Češi mají zbytečně finanční mindrák

Z odpovědí na tři jednoduché otázky z financí vyplývá, že obyvatelé takzvaných vyspělých západních zemí nejsou žádní nadlidé. Češi na tyto otázky neodpovídali, ale zdá se, že z hlediska gramotnosti v zacházení s penězi jsou na tom zhruba stejně.

Pavel Kohout 31.1.2016
Finanční gramotnost. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Finanční gramotnost. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Finanční gramotnost. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Možná si ještě pamatujete dobu reálného socialismu. Desítky let socialistický průmysl chrlil zaostalé výrobky, které byly konkurenceschopné jen díky cenovému podbízení. Výsledkem byl obrovský národní mindrák: vše české nebo slovenské je horší než cokoli zahraniční. Národnímu sebevědomí nijak neprospělo, že většina průmyslu byla zachráněna teprve díky privatizaci zahraničními vlastníky.

Následovala devadesátá léta a monumentální fiasko českého bankovnictví a finančního průmyslu. Výsledkem bylo další prohloubení národního mindráku. Přispěl k němu i smutný fakt, že banky bylo nutné privatizovat zahraničním vlastníkům. Češi měli zase jednou důvod si myslet, že jsou hlupáci Evropy. Národ trumberů, kteří vždycky všechno zkazí a kteří by snad ani neměli vládnout sami sobě.

Tři otázky

Neklesejme však na mysli. Stačí tři jednoduché otázky z financí, jak uvádějí dvě ekonomky – Italka Annamaria Lusardiová a Američanka Olivia S. Mitchellová – ve svém článku The Economic Importance of Financial Literacy: Theory and Evidence (Ekonomický význam finanční gramotnosti. Teorie a empirie) v časopise Journal of Economic Literature, a můžeme si ukázat, že ani obyvatelé takzvaných vyspělých západních zemí také nejsou žádní nadlidé.

První otázka

Předpokládejte, že na spořicím účtu jste měli 100 dolarů s úrokovou sazbou dvě procenta ročně. Po uplynutí pěti let, kolik myslíte, že máte na účtu?

  • více než 102 dolarů;
  • přesně 102 dolarů;
  • méně než 102 dolarů;
  • nevím.

Druhá otázka

Představte si, že úroková sazba na vašem účtu byla jedno procento ročně a inflace dvě procenta ročně. Po jednom roce si můžete koupit

  • více než dnes;
  • stejně jako dnes;
  • méně než dnes;
  • nevím.

Třetí otázka

Myslíte, že následující výrok je pravdivý, nebo nepravdivý?

  • „Nákup jediného druhu podnikové akcie obvykle poskytuje bezpečnější výnos než akciový podílový fond.“

Tyto tři otázky neobsahují žádné chytáky. Nevyžadují prakticky žádné počty ani znalosti speciálních termínů. Tedy pokud výrazy, jako je „úroková sazba“, „inflace“ nebo „fond“, nepovažujeme za odborné termíny. Jakou úspěšnost měli obyvatelé největší světové supervelmoci?

Američané

Jen 30,2 procenta Američanů zodpovědělo všechny tři otázky správně. V zemi, která má největší akciový trh na světě, jen 51,8 procenta dotázaných zodpovědělo správně třetí otázku, která se týká diverzifikace rizika. První dvě otázky zodpověděly správně jen necelé dvě třetiny respondentů. Ve světle těchto nevalných výsledků nepřekvapuje, proč v USA propukla hypoteční krize.

Z výzkumu vyplývá, že nejhorší skóre v testu finanční gramotnosti měla mladší generace Američanů ve věku do 36 let. Nejlépe si vedla generace ve věku 51 až 65 let.

Nepříliš vzdělaní klienti toužící po vlastním bydlení podepisovali úvěrové smlouvy, kterým nerozuměli. Byli pak velmi překvapeni, když zjistili, že po roce nebo dvou nízkých sazeb se začalo splácet doopravdy. Vše bylo samozřejmě ve smlouvě, kterou však málokdo četl. Zejména noví Američané, kteří byli na štíru s angličtinou, se nechali často napálit. Bankovní krize byla logickým důsledkem této situace.

A ještě něco. Z výzkumu vyplývá, že nejhorší skóre v testu finanční gramotnosti měla mladší generace Američanů ve věku do 36 let. Nejlépe si vedla generace ve věku 51 až 65 let. Člověk se při pohledu na tyto výsledky nemůže zbavit dojmu, že s americkým školstvím to jde od desíti k pěti.

Japonští vrcholní představitelé

Pokud USA na tom nejsou nijak skvěle, výsledky testování finanční gramotnosti v Japonsku jsou zcela katastrofální. Jen 27 procent Japonců odpovědělo správně na všechny tři otázky. Jde o zemi, která již od roku 1990 prožívá víceméně nepřetržitý řetězec finančních krizí, recesí a zoufalých politických pokusů se z tohoto cyklu vymanit.

Finanční negramotnost v Japonsku sahá do nejvyšších politických a bankovních kruhů

Tyto pokusy mezitím vygenerovaly největší státní dluh na světě, takže finanční negramotnost v Japonsku sahá do nejvyšších politických a bankovních kruhů. Může někde ve vyspělém světě být ještě méně finančně vzdělané obyvatelstvo než v Japonsku?

Ano, v Itálii. Jen 24,9 procenta Italů odpovědělo správně na všechny tři otázky. Mimořádně špatné skóre měli Italové v úrokových sazbách (jen 40 procent správně), což je pozoruhodné v souvislosti s vysokým státním dluhem této země. Je přitom pozoruhodné, že právě Itálie je domovem řady významných světových ekonomů, z nichž mnozí jsou vysoce hodnoceni právě díky výzkumu dluhů.

Italské daně a HDP

Itálie mnoho desítek let žonglovala s vysokým dluhem. Vysoce kvalifikovaní ekonomové jí pomáhali snášet toto břemeno. Zde je úryvek z práce, kterou v říjnu 1989 zveřejnili Alberto Alesina, Alessandro Prati a Guido Tabellini:

Itálie vybírala na daních 33,6 procenta HDP v roce 1985, v roce 2000 již 42,3 procenta HDP. O čtrnáct let později prakticky stejně.

„Země s vysokým dluhem mohou čelit riziku dluhové krize, která vznikne pouhou obavou z možnosti dluhové krize. Když veřejnost očekává, že vláda nebude schopná v budoucnu hrnout své dluhy před sebou, může odmítnout kupovat vládní dluhopisy a místo nich může investovat do zahraničních investic. Tento nedostatek důvěry může fungovat jako předpověď, která naplňuje sama sebe.“

V roce 1989 se italský veřejný dluh blížil 100 procentům hrubého domácího produktu. Alesina, Prati a Tabellini řešili otázku, jak snížit riziko krize. Přišli s návrhem prodloužit průměrnou dobu splatnosti dluhopisů. To se také stalo: od roku 1989, kdy průměrná splatnost činila 2,5 roku, se prodloužila na osm let v současnosti.

Ekonomové správně poradili italské vládě, jak získat čas na vyřešení dluhové zátěže. Dost času: více než 25 let. Co za tu dobu vláda udělala? Dokázala zvýšit daně. Itálie vybírala na daních 33,6 procenta HDP v roce 1985, v roce 2000 již 42,3 procenta HDP. O čtrnáct let později prakticky stejně.

Když rozhodují voliči

Utažení daňových šroubů sice dočasně snížilo italský státní dluh – ale vyšší daňová zátěž znamená v delším období útlum hospodářského růstu. Což se skutečně stalo. Pokud jde o státní dluh, vzrostl na 133 procent HDP. A Itálie se neobejde bez pomoci Evropské centrální banky. O italském státním dluhu totiž nerozhodují ekonomové, ale voliči, jejich finanční gramotnost je, upřímně řečeno, nevalná.

O italském státním dluhu nerozhodují ekonomové, ale voliči, jejich finanční gramotnost je, upřímně řečeno, nevalná

Nemohu vynechat úryvek z e-mailu od čtenáře: „Nemůžeme se dohodnout se švagrovou, která žije už 40 let v Itálii a ,má znalosti jako naši poslanci‘. Italské sdělovací prostředky je informují, že výše veřejného dluhu není nic podstatného, ale že důležité je to, že italská ekonomika funguje a že se to snadno splácí.“

Tento text pochází z listopadu roku 2009, tedy z doby, kdy ještě nebyl známý rozsah dluhových problémů řady evropských států včetně Itálie. Pokud média neustále pumpují do národa lehkomyslné sdělení, že na veřejném dluhu nezáleží, nelze se divit, že obyvatelstvo volí lehkomyslné strany. Veřejné finance pak vypadají podle toho.

Problém zadlužování

V tomto srovnání Němci vycházejí s 53,2 procenty všech tří správných odpovědí jako finančně nejgramotnější národ, dokonce před Švýcary – 50,1 procenta. Výzkum nezachycuje rozdíl mezi západní částí země a východním Německem, odkud pochází kancléřka Angela Merkelová. (Možná bychom se divili, kdyby výzkumníci položili tyto tři jednoduché otázky politikům.)

Zadlužení českých domácností vypadá nyní jako menší problém než před pár lety: lidé se učí s dluhy pracovat a nevrhají se bezhlavě do dluhové pasti. Češi si zaslouží pochvalu i za pozornost, kterou věnují veřejným financím.

Bohužel nemáme k dispozici výsledky metodicky srovnatelného výzkumu pro českou populaci. Víme jen, že o diverzifikaci portfolia (třetí otázka) má správnou představu 44 procent české populace. To je jen lehce pod úrovní Američanů nebo Nizozemců a s přihlédnutím k tomu, jaká je nedávná finanční historie Česka, je to velmi dobrý výsledek. Také zadlužení českých domácností vypadá nyní jako menší problém než před pár lety: lidé se učí s dluhy pracovat a nevrhají se bezhlavě do dluhové pasti. Češi si zaslouží pochvalu i za pozornost, kterou věnují veřejným financím.

Heslo „nezadlužovat budoucnost“ by nemělo šanci uspět ve většině západoevropských zemí včetně natolik vyspělých, jako je Velká Británie. Země, která vytvořila moderní finanční systém, má naopak silné hnutí ve prospěch dluhu. Demonstrace proti úsporným opatřením (austerity) vždy mají hojnou účast. Británie je rovněž zemí zaslíbenou pro lichváře.

Nedávno vzbudila pohoršení společnost Wonga, jejíž reklamy zacílené na důchodce šly hodně daleko za rámec etiky. Na stránkách www.wonga.com se lze podívat, jaké úrokové sazby nabízí: například 100 liber na dva týdny si můžete půjčit s procentní sazbou 1509 procent ročně (ano, tisíc pět set devět procent per annum). A pak se řekne vyspělá země!

Ne, Češi nemají důvod mít mindráky.

(Správné odpovědi: 1a, 2c, 3 výrok není pravdivý.)