Brexit aneb Jak zajistit, aby další členská země neopustila EU

Tradičně uvažující Brit institucím Evropské unie nedůvěřuje. Z vyjednávání o brexitu se stala válka vedená jinými prostředky, přitom díky němu víme, kterou z možností být obáván, či být milován si vybrala Evropská komise.

Pavel Kohout 31.3.2019
Brexit. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Brexit. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Brexit.

Mluví-li se o brexitu, pak nejčastěji v souvislosti s nejistotami zahraničního obchodu Velké Británie či s nejasnostmi v cestování a v rezidenčním statusu cizinců z Evropské unie v Británii a Britů v EU. Existují však i jiná témata. A jedním z méně zdůrazňovaných je spolupráce ve vesmírném výzkumu, přičemž je na něm lépe než na jiných problémech vidět vyjednávací taktiku Evropské komise (EK).

Pravděpodobně každý slyšel o programu Galileo, jehož cílem je vytvořit vlastní evropskou satelitní navigační službu. Ta má být modernější než americký systém GPS a také odstranit závislost EU na USA. Nepřekvapuje, že se Británie díky svému technologickému průmyslu stala jedním z klíčových dodavatelů a poskytovatelů služeb pro plánovaný navigační systém. Jenomže potom přišel brexit.

Británie investovala do vývoje Galilea 1,2 miliardy liber. Britské firmy začaly pracovat na výzkumu a vývoji, s Británií se počítalo jako se základnou pro část infrastruktury projektu. Jenomže byznys není politika a politika není byznys. V září 2018 předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker oznámil, že nepočítá s britskými firmami jako dodavateli technologií pro Galileo.

Británie investovala do vývoje Galilea 1,2 miliardy liber. Britské firmy začaly pracovat na výzkumu a vývoji, s Británií se počítalo jako se základnou pro část infrastruktury projektu. Britská vláda byla ochotná pokračovat ve spolupráci na projektu i po odchodu z EU. Stejného názoru byli i hlavní představitelé průmyslu.

Alessandro Profumo, generální ředitel italského zbrojařského gigantu Leonardo, podpořil, aby Británie zůstala součástí projektu Galileo i po brexitu. A také ostatní manažeři leteckého a obranného průmyslu v čele s předním světovým výrobcem letadel, společností Airbus. Jenomže byznys není politika a politika není byznys. V září 2018 předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker oznámil, že nepočítá s britskými firmami jako dodavateli technologií pro Galileo.

Nevýhodné vyhánění

Zde je třeba zdůraznit, že britské technologie jsou v mnoha ohledech unikátní a obtížně nahraditelné. V roce 2003 například vznikl spor mezi EU a USA o kompatibilitu frekvencí a o riziko interference. Britští inženýři dokázali tento technický problém vyřešit, což není jediný příklad unikátnosti britských technologií. Mimochodem, z projektu byla vyloučena i britská společnost Airbus Defence and Space Limited, která patří do skupiny Airbus s centrálou v Německu.

Británie se snažila EU přesvědčit o výhodách spolupráce, ale marně. V prosinci 2018 jednání skončila. Británie začala uvažovat o vývoji vlastního kosmického navigačního systému s rozpočtem minimálně tři až čtyři miliardy liber – EU bude muset pracně hledat náhradu za britské technologie.

Proč bylo nutné Británii vyhánět z programů, do kterých byly investované nemalé, v zásadě nepolitické částky, a především, v nichž odchod Britů nebude výhodný pro žádnou ze zúčastněných stran?

„Opakovaně jsme poukazovali na skutečnost, že do projektu přinášíme unikátní expertízu a že vyloučení britského průmyslu Evropskou komisí bude znamenat zpoždění a nárůst nákladů,“ konstatoval britský ministr průmyslu Greg Clark. Marně. „Jde o vážnou ránu ambicím EU v oblasti obrany a bezpečnosti,“ prohlásil Tom Enders, šéf nadnárodní společnosti Airbus. Rovněž marně.

Na problému s Galileem je zajímavý ještě jeden aspekt. Británie je členem Evropské kosmické agentury (European Space Agency, ESA) a jejím členem nadále zůstává – ESA je totiž nezávislá organizace, která nespadá pod EU. Není tedy formální důvod Brity vyhánět. Nicméně britští podnikatelé a vědci budou vyřazeni z budoucích kontraktů v rámci výzkumného programu Copernicus. Omezen bude i přístup k datům získaným v tomto programu.

Co to vše znamená v praxi? Proč bylo nutné Británii vyhánět z programů, do kterých byly investované nemalé, v zásadě nepolitické částky, a především, v nichž odchod Britů nebude výhodný pro žádnou ze zúčastněných stran?

Racionální rozhodnutí

Odpověď poskytuje matematická teorie her. Ta se netýká her, jako jsou šachy, mariáš nebo ruleta, ale popisu formalizovaných situací, kdy proti sobě stojí dvě strany, z nichž každá má nejméně dvě možnosti, jak se rozhodnout. Může jít o situace typu obchodního jednání i konfliktní scénáře hrozící válkami. Jednou z nejjednodušších situací je, pokud obě strany mají dvě volby – spolupracovat, nebo nespolupracovat. Výsledkem jsou čtyři scénáře.

Není Evropská komise schopná racionálního jednání v takových elementárních učebnicových příkladech? Nebo snad racionalitu zastínily zjitřené emoce či uražená ješitnost Jeana-Clauda Junckera? Nikoli, rozhodnutí komise je čistě racionální.

Řešení bývá v jednoduchých případech celkem průhledné – a britská účast na projektu Galileo je jednoduchý příklad. Nespolupráce EU poškodí obě strany. Rozhodnutí EK je jednoznačně neoptimální. Jak je to možné? Není EK schopná racionálního jednání v takových elementárních učebnicových příkladech? Nebo snad racionalitu zastínily zjitřené emoce či uražená ješitnost Jeana-Clauda Junckera?

Nikoli, rozhodnutí EK je čistě racionální, ačkoli to podle řešení příkladu, který patří do první kapitoly základní učebnice teorie her, tak nevypadá. Pro objasnění si musíme vysvětlit ještě jeden ekonomický koncept nazývaný v anglické literatuře „principal – agent“, česky bychom řekli „majitel – správce“. Majitel je vlastníkem určitého majetku – dejme tomu statku nebo továrny – ale z nějakých důvodů se o něj nemůže osobně starat. Proto najme správce.

Maximalizace užitku

Otázka zní: Jak zajistit, aby správce sledoval cíle stanovené majitelem a nepropadl pokušení upřednostnit vlastní zájem? Jde o tradiční téma v managementu, jak jej optimálně motivovat, aniž by luxusní kanceláře, reprezentativní vozy a soukromá letadla a především velkorysé bonusy a manažerské akciové opce stály akcionáře příliš mnoho. Je to samozřejmě i politické téma. A jde o to, aby volený politik reprezentoval spíše zájmy voličů než vlastní. A jsme u Evropské unie, respektive u Evropské komise.

I kdyby „divoký“ brexit měl poškodit jak Británii, tak zbývající členské země Evropské unie, členům Evropské komise to nemusí vadit. Jsou v pozici správce, který maximalizuje svůj užitek.

Členové EK nejsou z podstaty věci odpovědní žádným voličům. Každý její člen dokonce formálně slibuje, že nebude zastávat zájmy země svého původu. Důsledkem je, že Evropská komise sleduje jen vlastní zájmy, mezi něž patří maximalizace moci a objemu přerozdělovaných finančních prostředků.

I kdyby „divoký“ brexit měl poškodit jak Británii, tak zbývající členské země EU, členům EK to nemusí vadit. Jsou v pozici správce, který maximalizuje svůj užitek.Proto se EK snaží brexit maximálně znepříjemnit, aby odradila další členské země od podobného kroku. Zní to cynicky, ale tento postoj je konzistentní s teorií her i s uvedeným modelem konfliktu zájmů.

Mnohokrát upgradovaný operační systém

Politologie zatím nevymyslela stoprocentní recept na konflikt zájmů typu „majitel – správce“. Zatím relativně nejlepší vyzkoušené recepty jsou dva – přímý volební systém a referendum. V zastupitelské demokracii, kde poslanec je přímo odpovědný voličům ve svém volebním obvodě, je prostor pro zneužívání funkcí relativně omezený.

Pokud bychom měli uvést analogii ze softwarového inženýrství, britský ústavní systém je jako mnohokrát upgradovaný operační systém plný záplat, obsahující pasáže důležité pro zpětnou kompatibilitu a dlouhé pasáže zastaralého kódu, který je v podstatě již zbytečný

Politik, který bude mít sklon využívat výhod své funkce pro sebe, může počítat s tím, že bude pro voliče neatraktivní. V přímém volebním systému je mnohem menší šance schovat se za politickou stranu na kandidátní listině, protože žádná neexistuje. Přímý volební systém je používán ve Velké Británii již několik staletí ve volbách do Dolní sněmovny.

Britové jsou na něj zvyklí a považují jej za naplnění demokracie – na rozdíl od kontinentální Evropy, kde převládá poměrný systém nebo jiné, složitější systémy s různými modifikacemi. Pro tradičně uvažujícího Brita – bez ohledu na to, zda je voličem Konzervativní strany nebo Strany práce – je jiný než přímý volební systém umělý, nepřirozený, podivný nebo dokonce nemorální. Tím není řečeno, že britský politický systém je dokonalý.

Na rozdíl od americké Ústavy, vrcholné dílo politického inženýrství v dobrém slova smyslu – asi jako je dokonale fungující počítačový program skvělým dílem softwarového inženýrství –, britský politický systém nese známky dlouhodobého evolučního vývoje. Pokud bychom měli uvést analogii ze softwarového inženýrství, britský ústavní systém je jako mnohokrát upgradovaný operační systém plný záplat, obsahující pasáže důležité pro zpětnou kompatibilitu a dlouhé pasáže zastaralého kódu, který je v podstatě již zbytečný.

Moc Dolní sněmovny

Britský politický systém vznikal postupnou přeměnou z absolutní monarchie v parlamentní systém s čistě symbolickou rolí monarchy. Monarchie tak dlouho sdílela moc s volenými představiteli, až o ni zcela přišla. Britská královna má dnes menší moc než německý prezident, jehož ústavní role je rovněž symbolická. Postupně prakticky veškerou moc převzala Dolní sněmovna, jež měla v průběhu svých vrcholných let absolutní moc. Zákon přijatý prostou většinou poslanců nebyl zpochybnitelný žádným vetem z vyšších míst – a stále není.

Britská královna má dnes menší moc než německý prezident, jehož ústavní role je rovněž symbolická. Postupně prakticky veškerou moc převzala Dolní sněmovna, jež měla v průběhu svých vrcholných let absolutní moc. Zákon přijatý prostou většinou poslanců nebyl zpochybnitelný žádným vetem z vyšších míst – a stále není.

Ústavní soud dlouhou dobu neexistoval, až v roce 2005 byl zaveden Nejvyšší soud, ale vzhledem ke stále uplatňované právní doktríně parlamentní suverenity je jeho pravomoc menší než ústavních soudů jiných zemí. Nemůže například zrušit platnost zákonů přijatých Dolní sněmovnou – podstatný rozdíl oproti americkému ústavnímu soudu. Dlouhou dobu existoval dokonce post zvaný Lord Chancellor, člen vlády, který měl moc exekutivní, zákonnou a soudní. (Existuje sice dodnes, ale od roku 2005 je zbaven pravomocí v soudnictví.)

Jiný příklad. Až do roku 1997 neexistovala v Británii nezávislost centrální banky. Bank of England se řídila instrukcemi ministerstva financí, jež podléhalo vládě, která podléhala Dolní sněmovně. Nepřekvapuje, že britská inflace patřila dlouho mezi nejvyšší v Evropě a britská libra ztratila bývalou pověst pevné rezervní měny. (Od roku 1966 až do éry Margaret Thatcherové dokonce libra ztratila volnou směnitelnost; britští turisté cestující do zahraničí měli kvótu 50 liber ročně.)

Odpovědnost voličům

A další příklad. V roce 1945 zvítězila ve volbách Strana práce s radikálně levicovým programem, který kromě univerzální zdravotní péče a dalších sociálních výhod zahrnoval i rozsáhlé znárodnění v řadě oblastí průmyslu včetně železnic, dolů, hutí či automobilek. Ačkoli se v Británii jako civilizované zemi neznárodňovalo bez náhrady, šlo o extrémní krok – a nebyl nikdo, kdo by byl schopný jej legálně zastavit.

Vláda je přímo odpovědná Dolní sněmovně, jejíž členové jsou přímo odpovědní svým voličům. Co voliči chtějí, to zpravidla dostanou. Má to samozřejmě úskalí – přání voličů nebývají vždy správná, jak se již několikrát v historii ukázalo. Britský politický systém je nicméně velmi akceschopný, a především přímočarý.

V USA ve 30. letech existoval Nejvyšší soud, který zrušil zákon, jímž se tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt pokusil zavést socialistickou ekonomiku s hospodářskými plány a centrálně stanovovanými cenami. Nikoli v Británii, kde rozhodovala Dolní sněmovna, kterou mocensky nevyvažoval žádný jiný orgán.

Tak funguje britská politika. Vláda je přímo odpovědná Dolní sněmovně, jejíž členové jsou přímo odpovědní svým voličům. Co voliči chtějí, to zpravidla dostanou. Má to samozřejmě úskalí – přání voličů nebývají vždy správná, jak se již několikrát v historii ukázalo. Britský politický systém je nicméně velmi akceschopný, a především přímočarý.

Svatokrádežná představa

Srovnejme to s politickými systémy řady kontinentálních evropských zemí, v nichž těžiště politické práce spočívá v lepení koalic a jejich udržování při životě. Ani v zemích, které nemají čistý proporční volební systém, například ve Francii nebo v Německu, není řetězec odpovědnosti a rozhodování stejně přímočarý a parlament nemá takovou moc jako v Británii. A dlouhé hry při sestavování koaličních vlád například v Belgii, ve Švédsku nebo v Česku Britové obtížně chápou.

Britové nekritizují ani tolik nedokonalosti Bruselu a jeho rozhodování. Jsou zvyklí, že i jejich vláda a parlament dělají občas chybná rozhodnutí. Představa, že jakási nadnárodní instituce bude britským voličům mluvit do jejich rozhodování a nadřízená suverenitě westminsterského parlamentu, je však pro ně svatokrádežná.

Pro tradičně uvažujícího Brita jsou pak kulturním šokem instituce EU. Už jen poměrný volební systém do Evropského parlamentu (EP) dokáže obtížně vstřebat. Těžko pochopitelná je i koncepce „špičkových kandidátů“, která je zcela přijatelná a přirozená pro Němce. Těžko chápou, proč moc EP je omezená, když doma v Británii má sněmovna suverenitu. Kdo tedy EU vládne? Jediné, co víme, je, že my to nejsme. Nepochopení EP není nic proti EK. Jak může mít nevolený a neodvolatelný orgán takovou moc, jde za rámec chápání – a termín „direktiva Evropské komise“ vyvolává představu z George Orwella.

Britové nekritizují ani tolik nedokonalosti Bruselu a jeho rozhodování. Jsou zvyklí, že i jejich vláda a parlament dělají občas chybná rozhodnutí. Někdy i téměř fatální chyby, například socialistický program Attleeovy vlády z roku 1945, ale jsou to chyby, které byly přijaty přímo volenými zákonodárci a vládou, jež měla jejich důvěru. Představa, že jakási nadnárodní instituce bude britským voličům mluvit do jejich rozhodování a nadřízená suverenitě westminsterského parlamentu, je svatokrádežná.

Tradičně uvažující Brit se tedy dívá na instituce EU s přirozenou nedůvěrou – v lepším případě jako na podivný politický experiment, v horším jako na pokryteckou napodobeninu demokracie. Ale největší odpor vyvolává snaha přetvořit EU v jednotný stát – Spojené státy evropské. Zároveň je politická kultura většiny zemí kontinentu v protikladu k té Británie.

Opačná moderní legenda

Evropané, zejména Francouzi a Němci, považují evropskou integraci za snahu o „stále těsnější unii“, jako vítězství nad hloupým a zastaralým nacionalismem, který způsobil tolik válek a utrpení. Dominantní politické postoje každé země formuje historická zkušenost. A Francouzů a Němců je zhruba tato:

„Od dávných dob naše země spolu válčily. Poslední dvě války však byly natolik ničivé, že jsme se rozhodli překonat staré předsudky a stali se přáteli. Nacionalismus je mrtev; nyní jsme všichni Evropané, kteří chtějí žít v míru. Jediné, co tomu překáží, je, že v některých méně uvědomělých zemích je nacionalismus bohužel stále živý a nese jedovaté plody.“

Moderní legenda o evropském bratrství a překonání nacionalismu je živá a autentická nejen pro mnoho Němců a Francouzů, ale i další kontinentální národy. Moderní legenda formující britské veřejné mínění zní opačně.

Cynik by mohl namítnout, že Francouzi se nikdy nezbavili napoleonských ambicí řídit zbytek Evropy, přičemž u vůdčích osobností je vydatně živí Ecole Nationale d’Administration, specializovaná vysoká škola pro budoucí politiky, manažery a byrokraty. Na adresu Němců by pak cynik mohl poznamenat, že po dvou prohraných světových válkách jim konečně došlo, že je levnější si Evropu koupit než dobýt vojenskou silou.

Ale budiž, moderní legenda o evropském bratrství a překonání nacionalismu je živá a autentická nejen pro mnoho Němců a Francouzů, ale i další kontinentální národy. (Nikoli pro většinu Čechů.) Moderní legenda formující britské veřejné mínění zní opačně: „Již stovky let musí naše země bojovat proti ambiciózním tyranům z kontinentu, kteří se snaží všemi prostředky uchvátit moc nad Evropou, včetně Británie, vnutit nám svou vůli a zničit naši demokracii. Ale nikdy se jim to nepodařilo.

Porazili jsme Napoleona. Porazili jsme vilémovské Německo. Porazili jsme Hitlera, proti kterému jsme bojovali i v době, kdy naši spojenci se buď už vzdali, nebo ještě zbaběle setrvávali v neutralitě. Nebáli jsme se sovětské hrozby za studené války a neváhali jsme investovat značné úsilí a peníze do vývoje vlastních jaderných odstrašujících prostředků. Nikdy jsme se nevzdali – máme se snad nyní vzdát národní suverenity ve prospěch těch komických funkcionářů z Bruselu?“

Respekt k odlišnosti

Cynik by mohl opět podotknout, že typický nositel tohoto názoru je šedesátník, který sleduje mnoho dokumentárních filmů na programu History Channel. Ale faktem zůstává, že i tato legenda je živá a autentická. Nacionalismus neznamená pro Brity válku, zmar a utrpení, ale hrdinství, vítězství a záchranu ohrožené demokracie. Nechápat tento fakt znamená nechápat Británii. A to je důvod, proč bývalý premiér David Cameron vyhlásil referendum o brexitu poté, co ho bruselští mandaríni zesměšnili a ponížili.

Ve skutečnosti se brexitu dalo snadno zabránit – stačilo jen trochu respektovat odlišnost Velké Británie a odsouhlasit několik drobných a v jádru přijatelných výhrad k integračním plánům EK. Jenže Brusel, zaslepený vidinou Spojených států evropských, nechtěl. A rozhodl se Británii vydírat: buď se podřídíte, nebo ponesete následky svého rozhodnutí.

Ve skutečnosti se brexitu dalo snadno zabránit – stačilo jen trochu respektovat odlišnost Velké Británie a odsouhlasit několik drobných a v jádru přijatelných výhrad k integračním plánům EK. Jenže Brusel, zaslepený vidinou Spojených států evropských, nechtěl. A rozhodl se Británii vydírat: buď se podřídíte, nebo ponesete následky svého rozhodnutí.

Narazil však na další rys britské povahy, který geniálně vyjádřila replika Hugha Granta v roli britského premiéra ve filmu Láska nebeská (Love Actually): „Přítel, který nás vydírá, už není přítel.“ Británie ve skutečnosti neměla mnoho chuti odejít z EU, ale arogance Junckera a dalších unijních hodnostářů zvrátila výsledek referenda ve prospěch brexitu.

Stud za koloniální minulost

Úplným nepochopením Británie a britské mentality je oblíbená kontinentální hypotéza o údajném britském mindráku z rozpadu impéria. Možná to leckoho překvapí, ale s výjimkou relativně malé obce fanoušků historie se na Britské impérium dávno zapomnělo. Moderní Británie se za svou koloniální minulost stydí, takže ani na History Channel se o ní mnoho nedozvíme.

Úplným nepochopením Británie a britské mentality je oblíbená kontinentální hypotéza o údajném britském mindráku z rozpadu impéria. Možná to leckoho překvapí, ale s výjimkou relativně malé obce fanoušků historie se na Britské impérium dávno zapomnělo. Moderní Británie se za svou koloniální minulost stydí.

Ani v britských školních osnovách se o impériu prakticky nehovoří, přestože by občas mělo. Britští školáci by se měli například dozvědět, že Británie jako první stát na světě zakázala otroctví na všech svých závislých územích již v roce 1837. Možná by jim tato znalost pomohla setřást vypěstovaný pocit dědičné kolektivní viny cíleně pěstovaný „pokrokovou“ levicí.

Typický moderní Brit se za imperiální minulost své země buď stydí, nebo o ní vůbec neví. Například asi 40letý Angličan se středním vzděláním mi řekl: „Teprve nedávno jsem se dozvěděl, jakou jsme bývali velmocí. Překvapilo mě to, protože ve škole nám o tom nic neřekli.“ Imperiální minulost je spíše důvodem skepticismu vůči EU, což platí pro Brity stejně jako pro Čechy. Britové (alespoň ti, kteří o své historii něco vědí) se dívají na věc zhruba takto:

„Ano, známe to, také jsme mívali impérium. Stálo nás to obrovské úsilí, investovali jsme peníze i životy svých vojáků. Nad naším impériem kdysi slunce nezapadalo, ale kde je tomu všemu konec? Každé impérium se jednou rozpadne. A ti nevděční Indové nám dodnes vyčítají, že jsme jim zakázali spalovat živé vdovy na pohřebních hranicích, vymýtili jsme sektu vražedných thugů a postavili železnice. A víte co? I evropské impérium se jednou rozpadne.“

Raději pořádek doma

Takto drsně a přímo by to pravděpodobně žádný Brit neřekl (zejména zmínka o nevděčných Indech je nepřekročitelné tabu), ale v podvědomí veřejnosti tato zkušenost stále žije. Impérium? Stále těsnější unie? Ale dejte pokoj. Mnoho práce, málo vděčnosti, velké riziko rozpadu. Čím větší snaha o jednotu, tím silnější odstředivé tendence.

Děkujeme pěkně, Spojené státy evropské nestojí to za to úsilí, udělejme si raději pořádek doma a ostatním národům zdvořile doporučujeme totéž. Budeme rádi spolupracovat a obchodovat, ale vize evropského impéria nás neláká. Navíc každému impériu musí vládnout nějaká pevná ruka a předem je jasné, že ta naše to nebude, děkujeme pěkně.

Spojené státy evropské nestojí to za to úsilí, udělejme si raději pořádek doma a ostatním národům zdvořile doporučujeme totéž. Budeme rádi spolupracovat a obchodovat, ale vize evropského impéria nás neláká. Navíc každému impériu musí vládnout nějaká pevná ruka a předem je jasné, že ta naše to nebude.

Češi bývali v rámci mnohonárodnostních států nebo mocenských bloků většinou v podřízeném postavení (s výjimkou první republiky), ale jejich zkušenost s impérii je rovněž skeptická:

„Zažili jsme Rakousko-Uhersko; byli jsme před ním a jsme i po něm. Zažili jsme Třetí říši a byli jsme součástí sovětského bloku. Měli jsme i vlastní malé impérium zvané Československo, ve své nejlepší době jedinou demokracii ve střední Evropě. Ale víte co? Naše zkušenost nám říká, že žádný mnohonárodnostní celek není stabilní. Zažili to naši bývalí páni z Vídně, Berlína i Moskvy. Zažili jsme to my sami a jednou to zažijí i ti z Bruselu.“

Zcela jinak se na věc dívají Irové, kteří kdysi byli součástí Británie, která – připusťme fakt – se k nim chovala dost macešsky. Irská vláda se nyní chová „proevropsky“ natolik, že premiér Leo Varadkar dokonce pohrozil Britům, že Irsko přestane uznávat britské řidičské průkazy v případě „divokého“ brexitu. (Varadkar je po otci indického původu. Vidíte sami, žádná vděčnost.)

Uvidíme…

V Británii samé přetrvává klid. O brexitu se sice hovoří, ale bez vášně. Člověk může chodit Londýnem nebo jiným britským městem celý den a nespatří ani jeden náznak, že se něco děje – ani jediný plakát ani jedinou unijní vlajku. Oxford Street je stále plná francouzských, německých, španělských a italských turistů.

Britská vláda nemá v úmyslu provádět „odsun“ současných rezidentů původem z EU. Po brexitu už to však nově příchozí nebudou mít stejně snadné. Jak bude brexit probíhat, teprve uvidíme.

V obchodech, restauracích a úřadech stále pracují lidé uvedených národností plus nemálo Poláků, Litevců, Čechů a Slováků; britský trh práce je mnohem flexibilnější než ve většině zemí kontinentální Evropy a práci najde každý, kdo ji najít chce. Vláda nemá v úmyslu provádět „odsun“ současných rezidentů původem z EU. Po brexitu už to však nově příchozí nebudou mít stejně snadné.

Jak bude brexit probíhat, teprve uvidíme. Jedno je jisté, v souladu s teorií her a s modelem „majitel – správce“ se Evropská komise bude chovat k Británii maximálně nekooperativně. Cílem je potrestat vzpurný ostrov, aby žádnou další členskou zemi EU nenapadla pošetilá myšlenka opustit svobodomyslnou a velkorysou unii.

Z vyjednávání o brexitu se stala válka vedená jinými prostředky, máme-li volně parafrázovat výrok pruského válečného stratéga Carla von Clausewitze (1780–1831). Nebo můžeme citovat italského myslitele Niccolu Machiavelliho (1469–1527): „Je lepší být milován než obáván nebo naopak? Mohli bychom si přát obojí, ale protože láska a strach mohou stěží existovat společně, potom, můžeme-li si vybrat, je bezpečnější být obáván než milován.“ Díky brexitu víme, kterou z obou možností si vybrala Evropská komise.