Českému zemědělství pomohou jen razantní systémová opatření

Zemědělství a potravinářství tvoří základ hospodářství a suverenity každé země. Západoevropské státy se snaží zajistit obživu nezávisle na dovozu. Je naše vláda v čele s Bohuslavem Sobotkou schopná na hrozivý stav českého zemědělství zareagovat, nebo směřujeme k jeho likvidaci?

Bohuslav Sobotka a krize českého zemědělství. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bohuslav Sobotka a krize českého zemědělství. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Bohuslav Sobotka a krize českého zemědělství.

Naše zemědělství a potravinářství využívá společný evropský trh jen nepatně. Zatímco zakládající země Evropské unie se snaží udržet zaměstnanost svých farmářů a potravinářů a podporují jejich export ze státních rozpočtů, naše vlády tvrdily, že co si nevyrobíme, to si dovezeme. Nesprávnost tohoto přístupu je vidět na potravinové nesoběstačnosti Venezuely, což nám údajně nehrozí.

Česká republika leží v mírném pásmu a má optimální klimatické podmínky pro téměř veškerou živočišnou a rostlinnou produkci.Kromě Slovenské a České republiky však v Evropské unii neexistuje členská země, která by si za takovou krátkou dobu „vybudovala“ stejně obrovskou závislost na dovozu potravin, jež doma vyrobí levněji.

Zemědělství a potravinářství tvoří základ hospodářství a suverenity každé země. Všechny západoevropské státy usilují, aby jejich obyvatelé měli ve své režii výrobu potravin a byli schopní zajistit obživu nezávisle na dovozu. Je naše vláda v čele s Bohuslavem Sobotkou schopná na hrozivý stav českého zemědělství zareagovat nebo směřujeme k jeho likvidaci? Anebo jí nepřipadá tato situace dostatečně hrozivá?

Ovoce a zelenina

V základních druzích ovoce, jako jsou jablka, hrušky, třešně, rybíz, angrešt či broskve, jsme byli vždy soběstační, dováželi jsme pouze nepatrná množství raných broskví. V roce 2000 jsme vyprodukovali 339 tisíc tun jablek, ale v roce 2015 už jen zhruba 120 tisíc tun, tedy asi třetinu (údaj z roku 1990 Český statistický úřad neuvádí, asi si nechceme přiznat útlum).

Nakupujeme 86 procent dovezených hrušek, u nichž nikdo neví, kolikrát byly chemicky ošetřeny, přičemž ty méně ošetřené si exportéři nechávají pro vlastní trh

Hrušek pak v roce 2000 25 tisíc tun a v roce 2015 okolo 3,7 tisíce tun – 14 procent. Nakupujeme tedy 86 procent dovezených hrušek, u nichž nikdo neví, kolikrát byly chemicky ošetřeny, přičemž ty méně ošetřené si exportéři nechávají pro vlastní trh.

Situace drobného ovoce je také tristní. Třešní bylo v roce 2000 sklizeno 13,6 tisíce tun, o pět let později však jen okolo 1,8 tisíce tun, tedy 17 procent, rybízu 18,1 tisíce tun, respektive 1,8 tisíce – 10,2 procenta – a angreštu 6,8 tisíce tun a 0,04 tisíce tun, tedy 0,6 procenta. Český rybíz ani angrešt si téměř koupíme, tudíž neochutnáme.

Zeleninu jsme dováželi pouze ranou a pěstovala se na zavlažovaných pozemcích zejména v Polabí a na jižní Moravě. Dnes jsme na tom s produkcí zeleniny stejně jako v případě ovoce. Také u zeleniny ČSÚ uvádí sklizně pro roky 2000 a 2015, přičemž i její dovozy dnes tvoří 70 až 80 procent naší spotřeby.

Navíc si nechceme připustit, na jakých půdách se dovážené zemědělské komodity pěstují, jak se hnojí a ošetřují. Obdivujeme krásné ovoce, aniž bychom se ptali, zda v půdě, na které vyrostlo, nemohou být těžké kovy či nebyla-li nevhodně chemicky ošetřená, což je u nás zakázáno – například v Turecku, odkud dovážíme stovky kamionů zeleniny.

Obdivujeme krásné ovoce, aniž bychom se ptali, zda v půdě, na které vyrostlo, nemohou být těžké kovy či nebyla-li nevhodně chemicky ošetřená, což je u nás zakázáno

V roce 2000 se u nás sklidilo 58,6 tisíce tun mrkve, v roce 2015 však jen zhruba 20 tisíc tun, přibližně 35 procent. Kořenové petržele 15,7 tisíc tun a o 15 let později více než dva tisíce tun, asi 13 procent, přičemž půda je u nás pro kořenovou zeleninu vhodná – asi je však lepší ji zatravnit nebo pěstovat ekologické seno a pak ho v granulích spálit.

Nejhůř je na tom košťálová zelenina – kedlubna, kapusta, květák a hlávkové zelí. Toho se v roce 2000 sklidilo 133,6 tisíce tun, a už jsme nebyli soběstační, v roce 2015 pak necelých 40 tisíc tun, tedy zhruba 30 procent. Kapusty pak 15,2 tisíce tun, respektive okolo jednoho tisíce tuny – šest procent –, kedluben 15,6 tisíce tun a přibližně 2,5 tisíce tuny – 16 procent. Květáku se v roce 2000 sklidilo 28,5 tisíce tuny, přičemž od roku 2011 se u nás nepěstuje a veškerý se dováží. Tyto údaje nevadí spotřebitelům ani rádoby odborníkům na zemědělství jak na ministerstvu zemědělství, tak v postu poradců premiéra Sobotky.

Vážná je i situace okurek, rajčat, cibule a česneku. Této tradiční zeleniny se v roce 2015 sklidilo 10 až 20 procent z roku 2000. Okurky jsme v roce 1990 vyváželi, dnes sklízíme 20 procent z roku 2000.

Živočišná výroba

V roce 2015 se u nás chovalo 1,407 milionu kusů skotu, oproti 3,506 milionu v roce 1990, tedy 40 procent. V půdě je proto nedostatek mrvy, organické hmoty, což způsobuje špatnou jímavost půdy a nedostatek udržitelné vody v ní. Přitom hospodaření na půdě bez vyvážené živočišné výroby nemůže být trvale výhodné – postupně se snižuje její úrodnost, čímž klesají výnosy.

Hospodaření na půdě bez vyvážené živočišné výroby nemůže být trvale výhodné – postupně se snižuje její úrodnost, čímž klesají výnosy

Naše vláda to chce řešit výstavbou přehrad za desítky až stovky miliard korun, prodejem půdy na zástavbu domů, místo aby nastavila podmínky podobné těm ve starých členských zemích EU, kde jsou stavy skotu na 100 hektarů zemědělské půdy několikanásobně vyšší.

Počet dojnic, které tvořily, tvoří a budou tvořit základ soběstačnosti ve výživě obyvatel, dosáhl v roce 2015 374 tisíc oproti 1,236 milionu v roce 1990, tedy 30,3 procenta, a tento počet neustále klesá.

Výroba mléka byla na 59 procentech roku 1990 – na 100 hektarů zemědělské půdy více než osmkrát méně než v Nizozemsku, proto se u nás prodává 43 procent mléčných výrobků z dovozu. Přitom mléko vždy bylo a bude základem lidské výživy, proto je třeba podpora jeho produkce, která by aktivovala chovatele dojnic.

V roce 2015 bylo vyprodukováno 728 tisíc tun hovězího masa, 49,6 procenta oproti roku 1990, kdy ho bylo na trh dodáno 1,465 milionu tun. Je pravdou, že jeho spotřebu, jež klesla téměř na polovinu, protože cena je pro naše spotřebitele vysoká, zajišťuje z velké části tuzemská produkce, je však na 100 hektarů zemědělské půdy nízká. Například Německo hovězího masa produkuje 3,4krát a Nizozemsko desetkrát více, což je pro ně výhodné a žádoucí.

Výzvy zemědělců premiéru Sobotkovi zůstávají bez odezvy. Jako by neměl zájem situaci řešit. Pokud něco ví o potravinové bezpečnosti, proč nic nedělá?

Podobná situace je v chovu prasat. Jejich počet klesl v roce 2015 na 1,560 milionu, na 32,6 procenta ve srovnání s rokem 1990, kdy jich bylo 4,79 milionu. Ještě kritičtější je stav prasnic, zůstává jich 94 tisíc, pouze 30,2 procenta. Vepřového masa se pro tuzemskou spotřebu dováží více než 60 procent. Na 100 hektarů zemědělské půdy ho však produkují v Německu 5,2krát a v Nizozemsku jedenáctkrát více než u nás.

V uplynulých letech poklesla i produkce drůbežího masa a vajec – v roce 2015 byla zhruba na 60 procent roku 2000. Ostatní země, především staré EU15 a Polska, však produkci zvyšují a zaplavují náš trh dotovanými potravinami.

Tato je situace alarmující. I v tomto případě však zůstávají výzvy zemědělců premiéru Sobotkovi bez odezvy. Jako by neměl zájem situaci řešit. Pokud něco ví o potravinové bezpečnosti, proč nic nedělá?

Pět příčin

Dali jsme přednost ekologickému zemědělství. Na tom není nic špatného, ale v ekologickém režimu je téměř třináct procent zemědělské půdy, jež dostává podstatně vyšší podpory, ale na produkci potravin se podílí jen mezi půl až jedním procentem. V Rakousku je v tomto režimu přibližně pět procent a v Německu 4,5 procenta zemědělské půdy, přičemž jejich biopotraviny jsou k nám dováženy. Subvenční zemědělská politika starých zemí EU je na vysoké úrovni. My poskytujeme finanční prostředky tam, kde je výroba minimální, čímž vytváříme prostor pro dovozy a přispíváme k likvidaci českého zemědělství. Všiml si toho někdo?

Podpory ze státních zdrojů jsou u nás oproti starým zemím EU15 několikrát nižší. Naši zemědělci proto nejsou na trhu konkurenceschopní, přestože v nákladech na výrobu bez problému konkurují.

Hlavních příčin této špatné situace našeho zemědělství je pět. Za prvé, špatně nastavené podpory zemědělské výroby. Většina dotací směřuje na plochu – ať jde o černozem v povodí řek či o Vysočinu. Oblasti agroenvironmentálního programu, ekologie či hospodaření v oblastech s omezeným přírodním prostředím (LFA) jsou finančně zvýhodněné, aniž by byla stanovena podmínka chovu zvířat alespoň na průměrné úrovni. Ten, kdo téměř nic neprodukuje, dostává v podstatě stejnou dotaci jako ten, kdo má vysokou živočišnou produkci.

Za druhé, podpory ze státních zdrojů jsou u nás oproti starým zemím EU15 několikrát nižší. Naši zemědělci proto nejsou na trhu konkurenceschopní, přestože v nákladech na výrobu bez problému konkurují. Za třetí, nedostatečná podpora citlivých komodit a sociálních programů neumožňují konkurovat na trhu.

Za čtvrté, podpory z druhého pilíře politiky rozvoje venkova jsou nastavené v neprospěch pěstování ovoce, zeleniny a živočišné výroby. Neexistuje plošná kontrola dovážených potravin z hlediska dumpingových cen, kvality masa, dokladů i deklarací množství dováženého masa. Na společném trhu se nekale soutěží, což lze podle nařízení řešit jen v Bruselu prostřednictvím ministerstva průmyslu a obchodu, ale údajně není co řešit, protože máme společný trh. Po interpelaci premiéra Sobotky se dozvídáme, že nelze nic řešit, neboť máme společný trh – je to šprýmař a i jeho poradci.

Neúměrné posilování prodeje potravin prostřednictvím obchodních řetězců je možná nejvýznamnější silou, která negativně ovlivňuje naši zemědělskou a potravinářskou výrobu

Za páté, přáli jsme si obchodní řetězce, ale už jsme nevěnovali pozornost tomu, jak jejich podnikání ovlivňuje naše zemědělství a potravinářství. Díky bohaté nabídce zboží jsme zapomněli na kvalitu potravin a tuzemskou výrobu. Je však třeba konstatovat, že neúměrné posilování prodeje potravin prostřednictvím obchodních řetězců je možná nejvýznamnější silou, která negativně ovlivňuje naši zemědělskou a potravinářskou výrobu – udržuje na našem trhu prostor pro zboží dovážené ze staré EU 15.

Díky odkazování na tržní prostředí a využívání státních dotací k nám mohou zahraniční producenti exportovat zboží za nižší ceny, než činí výrobní náklady. Podporují je i obchodní řetězce, které na dovážené potravinářské výrobky dávají nižší marže, aby jejich konečná cena byla nižší než těch domácích, u nichž marže zvyšují. Jde o řízené vytěsňování tuzemské produkce z trhu ve prospěch dováženého zboží.

Dlouhodobá opatření

Naši odborníci často tvrdí, že zemědělství tvoří jen 2,5 procenta HDP. Zapomínají však, že do zemědělství vstupují další odvětví – energie, petrochemie, chemie, strojírenství – a řada jich na ně navazuje. Díky nim tvoří zemědělství zhruba 18 procent HDP.Bez razantních změn se bude situace zhoršovat, proto jsou třeba dlouhodobá systémová opatření. Co může naše vláda udělat ihned?

Především nesmí čekat, co se „podaří vyjednat v EU“, ale za prvé by měla okamžitě zajistit důslednou plošnou kontrolu dovážených potravin, především jejich cen, zda nejsou dumpingové, a zapojit do ní společně s celní správou veterináře a policii. Kontrola musí být prováděna důsledně na dovážené množství, kvalitu, značení, původ a označování zboží. Vše, co neodpovídá, je třeba vrátit, nebo zlikvidovat. Bez toho směřujeme k likvidaci českého zemědělství.

Naši odborníci často tvrdí, že zemědělství tvoří jen 2,5 procenta HDP. Zapomínají však, že do zemědělství vstupují další odvětví – energie, petrochemie, chemie, strojírenství – a řada jich na ně navazuje. Díky nim tvoří zemědělství zhruba 18 procent HDP.

Za druhé, je třeba nastavit do většiny podpor – všude, kde je to možné – požadavek odpovídajícího zatížení, počtu chovaných zvířat na hektar zemědělské půdy (VDJ/ha). Pak se finanční prostředky dostanou k těm, kteří něco tvoří a jsou schopní potravinovou bezpečnost vytvářet a zlepšovat.

Za třetí, měly by být zvýšeny alokované prostředky na citlivé komodity – ovoce, zeleninu, mléko, některé druhy masa či na dobré životní podmínky zvířat – z 15 na 25 procent, což umožní je více podporovat. A z podpor druhého pilíře politiky rozvoje venkova nastavit strukturu vyplácených prostředků ve prospěch dobrých životních podmínek zvířat a investic do modernizace staveb a technologií. V současnosti se z druhého pilíře podporuje poradenství či agroenvironmentání opatření, což je záležitostí ministerstev životního prostředí a pro místní rozvoj.

Za čtvrté je třeba posílit státní podpory z ministerstva zemědělství ve prospěch udržení a zvýšení produkce chovu skotu, prasat, ovoce a zeleniny, jak je běžné ve starých zemích EU 15 a v Polsku.

Za páté, do udržení a tvorby pracovních míst na venkově je třeba zapojit i ministerstva životního prostředí, pro místní rozvoj, práce a sociálních věcí a kraje. Dostatek pracovních míst mohou v malých obcích zajistit zejména moderní a prosperující zemědělské podniky.

Pouze sliby

Navzdory výzvám během uplynulého 2,5 roku, ať přímé či přes ministra zemědělství, Sobotkova vláda pouze slibuje, ale nic nedělá a nechává produkující zemědělství zlikvidovat dotovanými dovozy, které jsou navíc z velké části neevidované, tudíž nezdaněné a bez veterinární kontroly.

Sobotkova vláda pouze slibuje, ale nic nedělá a nechává produkující zemědělství zlikvidovat dotovanými dovozy

Země staré EU 15 přenášejí „solidárně“ své problémy s nadvýrobou k nám. Proto dnes naši výrobci prodávají řadu komodit pod výrobními náklady, snižují stavy dobytka a objem výroby. Snižuje se i zaměstnanost lidí na venkově, což způsobuje jeho ještě větší vylidnění. Na co má premiér Sobotka desítky poradců, údajně nejlepších odborníků? Jak je možné, že tato situace nikomu nevadí?