César dobyl pařížské Centre Pompidou

Pařížské Centre Pompidou pořádá retrospektivu sochaře Césara. Jen málokterý umělec se ve 20. století odvážil tolik provokovat a přicházet s tolika novinkami, a přitom dokázal bavit širokou veřejnost. Čím by šokoval dnes? Šlo by to ještě?

Radan Wagner 10.2.2018
César, Palec | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy César, Palec | foto: Archiv autora
César, Palec

César (1921 – 1998), celým jménem César Baldaccini, se narodil italským rodičům v Marseille ve skromných poměrech a v Paříži, kde studoval umění, si vydobyl světový věhlas. Dodnes se po něm jmenuje francouzská filmová cena, kterou sochařsky ztvárnil v roce 1976. Avšak jeho nezvyklá tvorba nabízí mnohem více.

César vstoupil do uměleckého světa v době, kdy se rázně formovaly nové směry a kdy Paříž ještě byla vlivnou metropolí. Na samém počátku šedesátých let nastupovala mladá generace s novým vztahem ke skutečnosti i její reflexi. Nejen současná Césarova rozsáhlá výstava ukazuje, že tehdy šlo o vklad dodnes poutavý a inspirativní. O tom svědčí mnohá současná produkce výtvarníků včetně Krištofa Kintery, který nedávno zaznamenal v pražském Rudolfinu veliký úspěch.

V Paříži, Londýně a New Yorku se na přelomu padesátých a šedesátých let začaly objevovat pochybnosti o vyprazdňující se abstraktní expresionistické malbě. Ta dosud představovala hlavní poválečný směr, avšak citelněji se již vzdalovala nejen realitě, ale i obecné kulturní (obchodní) poptávce. Obecná potřeba vztahovat se bezprostředněji ke skutečnosti byla evidentní a naléhavá. A tak se zrodil pop art. Nejznámější je dnes ten americký v čele Robertem Rauchenbergem či Andy Warholem, ale prioritu drží Londýn, kde se toto hnutí formovalo již během padesátých let. Vinou malé propagace, ale snad i pro svou sofistikovanější podobu, se anglický pop art méně proslavil.

Svébytná Paříž

Paříž stála svým významem mezi Londýnem a New Yorkem a měla svou osobitou interpretaci tohoto mezinárodního hnutí. Také zdejší umělci se trefovali (obdivně i kriticky) do konzumní společnosti. Avšak navazovali poněkud více na zdejší dříve tak rozšířené dada či surrealismus. Podivné zacházení s předměty všedního dne – zpravidla městského života – bylo evidentnější. Novost, jinakost nebo bizarnost byla v Paříži roku 1960 na pořadu dne. Vehementní a vlivný kritik Pierre Restany sepsal manifest a spolu s několika umělci v čele s legendárním Yvesem Kleinem založil skupinu Noveau Réalisme.

César se přidal ke skupině Nových realistů o rok později, když právě objevil kouzlo amerického hydraulického lisu na vraky automobilů. Ostatně tehdy i jiní hledali materiál a inspiraci právě na skládkách, šrotištích nebo vetešnictvích a také zcizovali městské cedule, které zapracovávali do svých děl. Pop art, zvláště sochařský, se stal fenoménem, i když v Paříži pod značkou Noví realisté.

Césarova výstava udivuje i dnešní návštěvníky Centre Pompidou, avšak před padesáti lety museli být spíše šokováni. Tehdy začal vystavovat César sochy – slisované pestrobarevné karosérie aut do úhledných „balíků“.

Césarova výstava udivuje i dnešní návštěvníky Centre Pompidou, avšak před padesáti lety museli být spíše šokováni. Tehdy začal vystavovat César sochy – slisované pestrobarevné karosérie aut do úhledných „balíků“. Nečekané a novátorské objekty nabíraly jinou estetickou funkci, ale i sociální rozměr. Takové přisvojování si reality bylo vítané i kontroverzní a otevíralo vzrušené diskuse. Brzy se však stalo módou. Stále vyhledávanější César nakonec lisoval i šperky, které mu zámožné dámy nosily, aby si pak odnesly svérázné přívěšky zpracované dle mistrovy slavné „řízené komprese“.

Na letošní Césarově retrospektivě nalezneme jeho ikonické plechové skrumáže, ale i další díla, kterými se následně proslavil. Roku 1965 totiž přišel další umělcův průlom do širšího povědomí. V té době byl přizván k účasti na kolektivní výstavě pod názvem „Ruka, od Rodina k Picassovi“. A nekonvenční César se opět vyznamenal. Uvažoval nad zadaným tématem tak dlouho, až přišel nápad, který ho měl definitivně zapsat do světových dějin umění. Na výstavu dodal model vlastního palce zvětšeného však do výšky 185 centimetrů. Okamžitě zaujal. (Jeho variace, a ještě ambicióznější zvětšeniny, se objevily například na olympijských hrách v Soulu z roku 1988. A dnes je socha palce instalována po dobu výstavy na prostranství před budovou Centre Pompidou). Realita tak přímo vstoupila do umění a umění do reality – francouzský pop art Nových realistů byl právě Césarem nejviditelněji naplňován.

Nevídané materiály

Césarova retrospektiva však přináší ještě jednu významnou etapu – totiž díla stvořená (či litá) z pěnového polyreutanu. S tímto v umění dosud nevídaným materiálem sochař pracoval od roku 1966 v duchu jakéhosi expanzionismu. Mnohdy se za přítomnosti diváků pouštěl s touho valivou hmotou do akcí (happeningů). Nastalé náhodné či řízené, později zatvrdlé, novotvary následně upravoval, brousil či lakoval a instaloval. To už však nebyl původní program Nových realistů, od kterých se César odklonil. Jednalo se spíše o předzvěst či již úvodní kapitolu dalších, řekněme procesuálních až konceptuálních tendencí, které měly v dějinách umění zanedlouho sehrát hlavní roli.

V dnešní postmoderní době, kdy přestal platit přehledný lineární (a diktující) vývoj, lze nahlížet na umění svobodněji a snad i bez zásadních předsudků. Každý si již spíše hledá, co je mu blízké, aniž by musel sledovat aktuální či sezónní dění. A na Césarově výstavě je vskutku z čeho vybírat. Nyní je jeho dílo považováno za „klasiku“ a každá prestižní galerie by tuto tvorbu ráda vystavovala. Paříž je na svého Césara hrdá: představuje zde stovku artefaktů shromážděných z mnohých světových sbírek. S čím by asi dnes tento autor šokoval? A šlo by to ještě?

Výstava bude ukončena 26. března 2018.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.