České právo náhradní mateřství umožňuje. Má ale řadu rizik

„Do smlouvy nelze zakotvit povinnost matky, aby se po porodu dítěte vzdala ve prospěch páru, který si je ,objednal‘. Druhý problém je, že je trestné smluvit si za samotné ,přenechání‘ dítěte odměnu. Náhradní matka však má právo na úhradu všech svých nákladů s těhotenstvím a s porodem,“ říká v rozhovoru advokátka Marcela Vilímková.

Marcela Vilímková, partnerka advokátní kanceláře Vilímková Dudák & Partners. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marcela Vilímková, partnerka advokátní kanceláře Vilímková Dudák & Partners. | foto: Archiv Marcely Vilímkové
Marcela Vilímková, partnerka advokátní kanceláře Vilímková Dudák & Partners. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Advokátka Marcela Vilímková v rozhovoru mimo jiné říká: „Někteří lidé třeba chtějí, aby náhradní matka jedla kvalitní jídlo, nepracovala, dostatečně odpočívala – to vše se stanoví ve smlouvě. Tomu pak odpovídá výše oficiální náhrady, která obvykle činí desítky až stovky tisíc korun. A pokud si něco dohodnou nad tento rámec, to já jako advokátka neřeším, naopak jim pečlivě vysvětluji, že to není legrace a že komerční náhradní mateřství za úplatu je podle českého práva trestné.“

LIDOVÉ NOVINY: V poslední době se věnujete právnímu poradenství neplodným párům, které mají zájem o náhradní mateřství. Jak jste se k tomu dostala od své hlavní specializace, jíž je obchodní právo?

VILÍMKOVÁ: Máte pravdu, naše kancelář poskytuje především služby v obchodních věcech. Poradenství v rodinném právu je doplněk. Je to spíše okrajová agenda, tu a tam má někdo osobní problém. Objevují se otázky výživného, někdy se vyskytne i dědické řízení. Těch věcí není tolik, ale zase jsou pro klienty osobně důležité. Jejich vztah s advokátem má úplně jinou dimenzi, protože se do hloubky řeší osobní a rodinné problémy, důvěra je tam absolutně zásadní.

LIDOVÉ NOVINY: Jak dlouhá byla cesta od výživného k náhradnímu mateřství?

Poradenství v rodinném právu je doplněk. Je to spíše okrajová agenda, tu a tam má někdo osobní problém. Objevují se otázky výživného, někdy se vyskytne i dědické řízení. Těch věcí není tolik, ale zase jsou pro klienty osobně důležité.

VILÍMKOVÁ: Obrátil se na mne jeden z klientů s tímto problémem – šlo o neplodný pár a potřebovali poradit s institutem náhradního mateřství. Je to hodně specifické, protože v Česku neexistuje takřka žádná právní úprava. Za poslední dva roky jsme řešili asi sedm případů, tak se asi po Praze rozneslo, že to naše kancelář umí.První děti už jsou na světě. (směje se)

LIDOVÉ NOVINY: Co si představit pod pojmem náhradního mateřství?

VILÍMKOVÁ: O náhradním mateřství mluvíme, když si neplodný pár sjedná ženu – náhradní matku –, aby se nechala uměle oplodnit, dítě odnosila a po porodu souhlasila s jeho osvojením. Tradiční formou náhradního mateřství je umělé oplodnění spermií muže z neplodného páru, a pak je takzvaná gestační forma, kdy se uměle vytvoří embryo z vajíčka biologické matky a spermií biologického otce, které se implantuje do dělohy náhradní matky. Ta tudíž nemá k dítěti žádný genetický vztah.

LIDOVÉ NOVINY: Podle občanského zákoníku je ale matkou dítěte žena, která je porodila. Je tedy jedinou cestou, že náhradní matka dá souhlas k osvojení dítěte ženou z páru, který si dítě objednal?

VILÍMKOVÁ: To není jen podle občanského zákoníku, to je od věků! (směje se) Ale máte pravdu, že právo v této otázce nezná žádné výjimky, takže osvojení je jedinou možnou konstrukcí.

LIDOVÉ NOVINY: Zmiňovala jste, že v Česku takřka neexistuje právní úprava.

Institut náhradního mateřství je hodně specifický, protože v Česku neexistuje takřka žádná právní úprava. Za poslední dva roky jsme řešili asi sedm případů, tak se asi po Praze rozneslo, že to naše kancelář umí.

VILÍMKOVÁ: Některé země náhradní mateřství přímo regulují, jiné ne. Česko patří mezi státy, které výslovnou úpravu nemají. Máme ale zákon o specifických zdravotních službách z roku 2011, jenž v části o asistované reprodukci s náhradním mateřstvím počítá. Trestní zákoník zakotvuje trestní odpovědnost za svěření dítěte do moci jiného za účelem adopce, je-li to za úplatu.

Nový občanský zákoník pak výslovně stanovil výjimku z pravidla, že osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci, pro případ náhradního mateřství (díky tomuto paragrafu může dítě odnosit například matka nebo sestra – pozn. red.). To je jediné místo v české legislativě, kde je ten pojem použit. Není tedy pravda, že žádná legislativní úprava není, určitý právní rámec existuje.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se to dělá?

VILÍMKOVÁ: Má to dvě hlavní úskalí. Do smlouvy nelze zakotvit povinnost matky, aby se po porodu dítěte vzdala ve prospěch páru, který si je „objednal“. Druhý problém je, že je trestné smluvit si za samotné „přenechání“ dítěte odměnu. Náhradní matka však má právo na úhradu všech svých nákladů s těhotenstvím a s porodem.

Tradiční formou náhradního mateřství je umělé oplodnění spermií muže z neplodného páru, a pak je takzvaná gestační forma, kdy se uměle vytvoří embryo z vajíčka biologické matky a spermií biologického otce, které se implantuje do dělohy náhradní matky. Ta tudíž nemá k dítěti žádný genetický vztah.

Vždy záleží na domluvě, někteří lidé třeba chtějí, aby náhradní matka jedla kvalitní jídlo, nepracovala, dostatečně odpočívala – to vše se stanoví ve smlouvě. Tomu pak odpovídá výše oficiální náhrady, která obvykle činí desítky až stovky tisíc korun. A pokud si něco dohodnou nad tento rámec, to já jako advokátka neřeším, naopak jim pečlivě vysvětluji, že to není legrace a že komerční náhradní mateřství za úplatu je podle českého práva trestné.

LIDOVÉ NOVINY: Na co obvykle své klienty připravujete, když za vámi přijdou s tímto problémem? Mají se obrnit trpělivostí?

VILÍMKOVÁ: Zatím jsme neměli případ, kdy by bylo třeba hledat náhradní matku. Pak celý proces trvá zhruba dva roky, tedy včetně těhotenství. Klientům vysvětlíme proces ve zdravotním středisku, kde je třeba splnit řadu zákonných požadavků. Podrobně vysvětlíme smluvní vztah mezi objednateli a náhradní matkou. Velmi pečlivě jim musíme vysvětlit i to, že smluvní ujednání, pokud jde o peníze „bokem“ nebo povinnost náhradní matky souhlasit s osvojením dítěte, které porodila, jsou nevymahatelné.

LIDOVÉ NOVINY: Co to konkrétně znamená?

VILÍMKOVÁ: Když žena odnosí a porodí dítě, mohou u ní nastat emocionální změny, a i když původně dítě, jehož není biologickou matkou, se zavázala „pouze“ odnosit a porodit, po porodu může říci, že je nikomu nedá. Objednatelé by pak mohli tvrdit, že jí přece zaplatili výlohy těhotenství a porodu a že chtějí peníze zpět.

Máme zákon o specifických zdravotních službách z roku 2011, jenž v části o asistované reprodukci s náhradním mateřstvím počítá. Trestní zákoník zakotvuje trestní odpovědnost za svěření dítěte do moci jiného za účelem adopce, je-li to za úplatu.

Teoreticky by to bylo možné žalovat jako bezdůvodné obohacení nebo spíše jako náhradu škody z titulu porušení smlouvy, je ale otázkou, jak by to soudy posoudily, žádný precedent zatím neexistuje. Dovedu si představit rozhodnutí, že objednatelé si museli být tohoto rizika vědomi, a přesto smlouvu uzavřeli. Každopádně by to byl složitý spor s nejistým výsledkem.

LIDOVÉ NOVINY: Může právo nějak pomoci objednatelům, pokud náhradní matka odmítne dát dítě k osvojení? Vždyť by ještě po biologickém otci mohla chtít alimenty.

VILÍMKOVÁ: To by mohla a je to jen jedno z mnoha rizik. Je-li náhradní matka svobodná a nemá partnera, je situace lepší. I kdyby ale otec z neplodného páru nebyl dárcem spermie, pokud dal souhlas k umělému oplodnění, platí zákonná domněnka, že je otcem, ledaže by bylo prokázáno, že nastalo oplodnění jinak. Je tedy velmi pravděpodobné, že otcem zůstane. A poskytl-li spermie, je to v podstatě jisté. Je-li náhradní matka vdaná, je to výrazně horší. Ze zákona jsou totiž nejen matka, ale i její manžel považováni za rodiče a nikdo třetí nemůže rodičovství manželů popírat.

Mohou si tedy nechat dítě i peníze a nejsem si jista, zda by je objednatelé získali zpět. Možná ano, ale jen pokud by se dovodilo, že do toho náhradní matka s manželem od počátku vstupovali se záměrem dítě „neodevzdat“. Nechtěla bych ale, aby to vyznělo jen v neprospěch náhradní matky. Ono se totiž může stát, že dítě nebude v pořádku, když se narodí. A pak se může stát, že ho objednatelé odmítnou převzít – a také je nikdo nepřinutí. To jsou všechno věci, které by měl výslovně upravit zákon.

LIDOVÉ NOVINY: Jak by měla vypadat vhodná legislativní úprava? Šlo by se inspirovat v jiných zemích?

Když žena odnosí a porodí dítě, mohou u ní nastat emocionální změny, a i když původně dítě, jehož není biologickou matkou, se zavázala „pouze“ odnosit a porodit, po porodu může říci, že je nikomu nedá. Objednatelé by pak mohli tvrdit, že jí přece zaplatili výlohy těhotenství a porodu a že chtějí peníze zpět.

VILÍMKOVÁ: Existují v podstatě tři varianty regulace. Některé země náhradní mateřství zakazují či přímo kriminalizují – v Evropě to je například Francie, Německo nebo Itálie. Vznikají pak ale zajímavé situace, například ve Francii se stalo, že si manželský pár pořídil dítě formou náhradního mateřství s ženou z Ruska, kde se také narodilo, a došlo k manipulaci s rodným listem, o čemž byly informovány francouzské úřady. Byť šlo o trestný čin, francouzský soud rozhodl, že dítě zůstane u svých rodičů, protože by nebylo v jeho zájmu, aby ho ve jménu práva od nich odtrhl.

Italské soudy ale v podobném případě rozhodly opačně, tam pak ale zasáhl Evropský soud pro lidská práva a také zdůraznil nejlepší zájem dítěte. Druhá skupina států umožňuje takzvané altruistické náhradní mateřství, kde se nahrazují náklady, ale nelze na tom vydělávat. Takto to funguje v Británii, v Řecku a v některých státech USA.

Třetí varianta jsou pak země, kde se aprobuje i komerční náhradní mateřství, typicky americký stát Kalifornie. U nás výslovná úprava není, ale tím, jak vykládáme existující regulaci, se hodně blížíme té britské úpravě. Možná bychom se mohli inspirovat právě tam. Dobrá je i kalifornská úprava, ale osobně se mi příčí ten komerční aspekt – přijde mi správné, když někdo ze solidarity pomůže bližnímu, který sám děti mít nemůže. Ale když žena odnosí čtyři nebo pět dětí, to už je byznys a to se mi eticky příčí.

LIDOVÉ NOVINY: Změnil se váš osobní pohled na tuto otázku od doby, co jste to dělala poprvé? Měla jste třeba nějaké předsudky?

Přijde mi správné, když někdo ze solidarity pomůže bližnímu, který sám děti mít nemůže. Ale když žena odnosí čtyři nebo pět dětí, to už je byznys a to se mi eticky příčí.

VILÍMKOVÁ: Neměla. Jestliže ti lidé nějakým způsobem přivedou na svět dítě, o které se budou starat, neruší mě to, a domnívám se, že není důvod tomu jakkoli bránit. Jistě, všechno je zneužitelné, ale to bychom nemohli nic, člověk musí mít určitou víru v lidské dobro.

Marcela Vilímková

  • Pražská advokátka, partnerka v právní a poradenské společnosti Vilímková Dudák & Partners.
  • Po studiích na právnické fakultě pracovala deset let jako civilní soudkyně, po roce 1989 odešla do komerční sféry, aby se věnovala obchodnímu právu. Byla u počátků pražské kanceláře PwC a několik let vedla její právní oddělení.
  • Ve své praxi se zaměřuje hlavně na korporátní a smluvní právo, fúze a akvizice či spornou agendu. V posledních letech se stále častěji dostává k rodinné agendě, s níž potřebují klienti kanceláře poradit. „Po několika desítkách let se vracím k tomu, co jsem dělala na soudu,“ říká Marcela Vilímková.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.