Barokní kanceláře Daniela Pitína

Člověk současnosti má tendenci minulost paušalizovat a vřazovat ji do pochopitelnějších pojmů. Náš sklon po redukci si zřetelně uvědomí návštěvník výstavy Daniela Pitína Barokní kancelář.

Radan Wagner 24.1.2016
Daniel Pitín, Grotto, 2015. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Daniel Pitín, Grotto, 2015. | foto: Galerie Hunt a Kastner
Daniel Pitín, Grotto, 2015. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V renomované Galerii Hunt a Kastner, která v současnosti sídlí na pražském Žižkově, dostál svou Barokní kanceláří Daniel Pitín mimořádnému talentu, kterým byl obdařen. Pitín je zkrátka pojem, ale jeho výstavní frekvenci drží poněkud zkrátka zmíněná mateřská galerie pro uvážlivé tržní strategie.

Daniel Pitín (1977) absolvoval Akademii výtvarného umění v Praze v ateliéru nedávno zesnulého profesora Zdeňka Berana, který svým studentům vštěpoval brilantní „staromistrovské“ zvládnutí iluzivní malby, která mnohdy hraničila až s hyperrealismem. Pitín na rozdíl od většiny studentů tohoto pověstného ateliéru (učilo se tam řemeslo, což není na akademii vůbec samozřejmé) nepodlehl přímo podmanivé, efektní a široké veřejnosti přístupnější bravuře bez obsahu. Pitín dodnes tvoří vizuálně i myšlenkově kompletující malbu s řadou (ne)vědomých odkazů.

Německá inspirace

Jsem přesvědčen, že existuje paměť místa (či Rupertem Sheldrakem vědecky zkoumaná a dokazovaná tzv. orfická pole), která předurčuje a ovlivňuje povahu zdejší osobnosti i její projevy a tvorbu. Takovým místem je například německé Sasko, konkrétněji okolí Lipska či Drážďan. Narodil se zde Richard Wagner, G. W. Leibniz, světlo světa tu uzřelo Schopenhauerovo zásadní dílo Svět jako vůle a představa, působil zde J. S. Bach, J. W. Goethe, F. Schiller a řada dalších osobností klíčového významu naší civilizace. V moderní době s tímto regionem souvisí slavný A. R. Penck, megastar Gerhart Richter (byl dokonce pověřen, aby navrhl vitrážové okno ve slavné gotické katedrále v Kolíně nad Rýnem), Georg Baselitz, Neo Rauch a další.

Ráz Pitínových obrazů není pouhým skrytě ironickým či zahaleným chmurným historismem, svou povahou se dotýká živé současnosti. Zjevný, naznačený či jen tušený je na obrazech zamračený strach z nynější internetové komunikace (odborně: „cloud services, cloud cartography“), ze sítě a databáze, které jsou utkány z jednotlivých osobních vláken.

„Young German Artists“ je od počátku devadesátých let na mezinárodní scéně symbolem zjeveného zázraku. Tato „Nová Lipská/Drážďanská škola“ dnes již poněkud odrostlejších, známějších a jistě talentovaných „enderáků“ vyprodukovala mimořádně jedince. V čem tkví tato úspěšnost? Odpovědi by se daly shrnout do tří základních bodů: 1) Tito umělci pomohli navrátit klasické médium, realistické malířství, opět na výsluní po letité nadvládě spíše konceptuálního umění, které se již omrzelo. 2) Obsah jejich obrazů není artistně prázdný a na základě „posedlosti pamětí“ nabývají jejich motivy dokonce vícevýznamovosti přesahující „západní“ (osobní) „soukromou“ sebezahleděnost. Jejich obrazy se tedy stávají přirozeným reflektováním širšího, hlubšího mýtu. Od pádu berlínské zdi se v tomto umění spojují relikty totalitní minulosti s náhlým atakem konzumní společnosti (reakcí umělců byla či je stále jejich levicovost). Přes tematické rozprostření se zde udržuje vztah k místu atd. Umělci na obrazech tedy vrství či prolínají jednotlivé etapy topografické paměti, kterou jdou díky zručné malířské technice naproti divákovi. 3) Velmi důležitým důvodem německého a později evropského úspěchu této „ostalgie“ na mezinárodní scéně byl opakovaný úspěch a dobře připravený marketing především v New Yorku, v uměleckém i obchodním centru, které udává správný směr i dobrý tón.

Dosavadní úspěšné dílo a také současná výstava Daniela Pitína se více osvětluje právě v souvislosti s výše zmíněným „německým příběhem“, respektive s jeho inspirativní estetikou. Formálně i obsahově se jeho skvělé obrazy blíží poetice Lipské/Drážďanské malířské školy (tedy zdejším výtvarným akademiím). Také on pracuje v intencích jistého realismu, v tlumeně teplé barevnosti, s nejednoznačným, ale čímsi důvěryhodným prostředím zpravidla obydleným anonymními postavami; a celé je to nakonec zádumčivě nadčasové. Tedy je to jakási básnivá „kafkárna“ odehrávající se na „vyprahlém území nikoho“ (Petr Vaňous), v atmosféře zdevastované politicky, sociálně i kulturně.

Pitín se výstavou (i jejím titulem) ohlíží prizmatem dnešní zkušenosti do minulosti, k paměti, zastavuje se až v baroku, tedy v důležitém a zároveň traumatizujícím fenoménu naší pobělohorské historie v období 17. až 18. století. Z této etapy však nečerpá obvyklá klišé dramatických barokních zjevení. Naopak. Obrací se ke klasicistní či spíše protestantské podobě (saské a severoevropské), která je tak blízká českému naturelu. A přidává k tomu ještě „úřednický“ charakter, který se tak mohl naplno uplatnit později v rámci Rakousko-Uherské monarchie. Zde se jednotlivé postavy, stejně jako v Pitínových malbách, stávají „vězni svého prostředí“ bez zjevnějšího smyslu – pouze existují v kulisách až surreálně vyhlížejících, které Pitín evokuje geometrickými „papundeklovými“ obrazci, plány či fragmenty či vlepenými novinovými útržky.

Ráz Pitínových obrazů však není pouhým skrytě ironickým či zahaleným chmurným historismem, svou povahou se dotýká živé současnosti. Zjevný, naznačený či jen tušený je na obrazech zamračený strach z nynější internetové komunikace (odborně: „cloud services, cloud cartography“), ze sítě a databáze, které jsou utkány z jednotlivých osobních vláken. Ve výsledku pak převládá vztah/rozpor informační demokracie a její možné či jisté anonymní zneužití. Internet se tu stává jen jinou podobou archaických kanálů. V souvislosti se zaměnitelností reality a iluze je na výstavě vzpomínána také k nápravě směřující Leibnizova barokní filozofie. Akcentována je hlavně její snaha po rozumovém uspořádání světových „příčin a následků“ a touha po mezinárodní dorozumívací „značkové řeči“.

Pitínova výstava potvrzuje umělcovy kvality, poctivý záběr zprostředkovaný obrazy (připomínají zastavený film) s projekcí krátkého autorského filmu, který evokuje rozpohybovaný malovaný obraz. Tím se dále umocňuje autorův sklon k prolínající se kolážovitosti, důmyslné zašifrovanosti a podvědomě sdílené komunikaci.

Daniel Pitín: Barokní kancelář

Kde: Galerie Hunt a Kastner

Kdy: 9. 1. - 27. 2. 2016

Kurátor: Jan Kratochvíl

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.