Botanik Václav Větvička: Původního tady není vlastně nic

Jaký druh rostlin či živočichů do naší přírody patří, respektive nepatří? Touto otázkou se nedávno začala zabývat i EU. Na černé listině by se tím mohly ocitnout i rostliny neodmyslitelně spjaté s českou přírodou například trnovník akát. O regulaci české přírody, vývoji krajiny, lesích, původních druzích, lidských zásazích do přírody, Karlu IV., baroku, bájné Šumavě i o trnovníku akátu si ČESKÁ POZICE povídala s naším nejznámějším botanikem a dendrologem Václavem Větvičkou.

„Že se u nás například už nesmí dál vysazovat modřín, mi připomíná ,válku‘ o pomazánkové máslo. Prostě se někde někdo u ministerského stolu rozhodl, že sem nepatří, a basta. Přitom nikdo neprotestuje proti tomu, že se tady vysazují obrovské plantáže japo | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Že se u nás například už nesmí dál vysazovat modřín, mi připomíná ,válku‘ o pomazánkové máslo. Prostě se někde někdo u ministerského stolu rozhodl, že sem nepatří, a basta. Přitom nikdo neprotestuje proti tomu, že se tady vysazují obrovské plantáže japo | foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ČTKČeská pozice
„Že se u nás například už nesmí dál vysazovat modřín, mi připomíná ,válku‘ o pomazánkové máslo. Prostě se někde někdo u ministerského stolu rozhodl, že sem nepatří, a basta. Přitom nikdo neprotestuje proti tomu, že se tady vysazují obrovské plantáže japo | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Odborníci se přou a sepisují se kvůli tomu dokonce petice. Má v české přírodě své místo trnovník akát, či nemá? Jaký druh rostlin či živočichů do naší přírody patří? A někteří bijí i na poplach: v současné přírodě se prý odehrává drama, které se nás může brzy bezprostředně týkat. Tím nebezpečím jsou takzvané invazní druhy rostlin či živočichů, kterým se sice jako „cizincům“ podařilo v evropské přírodě uchytit, ale jsou natolik agresivní, že by mohly způsobit vymírání původních druhů potřebných k udržení rovnováhy našeho přirozeného prostředí.

A zřejmě je to natolik vážné, že se problémem začala zabývat i Evropská unie. Na jakési černé listině by se tím mohl ocitnout nejen neoblíbený bolševník velkolepý či plzák španělský, ale i rostliny, které do české přírody už neodmyslitelně patří. Jako právě trnovník akát.

O regulaci české přírody, vývoji naší krajiny, lesních stromech, hrušni „bosková lahvice“, původních druzích, lidských zásazích do přírody, Karlu IV., baroku, bájné Šumavě a samozřejmě trnovníku akátu si ČESKÁ POZICE povídala s naším nejznámějším botanikem a dendrologem Václavem Větvičkou (76).

ČESKÁ POZICE: Řada vědců upozorňuje na nebezpečí invazních druhů rostlin. Dá se jejich šíření vůbec zabránit a nějakým způsobem ho regulovat?

VĚTVIČKA: To je problém. Nevíme totiž, kde bychom u nich měli začít. Uvažovat o nich někde na konci natolik dlouhého vývoje, který trvá šest až osm tisíc let, což je doba, během níž člověk výrazně ovlivňuje přírodu, se mi zdá dost pomýlené. Musíme si totiž představit, co všechno se tady během takového dlouhého času ve vztahu ke krajině odehrálo.

ČESKÁ POZICE: Můžete to v krátkosti popsat?

„Před šesti tisíci lety, v mladší době kamenné, kdy se člověk začal usazovat, lidé přistoupili k prvotnímu odlesňování krajiny“VĚTVIČKA: Na prvopočátku tady existovala krajina, která nebyla obydlená, a tedy člověkem nijak dotčená – byla „neosázená“. Takové krajině říkáme anekumena a s příchodem člověka se pozvolna začala měnit, dejme tomu v krajinu předcivilizační, označovanou jako subekumena. Před šesti tisíci lety, v mladší době kamenné, kdy se člověk začal usazovat, nastala takzvaná neolitická revoluce. Lidé tehdy přistoupili k prvotnímu odlesňování krajiny. To jsou patrně první počátky krajinných změn ovlivněných člověkem.

Nicméně ještě před zásahy člověka do prostředí se odehrávalo období klimatického optima s průměrnými teplotami možná o dva až tři stupně vyššími než dnes. Díky tomu se začala vyvíjet velká a vcelku vyvážená rostlinná společenstva.

ČESKÁ POZICE: Co se tehdy s příchodem člověka s krajinou dělo?

VĚTVIČKA: Po vzniku hospodaření spojeného s intenzivní pastvou a odlesňováním začal člověk do druhové rostlinné skladby postupně vstupovat. Navíc už mu nestačila jeskyně a začal také budovat primitivní „umělá“ obydlí. Tím pádem objevoval, které dříví a z jakého stromu bude k tomu asi nejvhodnější. Určité stromy začal preferovat a pomáhal jim k růstu, například dubu, který používal na kolové stavby. Jiné, pro něho neužitečné, tím pádem ničil. Dřevo začalo mít pro člověka velký význam. Lípu jako měkké dřevo potřeboval třeba na lžíce. U dřeva z břízy zase objevil, že hoří i syrové – protože obsahuje březový dehet.

ČESKÁ POZICE: Které stromy u nás tehdy rostly?

VĚTVIČKA: Vývoj vegetace v takzvaném postglaciálu, „poledovém“ období, které začalo zhruba před deseti tisíci lety, je velmi složitý. Tehdy klima nesmírně kolísalo, takže určitý čas tu byly dominantními dřevinami lísky, pak je vystřídaly například břízy a borovice. V takzvaném atlantiku, kdy se odehrávalo zmíněné klimatické optimum, se vrátily z jihovýchodní Evropy duby a značná část území byla pokryta dubohabrovými háji. Při dalších poklesech teplot se vegetace na čas vrátila k tundrové, a tak to oscilovalo až do období zvaného subrecent a recent, tedy už na dohled počátků našeho letopočtu.

„Noví kolonizátoři získávali půdu vytrháváním kořenů a vypalováním někdejšího lesa – tím vznikly osady typu Žár, Žďár a podobně“Výrazné změny nastaly s příchodem Slovanů, u nás pak zejména v časech Přemyslovců, kdy byla kolonizovaná odlehlejší místa. Za Keltů byly patrně osídleny jen teplé oblasti Čech a Moravy. Do rozlehlých hraničních hvozdů v jižních Čechách, Vysočiny a v severních Čechách pronikali kolonizátoři pozvaní panovníkem nebo se zakládaly kláštery. Noví kolonizátoři získávali půdu vytrháváním kořenů a vypalováním někdejšího lesa – tím vznikly osady typu Žár, Žďár a podobně –, zkrátka masivním odlesňováním krajiny.

Co do druhové skladby převládaly smíšené lesy, na většině území habrové doubravy, v úvalech řek luhy a olšiny. Ve vyšších stupních a v horských polohách jedlobukové lesy a ve výškách zpravidla okolo 800 až 1000 metrů nad mořem smrčiny.

ČESKÁ POZICE: Jak se tehdy hospodařilo?

VĚTVIČKA: Les se obnovoval polopřirozenou cestou. Při těžbě bylo zachováno několik plodných, semenných stromů, z jejichž semen se okolní les nebo paseka obnovovala. Hlavní změna nastala až v 19. století, kdy nastává intenzivní (až extenzivní) lesní hospodaření. Lesní sazenice se již produkují ve školkách a mění se i skladba ve prospěch zpravidla smrkových nebo borových monokultur. Koncem století na některých místech i akátových.

Osivo se stává předmětem obchodu a přepravuje se na velké vzdálenosti, takže například smrkové monokultury jsou vlastně směsí ekotypů smrku snad z celé Evropy. Na to doplatila zejména Šumava, kde tamní ekotyp smrku již téměř vyhynul. Po rozsáhlé kalamitě v sedmdesátých letech 19. století Schwarzenbergové jako dominantní vlastníci osadili Šumavu monokulturami smrku právě ze směsného osiva. Takové stromy ovšem nejsou přizpůsobeny klimatu Šumavy a jsou snáze ohroženy.

Není les jako les

ČESKÁ POZICE: Takže se už dnes nedá mluvit o nějakém opravdu původním porostu ani v lesní „divočině“?

VĚTVIČKA: Mluvit dnes o původní či divoké přírodě ve střední Evropě je absurdní. Ta prakticky neexistuje nikde, ani v chráněných krajinných oblastech a národních parcích. Všude už vystopujeme vliv člověka. Dokonce i u ledovcových karů v Krkonošském národním parku, které vyhloubil ledovec a jež se dnes považují za nedotčená přírodní místa, můžeme místy hovořit o druhotném, druhově pozměněném porostu. Navíc je totiž doloženo, že v Krkonoších byla hranice lesa mnohem výše, než je ta dnešní, považovaná za limitní.

Třeba v časech, kdy byla v předhůří zahájena výroba skla a otvírány hutě, nastalo velké odlesňování. Odtěženy byly i partie při horní hranici lesa. Nebo když se někdy v 17. a 18. století začalo s pastvou a takzvaným budním hospodářstvím (začaly vznikat boudy čili salaše), což ovlivnilo obecně krkonošské mezoklima a zdroje rostlinných diaspor. Bohužel ani zmíněné kary nejsou dnes tou původní, nejdivočejší přírodou, i když by se ze současného hlediska dalo říci, že jsou nejzachovalejší.

ČESKÁ POZICE: Jak je tomu v tomto smyslu na bájné Šumavě?

VĚTVIČKA: Tam třeba bývají často považované za zbytky původní vegetace či nenarušeného biotopu místní rašeliniště: u Kvildy, při Chalupské slati, Tříjezerní a další. Jenže ani ta nejsou nedotčená. Člověk je v 18. a 19. století ovlivnil tím, že v nich těžil takzvané borky, rašelinu v jakýchsi výřezech, blocích. Pochopitelně dnes, kdy jsou taková místa přísně chráněná, se v jisté míře původní flora, která do těch mokřadů patří, svým způsobem navrací. Ale ne zase v té míře, jako tomu bylo před zásahem člověka.

ČESKÁ POZICE: Jak vypadá les v současnosti?

VĚTVIČKA: Prudké změny se uskutečnily až v uplynulých 250 letech. Zvýšila se poptávka po dřevu, začalo holosečné hospodaření a vysazují se lesy s nepřirozenou skladbou – monokultury. Na takové změny reaguje les degradací půdy, větrnými i hmyzími kalamitami a celkově se zhoršuje hydrologická úloha lesa i vodní hospodářství v krajině vůbec.

V současnosti kryje les jen asi třetinu plochy a lze jej rozlišit na lesy původní, které u nás nejsou, ale kdysi se k nim počítal Boubín, Mionší v Beskydech a Stužica v Poloninách.

Pak jsou lesy přirozené (a polopřirozené) – porosty jsou sice obhospodařované člověkem, ale zastoupení druhů dřevin odpovídá přirozeným podmínkám. To se týká lesů na Křivoklátsku, v okolí Moravského krasu a v Malých Karpatech.

Nakonec známe lesy kulturní s významnou změnou skladby dřevin a monokultury smrku, borovice, akátu.

Člověk versus příroda

ČESKÁ POZICE: Jak taková „domestikace“ krajiny postupovala?

VĚTVIČKA: To se musíme vrátit trochu nazpátek. Pro vývoj naší krajiny měla svým způsobem velký význam nejen výstavba královských hradů a královských měst, ale posléze i nutné spojnice mezi nimi v podobě „hospodářských a obchodních“ cest. Jejich výstavba překonala to, co mělo do té doby ještě nějaký polopřírodní formát z časů keltských, ale i mladších obchodních stezek, které byla budovány (spíše jen trasovány) v rámci postupného osidlování Čech někdy okolo 2. a 3. století před naším letopočtem. Příchodem Slovanů se pak odehrála obrovská změna. Měli mnohem více hradišť než Keltové a okolo nich se také začalo mnohem více hospodařit. Mezi jednotlivými lokalitami se také budovaly stezky a začala vyrůstat silniční síť, která krajinu parcelovala.

ČESKÁ POZICE: V jakém smyslu?

„Lidskému pohledu na krajinu a jejímu praktickému využití začaly čím dál více dominovat cesty“VĚTVIČKA: Cesty začaly čím dál více dominovat lidskému pohledu na krajinu a jejímu praktickému využití. Za časů Přemyslovců byly jen přírodní bez jakéhokoli zpevňovacího podkladu, jen v terénu přirozeně „vyježděné“. Když se časem staly nesjízdnými, jen se posunuly vedle. Karel IV. ale přišel s novinkou, že je v rámci trvanlivosti třeba budovat cesty v zesílené podobě – odtud dnešní pojem „silnice“, zesílená cesta. Zajímavé také je, že okolo komunikací zakázal výsadbu či existenci stromů blíž než ve vzdálenosti sto sáhů od krajnice – kvůli lapkům, kterým by mohly sloužit jako úkryt. Taková praxe se odehrávala zhruba do období okolo Bílé hory, tedy začátku 17. století.

ČESKÁ POZICE: Co bylo posléze hlavním rysem vlivu člověka na přírodu?

VĚTVIČKA: Řekl bych, že nejzásadnější změnu zdejší krajiny můžeme připsat především baroku, kdy se přišlo s novinkou v krajinných úpravách, dnes nazývanou pojmem komponovaná krajina, jaká je na Jičínsku. V té době se totiž do krajiny začaly rozmísťovat drobné sakrální stavby, například kapličky, křížové cesty nebo Boží muka. Mělo to být jakési mentální, sociologické či psychologické vyjádření stavu mysli tehdejšího barokního člověka – dosvědčovat Boží přítomnost kdekoliv na zemi, i v otevřené venkovské krajině. Takových „božích“ připomenutí se postupně v krajině objevily tisíce.

A v našem kontextu byly pochopitelně u těchto staveb vysazovány stromy, nejčastěji lípy, jejichž výraznou stopu jako jakýchsi krajinných dominant nacházíme v krajině dodnes. Často se až do dnešních dnů dokonce dochovaly původní stromy, které přežily všechny věky. Podobně jako slavná lípa u dvora Semtiny nedaleko hradu Kost na Jičínsku, která byla vysazena počátkem 18. století ku paměti Jana Nepomuckého a jež žila až do roku 2008. Dokonce tam, vyvrácena vichřicí, dál ležela, dokud ji před dvěma lety nezapálili vandalové.

ČESKÁ POZICE: Jak vznikly dnes hojně diskutované či kácením „postihované“ stromy okolo cest?

VĚTVIČKA: V časech císařských silnic za Karla IV., Marie Terezie a Josefa II. byly napřimovány původní klikaté silnice, které víceméně přirozeně opisovaly terénní nerovnosti a respektovaly majetkové vlastnictví. Dělo se to z vojenských důvodů a šlo o co nejkratší spojování důležitých míst.

Navíc cesty proměnili i jinak: inspirovali se totiž řekami či potoky, kolem kterých rostou stromy jako olše a vrby, a vytvářejí tím odborně řečeno „galerijové porosty lemující vodoteč“; bývají označovány také jako „doprovodná zeleň“.

Podle císařských silnic se pak dle císařských nařízení musela začít vysazovat stromořadí, což jako jisté pozůstatky vidíme v podobě alejí dodnes. Měly totiž sloužit nejen jako orientační body v krajině, chránit pochodující vojsko před palčivým sluncem a skýtat místo k odpočinku, ale také brzdit vítr, a tím zabraňovat erozi povrchu nákladně zbudovaných silnic. Vybudování alejí okolo komunikací je asi opravdu tím nejvýraznějším, a přitom pozitivním prvkem zásahu do naší krajiny.

ČESKÁ POZICE: A co bylo tím negativním?

VĚTVIČKA: Z hlediska původního vzhledu krajiny určitě další a další odlesňování. Následkem toho nakonec zbytky (polo)přirozených porostů zůstaly jenom na temenech kopců, kde se pole špatně zakládala. Na druhou stranu ale naši předkové věděli, jak se mají jako hospodáři chovat. Pokud hospodařili na svažitém terénu, respektovali přírodní zákony a bránili vodní erozi výstavbou mezí, terasováním krajiny. Na svazích porosty neničili jako nepotřebnou houštinu, ale přirozeně ji zachovávali, čímž vznikaly dnešní, keři osídlené meze coby jeden z důležitých krajinných prvků. Dobře totiž věděli, že tím zabrání spláchnutí úrodné půdy přívalovou dešťovou vodou. Možná si to neuvědomujeme, ale pouhý centimetr ornice se přirozenými procesy vytváří dlouhých dvě stě let.

Invaze „exotů“

ČESKÁ POZICE: Jak sem „dorazily“ cizí rostliny?

VĚTVIČKA: Jejich masivní zavádění u nás nastalo zejména v průběhu 19. století. Tehdy jako nový fenomén vznikaly na šlechtických panstvích sbírkové „botanické zahrady“, arboreta. Do české přírody tím přišly četné roztodivnosti, jako je rododendron, šácholan, liliovník tulipánokvětý a desítky dalších.

„Vedle okrasných důvodů se ale začaly vysazovat i některé druhy cizokrajných dřevin z čistě praktických důvodů, jako užitkové“Exotické rostliny do střední Evropy, ergo do Čech a Moravy, přicházely také v rámci tehdejší sběratelské mánie. Její nejslavnější postavou byl majitel zámku a zakladatel průhonického parku hrabě Silva-Tarouca, jehož rod pocházel z Portugalska. Vynikal také kníže Rohan na Sychrově, což bylo jedno z prvních míst introdukce desítek druhů jehličnatých a listnatých stromů na naše území. Jenže se děly i k nepříliš šťastné zásahy. Kníže Metternich nechal kupříkladu ve svých bažantnicích v Kynžvartě vysadit kavkazský bolševník, se kterým se marně potýkáme dodnes.

Vedle okrasných důvodů se ale začaly vysazovat i některé druhy cizokrajných dřevin z čistě praktických důvodů, jako užitkové. Třeba z Kanady k nám pronikl – dokonce až ve 20. století – rychle rostoucí topol balzamový a další druhy takzvaných kanadských, respektive amerických topolů, a zejména pak inkriminovaný trnovník akát.

ČESKÁ POZICE: Říká se, že v případě živočichů, třeba včel, se k nám dostává řada jejich druhů i dost nečekanými cestami, například leteckým provozem. Jak tomu bylo u rostlin?

VĚTVIČKA: Kdyby jen leteckým! Můj kolega Karel Kopecký sledoval celá desetiletí vliv silniční a železniční dopravy na šíření (nejen) cizích rostlin k nám. Jiný z kolegů, Vladimír Jehlík, nedávno vydal pozoruhodnou knihu o úloze evropských vnitrozemních říčních přístavů jako epicenter šíření cizích rostlin do střední Evropy.

„Nejzřetelnější invaze cizích rostlin se odehrála především v souvislosti se zaváděním polních kultur, a týká se to prakticky všech známých obilnin“Je zajímavé, že například při rozboru pylu v rámci průzkumu okolo pražského Staroměstského náměstí se v jámách, kam se házely odpadky, našly pozůstatky nepřeberného množství cizích rostlin až odněkud od Středozemního moře. To se dá vysvětlit tak, že se sem kupříkladu dovážel med, a v něm se mohla pylová zrna nějakých jihoevropských rostlin zachovat.

Nejzřetelnější invaze cizích rostlin se však odehrála především v souvislosti se zaváděním polních kultur, a týká se to prakticky všech známých obilnin: ječmen a pšenice jsou z Mezopotámie, žito z Kavkazu a Evropy, oves pochází z vyšších evropských poloh. To jsou jen ty, které se vysazovaly ve středověku. V současnosti známe další nepůvodní polní rostliny, jako jsou brambory, kukuřice či řepka – nebo modrokvětá a obdivovaná svazenka vratičolistá, kterou pěstujeme pro zemědělce z hlavních států Evropské unie. Právě tyto rostliny jsou vedle zmíněných exotů tím nejvýraznějším vlivem proměny celého rázu české krajiny.

ČESKÁ POZICE: Dají se vzhledem ke zdejší krajině tyto změny považovat za „dobré“, nebo jsou mimo hodnotící kategorie?

VĚTVIČKA: Nedá se říci, jestli to bylo dobré, nebo špatné. Byl to jednoduše přirozený vývoj související s přítomností člověka a jeho činností. Když chtěl zvýšit efektivitu zemědělství, sáhl přirozeně k cizím rostlinám. Obyčejné a tradiční proso už mu prostě nestačilo. Spolu s tímto osivem se sem pak samozřejmě dostávaly různé plevelné rostliny, které expandovaly z polí do okolní krajiny – nebo tuto roli převzaly i naše původní rostliny, například koukol, mák vlčí a jiné jeho druhy, chrpa polní...

Co je tedy v Česku „původní“?

ČESKÁ POZICE: Co lze tedy považovat za původní českou flóru? Slavnou „slovanskou“ lípu?

VĚTVIČKA: Možná, že za původní nelze považovat prakticky nic – ale to je rouhání. Spíše se dá říci něco jako „blízké přirozeným“ či „blízké zdejším“. Třeba v dobách ledových, ve čtvrtohorách, ustoupily teplomilnější duby až kamsi k Balkánu – a pak se, v časech klimatického optima, zase vrátily zpět a dnes se dubohabrové háje považují v určitých částech země za příklad původních lesních porostů. Platí to v podstatě v celé široké škále: od jehličnanů, jako je smrk ztepilý, borovice lesní, borovice kleč, jedle či modřín, až po listnaté stromy, jako je zmíněná lípa – srdčitá a velkolistá a jejich kříženec, lípa obecná – či javory, duby atd.

ČESKÁ POZICE: A jak je to s tím akátem?

VĚTVIČKA: Akát, správně trnovník bílý, se sem dostal zejména v 19. století jako užitková rostlina. Pochází ze Smoky Mountains a dalších oblastí na východě USA. První semeno či semenáč bylo do Evropy dovezeno v roce 1603 a opakovaně pak v roce 1635, konkrétně do Paříže, kde byly akáty také vysazeny. Exemplář z roku 1635 dokonce žil ještě v roce 2005. Pro Evropany byl akát zajímavý tím, že zpevňuje půdu, a proto byl využíván na vázání sypké půdy. V Maďarsku jej například použili ke zpevňování puszty natolik úspěšně, že se posléze stal maďarským národním stromem.

U nás dostal akát zelenou při masivní výstavbě železnic zhruba v polovině 19. století. Akáty kupříkladu pokryly vltavské či posázavské stráně okolo Prahy, které byly od baroka až do té doby holé a sloužily jen pro pastvu koz a ovcí. Šlo o to, aby se ze strání na nově vznikající železniční trať nesypala půda, která zvětrávala mrazem a vodní erozí.

A dá se říci, že to bylo úsilí opravdu obrovské. V dobovém tisku se v roce 1877, kdy Schwarzenbergové zalesňovali vltavské stráně okolo Orlíku, dokonce psalo, že „láska k přírodě a lesům, která vlastníky panství orlického k lesu víže, překonala všechny obtíže. Půda v loktuších byla vynášena do skalních rozsedlin holých strání a do těch byly vysázeny semena až ty skály, druhdy holé, se staly schopnými rozmanité listnáče udržeti.“ To se vedle akátu týkalo také černé borovice, která je v uvozovkách vlastně stejnou metlou jako akát.

ČESKÁ POZICE: Proč se dostal do nemilosti?

VĚTVIČKA: Vysazovací akátovací mánie trvala až do roku 1930, kdy se dostal do podezření, že je hostitelem puklice švestkové a pomáhá jí v šíření do krajiny. To se ale nakonec úplně nepotvrdilo, a proto akát přežil až do dnešních dnů.

Kdysi se jeho dřevo používalo hodně v hospodářství. Vyráběly se z něj například zuby do mlýnských ozubených kol, topůrka či kůly do vinic. Má totiž velkou životnost a houževnatost. V současnosti se trnovníku akátu kupříkladu vehementně zastávají včelaři, kteří jej dokonce sami ve velké míře vysazovali.

„Užitečnost akátu převažuje nad mechanickým tvrzením úředníků, že je to rostlina severoamerická, a že sem tedy nepatří“Třeba na Znojemsku většinu místních lesů tvoří akát. Jeho podrost je možná vůči svému okolí trochu problematický, protože trnovník jako bobovitá rostlina dokáže pomocí symbiotických bakterií vázat vzdušný dusík, čímž se v jeho podrostu daří plevelným, nitrofilním, dusík milujícím rostlinám, jako je kopřiva dvoudomá. Navzdory tomu jeho užitečnost převažuje nad pouhým mechanickým tvrzením úředníků, že je to rostlina severoamerická, a že sem tedy nepatří.

ČESKÁ POZICE: Postihuje podobná regulace nějaký jiný strom?

VĚTVIČKA: Ano. Například s modřínem je dnes docela potíž. Pochází odněkud z Alp, a proto se u nás v současnosti nesmí nadále vysazovat. Do lesa se musejí vysazovat jen zdejší, původní dřeviny. Pokud byste vysadil modřín třeba na Karlštejnsku či Křivoklátsku, dopustil byste se přestupku. Přitom je to krásný a u nás už celkem tradiční strom.

Například modřín v Jeseníkách, kterému se říká sudetský, je známá taxonomická kategorie, podobně jako lokální, po staletí selektovaný takzvaný hrotovický modřín u Hrotovic na Znojemsku, který ve světě flóry znamená takový pojem, jako když se řekne třeboňská borovice. To jsou totiž stromy, které byly u nás po staletí selektovány jako místní ekotyp. Také to jsou úžasné stromy s krásným dřevem a ideálním rovným vzrůstem, které dosahují až 40 metrů výšky.

ČESKÁ POZICE: Jaký má toto nařízení smysl? Ohrožuje modřín jinou populaci rostlin?

VĚTVIČKA: Můžu říci, že jsem to dosud nepochopil. Připomíná mi to „válku“ o pomazánkové máslo. V kulturní krajině modříny normálně dožívají, v žádném případě okolní přírodu negativně neovlivňují (a rostou pod nimi klouzky modřínové!), takže nevím, proč by se v kulturním lese neměl nadále vysazovat. Prostě se někde někdo u ministerského stolu rozhodl, že sem nepatří, a basta. Přitom nikdo neprotestuje proti tomu, že se tady vysazují obrovské plantáže japonských topolů, které sem rovněž nepatří. O kukuřici a řepce, které vytlačují tradiční polní kultury, ani nemluvě...

Bohatá a komplikovaná funkce stromu

ČESKÁ POZICE: Jak vlastně funguje strom?

VĚTVIČKA: Jeho funkce je velmi bohatá a komplikovaná. Kromě jiného by se dalo připomenout, že v rámci našeho životního prostředí působí jako neobyčejně levný udržovatel mikro- a možná i mezoklimatu. Tím, že odpařuje určité penzum vody, ochlazuje ovzduší svého bezprostředního okolí, a to mnohem účinněji, než kdybychom nad tím samým místem rozprostřeli slunečník či jinou zábranu. Strom má obrovskou hydrologickou a bioklimatologickou úlohu, optimálně udržuje nejen lesní porosty, ale i třeba parky, což blahodárně pociťujeme zejména ve městech.

Popsat, jak stromový organismus funguje, je ale docela složité. Zjednodušeně řečeno, podobně jako u živočichů – kořeny, tělo i listy obsahují „živé“ buňky, ve kterých se odehrávají velmi komplikované chemické procesy. Jen pro představu: denně například vypije hektolitry vody, které sám svými silami dokáže dopravit od kořenů až do koruny několik desítek metrů vysoko.

ČESKÁ POZICE: Keltové uctívali strom jako magickou bytost. Co je vůbec zač?

VĚTVIČKA: Z jednoho hlediska známe stromy jehličnaté a listnaté, z jiného užitkové, lesní nebo ovocné. Definice stromu je ale velice obtížná a panuje okolo ní zmatek. Existuje totiž asi sedm různých názorů, co strom je, a co není. Jedna definice říká, že jej tvoří kmen a kosterní větve, které pak vytvářejí korunu. Pak je ale otázkou, zda třeba 20 metrů vysoká kokosová palma je strom, nebo není, nebo jak je na tom dřevěný bambus. Vždyť žádnou korunu s větvemi nemají!

Nicméně lze říci, že je to rostlina dlouhověká, a pokud by na ni nepůsobily různé mechanické a bioklimatické vlivy, je to rostlina neomezeného růstu. Dokladem je například borovice dlouhověká – Pinus longaeva –, která žije v Bílých horách na pomezí Kalifornie a Utahu. Jednomu exempláři tam totiž napočítali více než pět tisíc letokruhů. Ve chvíli narození Krista to už tedy byl strom tři tisíce let starý.

ČESKÁ POZICE: Který strom se považuje za nejkrásnější?

VĚTVIČKA: To se podobně jako u květin nedá vůbec říci. Jinak by jej charakterizoval básník, a jinak malíř. Včelař vám řekne, že nejlepší strom je akát a lípa, nábytkář bude ctít borovici, modřín či javor. Kdo pracuje na pile, bude chválit smrk, protože je měkký, a fajnový nábytkář zase oranžovou olši. Jinou chválu bude pět ovocnář, třeba na „Velkopavlovickou meruňku“ nebo na výtečnou hrušku zvanou „Boskova lahvice“.

Obliba konkrétních stromů se také časem mění. Díky jiné módě třeba zanikne dnešní všemi oblíbená výtečná Máslovka. Dřív lidé znali odrůdy jablek, které už dnes takřka neexistují a nikdo už je nevysazuje, jako je Koženáč či Panenské jablko.

Nicméně, co se týče starých odrůd, byly odolnější vůči zdejšímu klimatu a i škůdcům než ty současné. Je také pozoruhodné, že současná mladá generace u svých novostaveb většinou na rozdíl od okrasných dřevin takřka nevysadí ovocný strom. Zřejmě jí příliš nedochází, že takové domácí švestky ze starého, nevzhledného a křivého stromu, které mají na zahradách staromódní usedlíci, budou tisíckrát chutnější než ty, jež koupí v supermarketu.

ČESKÁ POZICE: Když už jsme u toho: Který strom je u nás nejstarší?

„Nejvyššího věku se u nás dožívají duby, zhruba 550 let. Jenže i v jejich případech kolují legendy...“VĚTVIČKA: Něco takového víme jen rámcově. Většina starých stromů vypadá podobně jako legendární lípa v Kamenici nad Lipou, jejíž kmen tvoří už jen jakási slupka s vnitřní dutinou. Takže o jejím stáří nejsou k dispozici žádné doklady v podobě letokruhů. Podle jejího vzrůstu o něm můžeme jen spekulovat – její stáří se odhaduje asi na 700 let. Podobně úctyhodná čísla padají u dalších stromů po celé republice, já si ale myslím, že jsou nadsazená.

Nejvyššího věku se u nás dožívají duby, zhruba 550 let. Jenže i v jejich případech kolují legendy. Takové ty „Žižkovy“ či „Oldřichovy“ duby, pod kterými měli tito hrdinové odpočívat, jsou smyšlenkou. Ve své době je mohli maximálně zasadit. Přesto je, co se týče stáří u stromů, docela zajímavá otázka, jak je to například s tisem, který roste pomalu. Proto se tvrdí, že proslulý tis v Krompachu v Severních Čechách je starý tisíc let.

ČESKÁ POZICE: Kolik takových „starců“ česká věda eviduje?

VĚTVIČKA: V botanické zahradě a Národním muzeu máme k dispozici obrovský výřez dubu, jehož stáří se odhaduje asi na 500 let. Navíc má poetickou historii. Stál totiž nedaleko Bojkovic na Moravě, byl jedním ze stromů naprosto unikátního, kdysi vysázeného dubového háje, kterému se říkalo Hradská niva. Šlo o 300 kusů, které byly popisovány jako vzrůstem obrovské a tvarově bizarní stromy. Tomuto dubu pak místní říkali Polední, Veliký či Uplakaný. Podél něj totiž vedla prastará cesta a v kraji se stalo zvykem, že se pod ním loučili všichni, kdo z obce na delší dobu odcházeli, třeba branci. V jeho dutině také v jistém čase žila rodina kočovných Romů, natolik byla obrovská.

ČESKÁ POZICE: Lze odhadnout, kolik stromů u nás žije?

„Vezměte si, v jakých rozměrech se pohybujeme: kdysi se podle norem na hektar smrkové monokultury vysazovalo deset tisíc sazenic“VĚTVIČKA: Tady jsme na tom podobně jako v případě jejich stáří. Pokud totiž budeme seriózní, musíme konstatovat, že to zkrátka nevíme. Vezměte si jen, v jakých rozměrech se pohybujeme: kdysi se podle norem na jeden hektar smrkové monokultury vysazovalo deset tisíc sazenic. Ve chvíli, kdy byl tento porost takzvaně „mýtný“, což je v době, kdy je mu mezi 80 a 100 lety, pak jich tam nesmělo být víc než osm set, aby byl les tvárný a hospodářsky užitečný. Takže se pohybujeme v rozmezí mezi osmi sty a deseti tisíci kusy na hektar. To je ale asi tak jediné, co se dá nějak znormovat.

Ve volné přírodě ale něco takové nefunguje, je to podobné jako na obyčejném rybníku. Tam na jaře leží na hladině jedna jediná, úplně jednoduchá rostlinka pouze o jednom listu, jednom kořeni a jednom květu. Jmenuje se okřehek a je to všem známý žabinec. A právě on „vyplodí“ skoro každý den jeden či dva nové listy, de facto nové rostliny. Po prvním dni jsou tři, pak sedm, patnáct a tak dále. Až jsou postupně rostlinek okřehku na té hladině statisíce, ne-li miliony.