Centrální banky by měly změnit svou monetární politiku

Stanovit přesné datum příští finanční krize je obtížné, neboť budoucnost je nepředvídatelná. Navíc centrální banky mají mocný nástroj v podobě kvantitativního uvolňování, jímž mohou krizi oddálit.

Patrick Artus, Marie-Paule Virardová, La folie des banques centrales: Pourquoi... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Patrick Artus, Marie-Paule Virardová, La folie des banques centrales: Pourquoi... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Patrick Artus, Marie-Paule Virardová, La folie des banques centrales: Pourquoi... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Od finanční krize v roce 2008 patří centrální banky k institucím, které ji umožňují řešit kvantitativním uvolňováním. Francouzský ekonom Patrick Artus a novinářka Marie-Paule Virardová se pokusili zhodnotit výsledek a rizika spojená s jeho používáním v Japonsku i v Evropské unii ve své knize La folie des banques centrales: Pourquoi la prochaine crise sera pire (Bláznovství centrálních bank. Proč bude příští krize horší).

Artus přednáší ekonomii na pařížské Sorbonně, pracuje pro banku Natixis, je členem dozorčí rady francouzské petrochemické společnosti Total a patří k předním ekonomickým analytikům ve Francii. Ve svých předpovědích však není neomylný. V roce 2008 totiž předpověděl, že žádná krize nehrozí a francouzská burza může až dvojnásobně posílit. Artus sice tvrdě kritizuje centrální banky a euro, ale není euroskeptik. Spíše pragmaticky vyzývá k návratu k ekonomickému realismu a je stoupencem migrace, protože nahradí stárnoucí evropskou pracovní sílu.

Strukturální recese

Hlavním problémem Evropské centrální banky (ECB) je podle Artuse její monetární politika. Vedení ECB zaplavilo finanční trhy hotovostí bez ohledu na dopad na evropské země, důsledkem čehož je nárůst cen akcií a nemovitostí. Tato politika měla smysl v roce 2009, kdy řešila následky finanční krize, ale nikoli v roce 2010.

Světová ekonomika je v recesi, a to nikoliv cyklické, ale strukturální. Snaha dělat z monetární politiky lék na všechno směřuje proti reálné ekonomice a ohrožuje finanční stabilitu.

Hlavním nešvarem centrálních bank není ani tolik kvantitativní uvolňování jako jejich víra v řešení problémů současného světa, jako je slabý ekonomický růst, inflace či velké zadlužení států, přičemž jimi spíše jsou nízká produktivita, stárnutí populace vyspělých zemí nebo nedostatečné investice do moderních technologií či vzdělání. Navíc bývají falšovány statistické údaje. Podle Artuse se například uvádí světový hospodářský růst 3,1 procenta, který však počítá s nárůstem čínské ekonomiky o sedm procent, přičemž reálný je tři procenta.

Artus píše: „Světová ekonomika je v recesi, a to nikoliv cyklické, ale strukturální. Snaha dělat z monetární politiky lék na všechno směřuje proti reálné ekonomice a ohrožuje finanční stabilitu. Příčinou je záměna pojmů vytváření peněz a vytváření bohatství. Vytváření peněz totiž neznamená vytváření bohatství.“ Tato záměna způsobí katastrofu, protože nepotrvá věčně, a realita jednou vyplave napovrch. Řešením je jiná monetární politika centrálních bank.

Problém kvantitativního uvolňování

Další problém kvantitativního uvolňování spočívá v tom, že se hotovost nedostává do reálné ekonomiky, ale zůstává na účtech – více než 1700 miliard dolarů na účtech amerických nadnárodních společností. Nejvíc jí však mají japonské společnosti – více než 4500 miliard dolarů –, neboť Japonsko je světovým rekordmanem v kvantitativním uvolňování. Přebytek hotovosti na účtech soukromých firem však ohrožuje finanční stabilitu.

Problém kvantitativního uvolňování spočívá i v tom, že se hotovost nedostává do reálné ekonomiky, ale zůstává na účtech – více než 1700 miliard dolarů na účtech amerických nadnárodních společností

Artus poukazuje na chybná kritéria centrálních bank podle nezaměstnanosti a inflace, přičemž by se spíše měly rozhodovat na základě finanční stability. Ta se zlepší, pokud se centrální bankéři zaměří na reálnou ekonomiku, kterou lze měřit růstem platů – ve druhém čtvrtletí 2015 rostly v USA nejpomaleji od roku 1982.

Podle Artuse jsou centrální bankéři v současnosti pány situace. O Mariu Draghim, prezidentovi Evropské centrální banky od roku 2011, se často mluví jako o super Mariovi, ale i on přiznal, že ECB není všemocná. V roce 2012 udělal Dragi vše, aby zachránil euro, a od roku 2016 každý měsíc napumpuje 60 miliard eur do evropské ekonomiky, což jen potvrzuje, že ECB situaci nezachránila.

Falešný pocit bezpečí

Artus hledá příčiny problémů v minulosti – v sedmdesátých letech 20. století, kdy v důsledku ropné krize měly více než dvě třetiny zemí roční inflaci více než deset procent. Proto politici nutili centrální banky k opatřením, jež sníží nezaměstnanost. Tyto intervence však byly pouze krátkodobé, přičemž dlouhodobě poškozovaly státní zájmy. Důsledkem byl požadavek, aby se centrální banky kvůli stabilizaci cen staly nezávislé na politické moci.

Vítězství centrálních bank nad inflacje vedlo k falešnému pocitu bezpečí, který jim bránil vidět nerovnosti na trhu s akciemi a masivní státní zadlužování

Většina centrálních bank se rozhodla pro dvouprocentní roční inflaci, což posílil vznik nezávislé Evropské centrální banky v roce 1998, jejímž jediným cílem bylo ovlivňovat inflaci. Tento cíl se v letech 1987 až 2007 dařilo centrálním bankám víceméně naplňovat a zdálo se, že problém inflace a monetární politiky je vyřešen. Jejich vítězství nad inflací však vedlo k falešnému pocitu bezpečí, který jim bránil vidět nerovnosti na trhu s akciemi a masivní státní zadlužování.

V roce 2015 se objevil nový problém – 89 zemí mělo roční inflaci okolo dvou procent a některé se potýkaly i s deflací. Centrální banky se dostaly do paradoxní situace, protože jejich cílem bylo držet inflaci na uzdě. Vzhledem k tomu, že u dvouprocentní to již není třeba, vznikla otázka, jaký je úkol centrálních bank: Jak definovat důvěryhodnost centrální banky, která má zabránit inflaci?

Nefungující ekonomický model

Aby centrální banky ospravedlnily svou existenci, našly si nový cíl – růst inflace zvýšením peněz v oběhu. To však nebylo jejich smyslem, a proto je Artus k tomuto jejich novému cíli skeptický. Nebezpečí spočívá v nadbytku hotovosti a v bublině cen akcií. Centrální banky by neměly inflaci podporovat, protože tím křiví trh a zvyšují rozdíl mezi virtuální a reálnou ekonomikou, ale snižovat množství peněz v oběhu, aby zabránily spekulacím na akciovém trhu. Řešením je nová monetární politika centrálních bank – třetí cesta mezi všemocností a bezmocností.

Ekonomický model používaný 20 let předpokládal, že pokud poroste zaměstnanost, pak i inflace a platy. To se však nestalo, jak ukazují USA.

Problémem je, že ekonomický model používaný 20 let nefunguje. Ten předpokládal, že pokud poroste zaměstnanost, pak i inflace a platy. To se však nestalo, jak ukazují USA. První krokem je si připustit, že ve světě není stejná inflace ani ekonomický růst jako dříve – a navíc stárne evropská populace.

Další možností je přehodnotit dvouprocentní inflační cíl centrálních bank. Několik studií se zabývalo jeho zvýšením na čtyři procenta. Američtí ekonomové Joshua Aizenman a Nancy Marionová spočítali, že díky inflaci 4,2 procenta by byl americký dluh 108,6 procenta HDP za deset let poloviční.

Nespoléhat se na dogmata

Podle Artuse má toto řešení dvě rizika. Za prvé, většina tabulkových mezd je aktualizovaná jednou za rok, případně za tři roky, což by při této inflaci snížilo kupní sílu obyvatel. Tím by vznikl tlak na růst mezd, který by mohl vyvolat vyšší než čtyřprocentní inflaci. S tím souvisí druhé riziko – inflaci nevyhlašuje žádná banka, ale odpovídá realitě. Vytyčit si cíl dvouprocentní inflace ještě neznamená, že se jej podaří uskutečnit.

Správná monetární politika by měla být pružná a reagovat na konkrétní situaci, a nespoléhat na dogmata

Správná monetární politika by měla být pružná a reagovat na konkrétní situaci, a nespoléhat na dogmata. Příkladem centrální banky v jejich zajetí, jež nepřizpůsobila svou monetární politiku trhu, je anglická. V polovině roku 2014 cena ropy klesla na polovinu, což by mělo snížit inflaci, a centrální banka by měla utáhnout svou monetární politiku. Anglická centrální banka však učinila opak – odložila ji a ECB odstartovala kvantitativní uvolňování.

Dobrá monetární politika podporuje zdravý a dlouhodobý růst a soustřeďuje se na aktuální problémy – například na vysoké ceny akcií, státní i soukromé zadlužení čí na nízký hospodářský růst. Dalším krokem by měla být větší kontrola centrálních bank a jejich strategií státními institucemi.

Odvrácení katastrofy

Podle Artuse se hlavní příčinou budoucí finanční krize stane neschopnost centrálních bank změnit své myšlení, protože si zvykly na uvolněnou monetární politiku. Navíc čím déle se tato politika provádí, tím těžší je návrat k normálu. Příkladem nemožnosti zvrátit expanzivní monetární politiku je Japonsko.

Změna monetární politiky centrálních bank by mohla odvrátit nevyhnutelnou katastrofu na akciových trzích

Stanovit přesné datum příští ekonomické krize je obtížné, protože budoucnost je nepředvídatelná. Navíc centrální banky mají mocný nástroj v podobě kvantitativního uvolňování, jímž mohou krizi oddálit. Krizi odstartuje masivní odliv kapitálu z rizikových investic – akcie, bankovní dluhopisy – do jistých, jako je hotovost nebo státní dluhopisy.

Je třeba se zaměřit na kontrolu cen aktiv, nestimulovat růst víc, než je zdravé, koordinovat mezinárodní monetární politiku, odmítnout expanzi a dát si rozumný cíl objemu hotovosti. Změna monetární politiky centrálních bank by mohla odvrátit nevyhnutelnou katastrofu na akciových trzích.

La folie des banques centrales: Pourquoi la prochaine crise sera pire

Bláznovství centrálních bank. Proč bude příští krize horší

AUTOŘI: Patrick Artus, Marie-Paule Virardová

VYDAL: Fayard 2016

ROZSAH: 168 stran



Počet příspěvků: 1, poslední 24.8.2017 07:28 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.