Bohatí i chudí se chovají zkázonosně

Německo se změnilo. Nejmajetnější se stahují do elitních ghett, nejnižší do chudinských. Obě skupiny se chovají asociálně, nezodpovědně.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Deutsche Verlags-AnstaltČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Novinář Walter Wüllenweber z německého týdeníku Stern se dlouhodobě zabývá chudobou v Německu. Za své studie a články o nejméně majetné třídě obdržel v roce 2005 Německou sociální cenu a současně je lze v uplynulých letech považovat za nejkontroverznější, co se týká chudoby. Wüllenweber v nich nekompromisně kritizuje německý sociální systém.

Dle něho je nevhodně nastavený, což umožňuje nemajetným Němcům stáhnout se ze společnosti do vlastního prostředí, v němž hrají hlavní roli Coca-Cola light, LCD televizory a neschopnost vychovávat své potomky. Největší diskusi pak vyvolalo jeho tvrzení, že takzvaní chudí nestrádají materiálně, ale duchovně, což je následkem jejich odmítnutí začlenit se do společnosti vlastní prací, vzděláváním a veřejnou angažovaností.

Mezi prvními s Wüllenweberem souhlasili bohatí Němci. Dle nich konečně někdo věrohodně a na základě dlouhodobých výzkumů potvrdil, že jsou zbytečně okrádaní o výsledky své práce. Na první pohled je pak mohlo loni potěšit i další Wüllenweberovo dílo, kniha Die Asozialen: Wie Ober- und Unterschicht unser Land ruinieren – und wer davon profitiert (Asociálové. Jak nejvyšší a nejnižší společenská třída ničí naši zemi – a kdo z toho profituje). Její podtitul je však asi nepotěšil.

Překvapivá podobnost

Dle Wüllenwebera se totiž asociálně nechovají pouze nejméně majetné společenské skupiny, ale do značné míry i bohatí Němci. A tvrdí, že oproti očekávání, dle něhož se nejchudší a nejbohatší liší stejně jako černá a bílá, se tyto dvě části společnosti – nejnižší a nejvyšší – překvapivě podobají. Především ve třech záležitostech:

  • v nevýkonnosti;
  • v neschopnosti přispívat do státní pokladny;
  • v neochotě podílet se na správě státu.

Navíc obě skupiny svým životním způsobem výrazně ohrožují většinovou společnost – střední třídu. Především v případě nejbohatších Němců je však Wüllenweberova kritika přinejmenším v rozporu s očekáváním:

  • Copak není společnost natolik bohatá, jak jsou bohatí její občané? Buďme proto rádi za každého miliardáře, který u nás platí daně. Kdo jiný může být považován za výkonného než ti, kteří společnosti nabízejí své velké finanční prostředky?
  • Není právě vytváření pracovních míst jedním z účinných nástrojů přispívajících k blahobytu společnosti?

Dle Wüllenwebera je však všechno jinak. Podíváme-li se na nejbohatší německou elitu, jež začíná u milionu eur na bankovním účtu či v akciích, zjistíme, že drtivou většinu z nich tvoří dědicové, jejichž předci byli nesmírně výkonní, ale oni již pouze spravují a spotřebovávají obrovské finanční prostředky.

Negativní vztah ke státu

Výraznou vlastností nejbohatších je nezávislost na platu. Zatímco placené zaměstnání je typické pro střední třídu, skutečně bohatí lidé nepracují, a místo toho nechávají vydělávat své peníze – nakupují akcie, obchodují na burze nebo investují do nemovitostí a výtvarného umění. Podstatnou výhodou této jejich činnosti je, že zisky z ní jsou zdaněny nepoměrně nižší sazbou, než je tomu v případě běžně placené práce.

Potomky v minulosti výkonných a schopných lidí nelze dle Wüllenwebera považovat za tvůrce hodnot ani za pracovní společenskou sílu. Vůči většinové společnosti se totiž úmyslně vyhraňují a jsou v ní přítomní jen svou nepřítomností. Bohatá část společnosti nezastává veřejné funkce, neprezentuje se v médiích a své potomky často posílá do britských internátních škol, v nichž si mohou najít podobně elitní životní partnery.

Koho dnes pojmem „elita“ míníme? Velmi vzdělané, nebo velmi bohaté lidi? V současnosti se totiž tyto dvě skupiny překrývají jen výjimečně.

Úmyslné vyhraňování vůči společnosti se ukazuje i v jejich pohrdání státem a jeho zákony. To se projevuje v jejich ochotě ukládat své finanční prostředky na „černých“ účtech ve Švýcarsku či v Lichtenštejnsku nebo je posílat na Kajmanské ostrovy.

Bohatí Němci negativní vztah ke státu a většinové společnosti nemívali. Ještě na začátku 20. století bylo finanční zabezpečení propojené s velkou angažovaností ve státních úřadech či jiných veřejných institucích. A současně nepředstavovali pouze majetkovou, ale i skutečnou elitu složenou z vědců, vysokoškolských profesorů či lékařů. Ta byla stejně pestrá jako její rozhled, jenž byl nesrovnatelně větší než rozhled současné elity.

Koho však dnes pojmem „elita“ míníme? Velmi vzdělané, nebo velmi bohaté lidi? V současnosti se totiž tyto dvě skupiny překrývají jen výjimečně. Většina z malé ekonomické elity bankéřů, dědiců a vrcholných manažerů navštěvovala stejné školy a úzkostlivě si střeží, aby nebyla zpochybněna jejich iluze, že jen ten jejich pohled na svět je správný.

Nedostatek disciplíny

Dle Wüllenwebera si podobný odstup od společnosti udržuje i nejméně majetná společenská skupina Němců. Ta sice žije údajně v chudobě, a proto dostává od státu sociální dávky, ale nemá s nedostatkem financí žádný problém. Z toho však nevyplývá, že by na tom byla dobře. Její chudoba totiž nespočívá v neschopnosti financovat vlastní základní potřeby, ale v nevzdělanosti a ve zvyšující se nevzdělavatelnosti, kterou jako „polibek smrti“ předává svým potomkům.

V uplynulých letech se stala velkým problémem chudých Němců cukrovka v důsledku nevhodných stravovacích návyků

Na této situaci se značně podílejí nesmyslně fungující sociální služby, pro něž pomoc znamená poskytovat finanční prostředky. Příslušníkům nejnižší společenské třídy je dlouhodobě tolerováno nejen to, aby si nehledali zaměstnání, ale i soustavné odmítání jeho nabídek. To, že nezaměstnaný nepracuje, je však nejmenším problémem. Největší pak spočívá v tom, že přestává být schopný zavést si režim, jenž by ho nutil uspokojovat vlastní potřeby. Stejně jako prostředí, v němž žije, i on sám postrádá dostatek disciplíny, což se mimo jiné odráží na jeho zdravotním stavu.

Zdraví nejnižší společenské skupiny nepoškozuje ani tvrdá práce, ani špatné životní prostředí. V uplynulých letech se stala velkým problémem chudých Němců cukrovka v důsledku nevhodných stravovacích návyků. Dle Wüllenwebera přitom platí, že mají-li chudí cukrovkáři zakázanou Coca-Colu, většina z nich začne pít Coca-Colu light.

Pochybné diagnózy dětí

Dalším znakem chudých je, že vlastní skvělé technologické přístroje. Wüllenweber nekritizuje tento fakt proto, že by jim nepřál nejnovější „chytrý“ telefon. Ale proto, že mají sice v každé místnosti LCD televizory s velkou obrazovkou – a téměř neustále v chodu –, nikoli však už knihy či třeba pouze časopisy. A podotýká, že stovky rozhovorů s chudými rodinami se odehrávaly za zvuku televizorů, přičemž s písmeny se setkávají pouze na štítcích nevhodných potravin.

Sociální pracovníci jednají s dítětem, jako by vyžadovalo zvláštní péči či bylo psychicky nemocné, čímž mu však zajistí osud jeho rodičů

Takové prostředí dětem z těchto rodin neprospívá. Tento problém však nejen nikdo neřeší, ale sociální systém jej i často podporuje. Místo aby byly peníze použity na financování sociálních zařízení, především školek, které překvapivě účinně ovlivňují životní způsob dětí, jsou tyto instituce zavírané. Finanční prostředky na sociální služby pak dostávají přímo rodiny, které však s nimi neumějí nakládat, nebo sociální pracovníci, jejichž působení ale Wüllenweber považuje za podobně problematické.

Počet sociálních pracovníků, speciálních pedagogů a psychologů se sice neustále zvyšuje – v současnosti sociální oblast zaměstnává v Německu nejvíc lidí –, ale stejně rychle roste i vyloučení dětí ze společnosti. Místo aby se zaměstnanci sociálního systému snažili děti aspoň částečně vymanit ze zkázonosného prostředí tím, že jim umožní včas navštěvovat školku, stále častěji je klasifikují pochybnými diagnózami, jako je neschopnost se učit, hyperaktivita či porucha chování.

Jednají s dítětem, jako by vyžadovalo zvláštní péči či bylo psychicky nemocné, čímž mu však zajistí stejný osud, jaký měli jeho rodiče, a sociální péče nikdy nepřijde o klienty.

Loď pro všechny

Dle Wüllenwebera se oba póly společnosti – chudí a bohatí – chovají podobně zkázonosně. Bohatí se ze společnosti stahují do svých elitních ghett a o jejich existenci se společnost dozvídá, až když svým nezodpovědným jednáním na burze či v bankovnictví způsobí finanční krizi.

Wüllenweberův obraz společnosti lze přirovnat k lodi, na níž jsou všechny tři společenské třídy spojené jakoby nedopatřením

Chudí se zase stahují do svých chudinských ghett, z nichž posílají do škol hodnotově, kulturně a sociálně deprivované děti, jež podle očekávání v cizím světě neuspějí a nakonec zopakují chování rodičů. Ti ze svého ghetta vůbec nevystoupí, protože svět televizní zábavy je pro ně mnohem přívětivější než život pracujícího.

Wüllenweberův obraz společnosti lze přirovnat k lodi, na níž jsou všechny tři společenské třídy – nejnižší, střední a nejvyšší – spojené jakoby nedopatřením. Bohatí krouží nad lodí v bezpečí svých soukromých letadel, jejichž prodej v uplynulých letech prudce narostl. To je dle Wüllenwebera další ze znaků jejich touhy se co nejvíc odpoutat od okolního světa. Chudí sedí na palubě, sledují okolí, ale nedokážou uhlídat své děti, které nebezpečně vrávorají na zábradlí. Střední třída stojí u kormidla, jede svou trasou a nedívá se nalevo ani napravo.

Na první pohled to vypadá, jako by tyto třídy neměly nic společného, spojuje je však loď. Potopí-li se, jde ke dnu posádka a směr ztrácejí i letadla nad ní.

Zaměření na vlastní zájmy

Kritika Wüllenwebera, že nemá úctu k lidem, o nichž píše, není na místě. Jeho dlouhodobý zájem především o nejnižší společenskou třídu spíše svědčí o snaze poukázat na problémy, jež sociální systém nedokáže diagnostikovat, neboť se příliš zaměřuje na vlastní zájmy.

Kritika Wüllenwebera, že nemá úctu k lidem, o nichž píše, není na místě

Wüllenweberův pohled je cenný, protože se vyhýbá nejen moralizování a odsuzování, ale i obviňování pouze jedné společenské skupiny. Věnuje se sice špatnému chování chudých i bohatých, jeho klíčové poselství však zní, že obě skupiny se pohybují na scéně stanovené střední třídou.

Die Asozialen: Wie Ober- und Unterschicht unser Land ruinieren – und wer davon profitiert
(Asociálové. Jak nejvyšší a nejnižší společenská třída ničí naši zemi – a kdo z toho profituje)
AUTOR: Walter Wüllenweber
VYDAL: Deutsche Verlags-Anstalt, Mnichov 2012
ROZSAH: 256 stran

lama sociální vyloučenost 13:21 2.3.2013
kecálek Matení pojmů 18:13 27.2.2013
FilipL Nezlobte se na mě, ale váš 19:13 28.2.2013
Sasa Krizek Ja, ja, 11:29 27.2.2013

Počet příspěvků: 5, poslední 7.3.2013 07:36 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.