České vzdělávání čelí trestuhodné ignoranci

Je načase si říct, že chceme-li kvalitní vysoké školství, musíme ho zaplatit a zbavit se polovičatosti. Pokud budeme vědecko-pedagogické pracovníky platit polovičatě, někteří půjdou pracovat jinam a jiní budou pracovat napůl. Pokud si budou muset přivydělávat v montovnách, čeká montovna i Česko.

Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Již dlouhou dobu se hovoří o nedostatečných platech učitelů. Podle studie CERGE EI z loňského roku měli čeští učitelé vůbec nejhorší platy ze všech zemí Evropské unie i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Politici se shodují, že situace je neúnosná. Platy proto byly plošně zvýšeny a plánuje se jejich další navýšení – ministr školství v demisi Robert Plaga prohlásil, že na 40 až 46 tisíc korun.

To odpovídá nejen důležitosti a váženosti učitelského povolání, ale i českému trhu práce, na němž se nedostává pracovních sil, což tlačí na zvyšování platů. Nedávno je supermarket Lidl zvýšil prodavačům a pokladním na 28 tisíc korun. Jsou tedy lépe placeni než nastupující učitelé základních či středních škol se zhruba 25 tisíci korunami. Platy rostou i v jiných odvětvích – skladníků, svářečů či řidičů MHD se pohybují okolo 30 tisíc korun, a jsou tedy také vyšší než učitelů. Zvýšení platů učitelů tedy přišlo „za minutu dvanáct“.

Nejméně peněz

V případě platů učitelů míním základních či středních škol, nikoli vědecko-pedagogických pracovníků na vysokých školách, jejichž situace je nejvíce alarmující. Do vysokého školství plyne v ČR v poměru k HDP nejméně peněz ze všech členských zemí EU, přičemž nedostatečné financování je posilováno sporným managementem univerzit.

V důsledku toho jsou vědecko-pedagogičtí pracovníci s dlouholetou praxí často placeni hůře než nastupující učitelé středních a základních škol. Práci vědecko-pedagogického pracovníka přitom nelze s tou učitelů základních středních škol srovnávat, protože potřebuje mnohem vyšší kvalifikaci. Zatímco běžnému učiteli stačí magisterský titul, ten vysokoškolský musí po získání magisterského titulu absolvovat čtyřleté studium, po kterém je mu udělena vědecká hodnost „doktor“, a až poté se může stát vysokoškolským učitelem.

Do vysokého školství plyne v ČR v poměru k HDP nejméně peněz ze všech členských zemí EU, přičemž nedostatečné financování je posilováno sporným managementem univerzit

Předpokládá se, že s touto kvalifikací nebude vysokoškolský pedagog jen seznamovat studenty s tím, co vymyslel někdo jiný, ale že on sám je vědcem, který daný obor spoluvytváří a rozvíjí. Navíc české univerzity často nejsou ochotné svým pracovníkům poskytovat plné, ale pouze částečné úvazky. Výsledek je tragický. Vysokoškolský učitel s plným úvazkem by z finančního hlediska udělal lépe, kdyby zapomněl na svou vědeckou kvalifikaci a šel buď učit na střední školu, nebo za pokladnu do supermarketu Lidl.

Problém často zamlžuje průměrný plat vysokoškolského učitele. Když například předseda Rady vysokých škol Jakub Fischer v rozhovoru pro DVTV prohlásil, že platová situace je natolik tragická, že vysokoškolští učitelé „jdou raději do supermarketu“, nepřeháněl. Bylo mu však namítnuto, že na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity je průměrný plat vědecko-pedagogického pracovníka 46 tisíc korun měsíčně.

Ta je však úspěšná ve shánění externích zdrojů a má zřejmě v rámci i nejvyšší platy. Její standard není celorepublikový, navíc externí financování je rizikovým faktorem pro kvalitu výuky – pracovníci se pak nevěnují výuce, ale plnění z vnějšku zadaných úkolů.

Navyšování platu

Průměrné platy ve vysokém školství jsou statistický trik. Pokud si dva lidé k večeři rozdělí kuře a celé sní jeden a druhý nic, v průměru na každého připadne polovina. V této situaci se nachází české vysoké školství s jeho vysokou platovou nerovností. Získají-li například někteří vědci prestižní evropský grant, jejich příjem se může zvýšit natolik, že zakryje skutečnou výši platů.

Vnitřní platové předpisy univerzit ukazují zcela jiné číslo než zmíněných 46 tisíc korun měsíčně. Na jedné české univerzitě dostávají podle tohoto předpisu odborní asistenti 23,5, docenti 28 a profesoři 32,5 tisíce korun. V humanitních a sociálních vědách jde o celorepublikový standard, zmíněný předpis se však týká i přírodovědných a technických oborů. Lídrem v pomyslném žebříčku ostudy je Univerzita Karlova, která navzdory své skvělé pověsti dává často podobné či dokonce nižší platy.

Na vysokých školách navíc nefunguje navyšování platu s odpracovanými léty – plat těsně nad 20 tisíc korun může pracovník dostávat až do důchodu. Pouze v případě pilné a úspěšné práce na vědecké kariéře a dosažení docentury či profesury se zvyšuje plat.

Na vysokých školách navíc nefunguje navyšování platu s odpracovanými léty – plat těsně nad 20 tisíc korun může pracovník dostávat až do důchodu. Pouze v případě pilné a úspěšné práce na vědecké kariéře a dosažení docentury či profesury se zvyšuje plat. To v praxi znamená, že první zvýšení platu může vysokoškolský učitel očekávat zhruba po deseti letech, kdy získá docenturu. Druhé zvýšení následuje při nabytí profesury zhruba po dalších deseti letech.

České univerzity navíc často nejsou ochotné svým pracovníkům poskytovat plné, ale pouze částečné úvazky. Výsledek je tragický. Vysokoškolský učitel s plným úvazkem by z finančního hlediska udělal lépe, kdyby zapomněl na svou vědeckou kvalifikaci a šel buď učit na střední školu, nebo za pokladnu do supermarketu Lidl.

Jak nadané mladé lidi přesvědčit, aby se stali vědecko-pedagogickými pracovníky, jestliže se touto cestou dnes mohou vydat pouze nadšenci? Jak zabránit frustraci současných pracovníků? Dlouhodobě univerzity směřují k tomu, že nebudou přitahovat nadané lidi a stanou se odkladištěm pro neúspěšné. Bez kvalitního vysokého školství však ČR nemá jinou budoucnost, než být „montovnou“.

Polovičatost

Situaci na vysokých školách vystihuje slovo „polovičatost“. Plat je přinejlepším poloviční ve srovnání s tím, jaký by vzhledem ke kvalifikaci a společenské závažnosti být měl. To pak začíná platit i pro práci vysokoškolských pedagogů. Pokud je jejich povolání neuživí, pracují pro firmy, vyučují jazyky, shánějí externí projekty či jsou živnostníky. V důsledku toho však nemohou nikdy ve výuce excelovat, protože se jí věnují jen napůl.

Situaci na vysokých školách vystihuje slovo „polovičatost“. Plat je přinejlepším poloviční ve srovnání s tím, jaký by vzhledem ke kvalifikaci a společenské závažnosti být měl. To pak začíná platit i pro práci vysokoškolských pedagogů.

Na tuto polovičatost nakonec doplácí stát, který však není ochotný vysokoškolské pedagogy dostatečně zaplatit. Po univerzitách vyžaduje mezinárodní konkurenceschopnost výzkumu i výuky, což však není za současné situace možné, tedy ve srovnání s vyspělým světem, a nikoli s Balkánem či Ukrajinou.

Vážnou situaci zastírá, že vysoké školství, i když polovičatě, zatím funguje. Hrozivý je ale výhled. Pokud budou současní pracovníci frustrovaní, nebudou podávat dobré výkony. Pokud nadaní lidé nepůjdou do vědy a výuky, ale například do marketingu, budeme mít chytré reklamy, ale hloupou vědu a výuku. Společenský dopad bude tristní – zatímco reklama je irelevantní, vědce a pedagogy pro budoucnost ČR potřebujeme.

Kvalitu českého vysokého školství lze přirovnat k automobilům, jako je Favorit či Felicie. Je možné si je pořídit za nízkou cenu, ale tomu odpovídá pohodlí, spolehlivost a rychlost. Český stát by měl zvážit, zda chce nadále nakupovat dosluhující Favority a Felicie, nebo si připlatit a pořídit si třeba novou Octavii. Ta se sice nevyrovná Mercedesům ani BMW, ale doveze s přijatelnými náklady, kam je třeba. Zatím se kodrcáme ve Favoritech a Feliciích.

Základ budoucího úspěchu

Vinen není pouze stát, který vysoké školství zanedbává, ale i univerzity. Ty se ani v krizi nejsou ochotné vzdát administrativně a finančně nákladných projektů. Podporují mezinárodní spolupráci, kvalitu výuky a vědy či návštěvy konferencí, což však je nadstandard, který by měl přijít na řadu až po standardu.

Investice do vzdělání jsou základem budoucího úspěchu ČR. Potřebujeme vzdělané, samostatné a kriticky uvažující lidi, ať už z důvodů ekonomických nebo zvyšování demokratické a kulturní úrovně. V současnosti se však v ČR odehrává opak.

Každá domácnost si nejprve zajistí základní potřeby – bydlení, oblečení a stravu – a až poté, zbudou-li jí finanční prostředky, naplánuje dovolenou. Univerzity takto neuvažují. Pro ně jsou základními potřebami platy vědeckovýzkumných pracovníků, protože právě ti zajišťují výzkum i výuku. Prestiž univerzit se ale odvíjí od dovolených, od oněch nákladných projektů, takže se financují právě ty. Tím se však posiluje frustrace zaměstnanců a „polovičatost“ systému.

Investice do vzdělání jsou základem budoucího úspěchu ČR. Potřebujeme vzdělané, samostatné a kriticky uvažující lidi, ať už z důvodů ekonomických nebo zvyšování demokratické a kulturní úrovně. V současnosti se však v ČR odehrává opak. Vzdělávání čelí naprosté a trestuhodné ignoranci.

Je načase si realisticky říct, že chceme-li mít kvalitní vysoké školství, musíme ho zaplatit a zbavit se polovičatosti. Pokud budeme vědecko-pedagogické pracovníky platit polovičatě, někteří půjdou pracovat jinam a jiní budou pracovat napůl. Pokud si budou muset přivydělávat v montovnách, čeká montovna i Česko.