Bez průmyslu budeme Disneylandem Číňanů

Heslem stále většího počtu politiků se stává pojem reindustrializace. Doufá v ní Donald Trump, mluví o ní Marine Le Penová. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Co je na takové myšlence lákavého?

Je reindustrializace správnou cestou? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Je reindustrializace správnou cestou? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Je reindustrializace správnou cestou? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Stále častějším heslem přítomným v politice západních zemí je reindustrializace. Ta je jedním z hlavních poutačů kampaně francouzské prezidentské kandidátky Marine Le Penové. V reindustrializaci USA silně doufá Donald Trump, v renesanci průmyslu ve Velké Británii věří zastánci brexitu i nová britská vláda. Co je na takové myšlence lákavého? Touží lidé pracovat v továrnách? Je průmysl zdrojem jistoty a stability? Je snad tou pravou, ryzí, poctivou, gruntovní ekonomikou? Shledáváte na tomto požadavku vůbec něco racionálního?

K reindustrializaci dojde jen v souvislosti s digitální ekonomikou a robotizací, což zřejmě není tím, po čem tito politici volají. V Česku nebo Německu se po ničem takovém nevolá, průmyslu je v obou zemích spíše příliš. Ale stejně: je po nás volání po obnově průmyslu na Západě nějak relevantní?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Snaha zvrátit přirozený vývoj

Boj proti delokaci průmyslu nebo za reindustrializaci je v podstatě nostalgický požadavek na zvrácení přirozeného vývoje vyspělých ekonomik. Jako všechna nostalgie i ona zdůrazňuje pozitiva a zapomíná na negativa vrcholné doby industrializace, tedy období od poloviny 19. do poloviny 20. století. Bylo to období prudkého rozvoje zejména střední třídy, což vedlo k pocitu, že každý se bude mít lépe než jeho rodič (a hůře než jeho potomek). Byla to ovšem také doba maximálního znečištění ovzduší a vypjatých nacionalismů, které téměř zničily svět. Není náhodou, že volání po reindustrializaci je tak spojeno s voláním po zesílení národních států či po etnické diskriminaci.

Jako ve 40. letech 19. století jde o varovný signál, že množství lidí, pro něž jsou změny ve světě příliš rychlé, roste a že se společnost blíží k bodu, kdy nebude možno vládnout zároveň efektivně a demokraticky.

Nejde v historii o nic ojedinělého. Již ve 40. letech 19. století dělníci rozbíjeli stroje, které jim „braly práci“, a mnohý romantik v industriálním období hlásal návrat k „idylické“ době předindustriální, tedy době středověké vesnice, z jejíž bídy většinu lidí dostala právě industrializace. Taková hnutí byla utopická stejně jako dnešní snahy o reindustrializaci, protože titíž lidé, kteří po ní volají, by se první bránili prudkému snížení životní úrovně, které by vyvolala. Ne nadarmo jsou nejradikálnější „pravicoví“ hlasatelé těchto myšlenek připraveni obhajovat Medicare (pro seniory). Jde o hnutí lidí, kteří se cítí být zapomenuti vývojem, a touží po návratu idealizovaného světa jejich mládí, kdy se jim zdálo, že jim svět vytváří perspektivu. Viníky pak přirozeně hledají mezi těmi, jimž kdysi věřili tezi, že všem bude lépe, a kdo je v jejich očích zklamali, tedy mezi politiky a experty, které politici citují a kteří se přitom často prokazatelně mýlí.

Jako ve 40. letech 19. století jde o varovný signál, že množství lidí, pro něž jsou změny ve světě příliš rychlé, roste a že se společnost blíží k bodu, kdy nebude možno vládnout zároveň efektivně a demokraticky. Věřím však, že sebezáchovný reflex demokratické společnosti najde způsob, jak to řešit. V případě nostalgie po „nezkaženém venkovu“ se řešení našlo v umělé podpoře venkova a zemědělství ve formě agrárních stran, které zpomalovaly industrializaci ve prospěch venkova a jejichž duch je stále přítomen v nepochopitelné trvanlivosti agrárních podpor v Evropské unii. I u nás dodnes má hospodaření založené na evropských agrárních podporách potenciál pro zbohatnutí. Měli bychom asi hledat paralelu pro industriální společnost. Nebude to však snadné: o čoudících továrnách v krásných horských údolích bude těžko moci někdo tvrdit, že slouží ke krajinotvorbě. Ale snad se nám podaří najít nějaký jiný způsob, jak strach těch, na které měnící se společnost „zapomněla“, utišit.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Vyprázdněná ekonomika

Ať se nám to líbí, nebo ne, žijeme ve hmotném světě. Potřebujeme jíst, pít, oblékat se, jezdit atd. Materiální povahu má i řada služeb. Nemateriální služby – finance, obchod, marketing a design všeho druhu, od čipů po módu – mají v první řadě za cíl sdělovat výrobě, co má vyrábět, jak to má vyrábět, v jakém množství, kolik to má stát a kam se to má poslat. Autor koncepce hrubého domácího produktu, Simon Kuznets, dokonce ani nechtěl zařazovat tyto činnosti do HDP: považoval je jen za podpůrné činnosti pomáhající chodu skutečné, výrobní ekonomiky.

Průmyslová společnost, která přesune výrobu dejme tomu do Číny a nechá si jen atraktivní, čistá a vysoce zisková pracovní místa v designu, financích, obchodě a marketingu, si pod sebou pomalu podřezává větev.

V moderním světě platí, že kdo ovládá nemateriální služby, ovládá duševní kapitál a díky tomu inkasuje většinu zisků. Jenže je tu háček. Průmyslová společnost, která přesune výrobu dejme tomu do Číny a nechá si jen atraktivní, čistá a vysoce zisková pracovní místa v designu, financích, obchodě a marketingu, si pod sebou pomalu podřezává větev. Číňané se naučí vyrábět věci. Zvládnou triky, o kterých designér v čisté bílé košili nemá tušení. Postupem času i oni zvládnou design, obchod, marketing a všechny náležitosti. A jakýpak bude náš designér pobírající tučný plat ve slunné Kalifornii? Ano, správně: zbytečný.

Pojďme ještě dál: jaká bude celá ekonomika, z níž se stane něco podobného? Správně: vyprázdněná. Spojené státy k tomu mají ještě daleko, ale některé evropské země postupně ztrácejí svoji bývalou průmyslovou vyspělost a stávají se z nich disneylandy pro bohaté čínské, korejské a stále častěji i indické turisty.

Týká se tato hrozba i Česka? Nepochybně ano. S tím rozdílem, že Češi neovládají vysoce ziskový obchod, design, marketing a finance ve své vlastní zemi. Až slavný český průmysl bude robotizován, anebo přesunut do levnějších lokalit, budeme teprve vděčni za architektonické klenoty z naší historie.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Když se ekonomice diktuje změna...

Je otázkou, co politici typu Marine Le Penové nebo Donalda Trumpa pod pojmem reindustrializace chápou. Při zpětném pohledu na sektorové statistiky byl nárůst podílu sektoru služeb na tvorbě hrubého domácího produktu způsoben především procesem označovaným jako outsourcing (firma vyrábějící stroje už si sama nedělá úklid, účetnictví, servis strojů, nevaří svým zaměstnancům atd.), ale nakupuje tyto aktivity od externích subjektů v podobě služby. Statistika tuto změnu, kdy se výrobní podnik soustředí jen na výrobu, zachytí jako nárůst sektoru služeb. Druhým vysvětlujícím faktorem je nárůst služeb spojených s tradičními průmyslovými výrobky. Počítač nebo telefon nemají příliš přidané hodnoty bez softwaru či připojení na internet. Samostatnou kapitolou je obrovský nárůst takzvaných finančních služeb. Mění se tedy spíše relativní podíly, nikoli absolutní objem průmyslové produkce.

Výše jmenovaní politici proto nereagují na problém snižování podílu průmyslové výroby, ale spíše na fakt že i sama průmyslová produkce se mění. Hlavním negativním dopadem je ztráta pracovních míst pro nízce vzdělanou pracovní sílu.

USA nebo Francie by neměly soutěžit s Čínou a dalšími rozvíjejícími se ekonomikami ve výrobě triček nebo mobilních telefonů. Tyto jednoduché produkce jak je zřejmé jsou v konečném důsledku stejně nejvíce náchylné k nahrazení lidské práce roboty.

USA nebo Francie by neměly soutěžit s Čínou a dalšími rozvíjejícími se ekonomikami ve výrobě triček nebo mobilních telefonů. Tyto jednoduché produkce jak je zřejmé jsou v konečném důsledku stejně nejvíce náchylné k nahrazení lidské práce roboty. Vyspělé ekonomiky typu Francie, USA ale například i Itálie nebo Španělska by se měly soustředit na obory vyrábějící technologie nutné k průmyslové produkci. Dobrým příkladem země dlouhodobě sledující tuto strategii je Německo. To ovšem vyžaduje vzdělanou pracovní sílu. I v průmyslovém podniku již nestačí pouze hrubá síla například pro manipulaci s kusem plechu, ale i znalost počítačové technologie, která daný kus plechu s využitím laseru rozřeže s co nejmenšími ztrátami materiálu. Výroba technologií pro průmyslovou produkci vyžaduje vysoce technicky vzdělanou pracovní sílu.

Jsem velice skeptický ke snahám „osvícených politiků“ nadiktovat ekonomice jakoukoliv strukturální změnu, například v podobě reindustrializace. Tyto změny přicházejí od „vizionářských jednotlivců“. Nikdo v minulosti nenaplánoval vznik a využití parního stroje, nikdo nedokázal předpovědět obrovský rozmach počítačové technologie. Lidé typu Elona Muska naopak ukázali, že i v oborech technologicky a kapitálově nejnáročnějších, vyznačující se oligopolní strukturou, jako je výroba aut nebo vesmírných technologií, lze proniknout na trh bez podpory veřejných prostředků. Projekty elektromobilu Tesla nebo Muskův vesmírný program byly v počátku financovány výhradně ze soukromých prostředků. Většina výrobních kapacit obou projektů i přes kritizované důsledky globalizace na státy typu USA využívá pracovní sílu přímo v USA. Podnikatelé typu Elona Muska udělají pro posílení konkurenceschopnosti a vytváření pracovních míst mnohem víc než jakýkoliv státní program podpory průmyslu nebo ochranářská opatření. Kombinace obou může v krátkém období fungovat, ale ve středním období vede k zakonzervovaní a výraznému zpomalení rozvoje ekonomiky. Příklad komunistického experimentu práci všem, maximální soběstačnost, uzavření trhů a jiné podobné historií zavržené experimenty by měly být dostatečným varováním před pokusy diktovat ekonomice změnu z pozice vládnoucích elit.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Řešením je divoká soutěž myšlenek

Už jsem se zde jednou pochlubil, že v nakladatelství Springer nedávno vyšel můj komentář k eseji Edmunda Phelpse What Is Wrong with the West’s Economies. Souhrnně řečeno jde o moji reakci na lamentace jednoho nobelovského laureáta nad ztrátou elánu a tvořivé energie.

Jinde jsem napsal, že to, co se vyčerpalo, je působení injekce, kterou Západ dostal před třiceti lety díky explozi informačních technologií a s tím souvisejícímu posunu svých východních hranic.

Důsledkem je i to, že na východ Evropy a jih Ameriky se začaly vyvážet montovny, zatímco v civilizačních centrech zůstává otázka, co tam vlastně lidé budou dělat, když vyrobit dokonalý automobil dnes dokážou i bezprizorné děti v jihovýchodní Asii. Chtělo by to vymyslet něco nového, ale cokoli nového velice rychle naráží na ochranu spotřebitele, emisní limity a zákazy podnikatelské tvořivosti během katolických svátků.

Chtělo by to vymyslet něco nového, ale cokoli nového velice rychle naráží na ochranu spotřebitele, emisní limity a zákazy podnikatelské tvořivosti během katolických svátků.

Všimněme si tedy, že už dnes se zachování aktivního života na venkově řeší nejrůznějšími dotačními tituly, z nichž některé mají ovšem podobu úplatků za nepěstování žita, vína a krav. Jinou metodou by mohlo být trvalé prodlužování studia, kdy pouze nepřizpůsobivým občanům bude povoleno nebojovat o vysokoškolský titul a těm ostatním se povolí o něj bojovat třeba až do důchodového věku. Další inspiraci mohou nabídnout sportovci, kteří se technologického pokroku dobrovolně vzdali například tím, že si zakázali používat nové materiály na plavky, kombinézy či skokanské tyče. Sebastian Coe trvale vybízí nejen k omezování „vitaminových doplňků“, ale i zahraničního obchodu s talenty, jehož výsledkem by se mohlo stát, že všichni krasobruslaři budou Rusové a všichni běžci Keňané.

V tomto stylu bychom se tedy mohli zavázat, že (stejně jako jsme si zakázali vyrábět potraviny pomocí nových technologií) povolíme pouze ruční výrobu aut. Zorganizovat takovou výrobu pak už nebude tak jednoduché a montovny se budou muset vrátit z Mexika do Detroitu.

Situaci nezlehčuji, situace je vážná, každá rada je drahá a nápadů je velice málo. Proto opakuji stále dokola, že máme-li nějaké řešení najít, může se tak stát pouze v divoké soutěži myšlenek, pro kterou by neměla platit žádná podstatná omezení.



Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Reindustrializace je cestou zpátky

Proč USA, Velká Británie a Francie volá po reindustrializaci? Protože jsou to země, které přišly za éry globalizace o nemalou část průmyslové výroby a pracovních míst v průmyslu. Proč? Protože globální konkurence je nutila vyrábět efektivněji a levněji. Nejsnazší cestou bylo přesunout výrobu za levnou pracovní silou – tj. do zemí ekonomicky méně vyspělých. Ačkoliv tyto země si povětšinou ponechaly složitější část výroby, finalizaci výrobků, marketing, prodej, výzkum a rozvoj, tamní průmysl už nepotřeboval tolik „dělnických rukou“ a nová pracovní místa začala vznikat na kvalifikaci a odbornost náročnějších profesích. Po zaměstnancích se vyžaduje větší flexibilita, schopnost učit se novým technologiím apod. Ne všichni mají proto předpoklady a ne všem se chce. V moderních technologiích včetně robotizace vidí jen další hrozbu. Přitom právě robotizace může zlevnit výrobu natolik, že firmám se opět vyplatí vracet výrobu zpět ze zemí s kdysi levnou pracovní silou, která za těch pár desítek let už není ani nejlevnější (např. v Číně se průměrná mzda za posledních 10 let téměř ztrojnásobila). Zásadní otázkou, ale je zda výroba, která se vrátí zpět do země, bude ta, na kterou si nespokojení voliči pamatují a kterou očekávají. Obávám se, že střet s novou realitou, realitou průmyslu 21. století, bude ještě tvrdší než dopad globalizace.

Zatímco USA, Francie, Velká Británie ale i Finsko si prošly deindustrializací, v Česku se průmysl stal naopak motorem růstu a největším zaměstnavatelem v zemi. Jsme zemí, do které se přesouvala výroba – výroba s nízkou přidanou hodnotou.

Zatímco USA, Francie, Velká Británie ale i Finsko si prošly deindustrializací, v Česku se průmysl stal naopak motorem růstu a největším zaměstnavatelem v zemi. Jsme zemí, do které se přesouvala výroba – výroba s nízkou přidanou hodnotou. Zahraniční firmy do Česka nepřitahovala jen levná pracovní síla, ale i vzdělanost a pracovitost zdejších zaměstnanců. Zatímco jsme i nadále velice pracovití, naše cena práce vzrostla během posledních deseti let o 40 procent a průmyslu se nedostává kvalifikované pracovní síly. Naše výhody se postupně vytrácí. Musíme se proto soustředit na naše slabiny a co nejdříve z nich udělat naopak naše silné stránky. Potřebujeme moderní školství, které do dětí nebude tlačit jen fakta, ale bude rozvíjet jejich talent a měkké dovednosti, a produkci s vyšší přidanou hodnotou, díky které bude každá odpracovaná hodina v české firmě výrazně lépe platově ohodnocená. Pak se nám křivka přidané hodnoty už nebude vysmívat, jak před lety upozorňoval Milan Zelený. Pokud se nám podaří zvládnout výzvy 21. století (robotizaci, zavádění umělé inteligence do výroby a služeb, revoluci v automobilovém průmyslu apod.), nebudeme se muset obávat deindustrializace a s ní spojeného odchodu některých firem, jejichž výroba stojí a padá s levnou pracovní silou. Nebudeme jen vyrábět, ale budeme i vyvíjet, distribuovat, propagovat a nabízet služby. Pracovní síla uvolněná z průmyslu si najde uplatnění v oborech, o kterých nikdo ještě ani netuší.

Úsměvná křivka přidané hodnoty:

Zdroj: Prof. Ing. Milan Zelený, PhD.

Zdroj: Prof. Ing. Milan Zelený, PhD.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Ne reindustrializace, ale restrukturalizace

Reindustrializace ve smyslu, v němž v současnosti rezonuje ve vyspělých západních zemích (pilířích industrializace 19. a 20. století), pro nás příliš relevantní není; tato restrukturalizace se nás nicméně může dotknout. Předchozí korporátní model, který chtějí vyspělé státy změnit, byl založen na vývozu kapitálu a vytváření ohromných kapacit v zemích, jež byly z jejich pohledu nákladově výhodné. V důsledku toho se obrovská část průmyslových kapacit z těchto zemí přesunula a podíl zpracovatelského průmyslu v nich výrazně poklesl. Ve druhé vlně se tyto státy staly dovozně závislými na celém spektru průmyslového zboží pro spotřebu i investiční použití. A nyní, v době, kdy důvěra v možnosti pokračující globalizace dosti klesá, se tyto země snaží i pod vlivem nacionalisticky formované politické poptávky o renesanci zpracovatelského průmyslu a jeho návrat na své území.

Patříme k nejvíce industrializovaným zemím v Evropské unii. Potřebujeme proto něco jiného: komplexní restrukturalizaci.

Vytěsnění zpracovatelského průmyslu mělo velmi silné společenské dopady a vedlo de facto k zániku manuálních odvětví a střední třídy (výjimkou je například Německo, kde se tento proces vždy odvíjel tak, aby neohrozil Mittelstand, což se ve Velké Británii, Francii ani USA nepovedlo).

V tomto ohledu se nacházíme na úplně jiném břehu. V mnohém jsme destinací, kam v posledních 25 letech průmyslové kapacity byly přemísťovány. Máme více než dvojnásobný podíl zpracovatelského průmyslu na HDP, než mají ony vyspělé země, a jeho další zvyšování by již nebylo rozumné. Patříme k nejvíce industrializovaným zemím v Evropské unii. Potřebujeme proto něco jiného: komplexní restrukturalizaci. Měli bychom klást mnohem větší důraz na inovace, než jaký dosud klademe, měli bychom dbát na to, aby se zvláště střední průmyslové firmy dokázaly na zahraničním trhu přímo prosadit a ovlivnit jeho parametry, a v neposlední řadě bychom měli klást důraz na propojenost výzkumu a vývoje s inovativním podnikáním a na nahrazení zbytečných vývozů domácími výrobky.

Jediným společných rysem s nastíněnou reindustrializací je posílení domácího prvku na výrobních rozhodnutích. S ohledem na tyto reindistrializační koncepty bychom tedy měli být velmi pozornými pozorovateli, kteří by se však měli vydat svou vlastní cestou průmyslové strategie.



Monitor Jana Macháčka


Autor

Jan Macháček

Jan Macháček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články