České odbory dělají výbornou práci

Hodně se mluví o tom, zda by české odbory neměly mnohem více tlačit na zvyšování mezd zaměstnanců. Mají být odbory silnější a hlasitější? Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Co si myslíte o českých odborech?

Jan Macháček 21.9.2017
Odbory vpřed! | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odbory vpřed! | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Odbory vpřed! | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Jak hodnotíte české odbory, kterým poprvé po dlouhé době začal narůstat počet členů? Mají být odbory silnější a hlasitější? Jaká jsou pro a proti? O odborech se hodně mluví v souvislosti se mzdovými požadavky, kde by mohly sehrát užitečnou úlohu i podle mnohých, kteří se ještě nedávno hlásili k pravici. Jsou české odbory stále partou neškodných strýců z ROH? Co by mělo být jejich vzorem? Na severu Evropy jsou odbory silné, jsou silným partnerem vlády a společnost se na tom shoduje. Na jihu Evropy jsou odbory výbušnější, agresivnější, militantnější, více rozdrobené. V USA zase byla dlouhá období, kdy byly odborářští šéfové spojeni s mafií, a symbolizovali korupci. Jak českým odborům prospívá, že jsou tolik svázány se sociální demokracií?


 
Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Velmi pozitivní tlak

Zvýšenou aktivitu našich odborů v právě probíhající konjunktuře na našem trhu považuji za velice správnou reakci z jejich strany. Odbory argumentují zejména tím, že se zaměstnavatelé mají se zaměstnanci podělit o své vyšší zisky. To je jistě věc názoru a legitimní předmět pro jednání mezi stranami. Důležitější je skutečnost, že zvyšování mezd a platů povede zaměstnavatele k nahrazování práce automatizací a k nahrazování méně kvalifikované práce kvalifikovanější. To vše je nutné, nemáme-li zůstat lacinou montovnou a máme-li opět začít dohánět západní Evropu, jako jsme to činili v prvních dvou desetiletích po listopadu 1989. Skutečnost, že se přitom bude měnit struktura investic u nás a že přestaneme být tak přitažliví pro investice do levné práce, bude jevem pozitivním. Obtíže, které takové změny přinášejí a které mohou být bolestivé, budou minimalizovány tím, že se tak bude dít v období velice nízké nezaměstnanosti.

Chování našich odborů v polistopadovém období je možno ocenit velmi pozitivně. Při rychlém rozvoji v prvních dvou desetiletích, a rovněž v průběhu následujícího zpomalení, byly jejich požadavky vesměs uvážlivé a mírné, což odpovídalo potřebám země. V dnešní situaci nejlépe prospějí dalšímu rozvoji energičtějším tlakem. Můžeme-li se spolehnout na dosavadní zkušenost s nimi, lze věřit, že to nepřeženou a že nás nečeká osud Francie nebo Itálie. Tento tlak může být naopak velmi pozitivní.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Výborná práce českých odborů

Nikdy jsem nebyl odborově organizován a svou pozici na trhu práce si řídím výlučně svými silami. Současně však plně respektuji, že jsou pracovníci, kteří se při obhajobě svých zájmů na pracovním trhu obrátí na odborovou organizaci. Zastávání legitimních zájmů zaměstnanců při respektování objektivní reality, která trh práce obklopuje a do značné míry determinuje, je posláním odborů. V případě, že odbory tuto realitu zpochybňují, nerespektují a nabízejí svým „klientům“ cosi nesplnitelného, je tato legitimita narušována. To platí i pro situaci, kdy se snaží zneužít své moci, a vlamují se do oblastí, jež jsou vymezeny jiným (například politickým stranám).

Kdo někdy delší domu žil například v Belgii, brzy zjistil, jaké je to žít v prakticky permanentní stávkové pohotovosti, kdy se nelze zcela spolehnout na to, že jej autobus či vlak doveze na místo určení.

Jsem přesvědčen, že ani jedna z těchto výchylek se nevztahuje na současné vedení odborů. To rozhodně neznamená, že by odbory měly ustupovat a potichu vyčkávat v koutě. V osobě jejich nynějšího předsedy jsou ztělesněním toho, jak mají práci vykonávat – jsou odpovídajícím způsobem razantní, velmi viditelní a reprezentativní, současně pečlivě naslouchají ostatním aktérům. Mají zřetelně vymezené prioritní cíle a cesty k jejich dosažení. Je zřejmé, že v rámci své razantnosti a viditelnosti přicházejí s požadavky, které obvykle nebývají nesplnitelné či založené na úmyslně falešném základě; že tyto požadavky obsahují určitou ambici je logické, odboráři jen dělají svou práci. Jen málokdy sahají k postojům blízkým vydírání a ultimátum.

Kdo někdy delší domu žil například v Belgii, brzy zjistil, jaké je to žít v prakticky permanentní stávkové pohotovosti, kdy se nelze zcela spolehnout na to, že jej autobus či vlak doveze na místo určení. Francouzské odborové demonstrace představují nezbytný kolorit návštěvy země galského kohouta, zvláště její metropole. Přestože Němci neoplývají potřebou obhajovat si své zájmy na trhu práce v ulicích, také zde jsou spíše kabinetně jednající odbory velmi tvrdé a výsledek jejich postojů lze často zaznamenat například v letecké dopravě. Kdy naposledy bylo něco takového ke spatření v Česku? Naplňování odborových požadavků se přitom v posledním období velmi daří. Díky příznivé ekonomické situaci a fungující ekonomice žijeme v podmínkách nejnižší míry nezaměstnanosti v EU a jednom z nejvyšších mzdových růstů. Myslím si, že těchto parametrů na trhu práce bylo dosaženo především díky příkladné aktivitě podnikatelského sektoru, nicméně role odborů coby zástupců těch pracovníků, kteří se jimi nechají zastoupit, rozhodně není zanedbatelná.

Jestli je má chvála odborů oprávněná, se ukáže na jejich postoji k zásadnímu tématu současné makroekonomické reality, tj. ke mzdám. Jejich růst výrazně překračuje růst ekonomiky a jeho setrvání je těžko udržitelné. Na straně druhé však naše průměrná mzda stále činí přibližně 50 procent průměrné mzdy v EU a zhruba 30 procent mzdy v nejvyspělejších zemích západní Evropy. Test mzdové konvergence bude též testem toho, zda odbory budou i nadále představovat mocnou a konstruktivní sílu, ovlivňující podmínky pracovního trhu u nás. A že jejich prioritní zaměření nejvíce ladí s politickým programem sociální demokracie, je zcela přirozené; za přirozené bych považoval též to, že bývalí odboroví předáci bez vyjímky našli politické zázemí v sociální demokracii. Jen je nutné pečlivě vnímat nepřekročitelnost „čínské zdi“ mezi odbory a sociální demokracií, čehož si je Josef Středula nepochybně velmi dobře vědom.



Jan Pravda, Sanning Capital, Pravda Capital

Jan Pravda, Sanning Capital, Pravda Capital

Jiný model

Místo spekulace o kvalitě nebo síle českých odborů, poskytnu pohled investora na velmi podobnou otázku, tj. zda zaměstnanci mají, nebo nemají být spoluvlastníky podniků. Je totiž pravděpodobné, že odpovědi na mnoho palčivých otázek kolem postavení odborů, lze najít v nečekané rovině – spoluvlastnictví zaměstanců.

V rozvinutých ekonomikách je otázka odborů často spojována s tzv. ESOP (neboli Employee Stock Ownership Plan, čili plán participace zaměstnanců na majetku firem). ESOP bývá často považován za alternativu k členství v odborech. Jinými slovy, kdo je v odborech, často nemůže být spoluvlastníkem společnosti, veřejně obchodované, privátní či naopak.

Čím více se zaměstnanci cítí být na stejné lodi s investory (tj. čím výraznější je participace v ESOP), tím lépe pro všechny, investory i zaměstnance samotné.

Z hlediska investora je však odpověď velmi jasná. Čím více se zaměstnanci cítí být na stejné lodi s investory (tj. čím výraznější je participace v ESOP), tím lépe pro všechny, investory i zaměstnance samotné. Četné studie například říkají, že firmy se silnou ESOP participací rostou o 2,5 procenta rychleji než ostatní firmy, že produktivita zaměstnance je také o asi 2 procenta vyšší a že firmy se silným ESOP mají výrazně vetší šanci přežít. I v našem oboru, tj. v investování a správě fondů, je známo, že fondy, kde jsou zaměstnanci podílníky, vydělávají podstatně více než fondy, kde se nepodílejí.

V USA, kde ESOP vznikl v sedmdesátých letech, je asi 7000 firem s tímto programem pro zaměstnance a účastní se jej asi 14 milionů zaměstnanců. Tito zaměstnanci údajně mají o 5 až 10 procent vyšší kompenzaci a do důchodu odcházejí bohatší o 200 procent (ano, čtete dobře: třikrát více, to je určitě dáno prosperitou firem, ve kterých dlouho pracovali a byli investory).

Jsem přesvědčen, že by se tímto měly inspirovat majitelé středoevropských firem, a pokud ne oni, tak by o to měly usilovat jejich odbory a být nejen spoluzodpovědní za osud svých zaměstnavatelů, ale také se podílet na tvorbě bohatství.

Věc však není tak jednoduchá, jak se může zdát. I při vytváření ESOP je totiž třeba dbát na zájmy všech účastněných, pouze tehdy splní svoji roli, tedy sníží napětí mezi majiteli a zaměstnanci či mezi majiteli a odbory.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Bez odborů nastává mimořádně neefektivní asymetrie sil

Předložená otázka patří do oboru ekonomické analýzy zabývající se trhem s výrobními faktory, jmenovitě trhem s pracovní silou. Karel Marx v této souvislosti rozvinul svou verzi pracovní teorie hodnoty a tedy i zcizování nadhodnoty formou té či oné míry vykořisťování.

Moderní ekonomie se na toto téma může podívat zase tak, že jen trochu dokonalý pracovní trh by mzdovou otázku vyřešil prostě tím, že nespokojený zaměstnanec by z firmy odešel a uplatnil tam, kde bude jeho mzda nejvyšší. Realita je jistě jiná, protože extrémní nedokonalost pracovního trhu zaměstnanci umožňuje na hledání nejvyšší mzdy rezignovat a místo toho o ní začít vyjednávat.

Dokonce ani pro libertariána by tedy nemělo být otázkou, zda odbory „ano“, nebo „ne“, protože bez odborů by na trhu práce mohlo dojít k mimořádně neefektivní asymetrii sil.

Jeho protistranu tvoří vlastníci a manažeři, jejichž vzájemné spory by sice rovněž stály za pozornost, nicméně my místo toho připomeneme Adama Smithe, který nás už kdysi dávno poučil, že nejen zaměstnanci, ale i jejich protihráči se sdružují s cílem zvýšit svou vyjednávací sílu, a že toto sdružování se navíc děje podstatně méně viditelně, než je tomu v případě zaměstnanců a jejich odborových svazů.

Dokonce ani pro libertariána by tedy nemělo být otázkou, zda odbory „ano“, nebo „ne“, protože bez odborů by na trhu práce mohlo dojít k mimořádně neefektivní asymetrii sil. Tím je ovšem do problému vtažen stát, od kterého se očekává, aby už „jen“ nastavil pravidla tak, aby výsledkem mzdového vyjednávání byla taková cena práce, kterou by poskytl „zadarmo“ trh, pokud by byl aspoň trochu dokonalý.

Vědecké řešení tento problém samozřejmě nemá. Na jedné straně platí, že mzda by měla odpovídat hodnotě mezního produktu, tedy tzv. produktivitě práce. Na druhé straně ovšem neexistuje žádný rigorózní způsob jak ocenit „prémii za riziko“, tj. podnikatelovu odvahu, se kterou se do podnikání vůbec pustil, a to navíc třeba i v oblasti natolik nevyzpytatelné, jakou kdysi byla střední Evropa.

Odboráře by tedy snad bylo možné pouze upozornit, že ekonomie považuje za prokázané, že vyjednávací síla jejich protihráčů jen málokdy stačí na to, aby v horších časech snížili mzdy, jejichž zvýšení si odboráři dříve vybojovali.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Nejde jen o mzdy

V zemích, se kterými se máme tendenci srovnávat s ohledem na životní úroveň, tedy v Německu a Rakousku, hrají odbory především ve mzdovém vyjednávání významnou roli. Odbory jsou v obou zemích chápány jako rovnoprávný partner při vyjednávání o mzdách. Odbory na úrovni tripartity (vláda, zaměstnavatelé a zaměstnanci) hájí zájmy zaměstnanců. V Německu pak tradičně nejsilnější pozici mají odbory průmyslových odvětví, od kterých se následně odvíjejí vyjednávání na nižších úrovních. Toto vysoce centralizované vyjednávání volí vždy variantu zachování vysoké zaměstnanosti, a to výměnou za ústupky v růstu nominálních mezd. Umírněnost německých odborů a ochota netlačit za každou cenu na růst mezd (především v období problémů německé ekonomiky) pomáhá udržovat vysokou konkurenceschopnost německého hospodářství. 

Významná síla odborů a jejich zapojení do vyjednávání na trhu práce tak nemusí automaticky znamenat pouze tlak na zvyšování mezd.

Podobné výsledky dlouhodobě přináší i vysoce decentralizovaný model, v němž vyjednávání mezi zaměstnanci (reprezentovanými odbory) a zaměstnavateli probíhá na úrovni jednotlivých firem. I zde je preferováno zachování pracovních míst před požadavky na růst mezd.

Roli odborů v blízké budoucnosti budou ovlivňovat dva faktory. Prvním bude situace na trhu práce. Pokud se nezaměstnanost blíží své přirozené míře, potom samy podniky soutěží o kvalitní zaměstnance a chrání si své stávající. Role odborů roste spíše v době ekonomických krizí, kdy zaměstnanci vyhledávají ochranná křídla odborových organizací. Druhým faktorem bude postupující změna struktury ekonomiky a také demografický vývoj. V sektoru služeb (ale i ve státní správě) je těžší sdružovat zaměstnance v odborech. Jinými slovy, vyjednávací síla roztříštěných odborů je slabá, viz například dlouhodobě slabá vyjednávací pozice odborů sdružujících pedagogy v Česku. S demografií pak souvisí nástup generace mileniálů, kteří stále více věří buď v sílu jednotlivce při vyjednávání se zaměstnavatelem, nebo v sílu neformálních sítí a komunikace.



Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Vítěz voleb? Odbory

Českým odborářům (jmenovitě Josefu Středulovi) se podařil husarský kousek. Aniž by kandidovali, vyhráli podzimní parlamentní volby. Politici se před volbami neodváží tvrdit, že růst mezd musí být zasloužený, že nelze po ekonomice chtít, aby se ze dne na den zbavila své závislosti na levné práci a začala vyrábět hotové a ideálně technologicky vyspělé výrobky pro konečné zákazníky. Jednoduší je si plácnout s odboráři a tvářit se jako politik-lidumil, kterému záleží na blahobytu občanů.

Všechny parlamentní strany slibují v té či oné podobě některé skupině obyvatel vyšší platy, aniž by se vážně zabývaly otázkou, jak toho při současně zastaralé struktuře ekonomiky dosáhnout.

Všechny parlamentní strany proto slibují v té či oné podobě některé skupině obyvatel vyšší platy, aniž by se vážně zabývaly otázkou, jak toho při současně zastaralé struktuře ekonomiky dosáhnout. Všichni se nechávají unést dynamickým růstem české ekonomiky, který jim dává prostor naslibovat modré z nebe. Nikdo se příliš nezabývá otázkou, zda je výjimečně vysoké tempo růstu ekonomiky dlouhodobě udržitelné a zda všechny předvolební sliby bude z čeho uhradit.

Zatímco politici každé volby skládají účet svým voličům, odbory se zodpovídají jen svým členům a žádnou odpovědnost nemají. Přesto se politici přidávají k odborářské kampani #koneclevneprace ve víře, že nemají co ztratit. Na vlně všeobecného optimismu sbírají hlasy voličů (a odboráři nové členy). Až špatné časy prověří, jestli se politikům sázka na spojenectví s odbory vyplatila a jestli odbory během své zatím úspěšné kampaně za vyšší mzdy získaly nové věrné členy, nebo jejich počet opětovně poklesne.



Jan Mládek, ekonom

Jan Mládek, ekonom

Začne brát pravice odbory vážně?

České odbory konečně začínají hrát roli, která se od nich očekává, tedy vyjednávat o mzdách a obecně o podmínkách pro zaměstnance na pracovišti. České odbory zdědily po komunistickém ROH nejen majetky a aparát, ale také špatnou pověst. A trvalo dost dlouho, než si pracující uvědomili, co mají chtít po odborových předácích, a než si odboroví předáci uvědomili, co mají dodávat pracujícím. Pomalu se i u nás prosazuje vědomí, že pracující dostanou nikoliv to, co si zaslouží, ale co si vyjednají, respektive co za ně někdo vyjedná. Zde je stále ještě hodně rezerv, jinak by nebyl v Česku největší rozdíl mezi vyrobeným produktem a mzdou v Evropské unii.

Bůh nás ochraňuj před odbory některých zemí jižní Evropy, které se vyžívají ve stávkách, demonstracích a občas i v ničení veřejného majetku!

Vzorem pro české odbory mají být pochopitelně skandinávské odbory, které jsou silné, konsolidované a jsou respektovaným partnerem v rámci tripartity. Není důvodu se domnívat, že české odbory nechtějí jít touto cestou. Bůh nás ochraňuj před odbory některých zemí jižní Evropy, které se vyžívají ve stávkách, demonstracích a občas i v ničení veřejného majetku!

Je to však úkol nejen pro odbory, ale i pro politické strany. Problémem české politické scény po listopadu 1989 byly pravicové strany, které odmítaly odbory jako legitimního partnera, a odmítaly dialog v rámci tripartity jako významný nástroj pro udržení politické a sociální stability. Z toho pak vyplývalo, že významným partnerem odborů byla a je ČSSD – ale nikoliv jen ČSSD. České odbory nejsou svázány s jednou stranou, spolupracují i s KSČM, KDU-ČSL a dalšími stranami. Problém pravicových stran spočívá v tom, zda začnou brát odbory vážně (jako partnera), anebo budou pokračovat v popírání významu odborů.



Monitor Jana Macháčka


Počet příspěvků: 1, poslední 23.9.2017 09:07 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.