Bašár Asad může v Sýrii dál řádit. Západní válečníci ho nechají být.

Co je ze strategického hlediska pro Blízký východ výhodnější? Sýrie s Asadem, nebo bez něho? Protestujících Syřanů se nikdo neptá. 

Protesty v syrském přístavním městě Banijásu, kam se v minulých dnech přemístily vládní vojenské jednotky. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Protesty v syrském přístavním městě Banijásu, kam se v minulých dnech přemístily vládní vojenské jednotky. | foto: © ReutersČeská pozice
Protesty v syrském přístavním městě Banijásu, kam se v minulých dnech přemístily vládní vojenské jednotky.

Bašár Asad si s Muammarem Kaddáfím nezadá. Těžko říci, který z nich je horší. Každopádně je syrský prezident o generaci mladší, dynamičtější, stejně jako libyjský diktátor však zvolil proti demonstrantům brutální represi. Kaddáfí si tím vykoledoval ozbrojený zásah mezinárodní aliance, Asad se však něčeho podobného od Západu zřejmě nemusí obávat. Proto zvolí jakékoli prostředky, aby se u moci udržel. Dle nejnovější bilance lidskoprávních organizací přišlo při protestech v Sýrii o život již zhruba 450 obyvatel.

Britský ministr obrany Fox: i když všechny diplomatické pokusy selžou, žádná intervence do Sýrie nebude

Mezinárodní společenství vyvíjí na vládnoucí režim v Sýrii diplomatický „nátlak“, aby s vražděním mírumilovných protestujících okamžitě přestal, ale na to Asad neslyší. Je to stejný kolotoč jako u Libye: domluvy, sankce, zmrazená konta, do toho snaha znemožnit Sýrii kandidovat do Rady OSN pro lidská práva (jak pikantní!), příprava rezoluce odsuzující násilí. Ale vojenská operace? Ani náhodou.

USA volí pouze silná slova a – nic. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy dobře ví, že válečnický efekt na voliče podruhé v krátké době nezafunguje. Proto se po nedávných hrozbách arabským diktátorům nyní odvolává na nutné schválení ozbrojeného zásahu rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Ta se však k ničemu takovému nechystá, protože by momentálně určitě neprošla. Britský ministr obrany Liam Fox prohlásil, že existují „praktická omezení“, jak by jeho země mohla se spojenci proti Sýrii vojensky zasáhnout. A i když všechny diplomatické pokusy selžou, žádná intervence nebude, řekl jasně Fox. Diktátor Asad se musí smát.

Přijde po Asadovi potopa?

Mnozí Syřané se obávají, že by situace v zemi mohla sklouznout do sektářské války

Naoko slibuje reformy, zrušil výjimečný stav, ale přitom posiluje vojenské jednotky v ohniscích protivládních protestů. Zejména v jihosyrském městě Dará, kde projevy odporu vypukly jako první. Ale také na předměstí syrské metropole Damašku Duma a v okolí Banijásu. Jak si všimli opoziční aktivisté, Asad změnil taktiku. Do Dará i Dumy povolal vojáky, přestože se v nich momentálně žádné demostrace nekonaly. To naznačuje, že může být ještě hůř a připravuje se na masivní zásah proti obyvatelstvu.

Syřané se postupně zbavují primárního strachu projevit se proti vládnoucímu režimu. Navzdory tomu, jak uvádí komentář BBC, v zemi (zatím) neprotestují stejně velké davy lidí jako na ulicích v Tunisku, Egyptě, Jemenu či v Libyi. Mnozí se totiž obávají, že by situace mohla sklouznout do sektářské války.

Sýrie není ani tak přirozeným státem jako spíš spíchnutou směsicí různých sekt, kmenů a náboženských skupin. Narušení křehké rovnováhy mezi většinovými sunnity a šíitskými alávity, k nimž patří vládnoucí klan Asadů, by mohlo rychle vyústit ve válčení v iráckém stylu. Právě strach z hrozící anarchie zřejmě brání obyvatelům Damašku a druhého největšího města Halabu připojit se k protestům. Obávají se, že po Asadovi přijde potopa.

Zvláštní demokracie

Syřané dlouho doufali, že s nástupem mladého Bašára Asada v červenci 2000 přijdou změny. Jejich naděje se však nenaplnily. Vzděláním oční chirurg a voják převzal vládu měsíc po smrti svého otce Háfize. V prezidentském referendu tehdy získal 97,27 procenta hlasů. V následujících letech se částečně uvolnily politické poměry v zemi. Již v roce 2003 však odpůrcům vysvětlil, že ho, co se týká politické otevřenosti, „špatně pochopili“. Asad vyhlásil, že „ekonomické reformy předcházejí politickým“.

Režim se zaměřil na spolupráci s Ruskem, Íránem a Čínou, obnovil diplomatické styky s Irákem a pokračoval v podpoře libanonského radikálního hnutí Hizballáh a palestinského Hamasu. Mír s Izraelem Asad vždy podmiňoval jeho úplným stažením z Golanských výšin. Syrský prezident protestoval proti americké invazi do Iráku. A USA poté obviňovaly Damašek, že podporuje terorismus, vyvíjí zbraně hromadného ničení (Sýrie to popřela) a poskytuje útočiště uprchlým iráckým představitelům. V květnu 2004 Američané uvalili na zemi sankce, zejména ekonomické. Další těžké období nastalo po zavraždění libanonského expremiéra Rafíka Harírího v únoru 2005, do něhož zřejmě byli zapleteni vysocí syrští činitelé. Masové demonstrace Libanonců a zahraniční tlak si v dubnu 2005 vynutily téměř po 30 letech odchod syrských vojsk z Libanonu.

Syřané čekali od Asada reformy, ale ten již v inauguračním projevu vyloučil zavedení „západní“ demokracie v Sýrii, protože v zemi je „zvláštní demokracie, která má původ v historii a jež respektuje syrskou společnost“. Po víc než deseti letech jeho vlády se pestrá směsice (nikoli na etnickém základě) obyvatel – od chudiny přes střední třídu, aktivisty za lidská práva až po členy vlivného Muslimského bratrstva – shodla na tom, že vláda nerespektuje syrskou společnost.  A žádá otevřený politický systém a konec vlády jedné strany (Baas) podpořený nezbytnými bezpečnostními složkami. Ani Sýrie prostě není imunní vůči viru „svobody“, který řádí v arabském světě.

Pád nikdo nechce

Je smutnou realitou, že pád jednoho z nejbrutálnějších režimů na Blízkém východě si vlastně – kromě Syřanů, z nichž mnozí rovněž váhají připojit se k protestům kvůli obavám z chaosu – nikdo příliš nepřeje. Strach z neznáma, co by přišlo po zlém, ale čitelném Asadovi, je zřejmý z reakcí sousedních zemí. Dle některých analytiků by svržení syrského režimu představovalo riziko pro celou oblast zahrnující Izrael, Libanon, Irák, Írán, Jordánsko a Turecko.

Na Golanských výšinách je nyní klid, v případě změny režimu v Sýrii nikdo netuší, co se bude dít

Sýrie je nesmiřitelným nepřítelem Izraele a jedním z hlavních sponzorů palestinského Hamásu. Její spojenectví s Íránem a jejich společná podpora libanonského Hizballáhu z něj učinila nejvýznamnějšího libanonského politického hráče. Sýrie pomohla Íránu vydobýt si na Blízkém východě nový vliv. Zároveň uplatňuje vliv i v Iráku a má dobré vztahy s Tureckem.

Co by tedy znamenala její destabilizace? „Oslabení syrského režimu je zejména ranou pro Írán. Ze strategického hlediska by to mohl být vítaný vývoj pro Izrael a také pro Jordánsko,“ řekl agentuře AFP Michael Eppel, blízkovýchodní expert z univerzity v Haifě. Je však také možné, že by nová vláda v Sýrii měla k Izraeli horší přístup než spolehlivá a prověřená, i když nepřátelská Asadova. Na Golanských výšinách je nyní klid. V případě změny režimu nikdo netuší, co se bude dít. Eyal Zisser z univerzity v Tel Avivu dodává, že by se rozpadla radikální aliance na Blízkém východě – Írán, Sýrie, Hizballáh a Hamás. A výpady rozložené skupiny vůči Izraeli mohou být nepředvídatelné.

Nakonec je možné, že Bašár Asad vše ustojí, což určitě zaplatí životem mnoho syrských občanů. Dosud ho totiž podporují jeho bezpečnostní složky, což je v následujících dnech a týdnech rozhodující. Nikoli bezzubé diplomatické pokusy OSN a spol. Jakmile vysoké šarže začnou přecházet k protestujcímu lidu, je (pro Asada) zle a čeká ho rychlý konec. Zatím však syrská krize teprve začíná.

Počet příspěvků: 1, poslední 27.4.2011 07:27 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.