Bolestivý imperativ soužití: Západ by měl ubrat ze své arogance

Pro terorismus neexistuje žádná omluva. Západní člověk, zahalující se do roucha „humanity“, by se ale měl zbavit vědomí nadřazenosti k jiným kulturám. Pak se snad zvýší šance vyhnout se tragédiím jako v Paříži. Píše maďarský filozof Dezső Csejtei.

Paralelní polis. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Paralelní polis. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Paralelní polis.

Je těžké ponechat bez komentáře události, které se na začátku ledna odehrály v Paříži. Ani já se tomu nechci vyhýbat. Svůj výklad ovšem musím pojmout trochu obšírněji. Španělský filozof José Ortega y Gasset (1883–1955) napsal již ve třicátých letech 20 století následující příběh.

„Vypráví se, že když se slavilo půlstoletí umělecké dráhy Victora Huga, dostavili se na velké soaré do Elysejského paláce zástupci všech národů, aby slavnému básníkovi vzdali hold. Hugo stál jako socha, v důstojné póze opřen loktem o krbovou římsu ve velkém přijímacím sále. Před slavícím obecenstvem defilovali popořadě zástupci různých zemí, aby francouzskému věštci blahopřáli. Protokolista stojící ve dveřích je zvučným hlasem uváděl:

,Monsieur le Représentant de l’Angleterre!‘ Na což Victor Hugo dramatickým tremolem a s pohledem upřeným k nebi odpověděl: ,L’Angleterre! Ah, Shakespeare!‘ Protokolista pokračoval: ,Monsieur le Représentant de l’Espagne!‘ Načež Victor Hugo: ,L’Espagne! Ah, Cervantes!‘ Protokolista: ,Monsieur le Représentant de l’Allemagne!‘ A Victor Hugo: ,L’Allemagne! Ah, Goethe!‘

V tu chvíli však došla řada na podsaditého, pokulhávajícího chlapíka nevelkého vzrůstu. Protokolistův hlas ohlásil: ,Monsieur le Représentant de la Mésopotamie!‘ Na to Victor Hugo, jenž tam stál až dosud bez záchvěvu a sebejistě, viditelně znejistěl. Očima, v kterých se zračila netrpělivost, opsal velký kruh, jako by pátral v celém vesmíru něco hledal. Brzy však bylo vidět, že nalezl, co hledal, a že se stal opět pánem situace. A podobně patetickým hlasem jako předtím a o nic méně přesvědčivě odpověděl zakulacenému vyslanci: ,La Mésopotamie! Ah, l’Humanité!‘“

Dvě ponaučení

Dnešní Evropská unie se ráda staví do role, jako by byla hlavním nositelkou univerzálních hodnot, jejich záštitou a oprávněným ochráncem

Uvedený příběh je poučný hned ze dvou hledisek. Prvním ponaučením je, že se evropský člověk rád oháněl slovem humanita, obzvlášť v minulých stoletích. A dodnes rád zakouší jeho chuť, jako by v ústech převaloval bůhvíjaký ušlechtilý mok. Zejména dnešní Evropská unie se ráda staví do role, jako by byla hlavním nositelkou univerzálních hodnot, jejich záštitou a oprávněným ochráncem.

Přitom si není ochotná uvědomit, že hodnoty, které má EU sklon považovat za univerzální, jsou ve skutečnosti evropské – chcete-li západní – a k moci se dostaly, respektive uznání si vydobyly, až po mnohasetletém boji v jednom koutě zeměkoule. Považuje za samozřejmé, že je jejím výlučným posláním šířit tyto hodnoty po celé Zemi. Řečeno kostnatěji, povyšuje lokalitu na úroveň globality, přičemž zapomíná, že i samotná tato akce je výsledkem aktivity určité lokality neboli kulturní scény zvané Evropa.

Evropského člověka většinou ani nenapadne, co by se stalo, kdyby představitelé nějaké jiné, vzdálené kultury začali mezi námi šířit s vědomím vlastní nadřazenosti hodnoty, které by podle nich mohly mít rovněž nárok na univerzálnost, a dohlíželi by na jejich dodržování. Takovými hodnotami by mohly být třeba pokora, poslušnost, bezpodmínečná úcta k starším, láska k živému i neživému světu a podřízenost vůči předkům a bohům.

Nepochopitelný paradox

Jedním z nejnepochopitelnějších paradoxů je, že evropský člověk hlásá jedním dechem globalizaci zahalenou do roucha humanity a multikulturalismus. Lze si představit větší protiklad?

Druhým ponaučením je, že ať už bere evropský člověk slovo humanita do úst s jakýmkoliv patosem, v jeho gestech – často skrytě – přitom vládne komika a nevážnost. Často se stejně jako v případě Victora Huga stává, že ležérní použití tohoto slova slouží k maskování nevědomosti či nezodpovědnosti a dokazuje, že častokrát ani nevíme, co si s ním počít. S určitou nadsázkou lze říct, že humanitu považujeme za jakousi nadpozemskou, kulatou Rubikovu kostku, kterou bezradně otáčíme v rukou, ale nedokážeme složit.

Převrácení vznešeného tónu humanity do čirého pragmatismu a jeho uplatňování nazýváme globalizací. A pokud bychom se chtěli dopustit oné svatokrádeže, že bychom to, co je obsaženo v tomto ideálu, požadovali přímo po realitě, mohli bychom říci, že obsah zabalený do pozlátka „univerzální humanity“ představuje přesně to, co z toho globalizace uvádí ve skutek. A to neposkytuje příliš mnoho důvodů k radosti.

V takovém případě totiž už nejde o ideální hodnoty, jež se v éterické dokonalosti skví „nad vodami“, nýbrž o praktikování modu vivendi, způsobu nazírání a brutálního uplatňování zájmů, jež se evropský („západní“) člověk pokouší vnutit zbytku zeměkoule. Pro mne osobně je jedním z nejnepochopitelnějších paradoxů, že evropský člověk hlásá jedním dechem globalizaci zahalenou do roucha humanity a multikulturalismus. Lze si představit větší protiklad?

Cesta ke konfliktům

Pokud Evropané nechají čistě na přistěhovalci, aby si i ve své nové, jím zvolené vlasti žil dle libosti, potom rozdíly v kultuře a mentalitě dříve, či později nevyhnutelně povedou ke konfliktům

Zatímco globalizace, opakuji zahalená do roucha humanity, vnucuje světu způsob existence, vůli západního člověka, multikulturalismus s velkodušným gestem nabízí, ať „rozkvétá sto květin“ a každý žije a koná podle svých sklonů a zvyků. Při bližším ohledání se tento obraz jeví jasněji.

V oblasti ekonomiky a politiky není slitování, v nich uplatňuje globalismus své železné zákony, ale v oblasti odívání a gastronomie uvolňuje – na znamení úcty k „jinakosti“ – značný prostor multikulturalitě. A pokud si někdo náhodou tyto dvě věci splete nebo jen špatně odhadne, kdy se která z těchto karet rozdává – takže potom nepozná, že to, co evropský člověk z titulu multikulturalismu velkoduše rozdává, si na druhé straně pod záštitou globalizace v mžiku zase bere zpátky –, ten se proviní proti zásadě „politické korektnosti“.

Tím jsme se dostali do bodu, kdy člověk z Mezopotámie, jenž figuruje v příběhu o Victoru Hugovi, sedí v jeho apartmá, ve Francii, v Evropě, a tamější obyvatelé si s ním často nevědí rady. Nastává dilema: pokud – v duchu neomezené tolerance – nechají čistě na přistěhovalci, aby si i ve své nové, jím zvolené vlasti žil dle libosti, potom rozdíly v kultuře a mentalitě dříve, či později nevyhnutelně povedou ke konfliktům.

Pokud však nastane, že od něho původní obyvatelé budou očekávat dodržování evropských zvyků a norem – jakože to také mělo od počátku patřit k očekáváním –, pak okamžitě zazní nařčení z netolerance.

Svoboda médií

Svoboda médií, za jejíž získání naši předkové ještě bojovali na barikádách, byla úplně jiná než ta dnešní

Svoboda médií patří k významným výdobytkům evropské, západní kultury. Za její získání naši předkové ještě v 19. století prolévali krev. Stejně jako každá svoboda má však i tato dle mne své meze. Nejsem sice ani zdaleka odborníkem na teorii médií, navzdory tomu bych si dovolil dva postřehy.

První je, že ona svoboda médií, za jejíž získání naši předkové ještě bojovali na barikádách, byla úplně jiná než ta dnešní. To, co si mohla, či nemohla dovolit svobodná média v některé evropské zemi, řekněme v 19. století, ani v nejmenší míře neovlivňovalo obecné přesvědčení lidí v dalekých asijských či latinskoamerických zemích. Satirické zobrazení různých kultur či osob – v daném případě jejich zesměšnění – zdaleka nebudilo takové vášně jako dnes, právě kvůli velkým zeměpisným vzdálenostem.

S tím souvisí můj druhý postřeh. Ve světě a v éře informační revoluce se dostaly jednotlivé kultury neskonale blízko sebe, prakticky žijí jedna vedle druhé, ba dokonce v sobě navzájem. Proto to, co před 150 lety vypadalo jako nevinný žert, může dnes snadno působit jako rozbuška a být považované za urážku. Proto se v daném případě mohou věci obracet i vzhůru nohama – pokud lidé před 150 lety ještě obětovávali život za svobodu médií, dnes mohou dělat to samé proti jejímu neomezenému uplatňování.

Role západního člověka

Západní člověk by ze sebe neměl dělat jediného a výhradního představitele „univerzálních“ lidských hodnot, zejména v situaci, kdy se ho o to nikdo neprosil

To všechno ani na okamžik nezprošťuje viny za strašné teroristické akce spáchané na začátku ledna v Paříži. Pro terorismus neexistuje žádná omluva. Je také možné, že ti, kteří jsou ochotní spáchat teroristický čin, by podobné akce provedli, i kdyby nevyšly žádné karikatury zavdávající důvod k pomstě.

Samotná teroristická akce je však – i když proti ní protestují statisíce, miliony lidí – pouhým povrchem v proudu historie. Hlouběji pod ní zejí mnohem zásadnější problémy, které nelze smést pod zvučnou a líbivou, navzdory tomu nic neříkající roušku humanity. Jde totiž o soužití civilizací a kultur, v němž má evropský („západní“) člověk hraje velkou roli.

Především z toho hlediska, že by měl citelně ubrat z oné kulturní arogance a vědomí nadřazenosti, se kterými v uplynulých stoletích přistupoval k jiným kulturám. A nedělat ze sebe jediného a výhradního představitele „univerzálních“ lidských hodnot, zejména v situaci, kdy se ho o to nikdo neprosil. A konečně by měl prokázat porozumění, takt a opatrnost v otázkách, o nichž mu nepřísluší vynášet hodnotové soudy. Pak snad bude větší naděje, že se vyhneme tragédiím, jako byla ta na začátku ledna v Paříži.

Montgomerry velmi osvěžující. já jsem pro. 10:23 31.1.2015

Počet příspěvků: 28, poslední 2.2.2015 08:48 Zobrazuji posledních 28 příspěvků.