Časnost a věčnost aneb Chronos a Kairos

Svoboda představ a jednání uvolnila v průběhu několika uplynulých století obrovské množství tvůrčí energie. Západ se tímto způsobem stal pánem světa. Jenže stejně je možné vidět, že tato svoboda uvolnila i energie ničivé. Bude uspokojování krátkodobých fyzických požitků znamenat pro budoucnost skutečně konečnou? Ptá se László Bogár.

Heslo „Žádná budoucnost“ na zdi domu ve španělské Valencii. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Heslo „Žádná budoucnost“ na zdi domu ve španělské Valencii. | foto: Foto István LékoČeská pozice
Heslo „Žádná budoucnost“ na zdi domu ve španělské Valencii. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jedním z nejzvláštnějších a možná také nejdramatičtějších specifik tvora jménem člověk je, že dokáže sám sebe umísťovat v čase. Ví, že existuje něco jako budoucnost, tedy něco, co je, i když vlastně není, protože se to dosud nestalo. Vše, co v přítomnosti děláme, je chtě nechtě podřízeno této tajuplné budoucnosti, neboť naše pocity, rozhodnutí i činy se řídí tím, jak tuto budoucnost vidíme, a zda ji vůbec vidíme.

Ve starověkém Řecku se pro pojem času používaly dva výrazy, první, Chronos, je známý dodnes. Pojmy jako chronologie či chronometr svědčí o tom, že má výsadní postavení i v odborné terminologii, ale například taková kronika, slovo, které existuje ve většině jazyků, je důkazem, že se stal součástí i každodenního slovníku.

Představ si a udělej

O poznání tajuplnější pojmenování času Kairos oproti tomu „vymizelo“ a o jeho existenci vědí nanejvýš zasvěcení filozofové, zatímco jeho podstatu dnes už lze jen obtížně vyložit. Přitom právě zde se skrývá zásadní lidská schopnost – to, že žijeme nejen svůj, empiricky prožitelný, krátký a neopakující se život, nýbrž i všeobecnou, univerzální a nekonečnou existenci („věčný život“).

Cokoliv si můžeš představit a realizovat a přinese ti i požitek, si bez váhání představ a udělej. Zcela bez ohledu na to, zda se to, co sis představil a realizoval, může udělat, anebo je-li to, jak se dnes často říká, udržitelné.

Z toho pramení, přesněji řečeno, měla by pramenit, také naše nejvyšší mravní norma – uzpůsobit vše, co se odehrává v krátkodobé perspektivě našich životů označované pojmem Chronos tak, aby to důstojným způsobem zapadalo do času nekonečného a univerzálního bytí zvaného Kairos.

Renesance, která na nejhlubší kulturní úrovni představuje základ západní modernity, znamená znovuzrození, a jak každý ví, jde o znovuzrození starověké řecké kultury. Jenže řecká kultura, jak naznačuje prastarý symbol kentaura, má dvojí strukturu. Renesance ovšem neznamenala znovuzrození apollinské kultury, která jako taková odkazuje ke Kairu, nýbrž kultury dionýské, oslavující holdování každodenním životním radostem.

Životní filozofie shrnutá pod heslem Carpe diem nabádá žít dneškem a pro dnešek a nezabývat se tím, co přinese zítřek, neboť žádný není, není „žádná budoucnost“. Cokoliv si můžeš představit a realizovat a přinese ti i požitek, si bez váhání představ a udělej. Zcela bez ohledu na to, zda se to, co sis představil a realizoval, může udělat, anebo je-li to, jak se dnes často říká, udržitelné.

Záleží pouze na nás

Svoboda představ (svoboda myšlení, svoboda projevu, svoboda tisku atd.), respektive společensko-ekonomická „realizace“, svoboda jednání, která se ztělesňuje v ideji a praxi liberální demokracie a volného trhu, uvolnila během uplynulých několika století obrovské množství tvůrčí energie. Západ se tímto způsobem stal pánem světa.

Honba za momentálními požitky nás tedy velmi přibližuje nebezpečí v podobě žádné budoucnosti: No future. Záleží pouze na nás, jestli nějaká bude.

Jenže stejně lze vidět, že tato svoboda uvolnila také energie ničivé. Bezhlavý tlak na neomezené zvyšování materiálních statků sloužících k uspokojování krátkodobých fyzických požitků stravuje vnější i vnitřní přírodu člověka (ekologický systém i jeho duševní, mravní a duchovní energie) takovým tempem, že to může pro budoucnost znamenat konečnou.

Na příkladu bez zábran řádícího západního člověka by se mohla naplnit slova nejznámějšího ekonoma 20. století Johna Maynarda Keynese, že z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví – „In the long run we are all dead anyway“. Honba za momentálními požitky nás tedy velmi přibližuje nebezpečí v podobě žádné budoucnosti: No future. Záleží pouze na nás, jestli nějaká bude.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.