Boris Spasskij po 80 letech: Dobrodružný život velmistra šachu

Desátý mistr světa šachové historie Boris Spasskij se narodil 30. ledna 1937 v Leningradě. V roce 1955 vyhrál juniorské mistrovství světa a v listopadu 1961 mistrovství SSSR. V roce 1969 se stal poprvé mistrem světa a tři roky vládl šachu. Pak přišel rok 1972 a zápas s Bobbym Fischerem, který byl nad jeho síly.

Pavel Matocha 17.2.2017
Šachový velmistr Boris Spasskij při návštěvě Prahy v roce 2006. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Šachový velmistr Boris Spasskij při návštěvě Prahy v roce 2006. | foto: Foto Archiv pražské šachové společnostiČeská pozice
Šachový velmistr Boris Spasskij při návštěvě Prahy v roce 2006. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Málokterou šachovou partii znají a se zatajeným dechem sledovali i šachoví analfabeti. Možná jedinou takovou je královský gambit Borise Spasského a Davida Bronštejna, která se stala předlohou šachové partie v bondovce Srdečné pozdravy z Ruska. Hrála se v Leningradu v roce 1960 na mistrovství Sovětského svazu a velmistr Spasskij tuto divokou a krátkou přestřelku vyhrál v pouhých 23 tazích. Bylo mu tehdy 23 let a začal stoupat na šachový Olymp.

Desátý mistr světa šachové historie Boris Spasskij oslavil nyní 80. narozeniny a za jeho úchvatnou kariérou a dobrodružným životem se ohlédneme. Narodil se 30. ledna 1937 v Leningradě do nelehkých časů. Brzy vypukla válka a pětiletý Boris byl spolu s mladší sestrou a starším bratrem evakuován z Leningradu do dětského domova daleko za frontu, kde odkoukal od starších chlapců, jak se hrají šachy.

Z obléhaného města se v roce 1943 podařilo uprchnout i jeho rodičům. „Tehdy jsem umíral hladem. Příjezd mých rodičů mi pravděpodobně zachránil život,“ napsal Spasskij v 17stránkové autobiografii ke knize Jana van Reeka Grand Strategy: 60 games by Boris Spassky (Velká strategie. Šedesát šachových partií Borise Spasského).

Odraz těžké životní situace

Za války se jeho rodiče rozvedli, a proto se do Leningradu vrátil jen s matkou a sourozenci. Společně žili v jedné místnosti o 14 metrech čtverečních a neměli ani na boty pro Borise, který v létě 1946 při svých bosých toulkách městem narazil na šachový pavilón v parku na Kirovových ostrovech. Když se po několika dnech zapojil do svého prvního turnaje, dostal šustr mat: „Hned v první partii jsem dostal mat na f7 a vytryskly mi slzy. Ten báječný svět mi ukázal svou pravou tvář...“

Leonard Burden interpretovali Spasského poziční styl hry v dětství jako odraz jeho tehdejší těžké životní situace, kdy i jídlo, boty a teplé oblečení byly luxusem. Tehdy nemohl riskovat, všechno bylo vážné a závažné a takové byly i jeho šachy.

Devítiletého Borise se ujal trenér Vladimir Zak, který ho nejen učil šachy, ale také ho zval k sobě domů a dával mu najíst. Stal se mu náhradním otcem. V roce 1947 ho poslal do pionýrského tábora Artěk na Krymu. „Největší dojem tam na mne neudělaly hory ani pálivé slunce, ale dostatek bílého chleba v jídelně,“ napsal Spasskij.

Zak svým svěřencům nabízel širší vzdělání než jen šachovou hru. Učil je plavat a bruslit, bral je do opery. Společně s Gregorijem Levenfišem zajistili pro Spasského stipendium. Tehdy hrával klidné poziční šachy, sčítal drobné výhody. Taktika ho nudila. „Šachová partie pro mě byla řekou. Řekou, která teče shora dolů a stává se stále větší a větší, časem mohutní a plyne jedním správným směrem za svým cílem,“ vysvětloval velmistr Spasskij.

Jiní, například Leonard Burden, interpretovali jeho poziční styl hry v dětství jako odraz jeho tehdejší těžké životní situace, kdy i jídlo, boty a teplé oblečení byly luxusem. Tehdy nemohl riskovat, všechno bylo vážné a závažné a takové byly podle Burdena i tehdejší Spasského šachy.

Opětovné nastolení míru

V roce 1953 se 16letý Boris dostal na první silně obsazený mezinárodní turnaj do Bukurešti, kde se utkal mimo jiné se Smyslovem a Petrosjanem či se starým českým mistrem Karlem Opočenským. Když mu po prohrané partii s posledně jmenovaným vytryskly slzy, vzal ho Opočenský kolem ramen a řekl mu: „Chlapče, nebreč, muž se rodí v boji.“

Zachráncem budoucího mistra světa se stal ředitel leningradských železnic Michail Čerkes, který sehnal pro Naděždu Latyncevovou jednopokojový byt, po čemž s rozvodem souhlasila. Tím byl v létě 1961 znovu nastolen mír a Spasskij se mohl v klidu věnovat šachům.

V roce 1955 vyhrál juniorské mistrovství světa a začal studovat žurnalistiku na Leningradské univerzitě. O pět let později promoval a také se oženil, ale manželství se po roce rozpadlo. Když byl Spasskij před osmi lety čestným hostem šachového zápasu Sněženky a Machři, vzpomínal na neradostné soužití s Naděždou Latyncevovou s úsměvem: „Byli jsme jako dva různobarevní střelci, kteří se na šachovnici nemohou nikdy potkat. Nabídl jsem tedy manželce remízu, rozvod. Ona s tím ale nesouhlasila a začala válka.“

Zachráncem budoucího mistra světa se stal ředitel leningradských železnic Michail Čerkes, který sehnal pro Naděždu Latyncevovou jednopokojový byt, po čemž s rozvodem souhlasila. Tím byl v létě 1961 znovu nastolen mír a Boris se mohl v klidu věnovat šachům. A hned v listopadu 1961 vyhrál mistrovství SSSR, což byl tehdy nejsilněji obsazený turnaj na světě.

Přestěhování do Francie

K prvnímu zápasu o mistra světa se probojoval v roce 1966. Po dvanácti partiích prohrával s obhájcem titulu Tigranem Petrosjanem pět ku sedmi, ale pak se mu podařilo vyrovnat. Po 19 partiích byl stav 9,5 ku 9,5. „Byl jsem v tu chvíli plný entuziasmu, že zápas vyhraju. Neuvědomil jsem si, že zraněný tygr Tigran je připraven zabít, nebo sám zemřít,“ popisuje velmistr Spasskij klíčový moment zápasu.

V roce 1976 úřady povolily Spasskému odjet ze země. Přestěhoval se do Francie, stále více se zajímal o příjemnější stránky života a šachovou elitu pomalu opouštěl.

Byl volný den a vyzyvatel ho strávil společně s exmistrem světa Vasilijem Smyslovem na člunu. Večer byl spálený od prudkého jarního slunce a jeho trenér Bondarevskij mu radil, aby si vzal den volna. Spasskij však trval na tom, že bude hrát. Nastoupil a 20. partii prohrál takřka bez odporu. A tím i celý zápas.

Druhý titulový zápas již přesvědčivě vyhrál a v roce 1969 se stal desátým mistrem světa šachové historie. Tři roky byl králem a svět mu ležel u nohou. Pak přišel rok 1972 a slavný zápas s Bobbym Fischerem v Reykjavíku. V první partii Fischer nastavil v koncovce figuru (zřejmě úmyslně) a do druhé vůbec nenastoupil. Spasskij vedl dva nula, ale pak začal jeho soupeř hrát a on již neměl šanci. Fischer byl soupeřem nad jeho síly.

Nicméně v následujících dvou letech dosáhl ještě dvou velkých vítězství. V roce 1973 opět vyhrál mistrovství SSSR a o rok později se rozvedl se svou druhou ženou a na večírku u francouzského diplomata potkal třetí. V roce 1975 si Marinnu Šerbačevskou, která tehdy pracovala na obchodním oddělení francouzského velvyslanectví v Moskvě, vzal a v roce 1976 mu úřady povolily odjet ze země. Přestěhoval se do Francie, stále více se zajímal o příjemnější stránky života a šachovou elitu pomalu opouštěl.

Poznamenání návratem

V osmdesátých letech ještě sice hrával v nejsilnějších turnajích a účastnil se kandidátských cyklů k mistrovství světa, ale k tuhým bojům již zjevně neměl motivaci. Česko-americký velmistr Lubomír Kaválek vzpomíná, jak se na turnaji v Tilburgu v roce 1980 dohodli předem na remíze a běželi hrát tenis. Spasskij s Kaválkem tehdy rozehráli Sicilskou, ale již v 16. tahu si potřásli rukama na znamení remízy.

Život Borise Spasského je poznamenán návratem – v roce 2010 byl postižen těžkou mozkovou příhodou, ochrnul na levou polovinu těla, rozešel se i se svou třetí ženou a v roce 2012 za dramatických okolností prchl z Paříže a vrátil se do Ruska

Zatímco ostatní velmistři ještě hráli, oni již s tenisovými raketami štrádovali na kurt. „Jenže nás cestou potkal turnajový ředitel. Když viděl, že máme v rukou tenisové rakety, řekl nám, že Wimbledon se hraje na druhé straně kanálu La Manche, a víckrát mě již na tento turnaj nepozvali,“ vypráví velmistr Kaválek. Od devadesátých let už Spassij hrával prakticky jen na exhibičních akcích, jako byly zápasy veteránů proti ženám.

Například v lednu 2006 odehrál v Karlových Varech dvě rapid partie proti tehdejší české ženské jedničce Janě Jackové a nedal jí nejmenší šanci, respektive nejprve gentlemansky nabízel remízu. „Jestli Jana chce, můžeme to dát po 15 tazích za remízu. Ať si řekne,“ nabízel velmistr Spasskij vpředvečer zápasu. Jana však chtěla hrát a on ji přehrál. Velmistryně Jacková vypadala jako začátečník, byla králíčkem před hrozivou krajtou. Na první partii spotřeboval exmistr světa jen pět minut a česká šachistka se vzdala v prohrané koncovce, když už jí zbývalo jen pár vteřin.

Ve druhé partii hrál Spasskij bílými královský gambit a Jana stála na prohru již po sedmi tazích a po třinácti to vzdala. „Vím, že považují královský gambit za nekorektní zahájení, ale já jsem ho použil v 41 vážných partiích a v žádné jsem neprohrál,“ řekl Spasskij po skončení partie s Jackovou. Královským gambitem opisujeme kruh v portrétu jednoho z nejslavnějších šachistů historie.

Návratem je ostatně poznamenán i život Borise Spasského – v roce 2010 byl postižen těžkou mozkovou příhodou, ochrnul na levou polovinu těla, rozešel se i se svou třetí ženou a v roce 2012 za dramatických okolností prchl z Paříže a vrátil se do Ruska. Podívejte se na jeho slavnou filmovou partii proti Davidu Bronštejnovi.

Šachová partie Bronštejn – Spasskij

Fascinace Aljechinem

Boris Spasskij se hodně zajímá o šachovou historii a jeho velkým tématem je jeden z jeho předchůdců na šachovém trůnu Alexandr Aljechin. Při procházkách po mariánsko-lázeňské kolonádě během zápasu Sněženky a Machři 2009 mi o něm několikrát vyprávěl.

O osud mistra světa Aljechina se zajímal již jako 16letý na turnaji v Bukurešti 1953, a protože věděl, že český mistr Karel Opočenský byl Aljechinův ročník a za druhé války jeho věrný parťák při simultánkách mistra světa na území protektorátu Böhmen und Mähren, zeptal se go: „Je pravda, že se Aljechin vždycky chtěl vrátit domů do Ruska?“ A dostal od mistra přímou odpověď: „Jistě a úplně nejradši by se vrátil na německých tancích.“

Aljechin zjevně dával přednost carskému Rusku před sovětským a i Spasskij se s oblibou věnoval předrevoluční historii. Pro diplomovou práci, studoval žurnalistiku na Leningradské univerzitě, si vybral téma „První ruský šachový časopis – Šachmatnyj listok 1859-63“. Z časopisů z poloviny 19. století pochopil, jak strašně se jeho město propadlo. Z živého kosmopolitního, kulturou nabytého Petrohradu byl o sto let později ospalý šedivý provinční Leningrad.

V posledních letech věnoval hodně času zkoumání smrti Alexandra Aljechina, jehož osud ho nepřestává fascinovat. Boris Spasskij je přesvědčen, že čtvrtý mistr světa šachové historie nezemřel v roce 1946 v portugalském Estorilu přirozenou smrtí. Některé zdroje uvádějí, že Aljechin byl zabit francouzským komandem smrti, jeho syn uvedl několik let po otcově smrti, že „na jeho otce dosáhly ruce Moskvy“.

„Nevím, kdo ho zabil. Ale vím, že přirozenou smrtí nezemřel. Po válce řádily po Evropě eskadry smrti řady zemí a na zabití Aljechina by si některé tehdejší tajné služby jistě i vystály frontu. Po prostudování všech dostupných informací jsem o tom přesvědčen,“ řekl mi v Mariánských Lázních Boris Spasskij.



D. Krajíček Děkuji Výborný článek! 8:54 18.2.2017

Počet příspěvků: 1, poslední 18.2.2017 08:54 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.