Baťova indicko-kanadská stopa

Baťův muž František Baránek pracoval 18 let pro obuvnickou firmu v indickém Batanagaru. Ať baťovským manažerem v Indii nebo se podílel na výcviku československých vojáků a později vydával krajanský časopis v Kanadě, valašský svět vždy přenesl do nového domova.

František Baránek se naučil ševcovinu v rodných Valašských Kloboukách i v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy František Baránek se naučil ševcovinu v rodných Valašských Kloboukách i v... | foto: Foto Richard CortésČeská pozice
František Baránek se naučil ševcovinu v rodných Valašských Kloboukách i v...

František Baránek se narodil v roce 1900 ve Valašských Kloboukách. Když si odsloužil povinný vojenský výcvik, zvažoval, že u armády zůstane. „Měl bych o všechno postaráno, ale co když mě bude bavit něco jiného?“ radil se s rodiči. A to se také později stalo. Získal sice hodnost kapitána, ale víc ho lákalo podnikání. Otcovu sedlářskou dílnu v Kloboukách přestavěl na garáž a nad vrata vyvěsil ceduli: Karosárna. Přes den opravoval auta, po večerech chodil s kamarády do zahradní restaurace a v neděli jezdil se slečnou do Luhačovic.

František Baránek se narodil v roce 1900 ve Valašských Kloboukách.

František Baránek se narodil v roce 1900 ve Valašských Kloboukách.

Jeden výlet v dámské společnosti se ale poněkud zkomplikoval: ve vysoké rychlosti praskla pneumatika a auto vrazilo do stromu. Baránek pobyl pár dnů v nemocnici. Kromě něho tu byli i další „účastníci“ nehody, které musel odškodnit. Po pěti dnech totiž dostal dopis ze vsetínského úřadu, aby uhradil škodu. Prý narazil do tří stromků u silnice. Ve vyúčtování, jež si Baránek uchoval 50 let, stojí: „Za poškozený stromek 20 korun, za zlámaný čtyřicet a za dvě tyče, které chrání stromky, je deset korun.“

Nepříjemné překvapení

Provinční život ale Baránkovi nestačil, snil o cestování a samozřejmě že mu neunikly zvěsti o prosperující firmě Baťa ve Zlíně, necelých 40 kilometrů od Klobouk. Odešlo tam několik jeho kamarádů, kteří mu vyprávěli, že se v obuvnické továrně dá sehnat dobře placená práce a ti nejlepší jedou do ciziny.

Původně František Baránek uvažoval o vojenské kariéře, ale nakonec se rozhodl, že zkusí štěstí u Bati. V roce 1934 začal pracovat v baťovské prodejně na klobouckém náměstí.

Původně František Baránek uvažoval o vojenské kariéře, ale nakonec se rozhodl, že zkusí štěstí u Bati. V roce 1934 začal pracovat v baťovské prodejně na klobouckém náměstí.

Františkovi bylo 34 let, když zavřel karosárnu a přihlásil se u Bati o práci. První štace je v nedalekém Brumově. Stojí za pultem, rovná boty do krabic, nabízí nové modely zákazníkům a čte firemní časopis, kde se píše o filiálkách po celém světě. Po roce se uvolnilo místo v baťovské prodejně na klobouckém náměstí.

Pro místní je ale Baťa nepříjemným překvapením. Výrobci plstěných papučí, na doma i na cesty přes valašské kopce, jen obtížně konkurují firmě, která nabízí nízké ceny. Brzy si schopného Baránka všimne zástupce ze Zlína a nabídne mu práci v centrále.

Pro místní je ale Baťa nepříjemným překvapením. Výrobci plstěných papučí, na doma i na cesty přes valašské kopce, jen obtížně konkurují firmě, která nabízí nízké ceny. Brzy si schopného Baránka všimne zástupce ze Zlína a nabídne mu práci v centrále. Zlínské impérium roste i v době krize, kdy ostatní propouštějí nebo rovnou zavírají, ale Tomáš Baťa dělá pravý opak. V polovině 20. let jede poprvé do Indie, aby zajistil dodávky surových kůží, v roce 1931 se tam vydá podruhé.

Když se vrátil, pozval si 50 vedoucích pracovníků zlínského závodu a řekl jim: „Myslel jsem, že Indie potřebuje naše výrobky, tak jako my potřebujeme její. Teď ale vím, že potřebují i naši práci. V Indii žije a pracuje 300 milionů lidí. Jsou skoro jako my. Jediný rozdíl je ale v tom, že naši lidé mají tři páry bot na rok, zato Indové jsou bosí. Tak proč jim nepošleme boty a oni si je nekoupí?

To jsem si myslel taky, ale to by nefungovalo. Chci tam postavit továrnu, kde se budou vyrábět boty za takovou cenu, že si je může dovolit koupit i obyčejný dělník. Na tuto práci potřebuji lidi. Takové, kteří budou nejen obchodníci, ale také sociální pracovníci, kteří budou chápat naši misi v Indii. Mluvil jsem s desítkami lidí z obuvnického průmyslu v Indii a všichni mi říkali: Indie vás potřebuje, postavte tady druhý Zlín.“

V roce 1937 byl František Baránek vyslán firmou Baťa do Indie. Po třítýdenní cestě doputoval do baťovského města Batanagaru, kde pracovalo 120 Čechoslováků a 15 tisíc indických dělníků.

V roce 1937 byl František Baránek vyslán firmou Baťa do Indie. Po třítýdenní cestě doputoval do baťovského města Batanagaru, kde pracovalo 120 Čechoslováků a 15 tisíc indických dělníků.

Takto zaznamenal projev Tomáše Bati firemní kronikář Jan Baroš, který byl v roce 1934 u položení základního kamene Batanagaru – baťovského města 19 kilometrů jižně od Kalkaty. Své vzpomínky sepsal v knize The First Decade of Batanagar, která vyšla pár měsíců po skončení druhé světové války. V roce 1946 ji vydal v mírně pozměněné verzi Čechoslováci na březích Gangu.

Podpora odboje

V polovině dubna 1937 nastoupil František Baránek se skupinou deseti baťovců na loď z Janova do Indie. Po dvou týdnech konečně uviděli Batanagar. Na břehu řeky Huglí stály bělostné domky pro svobodné, patrové vily pro manažery s rodinami a mezi nimi ulice a náměstí, které odděluje obytné domy od továrního komplexu. Žilo zde 120 Čechoslováků, kteří pracovali na vedoucích pozicích, v baťovských továrnách bylo 15 tisíc indických dělníků. Každý z nich prošel podobným drilem, jaký naši znají ze Zlína. Pevná pracovní doba, práce na směny, polední pauza a zase nanovo.

Čechoslováci mají přístup do klubu a do restaurace, chodí na tenis nebo k bazénu. Průběžně sledují události doma a čtou zpravodajství ve firemním časopisu. Každou noc někdo drží stráž u rádia, zapisuje novinky z Československa a ráno je telefonuje kolegům v Kalkatě. Jakmile se baťovci dozvědí o německé okupaci, ihned uspořádají sbírku na podporu našeho odboje a posílají pravidelné měsíční příspěvky. Kronikář Baroš na konci války spočítal, že československá komunita v Indii poslala odbojářům téměř 14 milionů korun.

František Baránek byl jedním z hlavních manažerů Batanagaru. Měl na starosti zaučování prodejců, vyhledával nové lokality pro baťovské prodejny, které byly nejen ve městě, ale také na venkově.

František Baránek byl jedním z hlavních manažerů Batanagaru. Měl na starosti zaučování prodejců, vyhledával nové lokality pro baťovské prodejny, které byly nejen ve městě, ale také na venkově.

František Baránek se rozkoukal rychle: zaučuje budoucí prodejce, vybírá nové lokality pro baťovské prodejny po celé Indii a ve volném čase domlouvá stanovy Československého spolku Batanagar. Jeho hlavním cílem je podpora našeho odboje. V prosinci 1939 je všem baťovcům doručena výzva k mobilizaci. Přihlásí se desítky krajanů, ale většina je odmítnuta, neboť jsou nepostradatelní pro válečnou výrobu. Baránek vyčkává, jeho místo je v Indii, kde organizuje charitativní akce.

Další vítězství

Karneval u bengálského mahárádži je v roce 1940 v jiném duchu než obvykle, tentokrát jsou hlavními aktéry Čechoslováci. Palácová zahrada se na jednu noc změní v jihočeskou vesnici: naši krajané postaví atrapy několika chalup, na návsi hraje muzika a stovka Čechoslováků tančí v krojích. V hospodě nechybí klobásy, jitrnice ani buchty.

František Baránek pomáhal také s organizací charitativních akcí. V roce 1940 se podílel na přípravě karnevalu u bengálského maharadži. V palácové zahradě byla replika jihočeské vesnice a desítky krajanů v krojích.

František Baránek pomáhal také s organizací charitativních akcí. V roce 1940 se podílel na přípravě karnevalu u bengálského maharadži. V palácové zahradě byla replika jihočeské vesnice a desítky krajanů v krojích.

Kronikář Jan Baroš o této akci píše: „Nezvyklá jídla pojídali vážení hosté v nezvyklých kombinacích. Paní mahárádžová našla velkou zálibu v českých jitrnicích, k nimž přikusovala čokoládový dort. Když se najedla, požádala nikoliv o pilulku pro žaludek, nýbrž o recept na jitrnice pro svou palácovou kuchyň.“ Koncem roku slavil 40letý Baránek i jiné vítězství, dostal požehnání k sňatku. Na jednom večírku potkal sedmnáctiletou Gemmu Deanovou, dceru z britské rodiny.

„Umím si představit, proč se jí líbil. Její otec před pár měsíci zemřel a ona asi podvědomě toužila po někom, kdo ho nahradí. Prý babička nebyla zrovna nadšená z budoucího zetě. Tenkrát mámě řekla: ‚Uvědomuješ si, že si chceš vzít chlapa, který neumí pořádně anglicky, je o 22 let staršíamá zlatý zub? Jestli to nebude fungovat, tak za mnou nechoď.‘ Myslím, že to neodhadla, naši se navzájem respektovali, čím spolu byli déle, tím byl jejich vztah pevnější,“ říká Libuše Baranek, která se narodila rok po svatbě a za pár měsíců k ní přibyla Zdena.

Čtyřicetiletý František Baránek se v roce 1939 seznámil s Britkou, Gemmou Deanovou, která byla o 22 let mladší. Po několika měsících se vzali. Měli spolu tři dcery: Libuši, Zdenu a Patricii.

Čtyřicetiletý František Baránek se v roce 1939 seznámil s Britkou, Gemmou Deanovou, která byla o 22 let mladší. Po několika měsících se vzali. Měli spolu tři dcery: Libuši, Zdenu a Patricii.

Bombardování Batanagaru

Z mládeneckého bytu se Baránek s rodinou nastěhoval do patrové vily. Najednou byl dům plný lidí: na holčičky dohlížely chůvy, hromady prádla obstarával pradlák, který chodil každý den, uklízeč zametal několikrát denně prašnou podlahu. U Baránkových bydlel pouze kuchař, který uměl takové lahůdky, že na ně Baránkova děvčata vzpomínají dodnes.

Ráno se rozloučily s tatínkem, celé dopoledne si hrály v zahradě, jezdily na tříkolce anebo je vzala ája na výlet. Maminka Gemma trávila většinu času ve společnosti manželek českých baťovců. Při hraní bridže pochytila pár českých slovíček, ale doma se mluvilo anglicky. Rodina se scházela jen u snídaně nebo při obědě.

František měl práce až nad hlavu, a ještě si přibral další aktivity: spolu s kolegy podal návrh bengálské policii, že jsou k dispozici jako miliční útvar československé armády, který je schopný pomoci v případě napadení Japonci. Baránek postupně vycvičil 700 dobrovolníků z řad Čechoslováků, Indů i Britů a vydal instruktážní brožuru, kde podrobně popsal co dělat, bude-li Batanagar bombardován.

František Baránek se kromě práce věnoval také výcviku dobrovolníků na obranu Batanagaru pro případ, že by byla továrna napadena Japonci. Postupně vycvičil 700 Čechoslováků, Britů a Indů.

František Baránek se kromě práce věnoval také výcviku dobrovolníků na obranu Batanagaru pro případ, že by byla továrna napadena Japonci. Postupně vycvičil 700 Čechoslováků, Britů a Indů.

V prosinci 1942 nad ním letěla japonská letadla a desítky lidí z továren se rozutekly. Ještě po několika měsících se Baránek zabýval tím, proč jeho lidé zpanikařili, a do firemních novin Batanagar News napsal: „Během náletů někteří naši zaměstnanci utekli z továren a teď těžce litují této chyby. Mějte důvěru v naše vycvičené dobrovolníky. Neděláme rozdíly mezi dělníkem a nejvyšším úředníkem, my všichni jsme zaměstnanci jako jedno tělo a jedna rodina.

Jediný rozdíl je v tom, že dobrovolník má víc zodpovědnosti, ale to není omluva. Nevím, jestli je vám známo, že každou noc, když spíte, někdo z našeho útvaru drží hlídku na střeše budovy č. 21. Ti, kdo utekli během náletů, jsou chabé inteligence a zřejmě vůbec nepřemýšleli hlavou. Myslím, že by bylo lepší, kdyby tito lidé nebyli mezi námi. Protože baťovci jsou inteligentní, jsou pionýři moderního průmyslu v Indii.“

Za války a po ní

Boje v Evropě neustávají a Baránek věří, že by mohl pomoci vstupem do odboje. Podal si přihlášku, kde napsal, že může okamžitě nastoupit vojenskou službu. Třiačtyřicetiletému kapitánovi však přišla zamítavá odpověď. Překročil věkovou hranici, a navíc je třeba pro válečnou výrobu. Indie totiž dodávala zboží pro africké tažení – od tkaniček do bot až po obrněné vozy.

Za války v Batanagaru vyrobili nejen 32 milionů bot pro spojenecké armády, ale také vojenskou výstroj a padákovou aparaturu.

Za války v Batanagaru vyrobili nejen 32 milionů bot pro spojenecké armády, ale také vojenskou výstroj a padákovou aparaturu.

Během války vyrobili v Batanagaru 32 milionů párů bot pro spojenecké armády a k tomu vojenskou výstroj i padákovou aparaturu. Aktivity Františka Baránka ocenila v roce 1943 britská koloniální správa udělením medaile The Kaisar-i-Hind Medal (Císař Indie) za zásluhy v oblasti veřejné služby v Indii.

Slavnostní večer v paláci, stovky hostů, pompézní hostina. Tenhle život se Baránkovi líbil, ale zároveň plánoval samostatný život, stranou baťovské mašinerie, kde se musí plnit plán. Všechno jde na maximum, všeho je třeba víc a lépe. „Myslím, že už ho prostě nebavil ten věčný dril, který byl u Bati. Ano, měl dobrou práci, vilu, služebnictvo, ale asi chtěl prostě zkusit i něco jiného. Napadlo ho, že začne vařit pivo,“ říká Libuše Baranek.

V roce 1943 byl František Baránek oceněn za své aktivity britskou koloniální správou medailí Kaisar-i-Hind (Císař Indie) v oblasti veřejné služby v Indii.

V roce 1943 byl František Baránek oceněn za své aktivity britskou koloniální správou medailí Kaisar-i-Hind (Císař Indie) v oblasti veřejné služby v Indii.

V batanagarském klubu byl o pivo velký zájem. Chtěli ho nejen Češi, ale i britští vojáci, kteří tam jezdili na zotavenou, během války 38 tisíc. Po válce Baránkovo podnikání skončilo, vojáci zákazníci odjeli, a proto musel řešit, co dál. Jeho nejstarší dceři bylo pět let, prostřední čtyři a očekávali dalšího potomka, dceru Patricii.

Nakonec se rozhodli, že se přestěhují do Darjeelingu v západním Bengálsku. Město v horách nabízelo příznivější podmínky než vedra v Batanagaru, a navíc tam byla internátní škola, do níž Libuše nastoupila v pěti letech. Do školy chtěla i její mladší sestřička Zdena a nakonec si vymohla přijetí.

Rodiče měli jiné starosti, Gemma přijala novou áju, která pečovala o novorozenou Patricii, a František pronajal v Darjeelingu důma začal zase vařit pivo. Baránek se obával o budoucnost Indie, kde už několik měsíců trvaly boje mezi muslimy a hinduisty, zvažoval, že se vrátí do Valašských Klobouků.

Kromě práce pro Baťu měl František Baránek i jiné aktivity: zvažoval, že se osamostatní a bude pracovat sám na sebe. Za války si otevřel v Batanagaru pivovar.

Kromě práce pro Baťu měl František Baránek i jiné aktivity: zvažoval, že se osamostatní a bude pracovat sám na sebe. Za války si otevřel v Batanagaru pivovar.

Výstavba domu

Začátkem května 1947 napsal otci, ať koupí sousední pozemek a začne stavět. „Do stavby se dejte ihned, aby to mohlo být do konce října hotovo, poněvadž když si budete nějaké práce dělat sami, což jest správné, tak to bude déle trvat,“ začíná Baránkův dopis. A dále v něm líčí, jak má vypadat nový dům:

Baránkův 65letý otec a jeho dcera Hedvika se pustili do stavby, najali partu dělníků a pomáhali s budováním domu. Očekávali, že se brzy setkají s Františkem a jeho rodinou. Jenže situace v Indii se neustále měnila a dozvěděli se, že nebude z čeho zaplatit stavbu.

„Nezapomeňte na hodně veliká okna, aby všechny místnosti byly světlé. Dále kupelka ať je taky veliká, aby tam mohla být postavena vana na koupání. U základů dejte nepromokavé papíry, poněvadž ten pozemek jest a bude stále vlhký, a hlavně dejte si záruku od stavitele, že pod podlahou bude stále sucho. Tak s chutí do toho. Škoda, že nejsem doma, mne by to bavilo běhat kolem toho a myslím, že budete mít s tím mnoho starostí.“

Baránkův 65letý otec a jeho dcera Hedvika se pustili do stavby, najali partu dělníků a pomáhali s budováním domu. Očekávali, že se brzy setkají s Františkem a jeho rodinou. Jenže situace v Indii se neustále měnila a dozvěděli se, že nebude z čeho zaplatit stavbu. František svoje úspory uložil v bance, která po vyhlášení nezávislosti Indie byla na území Pákistánu.

Podnikatelské plány

Podnikavý Baránek proto vymyslel plán B: začal shánět kůže exotických zvířat. Svým příbuzným napsal: „Oceloti v Indii nejsou, také jsou velké potíže i s obyčejnými leopardy. Myslel jsem, že je lehce nakoupím a pošlu během ledna, a někdy koncem února že bych přiletěl a vyřídil to. Podařilo se mně koupit 15 kusů kůží sněžných leopardů, které jsem po jedné zaletoval do plechových bedniček a poslal vám. Ty další pošlu během týdne, dokud mně to úřady nezastaví.“

Příbuzní postupně rozprodávali leopardí kůže přes kožešníky a z několika si nechali ušít kožich, který dodnes visí ve skříni v Kloboukách. František mezitím spřádal plány na další podnikání v Indii. Pronajal si dílnu, kde zaučoval ševce, jak dělat teplé papuče, podobné těm v Kloboukách: zvenku potažené kůží a vevnitř vlněné.

V roce 1947 v Indii probíhaly boje o nezávislost. František Baránek zvažoval návrat do vlasti. Na výstavbu rodinného domu v Kloboukách však neměl finance a tak posílal příbuzným kůže sněžných leopardů. Na snímku jeho sestra Božena v kožichu z leopardích kůží.

V roce 1947 v Indii probíhaly boje o nezávislost. František Baránek zvažoval návrat do vlasti. Na výstavbu rodinného domu v Kloboukách však neměl finance a tak posílal příbuzným kůže sněžných leopardů. Na snímku jeho sestra Božena v kožichu z leopardích kůží.

Vánoce Baránek slavil jako obvykle zabijačkou. „Prase 70 kg mně prodal slovenský misionář, který je chová v klášteře, ale zase bylo takové chudé a žádné sádlo a slanina. Máme hromadu uzeného masa a taky dobrou šunku jsem udělal. Měli jsme jitrnice, jelita a všechno jako doma, ale já již nemám žaludek na takové věci a žena to taky nemůže jíst, ale naštěstí k nám na Vánoce přišli dva čeští studenti, byli tu asi dva týdny, bydleli u nás a pomohli nám z toho.“ Po Novém roce Baránek stále doufá, že se vypraví domů.

Do Klobouk už poslal bedny s dekoracemi pro tibetský pokoj, který si chce v novém domově vyzdobit. Mine únor 1948, březen i duben, ale v jeho dopisech není ani zmínka, že by si návrat do vlasti rozmyslel. Na podzim píše příbuzným do Klobouk: „Tož jsem rád, že chalupa jest již v pořádku a že máte méně starostí. Ono všechno musí přijít jednou ke konce a pak se jen bude vzpomínat, jak to bylo. Doufám, že budu mít to štěstí a příští rok se na vás podívám.“

Odjezd do Kanady

Dům byl dostavěn v roce 1949 a na majitele se rázem pohlíželo jako na příslušníky buržoazie – jak to, že v takovém velkém domě bydlí jen starý pán a jeho neprovdaná dcera? „Nakonec museli vzít nájemníky,“ říká Baránkova neteř Jiřina Kokrhelová která dodnes uchovává strýčkovy tibetské modlitební mlýnky i kůže z leoparda.

Baránek však nepřijede příští rok ani za deset let. Investoval do koželužny v pákistánské Dháce a po roce se vrátil do Batanagaru. Původní komunita se proměnila: přibylo indických manažerů, někteří krajané odjeli v roce 1947 a vzápětí se vrátili do Indie. Někdo jel do baťovské pobočky v Austrálii nebo do Kanady, kde je hlavní ředitelství firmy.

Také Baránek chce pryč, po 16 letech v Indii je unavený. Má tři dcery, jež by rád zaopatřil, a žádá firmu o přeložení do Kanady. „Naši tam chtěli, protože maminka měla jedinou příbuznouv Anglii, tak si říkala, že to bude přece jen blíž než z Austrálie,“ vzpomíná Patricie Baranek ve svém domě v Torontu.

František Baránek po 18 letech v Indii snil  o klidnějším životě, napsal svému nadřízenému, aby ho přesunuli jinam. V roce 1955 rodina odjela z Indie do Kanady. Zemřel v roce 1983, jeho dcery žijí v Kanadě dodnes.

František Baránek po 18 letech v Indii snil o klidnějším životě, napsal svému nadřízenému, aby ho přesunuli jinam. V roce 1955 rodina odjela z Indie do Kanady. Zemřel v roce 1983, jeho dcery žijí v Kanadě dodnes.

V únoru 1955 odjeli do Kanady, kde nikoho neznali, ale věřili, že to bude jejich nový domov. „My jsme byly v internátní škole v Darjeelingu tak nějak chráněné. Ven jsme chodily jen v doprovodu jeptišek, nosily jsme uniformu a podkolenky a najednou jsme přijely do země, kde všichni vypadali jako ve filmech s Jamesem Deanem.

Nový domov

Tenkrát mi bylo čtrnáct a jen těžko jsem si zvykala,“ vzpomíná Libuše. Její sestra Patricie ji doplňuje: „Tehdy v Kanadě nebyla skoro žádná podpora imigrantů. Nikomu jsem se nesvěřila, že se mi děti smějí, protože mám přízvuk. Musela jsem si nějak zvyknout. To až koncem 60. let se Kanada otevřela uprchlíkům a pomáháme jim dodnes.“

Prvních pár měsíců bydlela rodina ve dvoupokojovém bytě nedaleko baťovské kolonie Batawa v Ontariu. František splnil slib, který dal vedení firmy Baťa, jež sponzorovala cestu do Kanady. Přesně po pěti měsících dal výpověď a nastoupil v redakci krajanského týdeníku Nový domov s odběrateli po celém světě. Také pro jeho ženu to byla velká změna. Musela se naučit vařit a ve 32 letech si sehnala první práci.

Jiřina Kokrhelová, neteř Františka Baránka, žije ve Valašských Kloboukách a dodnes uchovává kožich z  leopardích kůží.

Jiřina Kokrhelová, neteř Františka Baránka, žije ve Valašských Kloboukách a dodnes uchovává kožich z leopardích kůží.

„Strýček nám psal, že si konečně naspořili a koupili domek se zahradou. On pořád něco kutil, ve sklepě měl dílnu, to bylo jeho království. Moc rád vařil pivo, dělal klobásky, a když sem přijel v roce 1965, tak si na nich zase pochutnal. Vzpomínám si, že měl strach, jestli ho někdo nesleduje. Snad každou hodinu se díval z okna a ptal se, proč tam pořád stojí auto. Myslel, že je to tajná policie, marně jsme mu vysvětlovali, že je sousedovo,“ říká Jiřina Kokrhelová, která se s Františkem setkala v roce 1980. O tři roky později zemřel a je pohřben na torontském hřbitově.

Dcery Františka Baránka se shodují, že jeho „doma“ bylo vKanadě. Nejmladší, 69letá Patricie říká: „Když se mě někdo zeptá, odkud jsem, řeknu, že jsem Češka narozená v Indii. Neumím skoro vůbec česky, ve Zlíně jsem byla pár hodin, ale i tak jsem hrdá na vaši kulturu a historii. A kdo ví... možná se vypravím do Čech, na kurz češtiny pro potomky krajanů. Třeba už je načase naučit se konečně česky.

František Baránek (1900–1983)

  • Narodil se v roce 1900 ve Valašských Kloboukách. Když mu bylo 34 let, nastoupil k firmě Baťa.
  • V roce 1937 ho firma vyslala do Batanagaru, baťovské filiálky v Indii.
  • Jeden z hlavních manažerů této továrny, za války se věnoval výcviku československých, indických a britských vojáků. Organizoval také charitativní akce na podporu našeho odboje.
  • Britská koloniální správa v Indii mu udělila v roce 1943 medaili za zásluhy.
  • Po 18 letech v Indii se s rodinou odstěhoval do Kanady, kde pracoval v krajanském týdeníku Nový domov.
  • Zemřel v roce 1983 v Torontu. Tátu už nebavil ten věčný dril, který byl u Bati. Asi chtěl prostě zkusit i něco jiného. Napadlo ho, že začne vařit pivo. A tak si přímo v Batanagaru založil pivovar, říká dcera Františka Baránka Libuše.

Dcera Františka Baránka Patricie má doma řadu předmětů, které jí připomínají tatínkovu rodinnou historii.

Dcera Františka Baránka Patricie má doma řadu předmětů, které jí připomínají tatínkovu rodinnou historii.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.