Boom uprostřed kazašské polopouště

Na jedné straně Kaspické moře, na druhé nekonečné stepi přecházející v neutěšené kamenité lány. Voda tu je i není. Nejedná se zrovna o místo příhodné k životu, ale ropa a uran stály za to pustit se do boje s přírodou. Před půlstoletím tu z ničeho vyrostlo město. A nyní se dvousettisícové Aktau dál rozvíjí.

V kazašském přístavním městě Aktau se intenzivně staví (na snímku hotel s... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V kazašském přístavním městě Aktau se intenzivně staví (na snímku hotel s... | foto: Wikimedia Commons
V kazašském přístavním městě Aktau se intenzivně staví (na snímku hotel s...

Letadlo se pomalu přibližuje k městu přezdívanému „mořská“ brána Kazachstánu. Nacházíme se v jihozápadní části deváté největší země světa, do metropole Astany jsou to dvě a půl hodiny letu, zatímco do obchodního centra země Almaty je to ještě dál. Za námi, necelou hodinku letu, město Baku, pod námi Kaspické moře a před námi měsíční krajina: polopoušť sem tam porostlá křovím.

Hned po příletu člověka udeří horko. Z moderního letiště vede do města široká silnice hladká jako zrcadlo. Po obou stranách nekonečné pláně. Při pohledu na můj udivený výraz mě taxikář vrací do reality.

„Nic tady neroste, veškeré potraviny se sem musejí dovážet, proto je Aktau po Astaně nejdražší město Kazachstánu,“ stěžuje si a nechápe, proč se jen usmívám, poté co mi po cestě trvající přes půl hodiny předkládá účet a žádá po mně v přepočtu sotva dvě stě korun. Hlavou mi probleskne, že se tu skrývají tři procenta celosvětových zásob ropy a že je tato země největším vývozcem uranu na světě.

V Kazachstánu se skrývají tři procenta celosvětových zásob ropy a země je největším vývozcem uranu na světě

Právě na těchto pokladech bylo město vystavěno. V přepočtu HDP na jednoho obyvatele je Kazachstán zhruba na úrovni Maďarska. Později, když se potýkám s nesnesitelným horkem, samozřejmě přicházím i na to, že z makroekonomických údajů nelze vyvozovat příliš dalekosáhlé závěry a že se toto bohatství rozděluje velmi nerovnoměrně. 

Na jedné straně Astana se svou futuristickou iracionalitou, na druhé straně tisíce kilometrů vzdálené auly a maloměsta potýkající se s nedostatečně rozvinutou infrastrukturou, které uvízly daleko v minulosti. A stejně tak je tomu s lidmi: dělníci si nelehkou prací při těžbě ropy přijdou i na 3-4 tisíce dolarů, ale zaměstnanci státního sektoru musejí vyžít zhruba s 500 dolary měsíčně, důchodci mají sotva 300 dolarů.

Zrod díky ropě 

Podobné úvahy mě přesto z úžasu vyvést nedokážou. Zkouším si představit, že tudy kdysi vedla jedna z tras hedvábné stezky, podél níž stály pevnosti a útočiště pro karavany. S propadem obchodu začala později upadat i celá Mangystauská oblast. Obývali ji bojovní nomádi, jejichž všední dny byly po staletí vyplněny bojem o přežití. Obrat nastal až ve druhé polovině 20. století díky ropě, která se pro poloostrov vybíhající do Kaspického moře, tehdy zvaný Mangyšlak, stala doslova vším.

Budoucí město si zde sovětské vedení vysnilo hned ze dvou důvodů. Jednak bylo třeba kvůli okolním nalezištím ropy, jednak kvůli zdejšímu uranu. Díky následně vypracované koncepci jaderného štítu se z města stalo místo zvýšeného významu s centrálním zásobováním.

mapka Kaspické moře a okolí

První budovatelé se zde objevili v roce 1956 a o pět let později už se místo chatrčí rýsovaly obrysy dnešního Aktau, jehož jméno znamená v kazaštině bílá hora. V roce 1963 obec získala status města, jež nedlouho poté přijalo jméno ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, který byl do těchto končin v polovině 19. století odsouzen do vyhnanství. Ke jménu Aktau se město vrátilo až po rozpadu Sovětského svazu, kdy už zde žilo přes 100 tisíc obyvatel.

Se vznikem města je spojeno i založení dodnes největšího kaspického přístavu. Důvodem k jeho vybudování byl kromě stavby kdysi jediné kazašské (dnes již uzavřené) jaderné elektrárny samozřejmě také transport ropy a uranu. Objem zboží, které projde každoročně zdejším nedávno rekonstruovaným terminálem, dosahuje téměř 17 milionů tun.

Největší část představuje i nadále ropa, přestože její podíl klesá. Přepravuje se odtud také obrovské množství nejrůznějších kovů, například do Íránu, ačkoliv právě v tomto případě se objem exportu kvůli sankcím propadl oproti roku 2011 na třetinu. Vloni bylo z Aktau vypraveno i 500 tisíc tun obilí. Tomuto exportu napomáhají sila a sklady postavené v době rozvoje zdejší infrastruktury. Převážnou část odbavovaného zboží tvoří potraviny a stavebniny, důležitá je však také osobní doprava. Cesta do ázerbájdžánského Baku trvá 18 hodin, ale zatímco v sovětských dobách odtud lodě vyplouvaly jednou za dva měsíce, dnes tak činí dvakrát denně.

V turistech vidí budoucnost 

K vytvoření podmínek pro život v Aktau bylo nezbytné vyřešit zásobování vodou. Jelikož zde nejsou žádné studny či přírodní prameny, musí se upravovat mořská voda. Ta se zahřívá v obrovských „samovarech“ a poté míchá s minerální vodou, jež se sem přivádí z jedné padesát kilometrů vzdálené artéské studny. Sladká voda je zde tudíž pokladem, protože mořská se samozřejmě pít nedá.

O to lépe se v ní ovšem koupe, takže město vybudovalo překrásnou pobřežní promenádu, ze které se postupně stává hlavní dějiště společenského života. Drahé, ale nevkusné stavby, které na pobřeží vyrostly v době divokého přechodu ke kapitalismu v 90. letech, musely jít k zemi stejně jako dříve rozpadající se chatrče. Teď už je třeba počkat pouze na to, až trochu povyrostou nedávno vysazené stromy, jinak si totiž člověk překrásné moře v parném létě příliš neužije. Není náhoda, že se tu místní začínají objevovat až za soumraku, do té doby na rozpálené ulici člověk potká spíš jen nezkušené cizince. Ti jsou však v Aktau samozřejmě vítaní a město na nich chce kromě ropy a průmyslu stavět svou budoucnost.

Drahé, ale nevkusné stavby, jež na pobřeží vyrostly v době divokého přechodu ke kapitalismu v 90. letech, musely jít k zemi stejně jako dříve rozpadající se chatrče

„Jsme jedním z nejrozvinutějších regionů v Kazachstánu. Průměrný plat 192 tisíc tenge (jeden dolar je 180 tenge) patří k těm lepším, ekonomika neustále roste. Jednou z možností dalšího rozvoje může být turistika. Vedle moře se tu v okolí nachází spousta historických památek a islámských svatých míst, jež přitahují náboženské poutníky,“ líčí mi Žanagul Ulanovová z vedení Mangystauské oblasti.

Kvůli obrovským vzdálenostem dosahujícím často několika tisíc kilometrů se v sedmnáctimilionovém Kazachstánu příliš nedá stavět na domácí turistice, ale už nyní do Aktau přijíždějí návštěvníci ze sousedního Ázerbájdžánu, Turkmenistánu, Íránu i z blízkého Turecka.

Pocit svědomitého rozvoje 

Rusko je sice poměrně daleko, ale ne natolik, aby se vliv velkého souseda neodrážel v obchodní sféře. Stejně tak je znát i přítomnost druhé velmoci tohoto regionu Číny a také Turecka.

Právě Turci postavili místní letiště, teď budují silnice a díky turecké příbuznosti se zde globalizace neprojevuje ani tak ve formě McDonaldů jako spíš McDönerů. Především za ropným průmyslem se do oblasti tlačí i velké západní firmy, ovšem je pozoruhodné, že vybavení pro zdejší novou nemocnici dodávají kromě Němců a Britů také firmy z České republiky, jež tu mimochodem rovněž stavějí sanatorium.

Zdravotní péče je v Kazachstánu bezplatná, zařízení v nemocnici pochází většinou z Německa, z Anglie či z Česka

Nové křídlo nemocnice s kapacitou 450 lůžek, která zaměstnává 130 lékařů a je schopná provádět 14 operací najednou, splňuje i nejvyšší nároky. Podle ředitele Nurlana Trepova zdravotní systém svědčí o tom, že se nacházíme v nejbohatší zemi střední Asie. Lékaři se mohou v rámci státních stipendií vzdělávat na nejlepších místech v zahraničí, přičemž po svém návratu si začínající chirurg ve zdejší nemocnici vydělá i tisíc dolarů; pozvaný odborník až třikrát víc. Péče je tu bezplatná, zařízení pochází většinou z Německa, z Anglie či z Česka.

Podobný pocit, jenž svědčí místo zaostalosti o svědomitém rozvoji, má člověk i při vstupu do budovy zdejší univerzity. Studuje tu pět tisíc lidí, většinou na vlastní náklady, za roční školné až 2300 dolarů. Studenti si však nestěžují a v souladu se zdejší výchovou a výukou, jež staví kromě moderních prostředků i na tradicích, jsou hrdí na to, že jsou Kazaši.

Na to, proč uvádějí jako nejdůležitější hodnoty rodinu, patriotismus, úctu k tradicím a k starším, přicházím o nějakých sto kilometrů dál – v městečku Taušik – při pohledu na děti ve zdejší školce. Jsou vychovávány v prostředí, jež evokuje staré jurty, a zcela v duchu předků. Kupodivu mi to jde bez problémů dohromady s pragmatickou moderností, s níž jsem se setkal ve společnosti mladých při posezení v jedné pivnici v Aktau. Jeden z nich se právě vrátil z Harvardu a začal pracovat v ropném průmyslu, další studuje sinologii, zatímco třetí z nich se pyšnil vzděláním získaným v Moskvě.