Barcelonská výstava Antoni Tàpiese je poctou jeho ženské múze

Barcelonská výstava T for Teresa katalánského umělce Antoniho Tàpiese je souborem grafických listů a koláží věnovaných jeho ženě.

Radan Wagner 7.4.2018
Zemřel avantgardní španělský malíř Antoni Tapies. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zemřel avantgardní španělský malíř Antoni Tapies. | foto: Reprofoto
Zemřel avantgardní španělský malíř Antoni Tapies.

V Barceloně patří vedle architektury Antoni Gaudího a malby Joana Miróa tvorba Antoni Tàpiése (1923 – 2012) k hlavním cílům uměnímilovných návštěvníků. Nedaleko od centrálního náměstí se nalézá tajemně vyhlížející budova, kterou spravuje od roku 1984 Nadace Antoni Tàpiese. Nyní zde byla otevřena umělcova přehlídka zaměřující se na jeho privátněji zaměřenou tvorbu. Pod titulem T for Teresa zde můžeme spatřit řadu rozměrných kreseb, grafických listů a koláží věnovaných jeho inspirativní ženě Terese. Jedná se o tvůrčí i výstavní poctu Tàpiesově múze a manželce – o jakýsi obrazový deník jejich vztahu, o tvorbu plnou až mystického vzletu.

Antoni Tàpies byl autodidakt a přesto (nebo možná právě proto) se stal klíčovou postavou některých nových směrů. Po třech letech opustil studium práv, aktivně se účastnil španělské občanské války, která se promítla do povahy jeho raných děl. Politika, umění i občanský postoj se u Tàpiese doplňovaly, ba prolínaly. Kvůli odporu k Frankovu režimu byl umělec v roce 1966 vězněn.

Tàpies již od konce čtyřicátých let usiloval o mezinárodní prestiž katalánského umění. Organizoval tamní kulturní život a spoluzakládal hnutí Dau al Set, které mělo blízko k surrealismu a dadaismu. Zpočátku byl mladý umělec ovlivněn malíři Maxem Ernstem, Paulem Klee a krajanem Joanem Miró, avšak nakonec se přiklonil k takzvanému informelu (strukturální či materiálové malbě), se kterým se seznámil v Paříži.

Informel

Tuto nefigurativní pocitovou malbu (informelem je zvána od roku 1952) provází svoboda i autentičnost. Jedná se o výtvarnou paralelu k poválečnému existencialismu a nedůvěru k tradičním hodnotám i formám. Obraz přestal být koncepčně i konvenčně vypracovaný. Stal se jen znakem, gestem, šifrou, událostí intuitivně obnažující dosud určitý moment bytí umělce. Hlavními představiteli informelu byli Wols, Henry Michaux, Jean Dubuffet, Alberto Burri a další umělci, kteří „zraňovali a drásali“ malířskou hmotu, a četli Camuse, Sartra, Kafku, Dostojevského či Becketta. Antiestetická koncepce byla zřejmá a výsledky byly často náhodné. Ostatně český filozof Václav Černý tento směr ve svém Prvním a Druhém sešitu o existencialismu definoval takto: „Umělecké dílo existenciální se rodí v rozhodnutí, že zobrazovaná konkrétní realita životní nesmí být zdeformována zásahem rozumu, jenž by ji interpretoval.“

V Paříži, kde Antoni Tàpies v padesátých letech žil, představovala ponurá nefigurativní tvorba jeden z hlavních vývojových (i módních) směrů. Vedle protilehlého geometrického konstruktivismu, spíše optimistického a velebícího technický pokrok, to byly existenciální emoce, které hýbaly tehdejší kulturní frontou.

V Paříži, kde Antoni Tàpies v padesátých letech žil, představovala ponurá nefigurativní tvorba jeden z hlavních vývojových (i módních) směrů. Vedle protilehlého geometrického konstruktivismu, spíše optimistického a velebícího technický pokrok, to byly existenciální emoce, které hýbaly tehdejší kulturní frontou. Tàpies svobodný a nezatížený akademismem se v souladu s informelními zásadami vrhl do nebývalých a odvážných experimentů s různými materiály. Do klasické olejomalby implementoval rozdrcený mramor, písek, vosk, popel, pryskyřice i fragmenty předmětů všední reality. Již roku 1950 měl první samostatnou výstavu a jeho hvězda začala stoupat na mezinárodním nebi. Záhy vystavoval v New Yorku (1953), Paříži (1956), získal cenu na Bienále v Benátkách (1958) atd. Do tehdejšího Československa se sporadicky dostávaly jen reprodukce z výstavních katalogů. Přesto byl jeho vliv na zdejší scénu mimořádný.

Seznámení s Teresou

Tàpies poznal svou budoucí manželku Teresu na konci čtyřicátých let. Právě se vrátil po dvouletém léčení tuberkulózy a srdeční příhody z horského sanatoria, kde našel sám sebe – schopnost hluboké introspekce, prožitku a naléhavost sdělení. Četl, rozjímal a začal intenzivně kreslit a malovat. Po surrealistických lekcích byl váben k novým cestám – nejprve k „primitivismu“ bez strategií a příkras, až došel k materiálové malbě, která jej proslavila. Postupně se jeho projev, který byl ovlivněn i zen buddhismem, uvolňoval, místy prosvětloval a odhmotňoval letmými doteky a skicovitými znaky.

Když se seznámil s Teresou, bylo jí šestnáct let. Ztratila matku a musela se starat o pět sourozenců. Předčasně dospěla a Tàpiese okouzlila.

Když se seznámil s Teresou, bylo jí šestnáct let. Ztratila matku a musela se starat o pět sourozenců. Předčasně dospěla a Tàpiese okouzlila. Jeho následný roční pobyt v Paříži (1950) a setkání s touto dospívající, avšak již duševně zralou ženou, byly trvalými y formativními impulzy. Po návratu z Francie již spolu žili a roku 1954 se v Barceloně vzali. Vychovali tři děti, vzájemně se inspirovali a sdíleli hodnoty mravní, duchovní i esoterické.

Komornější výstava

Současná Tàpiesova výstava v Barceloně, která je věnovana milované Terese, je nesena tímto příběhem. Kresby či litografické tisky v typickém Tàpiesově stylu jsou komornější, oproštěnější, o to více jsou však prosyceny zvláštní energií, emocemi i erotickým nábojem. Pocházejí převážně z šedesátých a sedmdesátých let (například ústřední cyklus Pohlednice pro Teresu je z roku 1974). Vystavené práce odrážejí léta rozvíjený jedinečný vztah romantický, milenecký, respektive partnerský, jsou však prosty sentimentality či popisnosti (byť je přítomno i několik realistických studií) a dotýkají se obecnějších témat a vizí z transcendentních rovin.

Vystavené práce odrážejí léta rozvíjený jedinečný vztah romantický, milenecký, respektive partnerský, jsou však prosty sentimentality či popisnosti (byť je přítomno i několik realistických studií) a dotýkají se obecnějších témat a vizí z transcendentních rovin.

Tàpies i touto výstavou dokládá svou jedinečnost, nadčasovost, odvahu i naléhavost. V katolickém Španělsku se oddával meditaci a zen buddhismu, poklidně žil v rodné Barceloně a tvořil. Odkázal nám dílo, v němž je zakódováno plno osobních prožitků (prožitky, postoje a názory přitom nejen zobrazoval, ale i zapisoval).

Tàpies ve své knize myšlenek nazvané „Praxe umění“ z roku 1970 poznamenal: „Při rozjímání nad obrazem, při poslechu hudby nebo při čtení básně není nezbytné a nutné dělat intelektuální analýzu těchto děl. Je postačující, když pozorovatel je ochoten přijmout dopad díla, ať již cestou nejasnou, mlhavou, rozeznít své nitro. Umění působí na veškerou citlivost člověka, nejen na inteligenci… Smysl díla vždy spočívá v možnosti spolupráce s divákem. Vždy se opírá o více či méně připravené nitro pozorovatele. Člověk prázdný, bez obrazotvornosti, bez potřebné citlivosti, aby se v jeho nitru rozpoutaly souvislosti myšlenek a citů, nic neobjeví… Rád přistupuji k práci s duchem amatéra. Jakmile vstoupí do hry spolky, akademie, dogmata nebo funkcionáři, dám se na útěk.“

Výstavu lze navštívit do 28. října 2018.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.