Budou v Egyptě vládnout islamisté?

Bude-li se protahovat současné revoluční mezidobí, není jisté, zda se armádě i současným poltickým lídrům podaří radikály udržet na uzdě.

Záplava egyptských vlajek na demonstraci 29. července, na níž poslední pátek před ramadánem svezli islamisté na káhirské náměstí Tahrír z celé země víc než milion svých příznivců, ukazuje, že se žádná panislámská revoluce v Egyptě nekoná. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Záplava egyptských vlajek na demonstraci 29. července, na níž poslední pátek před ramadánem svezli islamisté na káhirské náměstí Tahrír z celé země víc než milion svých příznivců, ukazuje, že se žádná panislámská revoluce v Egyptě nekoná. | foto: REUTERSČeská pozice
Záplava egyptských vlajek na demonstraci 29. července, na níž poslední pátek před ramadánem svezli islamisté na káhirské náměstí Tahrír z celé země víc než milion svých příznivců, ukazuje, že se žádná panislámská revoluce v Egyptě nekoná.

Egypt půl roku po revoluci stále čeká, až armáda předá moc novým politickým stranám. Náskok mají především islamisté, k nimž dnes obrací své naděje chudá většina Egypťanů. Má se Západ obávat nového Tálibánu na Blízkém východě?

Americký politolog a novinář Fareed Zakaria konfrontoval události takzvaného arabského jara s odkazem Usámy bin Ládina a jeho teroristické sítě, kteří povstání proti zemím „kolaborujícím“ se Západem a s Izraelem podněcovali pod zeleným praporem islámu. Události v Tunisku, Egyptě, Bahrajnu či Libyi se však překvapivě nesly v občanském a demokratické duchu.

Ústava, nebo šaría?

O relativním úspěchu lze v současnosti hovořit pouze ve dvou zemích – v Tunisku a v Egyptě. Bahrajnskou revoltu pomohla potlačit saúdskoarabská armáda, v rozdělené Libyi se stále odehrává vojenský konflikt. Tunisko chystá na říjen první svobodné volby, exprezident Ben Alí je v exilu v Saúdské Arábii. Situace v Egyptě je méně přehledná a nezapadá ani do žádné orientalistické škatulky. Vláda vojenské junty, vzestup protizápadních fundamentalistů ani vznik demokratizace západního střihu zcela nevystihují současnou atmosféru v zemi.

Vláda vojenské junty, vzestup protizápadních fundamentalistů ani vznik demokratizace západního střihu zcela nevystihují současnou atmosféru v Egyptě

České ministerstvo zahraničních věcí sice letos rozšířilo svůj program podpory transformační spolupráce mimořádně i na Egypt, ale podobností s naším přechodem k demokracii je určitě méně než rozdílů. Před třemi týdny jsem se v Káhiře zúčastnil semináře, jejž pořádal nevládní think-tank Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) a který se zaměřoval na předání zkušeností vůdcům egyptské revoluce. Egypťané se mohou od nás lecčemu přiučit. Především pokud jde o dilemata, před kterými budou stát, a o chyby, jichž jsme se dopustili.

Jedním z těchto dilemat je, zda nejprve změnit Ústavu a poté vypsat parlamentní volby, nebo ji nechat sepsat až legitimně zvolený parlament. Liberálové se obávají, že po předpokládaném vítězství islamistických stran vznikne Ústava, jež bude příliš zdůrazňovat náboženské prvky. A Egypt by se tudíž mohl stát de iure islámským státem s právem šaría, z čehož by radost neměla ani osmiprocentní koptská (křesťanská) menšina. Navrhují proto vytvořit nejprve „radu moudrých“, která návrh Ústavy připraví a předloží jej občanům ke schválení v referendu.

Armádní pojistka

Česká cesta zvolit první demokratický parlament na omezenou dobu dvou let, dokud stranický systém „nevykrystalizuje“, ale odstranit ihned z Ústavy nejkřiklavější opory totalitní moci – článek 4 zakotvující vedoucí úlohu KSČ –, může být pro egyptské demokraty inspirativní, ale za současné situace je neuskutečnitelná. Vládnoucí Nejvyšší rada ozbrojených sil zdatně používá politiku cukru a biče. Nechává volný průběh bujícímu politickému životu, ale občas zatkne několik bloggerů nebo rozežene shromáždění.

Liberálové a socialisté na jednu stranu těžce nesou, že armáda – hlavní opora bývalého Mubárakova režimu – je nyní klíčovým katalyzátorem revoluce. Na druhou si mnozí z nich uvědomují, že v případě pokusu islamistů posunout režim k islámskému státu se může armádní pojistka hodit.

Vládnoucí Nejvyšší rada ozbrojených sil nechává volný průběh bujícímu politickému životu, ale občas zatkne několik bloggerů nebo rozežene shromáždění

Obavy z islamistické revoluce jsou však v současné době liché. Muslimské bratrstvo má sice pozitivní pověst Mubárakem perzekvované opozice, ale jeho lídři si dobře uvědomují rizika takového vývoje. Egypt si nemůže dovolit mezinárodní izolaci a ochota nasadit špatně vyzbrojenou armádu proti Izraeli se blíží nule. Až 40procentní pokles turistů do egyptských letovisek zaviněný revolucí se rychle odráží v příjmech již tak prázdné státní pokladny.

Sociální revoluce

Egyptská revoluce byla na rozdíl od východoevropských převratů před 20 lety především sociální. Politický útlak Mubárakova režimu postihoval nejen politické oponenty, Muslimské bratrstvo, ale i socialisty, liberály a městské intelektuály. Masa Egypťanů, která od ledna přichází demonstrovat na hlavní káhirské náměstí Tahrír, však pociťuje tíživě především ekonomickou situaci, rozvrácené a zastaralé hospodářství, nízké mzdy a rostoucí ceny základních potravin. To vše bude muset nová vláda řešit.

Dnes vládnoucí generálové sice zvyšují mzdy v přebujelé státní sféře, ale nehledají způsob, jak udržet zemi dlouhodobě nad vodou. Jakákoli příští vláda bude muset řešit sociální problémy. Jinak ji lid smete s větší razancí než exprezidenta Husního Mubáraka. Muslimské bratrstvo dnes podporují nejnižší vrstvy, pro které sociální služby venkovských mešit nahrazují nefunkční stát. A významně také Saúdská Arábie a – co je důležitější – Turecko.

Strana spravedlnosti a pokroku tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana organizuje pro umírněné egyptské islamisty školení, jak funguje moderní islámskodemokratická strana – dle vzoru křesťanskodemokratické –, jak vést politickou kampaň a jak v ní využívat odkazů na náboženství. Záplava egyptských vlajek na demonstraci 29. července, na níž poslední pátek před ramadánem svezli islamisté na káhirské náměstí Tahrír z celé země víc než milion svých příznivců, ukazuje, že se žádná panislámská revoluce v Egyptě nekoná. Bude-li se však protahovat současné mezidobí, kterému Egypťané i po půl roce stále říkají revoluce, není ani zdaleka jisté, zda se armádě i současným poltickým lídrům podaří radikály udržet na uzdě.

Související články: