Brexit změní mocenské poměry v Evropě

Brexit vyzkouší francouzsko-německého partnerství, na němž stojí EU. Možná Francie a Německo najdou politickou vůli ke kompromisu, ale může se i stát, že jedna z těchto mocností a jí věrné země odejdou z EU. V tomto smyslu Brexit připomíná, že dějiny v Evropě ani zdaleka neskončily.

Andrej Duhan 16.7.2016
Těsná většina voličů rozhodla. Británie by měla vystoupit z EU | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Těsná většina voličů rozhodla. Británie by měla vystoupit z EU | foto: ČTK
Těsná většina voličů rozhodla. Británie by měla vystoupit z EU | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Odchod Velké Británie z Evropské unie je symptomem její dlouhodobé fragmentace. Brexit navíc zásadně změní mocenské poměry v Evropě – Británie se vrátí ke své tradiční pozici a skončí status quo vůdčích evropských mocností Francie a Německa, což vyvolá jejich střet o podobu EU.

Velká Británie odchodem z EU v podstatě naplňuje svůj osud jisté izolace od Evropy – její historie, geografie, politické zásady, právní systém a do určité míry i ekonomika jsou v podstatě oddělené od kontinentální Evropy, například jejím největším obchodním partnerem jsou USA.

Návrat k letitým principům

Historicky Velká Británie reagovala na změny mocenské rovnováhy v Evropě se zpožděním. O Evropu se vždy začínala zajímat, až se na kontinentě reálně formovala síla, která by jej mohla ovládnout. Tato její strategie splendid isolation byla často kritizovaná, ale Británii se osvědčila.

Odchodem z EU sice Británie ztratí vliv na rozhodovací procesy v unii, ale z Evropy se nestáhne, pouze se vrátí k letitým principům své zahraniční politiky – důrazu na volný obchod a na udržování mocenské rovnováhy v Evropě

I v současné EU měla Británie řadu výjimek, které ji vydělovaly z hlavního integračního proudu, a vždy představovala překážku pro větší evropskou integraci. Lze se domnívat, že ze 48 procent hlasujících Britů pro EU by jich pro větší integraci například v obraně či přijetí eura byla menšina. Skepse k evropské integraci je v Británii politickou tradicí, jež je nad emocemi, odporem k imigraci či nad znechucením ze současných představitelů EU.

Vstup Británie do Evropských společenství bude možná z historického hlediska hodnocen jako přechodná epizoda vyšší britské aktivity na kontinentě. Cynici by mohli s nadsázkou tvrdit, že vstoupila do EU, aby zabránila vzniku federace v době, kdy to bylo možné, a vystoupila, kdy to již není reálné.

Odchodem z EU sice Británie ztratí vliv na rozhodovací procesy v unii, ale z Evropy se nestáhne, pouze se vrátí k letitým principům své zahraniční politiky – důrazu na volný obchod a na udržování mocenské rovnováhy v Evropě. Její vztahy s evropskými mocnostmi i institucemi EU se zřejmě normalizují a bude podepsána dohoda o volném obchodu, který je v zájmu všech. Pro Británii bude také snazší dosáhnout dohody o volném obchodu s USA. Důraz na obchod a liberální pravidla bude hlavním britským zájmem.

Británie rovněž zůstane členem NATO a jeho evropským pilířem, přičemž tradičně definovaným britským zájmům slouží aliance mnohem lépe než EU – zabraňuje ovládnutí Evropy jednou mocností. NATO je na kontinentě v zásadě jedinou pojistkou, kterou Británie potřebuje.

Větší tlak na evropskou integraci

S odchodem Británie z EU se mění i pozice Francie a Německa. Obě tyto mocnosti měly v Británii spojence v daných oblastech – Německo například v odmítání protekcionismu a podpoře volného trhu, pro Francii byla protiváhou německému vlivu. Zároveň Británie odmítala větší evropskou integraci. Svým způsob tyto tři země utvářely rovnováhu. Tento status quo však končí.

Důsledkem Brexitu bude tlak na větší evropskou integraci, ale dříve, či později také zásadní střet Francie a Německa o její podobu

Důsledkem Brexitu proto bude tlak na větší evropskou integraci, ale dříve, či později také zásadní střet Francie a Německa o její podobu. Evropská integrace je od počátku založena na francouzsko-německém spojenectví, v jehož rámci obě země dlouho naplňovaly své zájmy. Pro Francii představovala tato integrace nástroj k posílení otřesené politické pozice a k řešení německé otázky.

Integrací Německa do evropských struktur se Francie zbavila německé hrozby, což jí umožnilo sdílet jeho hospodářský potenciál a stát se evropským politickým lídrem. Celé dějiny evropské integrace od Evropského společenství uhlí a oceli až po euro jsou v jistém smyslu projevem francouzské snahy spoutat německý potenciál a zabránit jeho politické roli solitéra.

Poražené Německo zase získalo od Francie legitimitu a čas na morální i hospodářskou rehabilitaci, za což jí přepustilo politické vedení. Stalo se hospodářským motorem Evropy, ale politicky a vojensky se drželo nazpět. Bylo oddaným stoupencem evropské integrace, což s sebou neslo ochotu podřizovat se a vytvářet prostor pro kompromis na svůj účet.

Francia a Německo

Ekonomicky silné, leč politicky nesmělé Německo se doplňovalo s politicky ambiciózní Francií. Ta mu dodala legitimitu, a Německo za to plně nevyužívalo svůj politický potenciál daný ekonomickou silou. Francouzsko-německý motor evropské integrace fungoval na ochotě Německa dělat ústupky ve prospěch společenství a platit za ně.

S relativním úpadkem mocenské pozice Francie klesá i její dříve samozřejmý nárok na politické prvenství. Oproti tomu se Německo morálně i ekonomicky rehabilitovalo a nemusí již tolik ustupovat a obětovat své ekonomické zájmy.

Étos francouzsko-německé spolupráce zůstává a je oslavován, ale její podstata se začíná drolit. Většina představitelů obou zemí je sice nadále oddána evropské integraci a francouzsko-německému partnerství, ale ekonomické potřeby a geopolitické výzvy nemohou ignorovat. Ani jedné zemi už spolupráce nepřináší to, co v minulosti, protože jejich pozice se změnily a historicky specifické okolnosti pro ni se pozvolna vytrácejí. Francie je relativně slabší než Německo, které je zase samostatnější a připravené více hájit vlastní zájmy.

S relativním úpadkem mocenské pozice Francie klesá i její dříve samozřejmý nárok na politické prvenství. Oproti tomu se Německo morálně i ekonomicky rehabilitovalo a nemusí již tolik ustupovat a obětovat své ekonomické zájmy. Nechce sice politicky dominovat, ale tyto zájmy ho k tomu nutí.

Transferová unie

Francie i Německo budou brexit považovat za příležitost k tlaku na větší evropskou integraci. Obě země se budou snažit potvrzovat její funkčnost a opodstatnění a ukazovat jednotu. Navzdory rétorice však bude evidentní, že nemají stejnou představu o ještě těsnější EU. Tento spor doutná od počátků finanční krize a krize eura.

Francie bude nadále s podporou jižního křídla EU prosazovat větší a institucionalizovanější transferovou unii

Francie bude nadále s podporou jižního křídla EU prosazovat větší a institucionalizovanější transferovou unii. Navíc na rozdíl od Řecka či Itálie není ohrožena dluhy, které by chtěla přenášet na Německo – její motivace je především politická. Transferová unie je pro Francii ideálním nástrojem k pacifikaci německého potenciálu.

Navazuje tím v podstatě na politiku bývalého prezidenta Françoise Mitteranda (1916–1996), pro něhož bylo euro nástrojem ke zvládnutí německého sjednocení, které si příliš nepřál – mělo Německo svázat s ostatními členy eurozóny a zabránit jeho přílišnému vzestupu. Způsob zavedení eura však Německo neomezil, nýbrž ekonomicky posílil – a mnohem více než ostatní členské země EU. Podpořilo totiž základ německé ekonomické moci – export do nich. Transferová unie by však mohla Mitterandův záměr naplnit.

Volný trh

Pro Německo má EU zásadní význam z ekonomických důvodů, neboť jeho ekonomická síla je založená na exportu do členských zemí unie – více než 50 procent. Němci potřebují volný trh i společnou měnu, protože jejich export zbavila nevýhod silné marky. Čím větší provázanost členských zemí EU, tím méně pokusů o omezení hlavního německého zájmu, jímž je volný trh. Jeho ohrožení by pro Německo znamenalo hospodářskou katastrofou, po níž by následovala ta politická.

Čím větší provázanost členských zemí EU, tím méně pokusů o omezení hlavního německého zájmu, jímž je volný trh. Jeho ohrožení by pro Německo znamenalo hospodářskou katastrofou, po níž by následovala ta politická

Německo prosazuje v EU přísná fiskální pravidla a rozpočtovou odpovědnost. V tomto konceptu je pak větší evropská integrace nástrojem k vynucování těchto pravidel a k zavádění sankcí evropskými institucemi, jež možná budou mít pravomoc zasahovat do národních rozpočtů. Podle Německa by tyto instituce měly mít velké pravomoci, aby mohly vynucovat přísná rozpočtová pravidla, nikoliv rozdělovat německé finance.

Německo odmítá transferovou unii, protože vede k nezodpovědnosti, kterou nakonec bude muset zaplatit zejména ono samo. A domnívá se, že skutečná transferová unie musí být institucionálně zakotvená a trvalá a fungovat na principu většinového rozhodování – tedy něco jiného a potenciálně mnohem většího než půjčky Řecku či Evropský stabilizační mechanismus. Pro Německo skutečná transferová unie znamená permanentní a institucionálně zakotvený přesun financí jiným státům, což zatím nebylo ochotné učinit.

Zásady států

Německu nejde o politickou hlavní roli v EU a transferovou unii odmítá kvůli svým ekonomickým zájmům. Hlavním zájmem Francie nejsou německé finance – odmítá dohled evropských institucí na dodržování Německem stanovených přísných fiskálních pravidel, protože neformálně potvrzují jeho vedoucí roli v evropské integraci, již však od jejího počátku chce pro sebe.

Určité zásady v jednání států existují, ať už jde o kontext Evropské unie či Vídeňského kongresu

Brexit vyzkouší francouzsko-německého partnerství, na němž je založena EU. Možná Francie a Německo najdou politickou vůli ke kompromisu o svých představách, ale může se i stát, že jedna z těchto mocností a jí věrné země odejdou z EU. Politika totiž není jen záležitostí vůle, ale i zájmů a historicky daných zákonitostí a předpokladů.

Určité zásady v jednání států existují, ať už jde o kontext Evropské unie či Vídeňského kongresu. V tomto smyslu Brexit připomíná, že dějiny v Evropě ani zdaleka neskončily.



Počet příspěvků: 1, poslední 18.7.2016 12:14 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.