Bez práva určit si výši daní není suverenita

Evropská komise hodlá harmonizovat daňové základy v členských zemích EU a navrhuje, aby v daňových záležitostech mohla Evropská rada hlasovat na základě většinového principu. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Mají se v EU harmonizovat daně?

Jan Macháček 17.1.2019
Mají se v Evropské unii harmonizovat daně? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mají se v Evropské unii harmonizovat daně? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Mají se v Evropské unii harmonizovat daně?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Evropská komise navrhuje, aby ve věcech daní mohla Evropská rada (národní státy) hlasovat většinově. V návrhu komise se objevují formulace jako „přehodnotit tradiční pojetí suverenity“. Materiál odkazuje na to, že se nepodařilo zavést ani bankovní daň, ani digitální daň. Evropská komise chce rovněž harmonizovat daňový základ a zcela sjednotit metodiku výběru DPH. Návrh naštěstí nemá šanci projít kvůli jasnému a principiálnímu odporu států jako Irsko či Lucembursko, ale jaký je váš názor na harmonizaci daní a daňovou konkurenci na jednotném trhu?

Podle mě má být daňová konkurence základním pilířem Evropské unie, daně koneckonců nejsou harmonizovány ani v USA. Ať se klidně sjednocují metodiky a daňové základy, ale státy musí být plně suverénní v rozhodování o sazbách daní.

Otázka je tedy jasná: Mají se v Evropské unii harmonizovat daně?


 
Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Vše zůstane při starém

Členské země musí být v daňové oblasti suverénní. Mělo by tomu tak být v sazbách daní i v definicích a metodice. Daňová konkurence je velmi důležitá pro udržení konkurenčního prostředí. Nepochybuji, že se státům tuto svobodu podaří udržet, vždyť i daleko integrovanější federace tuto svobodu respektují.

Daňová konkurence je velmi důležitá pro udržení konkurenčního prostředí. Nepochybuji, že se státům tuto svobodu podaří udržet, vždyť i daleko integrovanější federace tuto svobodu respektují.

Typické pro federace však je stav, kdy federace vybírá své daně a státy (provincie) zase ty své, a to někdy ze stejné věci, respektive ze stejného základu. V takovém případě otázka veta zaniká. Federace má svůj schvalovací proces, stát také svůj. To může vést k byrokratickému zatížení obyvatelstva (pokud musí poplatníci vyplňovat dvojí daňové přiznání). Například v Kanadě je taková situace v Québeku, zatímco ostatní provincie se dohodly s federální vládou na společné metodice a společném výběru (a tedy společném daňovém přiznání), přičemž si všechny provincie nechávají svobodu stanovovat sazby, jakož i různé příplatky nebo úlevy.

V Evropské unii budou asi pokračovat pokusy o sjednocování definic a metodiky. Bohužel asi nedojde k osamostatnění federálních daní. V žádném případě naštěstí nehrozí odstranění suverenity členských zemí při rozhodování o sazbách. Výsledkem tedy bude zachování současného neupraveného stavu, na který jsme si však již dávno zvykli.



Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity v Brně

Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity v Brně

Srovnání podmínek pro všechny subjekty

V diskuzi rozlišme dvě věci: sjednocení pravidel pro konstrukci základu daně a harmonizaci daňových sazeb. Jakkoli mnozí považují daňovou konkurenci za základní pilíř jednotného evropské trhu, je třeba se podívat, kam nás tato daňová konkurence především v oblasti korporátních daní od roku 1993 dovedla. 

Jakkoli mnozí považují daňovou konkurenci za základní pilíř jednotného evropské trhu, je třeba se podívat, kam nás tato daňová konkurence především v oblasti korporátních daní od roku 1993 dovedla.

Na jednotný evropský trh s velkou daňovou konkurencí vstoupily nadnárodní společnosti, které využívají evropskou infrastrukturu a jiné evropské veřejné statky, ale v mnohých případech v Evropské unii své zisky nezdaňují, nebo je zdaňují pouze minimálně. Daňová konkurence a využívání nesouladu mezi daňovými systémy jednotlivých členských států umožnila mnohým z těchto firem využívat nástrojů daňového plánování velmi agresivním způsobem. V dnešní době tyto společnosti dosahují obratů nebo hospodářských výsledků, které jsou větší než některé rozpočty členských států Evropské unie. Jejich ekonomická síla jim umožňuje dokonce s členskými státy vyjednávat o tom, jaké jim poskytnou daňové výhody, aby v daném státě postavily sklad nebo továrnu. Je třeba si položit několik otázek: Platí tyto firmy adekvátní výši daní, ze kterých by mohla být například financována obnova a údržba infrastruktury? Je spravedlivé, že nedostatečný výběr daně z příjmů korporací k financování veřejných statků suplují malé a střední podniky (mnohdy v nerovném postavení) a zaměstnanci? Je tento systém dlouhodobě udržitelný? Nezatížíme kvůli němu budoucí generace nadměrným státním dluhem?

Domnívám se, že je nutné, aby ke sjednocení pravidel pro konstrukci základů daně v EU došlo, a to z několika důvodů. Za prvé, sjednocení by znamenalo uzavření všech mezer mezi národním daňovými systémy, a tedy velmi výraznou eliminaci technik agresivního daňového plánování. Za druhé, sjednocení by mělo za následek srovnání podmínek. Díky jednotnému daňovému základu by se nominální daňové sazby rovnaly efektivním (tj. skutečnému daňovému zatížení) a i malé a střední podniky by měly informaci, jakému daňovému zatížení v jednotlivém členském státě skutečně čelí. V tuto chvíli jim tato informace často zůstává utajena, protože oproti nadnárodním společnostem nedisponují dostatečným lidským ani finančním kapitálem, a nemohou si ji tudíž spočítat. Třetím důvodem je snížení vyvolaných a administrativních nákladů zdanění, a to jak na straně daňových subjektů, tak na straně daňové správy. Jedním z příkladů může být částečné odstranění problémů s transferovými cenami, neboť druhý z návrhů Evropské komise počítá se skupinovým zdaněním a konsolidací.

Samostatnou kapitolou, jsou daňové sazby. V této záležitosti by měla být zachována konkurence. Národní suverenita států při stanovování daňové sazby je nicméně na jednotném evropském trhu jen zdánlivá; po brexitu to bude platit ještě více. Premiérka Mayová se již v září minulého roku nechala slyšet, že po brexitu Spojené království sníží korporátní daň, aby byla nejnižší v G20. To samozřejmě bude mít vliv na jednotný trh. Každý stát na jednotném trhu musí brát v potaz daňové sazby minimálně svých sousedů.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Dlouhá cesta plná nejistot

Pokud hovoříme o skutečně jednotném trhu v EU, měla by na něm platit jednotná daňová pravidla ve všech oblastech, ve kterých se daně používají. Jednotný trh má však k úplnosti stále ještě daleko a členské státy považují daňovou politiku za nástroj, kterým mohou oslovit svá ekonomická specifika, a současně jej mohou použít jako nástroj mezinárodního konkurenčního boje. Logika sjednocení daňových pravidel se sice zdá být neúprosná, avšak realita je někde jinde a harmonizace daní ve smyslu jednotnosti pravidel se ještě dobrých pár dekád prostě nedočkáme. Pokud vůbec… 

Dosud se mělo za to, že harmonizace se bude týkat pozvolného sbližování sazeb na národní úrovni. Zásadní by pak bylo odstraňovat překážky v rámci jednotného trhu. Za harmonizaci je nicméně možné považovat i případné zvyšování podílu Rozpočtu EU na unijním HDP a v souladu s principem subsidiarity vytvoření propojené rozpočtové hierarchie, kde jednotlivým úrovním budou odpovídat příslušné daňové nástroje.

Snaha o daňové sjednocování začala již na konci 60. let a výsledkem je poměrně vysoká míra souladu v oblasti sbližování DPH a spotřební daně. Došlo také ke sjednocení srážkové daně v případě zdanění úroků, respektive kapitálových příjmů. Ale to je vše. Dlouhou dobu již postáváme na místě ohledně harmonizace základu korporátních daní. Žádný nájezd ke sjednocení nelze pozorovat ani u zdanění osobních příjmů, majetkových daní a rovněž u plateb na sociální a zdravotní pojištění, jež v mnoha zemích (například u nás) mají charakter pseudodaní.

 Odpovězme si rovněž na otázku, na jaké úrovni by k harmonizaci mělo dojít. Dosud se mělo za to, že harmonizace se bude týkat pozvolného sbližování sazeb na národní úrovni. Zásadní by pak bylo odstraňovat překážky v rámci jednotného trhu. Za harmonizaci je nicméně možné považovat i případné zvyšování podílu Rozpočtu EU na unijním HDP a v souladu s principem subsidiarity vytvoření propojené rozpočtové hierarchie, kde jednotlivým úrovním budou odpovídat příslušné daňové nástroje. Všechny ekologické daně by se například povinně staly příjmem Rozpočtu EU, příjmové daně by zůstaly na úrovni členských států a kupříkladu majetkové daně by byly součástí regionálních či municipálních rozpočtů. Takto vybrané daně by zajišťovaly veřejnou službu na daném území. V tom případě by nemuselo na úrovni národních, regionálních a místních daní nutně docházet k harmonizaci sazeb. Předpokladem však je, aby se výše Rozpočtu EU ve vztahu k HDP navýšila.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Prospěšnost konkurence

Východiskem libertariána bude opět teze o prospěšnosti konkurence, včetně soupeření návrhů na nové daňové či jiné regulační systémy. Jeho trvající argumentací bude především to, že pouze tato konkurence umožňuje hledat a navíc i testovat řešení, která budou co nejlépe reagovat na stále se měnící společenské výzvy. Sem jistě patří i testování hranic optimální daňové zóny, či okruhů činností, pro které bude naopak daňová regulace respektovat odlišnosti států či dokonce jejich regionů. Neboli, harmonizaci může navrhovat pouze někdo, kdo usoudil, že už konečně ví, jakou konkrétní daňovou soustavu je třeba zavést, a to současně ve 27 zemích – prakticky nereformovatelně, na předlouhá léta dopředu. Bude-li tedy i nadále možné na toto téma alespoň diskutovat, libertarián v uvedených sporech jistě zůstane všestranným oponentem představ o stále užší evropské integraci, včetně definitivního zavedení jediných evropských daní. 

Souvisejícím a jen zdánlivě nezávislým problémem jsou pak i návrhy jak harmonizace dosáhnout. Jejich jádrem je většinové hlasování, tedy rozšíření možností jak silou porazit menšinové postoje, resp. universální zrušení práva veta. Do jaké míry je realistické toto právo odebrat unijním těžkým vahám, jsme zde diskutovali nedávno. Padly i návrhy zavést do unie model Rady bezpečnosti, kdy i v EU si budou všichni členové rovni, ale někteří budou oficiálně respektováni jako „tak nějak rovnější“.



Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Krok správným směrem

Navrhovaná úprava je konečně krok správným směrem. V první řadě je třeba říci, že nejde o žádnou radikální změnu, ale o postupné zavádění uvolňovacího pravidla ve čtyřech fázích. A vše především opět na základě společné shody. Nic není tlačeno silou. 

Čeho se tedy bát? Dosavadní pravidlo jednomyslnosti vedlo jen k tomu, že některé návrhy, které mají zásadní význam pro růst, konkurenceschopnost či daňovou spravedlnost na jednotném trhu, blokují státy, jež se na úkor ostatních členských států dobrovolně účastní závodu ke dnu. To škodí všem.

Dosavadní pravidlo jednomyslnosti vedlo jen k tomu, že některé návrhy, které mají zásadní význam pro růst, konkurenceschopnost či daňovou spravedlnost na jednotném trhu, blokují státy, jež se na úkor ostatních členských států dobrovolně účastní závodu ke dnu. To škodí všem.

Pokud chce Česko aktivně tlačit na konvergenci a chce se přiblížit západu, oblast příjmů a otázka boje proti daňovým únikům s tím úzce souvisí. Sami na národní úrovni to ale nezvládneme a tváři v tvář obrovským daňovým únikům velkých firem bychom měli tuto dlouho očekávanou iniciativu podporovat.

Pro příklad lze uvést, že dlouho blokovaná harmonizace daňového základu by Česku přinesla dodatečných až 11 miliard korun. Vždyť nejvíce českých firem, které schovávají svoje příjmy v daňových rájích, sídlí v Nizozemí – členské zemi EU, která blokuje potřebný boj s vyhýbáním se daním. S dosavadním pravidlem jednomyslnosti tolik vzývané udržitelné finance nikdy mít nebudeme. Jak dlouho se hodláme tvářit, že je z našeho pohledu vše v pořádku, a změnu nepotřebujeme? 



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Nesmyslné, neefektivní, škodlivé

Daňová harmonizace je nesmyslná, neefektivní a škodlivá. Konkurence funguje. Konkurence znamená, že podniky zefektivňují výrobu a vyvíjejí lepší produkty. Totéž platí ve službách a totéž platí pro konkurenci vlád. Chceme, aby nám stát poskytoval služby (obranu, policii, soudy, zdravotní systém atp.), ale účtoval si za to adekvátní částku (daně).

Ve svojí diplomové práci jsem zkoumal daňovou konkurenci Švýcarska. Je nepochybné, že daňová konkurence mezi kantony vede k efektivnější státní správě a efektivnějším veřejným službám.

Protože stát nás na rozdíl od firem nutí tyto služby nakupovat a nemůžeme lehce změnit dodavatele, je nezbytné, aby nad státy existoval bič v podobě konkurence dalších států. Pokud tento bič existovat nebude, povede to ke známým výsledkům, ke kterým vedou všechny monopoly – špatné služby za vysokou cenu.

Podle aktuálních výpočtů Heritage Foundation je ve Švýcarsku daňové břemeno 27,9 procenta HDP, kdežto v České republice 33,5 procenta. Žádný soudný člověk by přitom nemohl tvrdit, že služby, které poskytují složky švýcarské veřejné moci – ať už federální vláda, kantony nebo města – jsou horší než služby, které poskytuje Česká republika. A přesto jsou levnější.

Ve svojí diplomové práci jsem zkoumal daňovou konkurenci Švýcarska. Je nepochybné, že daňová konkurence mezi kantony vede k efektivnější státní správě a efektivnějším veřejným službám.

Evropská komise chce tuto blahodárnou konkurenci odstranit. Vedlo by to k vyšším daním a horším službám. Nemluvě o bezprecedentní ztrátě suverenity členských států. Co jiného než daňová politika je výrazem suverenity státní moci a výrazem nezávislosti parlamentu na vládě?



Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Cesta do pekel

Co je to daň? Je to cena za služby poskytované státem. Na rozdíl od firem ze soukromého sektoru, je stát monopolem z definice, což se velmi často projevuje na kvalitě a hlavně ceně těchto služeb. Podlehnout monopolní síle je pro stát neuvěřitelně svůdné, a také se to často v dějinách stalo.

Francouzský, německý nebo švédský podnikatel, dědic nebo jakýkoli bohatý člověk již není zajatcem svého státu, ale může si vybírat, kam bude investovat, kde se usadí jeho rodina a kde bude platit daně. Konkurence, která je žádoucí a nutná ve všech oblastech lidské činnosti, je nepostradatelná i v daních.

Naštěstí nyní je zde volný pohyb zboží, kapitálu, služeb a hlavně osob v rámci Evropské unie. Francouzský, německý nebo švédský podnikatel, dědic nebo jakýkoli bohatý člověk již není zajatcem svého státu, ale může si vybírat, kam bude investovat, kde se usadí jeho rodina a kde bude platit daně. Konkurence, která je žádoucí a nutná ve všech oblastech lidské činnosti, je nepostradatelná i v daních. Jedině díky mezinárodní daňové konkurenci jsou dnes daně alespoň v některých evropských státech relativně přijatelné.

I tak Evropa zůstává nejvíce zdaněným kontinentem na světě, zároveň i nejpomaleji ekonomicky rostoucím. Je třeba více daňové konkurence, nikoli méně. Návrh Evropské komise na faktické zavedení daňového kartelu je cestou do pekel.



Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Nevzdávejme se nástroje hospodářské politiky

Harmonizace výpočtu daňových základů je jistě prospěšná věc. Nadnárodním firmám zjednoduší účetní a daňové aspekty jejich života a při vhodné konstrukci může těmto firmám vzít prostor pro pokoutní přeshraniční přelévání zisků s cílem ušetřit na dani.

Harmonizace daňových sazeb nedává z ekonomického hlediska žádný smysl. Daňové soutěžení mezi různými zeměmi není nic špatného – tedy pokud vychází z korektně vypočteného daňového základu (tím jsou ze hry daňové ráje) a pokud se odehrává skutečně transparentně cestou různých daňových sazeb, a nikoli skrytě formou zákulisních daňových úlev poskytnutých VIP poplatníkům.

Naproti tomu harmonizace daňových sazeb nedává z ekonomického hlediska žádný smysl. Daňové soutěžení mezi různými zeměmi není nic špatného – tedy pokud vychází z korektně vypočteného daňového základu (tím jsou ze hry daňové ráje) a pokud se odehrává skutečně transparentně cestou různých daňových sazeb, a nikoli skrytě formou zákulisních daňových úlev poskytnutých VIP poplatníkům.

Jako hlavní argument proti harmonizaci sazeb bych ale neuváděl přínos daňové konkurence, nýbrž potřebu vlád různých zemí používat daňové sazby jako jeden z nástrojů domácí hospodářské politiky. Například v Česku se všeobecně rozhostil pocit, že bychom měli podpořit automatizaci a posunout se z pozice země s levnou pracovní silou. V takovém případě je třeba prozatím neměnit nynější český daňový mix, který se vyznačuje poměrně vysokým zdaněním práce a naopak poměrně nízkým zdaněním firem. Jedním dechem je však třeba dodat, že také další parametry regulace podnikání v Česku musejí být nastaveny tak, aby firmy skutečně měly motivaci málo zdaněný zisk využít na reinvestice opět v Česku, namísto jeho odesílání do ciziny.

Jednoduše řečeno, každá země může ve své aktuální situaci potřebovat jinou strukturu daňových sazeb. Harmonizace sazeb by jejich nastavení podle národních potřeb pochopitelně znemožnila. Jde vlastně o problém velmi podobný otázce zavedení eura: měnu, respektive sazby by měly sdílet pouze ty ekonomiky, které jsou si dostatečně podobné, aby jim taková unifikace měnové, respektive daňové politiky neškodila.



Pavel Kysilka, ekonom, bývalý šéf České spořitelny

Pavel Kysilka, ekonom, bývalý šéf České spořitelny

Snaha vyvézt vlastní problémy

Západoevropské země dosáhly v poválečné éře vysoké prosperity díky poměrně střídmým daním a štíhlé regulaci. Od semdesátých let až dodnes pod zástěrkou ideologie sociálního, bezpečného a zeleného státu (ve skutečnosti pod náporem nátlakových a zájmovych skupin) likvidují svoji ekonomickou výkonnost a konkurenceschopnost daněmi, dotacemi a regulací.

Harmonizace čehokoliv, zejména daní, je proti našemu bytostnému zájmu. Auto, které je přede mnou, nemohu dohnat se stejným motorem, jaké má ono. Moje musí mít výkonnější. V případě ekonomiky to znamená nizší daně, dotace a regulace.

Volání po harmonizaci daní v EU je pokusem přiškrtit konkurenci ze strany zejména nových členských zemí a snahou po „vývozu“ vlastních problémů. Není náhoda, že jejím jádrem je Francie, která sama sebe před lety uvrhla do hluboké a vleklé celospolečenské krize.

Harmonizace čehokoliv, zejména daní, je proti našemu bytostnému zájmu. Auto, které je přede mnou, nemohu dohnat se stejným motorem, jaké má ono. Moje musí mít výkonnější. V případě ekonomiky to znamená nizší daně, dotace a regulace. Určitě teď zpozorní nejen odpůrci EU, ale měli by i její příznivci: harmonizace (nejen daní) může z brexitu udělat pouhou první vlaštovku.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Nahrávka populistům

Po britském referendu o vystoupení z Evropské unie mnozí doufali v určitou sebereflexi Evropské komise. Podobné návrhy jen dokládají, že k žádné sebereflexi nedošlo.

Je tomu přesně naopak. Bez Velké Británie bude tlak na oslabení principu jednomyslnosti ještě silnější a Evropská komise bude mít větší prostor k prosazování návrhů, které povedou k federalizaci společenství, posílení vlivu více zemí a v konečném důsledku i k centralizaci.

Bez Velké Británie bude tlak na oslabení principu jednomyslnosti ještě silnější a Evropská komise bude mít větší prostor k prosazování návrhů, které povedou k federalizaci společenství, posílení vlivu více zemí a v konečném důsledku i k centralizaci.

Bez Británie bude většinové hlasování ještě více nahrávat Německu a Francii. Role zemí jako Česko nebo Slovensko se marginalizuje. A to nahraje všemožným populistům, kteří mají do politických programů vedle vystoupení z EU vepsány i děsivé návrhy na omezování svobod. Ostatně už nyní vidíme probublávat tyto nové děsivé vůdce napříč Evropou. Liberální kritika kroků EU bohužel zatím hraje druhé housle.

Jedna spekulace na závěr: Pokud by návrh komise prošel, možná bychom se brzy dočkali i dalšího vystoupení z EU, konkrétně Irska, které s nízkými daněmi a výjimkami z jejich placení spojilo svou existenci. Na druhé straně kanálu La Manche by tak po dvou stech letech mohl vzniknout zajímavý potenciál pro staronové společenství Velké Británie a Irska.



Pavlína Žáková, ekonomická poradkyně, Zastoupeni Evropské komise,

Pavlína Žáková, ekonomická poradkyně, Zastoupeni Evropské komise,

Jednomyslnost nás stojí čím dál víc

Harmonizace daní v Evropské unii není na pořadu dne, neprosazuje ji ani Evropská komise. Její návrh z tohoto týdne nerozšiřuje kompetence EU v oblasti daní ani necílí na harmonizaci daňových sazeb. Jeho cílem je pouze zefektivnit rozhodování o některých daňových otázkách – tedy to, po čem mnozí volají už léta. Hlavním důvodem je neschopnost Unie reagovat na neřesti současné doby, jako je vyhýbání se daním nebo daňové podvody. V globalizovaném světě, kde se navíc stále vice obchoduje s nehmotnými a digitálními statky, je stále častější agresivní daňové plánování. Nadnárodní firmy přesouvají zisky do zemí s nejnižší daňovou sazbou a jejich příjmy se tedy nedaní tam, odkud pocházejí. Většina států tak přichází o nemalé daňové příjmy a ztrácí i část své fiskální suverenity.

Pravidlo jednomyslnosti, které v daňové oblasti dobře fungovalo pro šest členských států v 50. letech, se čím dál více ukazuje jako zastaralé a z ekonomického hlediska kontraproduktivní. Stává se, že i u obecně velmi dobře přijímaných návrhů jediný stát dohodu blokuje z důvodů, které s danou problematikou vůbec nesouvisejí.

Na stole evropských legislativců je nyní několik návrhů, které by tuto situaci mohly narovnat. Sjednocení základu korporátní daně (CCCTB) by podle odhadů zvýšilo růst v EU o 1,2 procenta (a příjem do českého státního rozpočtu až o 6 miliard korun ročně), spravedlivější zdanění digitálních společností by evropským státním rozpočtům přineslo 5 miliard eur ročně a návrh definitivního systému DPH pro přeshraniční platby by ročně zamezil daňovým únikům ve výši 50 miliard eur. Efektivnější postup na úrovni EU si koneckonců přejí i evropští občané: větší aktivitu v boji proti daňovým podvodům podle Eurobarometru od Unie očekává 75 procent Evropanů (77 procent v Česku).

Jenže jednomyslné rozhodování prakticky znemožňuje tyto návrhy prosadit. Pravidlo jednomyslnosti, které v daňové oblasti dobře fungovalo pro šest členských států v 50. letech, se čím dál více ukazuje jako zastaralé a z ekonomického hlediska kontraproduktivní. Stává se, že i u obecně velmi dobře přijímaných návrhů jediný stát dohodu blokuje z důvodů, které s danou problematikou vůbec nesouvisejí.

Komise proto navrhuje postupně přejít na hlasování kvalifikovanou většinou, které se dnes používá u naprosté většiny politik v kompetenci EU, včetně citlivých oblastí jako policejní či soudní spolupráce v boji proti terorismu. Státy EU a Evropský parlament mají nejdříve posoudit možnost rozhodování kvalifikovanou většinou u těch opatření, která zlepšují spolupráci mezi daňovými úřady v boji proti daňovým podvodům a únikům, a dále tam, kde zdanění podporuje jiné politické cíle, například v ochraně životního prostředí nebo veřejného zdraví. V delším horizontu do roku 2025 by členské země mohly zvážit rozhodování kvalifikovanou většinou u již harmonizovaných oblastí, například v oblasti DPH a spotřební daně, a u velkých daňových projektů, jako je společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob či zdanění digitální ekonomiky. Jedná se tedy pouze o vybrané oblasti daňové politiky, které mají vazbu na jednotný vnitřní trh a kde jsou náklady nekoordinovaného přístupu obzvlášť vysoké.

Tento přechod rozhodně neznamená ztrátu národní suverenity. O každém z výše uvedených kroků by musely státy rozhodnout jednomyslně, musely by s tím souhlasit I národní parlamenty všech členských států a Evropský parlament.



Monitor Jana Macháčka

Počet příspěvků: 1, poslední 17.1.2019 04:11 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.