Barvitý příběh 3000leté tradice, která se vpisuje lidem pod kůži

Fanoušci tetování o těsně přiléhavých „kalhotách“ ze souostroví Samoa v Polynésii vědí. Jmenují se pe’a a celosvětově patří k nejtypičtějším tatuážím původních obyvatel. Akademický zájem o ně oživila studie věnovaná nejstaršímu vícehrotému tetovacímu náčiní v Oceánii – a patrně i na světě – a nová kniha Tatau z Havajské univerzity.

Tetováním se zabývali určení umělci (tufunga), vnímaní trochu jako kněží.... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tetováním se zabývali určení umělci (tufunga), vnímaní trochu jako kněží.... | foto: Česká pozice
Tetováním se zabývali určení umělci (tufunga), vnímaní trochu jako kněží....

O tom, jak a proč se Samoané v dalekém Tichomoří tetovali, se vyprávějí dva mýty. Ten první je o sestrách a bohyních Pi’ilua: „Dvě ženy jménem Taema a Tilafaiga plavaly z Fidži zpět na Samou; na Fidži si asi povšimly, že je tam zvykem tetovat ženy, ne však muže. Když doplavaly na Samou, třásly se chladem – protože byly dlouho ve vodě – a skrze drkotající zuby ze sebe vypravily převrácené poselství: Když muži dorostou, tetuj je,“ zapsal v půlce 20. století maorský etnograf Te Rangi Hiroa (Peter Buck).

Nicméně i ženy se tam trochu tetovaly (malu) – drobnějším, filigránským vzorkem. Ovšem tyto obřady nenabyly v centru Polynésie takové komplexnosti jako ty k mužskému tetování, tatau. Ve druhém příběhu se vypráví o dobrodruhovi, jenž lidem dovednost tetování přinesl z říše duchů – díky němu prý Samoané poznali kostěné hrabičky a poklepávací kladívka pro krášlení svých těl...

Francouzský antropolog Sébastien Galliot, jenž od roku 2001 mapuje tatuáž na Samoi, souostroví Tonga a na kdysi kanibalském Fidži, uvádí v nové knize Tatau: A History of Samoan Tattooing (2018), že ještě dnes identifikoval nejméně sedm verzí mýtu o původu samojského tetování! Je též pozoruhodné, jak podobné vzory á la samojské tetování nacházejí archeologové Oceánie v dokladech takzvané lapitské keramiky, z čehož usuzují na původ osídlení i tetuáží v jihovýchodní Asii, zřejmě v oblasti současného Tchaj-wanu. A to v éře před třemi tisíci lety.

Tetování, Samoa.

Pradávná ostří

Na ostrovech Santa Cruz na Šalomounových ostrovech byly nalezeny i hliněné postavičky s „kérkami“ na zadnici, na ostrově Tongatapu (Tonga) pak rovněž pradávná ostří určená k proděravění kůže a zanášení barev. Detailně o nich referuje březnový článek v časopise The Journal of Island and Coastal Archaeology. Vědci Geoffrey Clark a Michelle C. Langleyová ze dvou australských univerzit v něm rozebrali doklady a typy pravěkého náčiní v Polynésii.

Na ostrovech Santa Cruz na Šalomounových ostrovech byly nalezeny i hliněné postavičky s „kérkami“ na zadnici, na ostrově Tongatapu (Tonga) pak rovněž pradávná ostří určená k proděravění kůže a zanášení barev

„Datování a traseologický výzkum čtveřice kostěných hřebínků z naleziště na souostroví Tonga ukazuje, že jde o nejstarší vícezubé tetovací nástroje Pacifiku, a potvrzuje existenci technologie s do úhlu otočenými kostěnými hřebeny někdy před zhruba 2700 lety do současnosti,“ píší autoři v čerstvé studii. Článek analyzuje čtyři nástavce, jimiž praobyvatelé Tichomoří tetovali své bližní, a dospívá k závěru, že dva byly z ptačích kostí, dva z kostí lidských (to je v případě zabitých nepřátel dokázáno i z pozdější tradice na sousední Samoi).

„Tyto dávné tetovací nástroje jsou výjimečné a hřebeny ze souostroví Tonga o stáří 2700 let jsou nejstarším potvrzeným vícehrotým tetovacím náčiním nejen v Polynésii, ale dle našich znalostí i na světě. Identifikaci hřebínků jako pomůcek k tatuáži dokládá jejich morfologie, podobnost etnograficky doloženým nástrojům i zbytky pigmentu,“ uvádějí vědci. Hřebeny měly zvláštní osud. Vyzdviženy ze země byly již v letech 1963 až 1964 Jensem Poulsenem na Tongatapu, leč nálezy byly domněle ztraceny při požáru skladiště Australské národní univerzity (ANU) v roce 2003.

Po pěti letech však byly objeveny v jiném skladu. Pak se dostaly do hledáčku vědců a mnoha interdisciplinárních týmů – a výsledkem je článek o tradici tetování v oblasti. Tonga (čili Přátelské ostrovy) a sousední Samoa (Plavecké ostrovy) jsou nejvýznamnějšími regiony západní Polynésie, polynéským jádrem, přes něž se patrně šířily dál do Tichomoří různé kulturní prvky – včetně tetování a nástrojů, jež vznikly v řadě variant, ale vždy byly založeny na rychlém poklepávání tyčkou na dřívko s připevněným ostřím z kosti nebo více kostí na plátu z želvoviny.

Prvně jmenované souostroví, sestávající ze tří větších skupin Vava’u, Ha’apai a Tongatapu, bylo objeveno v květnu 1616 Willemem van Schoutenem a Jacobem LeMairem. Od melanéského Fidži po vzdálenější Samojské ostrovy (o 14 ostrovech s největšími Savai’i a Upolu), jimž bude věnována pozornost, byly Evropany poprvé navštíveny až v létě 1722.

Tetování, Samoa

Po 300 letech…

Samojské ostrovy, které se nacházejí západně od rajského Tahiti, poprvé navštívili Evropané v červnu 1722, kdy k nim zamířil Holanďan Jacob Roggeveen s výpravou. Jeden z jeho lodníků, jistý Behrens, o obyvatelích ostrova Manu’a zapsal: „Zdají se neškodní, dobré povahy, s žádnou stopou prudkosti či divošství. Těl si nemalují, jako to činí jiní indiáni, které jsme viděli; ale od pasu dolů se odívají druhem hedvábných třásní úhledně ovinutých...“ Kdyby osazenstvo strávilo na pevnině víc času, vidělo by, že nešlo o upnuté kalhoty.

Samojské ostrovy, které se nacházejí západně od rajského Tahiti, poprvé navštívili Evropané v červnu 1722, kdy k nim zamířil Holanďan Jacob Roggeveen s výpravou. Dnes – po tři sta letech – se zdá až neuvěřitelné, jakou neznámou bývala pro Evropany tatuáž...

Dnes – po tři sta letech – se zdá až neuvěřitelné, jakou neznámou bývala pro Evropany tatuáž... Až v roce 1768 se o Samou „otřela“ další expedice. Vedl ji Louis Antoine de Bougainville s lodí Boudeuse (Vzdorná). Ani jeho námořníci se k domorodcům na delší čas nepřiblížili, obdivovali však jejich zručnost v ovládání pirog, tudíž ostrovy nazvali Plaveckými. Kapitán ke vzhledu obyvatel poznamenal, že „hruď a stehna si až pod kolena barví na tmavomodro“, přičemž už z Tahiti znal tetování. Dle jednoho z námořníků, CharleseFélixe Fescheho, byly malůvky na stehnech „někdy modré, jindy černé“.

Patrně až námořníci Jeana-Françoise de La Pérouseho v prosinci 1787 stanuli na samojské půdě ostrova Tutuila (dnes na Americké Samoi) déle, takže se dovtípili, co je oním zbarvením: „Mužové mají svá stehna pomalována či tetována tak, že by jeden i nabyl dojmu, že jsou oblečeni, ačkoliv vystupují téměř nazí,“ zapsal si šéf expedice do deníku. U břehů pak kotvili další vyslanci evropské civilizace, nicméně ani takoví kapitáni jako Edward Edwards (1791) či Otto von Kotzebue (1824) nepovažovali za důležité zmínit tetování místních mužů nebo žen.

Až roku 1831 se Gabriel Lafond de Lurcy, jak připomíná nová kniha z vydavatelství University of Hawaii Press, odhodlal popsat lid osady Apia: „Muži nosí kolem beder pás z mořských řas, což není neelegantní. Tetují se od pupku dolů až pod stehna; toto husté tetování vytváří pěkný kontrast s jejich kůží. (...) Na ženách nepokrývá tetuáž vždy tatáž místa jako u mužů; tetují se jakýmisi body, a to řekněme na pažích, ňadrech i nohou,“ zní patrně první popis tetování Samoanek, jemuž se dosud říká malu.

Přechodový rituál

Ve třicátých letech přibyli do oblasti misionáři John Williams a Charles Barff z Londýnské misijní společnosti (LMS), kteří sem přišli napravovat „divošské zlořády“ i neplechy prvních osadníků. Trvalá křesťanská mise vznikla roku 1836. Williams srovnával samojské tetování se souostrovím Tonga, kde si muži tetovali (tatatau) podobná „kaťata“, jak víme i z jedinečné kresby d’Urvilleho ilustrátora Louise Augusta de Sainson z roku 1827. Nejdůkladnější popis samojského tetování, tedy tatau, přinesl z raných dob jiný misionář – John Stair, který tam žil v letech 1838–1845.

Všímal si nejen obrazců na kůži, ale i vysoké prestiže a podpory několika božstev, jež tetování mělo. A pochopitelně role společenské: „Tetovací operaci, jakkoli bolestnou, podstupovali všichni muži po dosažení věku dvanácti až patnácti let a výše, na což bylo pohlíženo jako na zkoušku dospělosti, kteréžto vyhnouti se značilo potupu...“ Vzhledem k tomu, že Samoané byli známi vlažnějším vztahem k božstvům – nižší, málo „prospěšné“ bohy klidně zavrhli –, padlo u nich křesťanství na plodnou půdu. Pragmatičtí lidé viděli, že cizí bůh je úspěšnější, takže si víru synkreticky přizpůsobili.

Tetování bylo jedním z mnoha zvyků, jež se misionáři pokusili vymýtit. Samoané však křesťanství viděli jako něco, co má být ke kultuře přidáno, ale ne ji nahradit. Pro mladíky byla tatuáž přechodovým rituálem z dětství do dospělosti. Netetovaný mladý muž byl považován za chlapce; nemohl se oženit či promluvit v přítomnosti dospělých a musel dělat pouze podřadné práce.

„Tetování bylo jedním z mnoha zvyků, jež se misionáři pokusili vymýtit. Samoané však křesťanství viděli jako něco, co má být ke kultuře přidáno, ale ne ji nahradit. Pro mladíky byla tatuáž přechodovým rituálem z dětství do dospělosti. Netetovaný mladý muž byl považován za chlapce; nemohl se oženit či promluvit v přítomnosti dospělých a musel dělat pouze podřadné práce. Skutečnost, že občas navštěvoval nedělní mši misionářů, nebyla důvodem, aby se vzdal tetování,“ vypočítává historik Stephen G. Gilbert, proč se tradice tatuáže udržela na Samoi déle než na Markézách a jinde ve Francouzské Polynésii.

K dobru německé koloniální správy, jež se ve druhé polovině 19. století ujala části ostrovů, lze přičíst toleranci k obyčejům včetně tatuáže. Druhý guvernér Německé Samoy a pár jeho úředníků bylo prý dokonce tetováno tradičním způsobem místním umělcem! Jak? Tradiční samojské tetování mužů se nazývá pe’a. Táhne se od beder dolů až pod kolena, na zádech je vyvýšená část. Kolem pupku bývá čtvereček (pute). Stehna jsou zdobena rozsáhlými plochami, které jsou vyplněny trojúhelníky či stuhami i čarami. Tatuáž vypadá zdálky vskutku jako krajkové legíny, takže se mořeplavcům nelze divit, že je to pod bederním pásem mátlo.

Jedno z nejzajímavějších tetování světa, jež se udrželo dodnes, důkladně popsali dva němečtí etnografové. Prvním byl Carl Marquardt, autor studie Die Tätowirung Beider Geschlechter in Samoa (1899), druhým Augustin Krämer, jehož dvousvazkové dílo Die Samoa Inseln (1902/03) je klasikou polynéské etnologie. Celá práce trvala řadu týdnů až měsíců – a musela být velmi bolestivá. Každá čára mívala své jméno, musela se dodržovat sekvence úkonů a ctít různá tabu. Vzory byly považovány za posvátné (řady bodů, šipky, rovné, spirálovité a cikcak vedoucí linie). A tetovaly se i genitálie: zdobení šourku se říkalo tafumiti.

Pět fází

„Našlo se i pár zbabělců, kteří se zkoušce mužství chtěli vyhnout, leč bez tetování se stávali vyvrženci. Ženy se jim vysmívaly a žádný otec by nepřijal netetovaného pro svou dceru...“ Mužům bez kérek se dle Marquardta říkalo pala’ai (bázlivci) a „ženy i náčelníci odmítali z jejich rukou přijmout jídlo, neb by od nich smrdělo“. Muž, jenž bažil po titulu matai, prostě musel podstoupit tetování. Nešlo jinak. Při citlivých operacích asistovali i pomocníci, z nichž se mohli rekrutovat noví mistři. Extrémně bolestivými místy byla dle Krämera jamka za kolenem a třísla.

Tatéři (tufuga ta tatau) užívali několik typů instrumentů (au, auta), většinou z kostí a želvoviny. Široký hřeben au tapulu zanášel barvu na rozsáhlé plochy, hrabičky au sogi’aso tele dělaly tlusté čáry, zatímco au sogi’aso laititi tenké. Do všech se klepalo paličkou sausau, přičemž nová kniha editorů Seana Mallona a Sébastiena Galliota uvádí glosář domorodých pojmů týkajících se tetování: kbelíček na nářadí se jmenoval tunuma, směs ze spálených ořechů a cukrové šťávy se připravovala v mističce ipulama, v níž se barvivo drtilo a míchalo tloukem.

Slavné kalhoty pe’a, jejichž kopie dnes nosí i někteří Češi, se tvořily v pěti daných fázích. Nejprve se zdobila spodní část zad, pak rozkrok a podbřišek, zatřetí stehna, čtvrtá fáze dokončovala nohy a třísla a závěrečná podbřišek (punialo) a pupek.

Slavné kalhoty pe’a, jejichž kopie dnes nosí i někteří Češi, se tvořily v pěti daných fázích. Nejprve se zdobila spodní část zad, pak rozkrok a podbřišek, zatřetí stehna, čtvrtá fáze dokončovala nohy a třísla a závěrečná podbřišek (punialo) a pupek. Během takové operace, která v případě náčelníkova syna byla klíčovou a celospolečenskou akcí, zpívaly mnohé ženy i dívky, pro něž bylo určeno drobnější tetování na stehnech, podbřišku a rukou – již uváděné malu.

Trochu jinak tomu bylo na nedalekém souostroví Tonga, odkud pocházejí nejstarší hřebínky: „Za dávných dob se tetovali všichni muži mimo nejvyšších hodnostářů. Vytetované obrazce pokrývaly celou spodní část těla,“ popisoval slovenský polynesista Viktor Krupa. Jedním ze zdrojů informace, že králové souostroví, takzvaní tui tongové, se vypravovali ke zdobení až na Samou, je trosečník William Mariner.

Ten mezi Polynésany čtyři roky žil a v pamětech z roku 1817 píše: „Tui tonga není nikdy tetován na Tonze, neboť není považováno za důstojné, aby tak vysokému náčelníkovi bylo činěno tolik bolesti, a tak jestliže si sám přeje takovou operaci podstoupiti, musí za tím účelem navštívit Hamou (sic!), Plavecké ostrovy.“

Projev samojské kultury

Nová kniha Tatau, jež je vyzdobena desítkami archivních ilustrací i moderních fotek, zmiňuje též podobnost samojského tetování s tonžskými kalhotami, ale takřka výhradně se věnuje Samoi. Je rozdělena na pět částí: první se zabývá dávnověkem a druhá obdobím raných mezikulturních styků z let 1722 až 1900. Ovšem většina obsahu, zbývající tři oddíly, si všímají vzkříšeného zájmu o vypichované umění ve 20. a 21. století.

„V průběhu minulého století, ať již Samoané či Nesamoané, tvořili a přetvářeli tatau. Tak jako předtím tatau zůstávalo nápadným projevem samojské kultury. Přitahovalo zájem škály pozorovatelů, kteří zanechali hojnost etnografických textů, fotografií i filmů, které nám pomáhají stopovat přehršel příběhů i cest samojského tetování,“ píší autoři v úvodu kapitoly, jež dává štědře ochutnat z toho nejlepšího: náčrtů Julia Henningera (rok 1916), záběrů z filmů Roberta Flahertyho (1926), kreseb Jacka W. Grovese (jsou v Britském muzeu) či proces tradičního „vyklepávání“ na tělo legendárního tatéra Západu Lylea Tuttleho (1972).

V průběhu minulého století, ať již Samoané či Nesamoané, tvořili a přetvářeli tatau. Tak jako předtím tatau zůstávalo nápadným projevem samojské kultury. Přitahovalo zájem škály pozorovatelů, kteří zanechali hojnost etnografických textů, fotografií i filmů, které nám pomáhají stopovat přehršel příběhů i cest samojského tetování.

Kniha nijak nezastírá, že načas techniky tatuáže uvadaly, měnily se. To ostatně víme i z českého vydání knížky lékařky Ewy Wolakové, jež žila na Samoi koncem šedesátých let. Byla zjevně zděšena, když uslyšela: „,Dříve jsme připravovali barvivo ze sazí, které se vytvořily po spálení oříšků lama,‘ vysvětluje mi mistr z Palauli a ukazuje své nástroje.,Ale teď máme modernější metody. Užíváme sazí vzniklých po spálení petroleje,‘ ukazuje na zakoptěný primus, který stojí v koutě domu. Naskakuje mi husí kůže při pomyšlení, jaká spousta rakovinových substancí se tak dostává pod kůži...“

Finální kapitoly se věnují době po roce 2000 – jednak oživení hrdosti na tradiční kulturu Samoanů, jednak čemu nemohlo atraktivní body-art uniknout – globalizaci tatau. Polynésané cestují jako novodobí tufuga ta tatau po celém světě a za slušné částky zdobí hrabičkami, dnes již omotanými bužírkou, své klienty: „Chcete naše kalhoty pe’a? To bude stát majlant, pane!“

Typický polynéský styl a jeho všemožné „crossovery“ s markézskými či maorskými vzory pronikají do komiksů, umění, reklam i mezi celebrity. Není divu, že další z příloh obstarala tetováním inspirovaná trička (i bodýčka pro miminka!), drobná malu na nohách modelek nebo hrdý ragbista oděný jen v trvalých „legínách“ pe’a. „Tato kniha je první kulturní historií, která prozkoumává celých 3000 let samojského tatau. Je to příběh, který svým významem přesahuje Samou,“ píší editoři Mallon a Galliot. Mají pravdu. Připravili světu fascinující čtení i podívanou.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.