kaštanu dnešní sociální demokracie právem řadí mezi své kořeny. Oficiálně ale tehdy vznikla Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku, tedy pobočka celorakouské sociální demokracie. Není pochyb, že se politické strany nacionalizovaly a vyhrazovaly proti sobě.

Na druhou stranu paralelní zaměření stran v českých zemích i v Rakousích ukazuje, že české i rakouské politické strany „obsluhovaly“ stejné sociální třídy. Souběžně tu vedle sebe existovaly (a často také spolupracovaly) strany agrárnické, křesťanské, sociálnědemokratické a později i komunistické.

Komparativní postupy

Podobné srovnání nabízí i tragédie „velké války“. V české historické paměti jsou spíš než statečné bojování drtivé většiny povolaných (a loajálních) Čechů ve jménu císaře zapsány československé legie jako vojenský vzdor a prapočátek nového státu uměle vytvořeného národa Čechoslováků. Ve skutečném životě mimo frontu ale český a rakouský tým pracující na společné knize o dějinách našel řadu námětů pro uplatnění komparativních postupů.

Ve skutečném životě mimo frontu český a rakouský tým pracující na společné knize o dějinách našel řadu námětů pro uplatnění komparativních postupů

Obyvatelstvo zažívalo stejnou bídu. Dvě třetiny mužů odešly na frontu a zejména města zachvátila vlna chudoby a přísné regulace v podobě přídělového hospodářství. „Praha stejně jako Vídeň přestala být symbolem lepšího života a kvůli potravinám vzrostla role venkova. Do rakouských i českých zemí pronikl fenomén ruksakového hospodářství,“ upozorňuje Rudolf Kučera z Masarykova ústavu AV ČR.

Paralelní vyprávění se nabízí i v meziválečném období, byť se obě země státoprávně rozešly. Minimálně po hospodářské stránce se vztah Vídně a Prahy obrátil. Průmyslová centra Předlitavska zůstala v Čechách a ve Slezsku a nově vzniklé Československo se stalo hospodářským hegemonem.

Využívalo toho i v diplomacii – třeba tím, že se pokusilo u svých jižních sousedů zmařit výstavbu vodních elektráren. Nové energetické zdroje byly přitom pro „nechtěnou republiku“, jak zní titul standardního díla o meziválečném Rakousku od Heinricha Drimmela, životně důležité.

Moderní státní identita

Na druhou stranu tehdejší Československo poskytlo Rakousku v roce 1922 zálohu na půjčku ve výši 130 milionů korun a prosadilo sanaci rakouského hospodářství ve Společnosti národů. Pro tehdejšího premiéra Edvarda Beneše „nejlepší ponaučení, jak pracovat k rekonstrukci střední Evropy“.

V obou republikách nastala rozluka od rakouského panovnického domu. Po právní stránce důsledná. Československo zakázalo šlechtické tituly v prosinci 1918, Rakousko o tři měsíce později. A jak Československo, tak Rakousko hledalo svou moderní státní identitu.

Jistě v tom byl velký kus realistické politiky, ale také jakýsi restart c. a k. dějin v nové éře. Jako symbolický moment funguje takzvaná Lánská smlouva, která půjčce předcházela, dodnes. Letos v dubnu se končící rakouský prezident Heinz Fischer po 95 letech vydal ve stopách svého předchůdce Michaela Hainische, který v roce 1921 dojel za Masarykem do Lán. Fischer na závěr svého mandátu pouť zopakoval ­– včetně jízdy historickým salonním vozem.

V obou republikách nastala rozluka od rakouského panovnického domu. Po právní stránce důsledná. Československo zakázalo šlechtické tituly v prosinci 1918, Rakousko o tři měsíce později. A jak Československo, tak Rakousko hledalo svou moderní státní identitu. Na první pohled byly české země úspěšnější. V politice se etabloval masarykovský ideál demokracie a „čechoslovakismus“ pronikl i do veřejného prostoru. Vznikl republikánský jazyk architektury v podobě rondokubismu a specifické odnože art deco, nic takového v Rakousku nenajdeme.

Navzdory tomu nelze říct, že by z pomyslného dělení monarchie vzešlo Československo politicky jako vítěz. „Vyhroceně řečeno zdědilo Československo národnostní konflikty, Rakousko zase politický antisemitismus,“ shrnuje Konrád. Obě dědictví pak vyústila v radikální řešení ve vztahu k německé otázce. V Československu odtržením Sudet a okupací, v Rakousku „zhnědnutím“ a přihlášením se k Říši.

Šedá země východní Evropy

Obě události jsou traumatem, které dominovalo historické paměti ve druhé polovině 20. století. Na rozdíl od doby po první světové válce ale nebyl nový začátek po roce 1945 asymetrický. Jako vítězové vzešly z války obě země – i Rakušané byly oficiálně oběťmi nacistické expanze. Jenže zatímco Češi nově nabytou svobodu brzy ztratili, Rakušané odstartovali éru druhé republiky. „Mohli jsme se mít jako Rakušané,“ trefně poznamenal Václav Havel ve svém projevu na Vídeňské univerzitě v roce 1993.

Češi nezapomněli, že po roce 1968 se pro desetitisíce z nich stalo Rakousko druhým, exilovým domovem. Oproti tomu na rakouské straně panovala představa daná normalizační zkušeností. Československo mnozí Rakušané považovali za šedou zemi východní Evropy.

Společný česko-rakouský „Geschichtsbuch“ končí své vyprávění kapitolou nového sousedství, které ohraničuje vstup Česka do Evropské unie v roce 2004. Zdaleka nejde o bezkonfliktní rozplynutí v jediné evropské rodině. Kromě politické debaty o Benešových dekretech dominovalo vzájemným vztahům také relativně nové, ekologické téma.

Stejně jako za první rakouské i československé republiky šlo o energetiku, tentokrát ale s opačným vnímáním konfliktního potenciálu. Zatímco pro Čechy byla jaderná elektrárna v Temelíně symbolem energetické soběstačnosti bez devastace krajiny, nejčtenější rakouský deník Kronenzeitung psal o Temelíně zásadně jako o „Schrottreaktoru“. Schopnost vcítit se do situace toho druhého byla přitom asymetrická.

Češi nezapomněli, že po roce 1968 se pro desetitisíce z nich stalo Rakousko druhým, exilovým domovem. Oproti tomu na rakouské straně panovala představa daná normalizační zkušeností. Československo mnozí Rakušané považovali za šedou zemi východní Evropy. Možná je škoda, že první pokus o c. a k. dějiny bez monarchie končí rokem 2004. Snad alespoň kapitola o vztazích v příhraničních regionech ukáže, že navzdory „Schrottreaktoru“ dnes dokážou Češi a Rakušané prožívat obyčejné, bezkonfliktní sousedství.

Těžší práce pro český tým

Práce na „Geschichtsbuchu“ finišují, a proto ičeský tým může bilancovat. V mnoha ohledech měl těžší práci než jeho rakouští kolegové. V prvé řadě se neměl čeho chytit. Zatímco u našich jižních sousedů existuje několik standardních děl o rakouských dějinách 19. a 20. století (kromě zmíněného Drimmela je sepsali třeba Thomas Winkelbauer nebo Karl Vocelka), v Česku taková syntéza chybí. Velké dějiny zemí Koruny české, jediný počin svého druhu, končí rokem 1945.

Český tým měl v mnoha ohledech těžší práci než jeho rakouští kolegové. V prvé řadě se neměl čeho chytit. Zatímco u našich jižních sousedů existuje několik standardních děl o rakouských dějinách 19. a 20. století, v Česku taková syntéza chybí.

Především se však obtížně hledá jednotící motiv k vyprávění o českých moderních dějinách. Na rozdíl od těch rakouských jsou plné přeryvů a zlomů. Zatímco Rakušané si dodnes vystačí s druhou republikou, my prožíváme minimálně šestou – navíc kvůli rozpadu Československa v jiném státoprávním celku.

Vyprávění o rakouských dějinách je nejpozději od aféry někdejšího prezidenta Kurta Waldheima, na něhož vyšla v polovině osmdesátých let 20. století najevo jeho minulost v oddílech wehrmachtu, ustálené a obejde se bez kontroverzí. Česká společnost se oproti tomu s hodnocením normalizace nebo rozpadu Československa v roce 1993 stále potýká. A tím spíše historická obec.

Nakonec je to možná dobře. Unikátní pokus o první česko-rakouské moderní dějiny se v podobě německé i české edice na pultech objeví za rok. Již teď ukazuje, že opravdu nepůjde o žádné „vyžehlené dějiny“. A že Češi a Rakušané, kteří po staletí žili spíše vedle sebe než společně, teď najednou kvůli historikům nezačnou svorně kráčet kupředu v kvapném rytmu Radeckého pochodu.



Počet příspěvků: 1, poslední 15.12.2016 06:31 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.