Bankovní ústavy se z finanční krize nepoučily

Řada velkých bankovních institucí se před celosvětovou finanční krizí na podzim 2008 dopustila tří smrtelných hříchů – pýchy, závisti a nestřídmosti – a kvůli svému nezodpovědnému chování téměř zbankrotovala. Nakonec musely být zachráněny z peněz daňových poplatníků. Dnes je zřejmé, že svět tuto finanční lekci příliš na vědomí nevzal.

Petr Kain 14.2.2016
Ostraha londýnské pobočky švýcarské banky UBS. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ostraha londýnské pobočky švýcarské banky UBS. | foto: Reuters
Ostraha londýnské pobočky švýcarské banky UBS. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Pýcha, závist a nestřídmost. Světové banky se před finanční krizí, jež naplno propukla na podzim 2008, dopustily tří ze sedmi smrtelných hříchů. Byly pyšné, protože si myslely, že složité finanční nástroje, které vymyslely, jim umožní vydělávat, aniž by podstupovaly jakékoli riziko. Byly závistivé, protože toužily po majetku druhých lidí, a neštítily se dopouštět podvodů, aby se jej zmocnily. Byly nestřídmé, protože jim obří zisky nestačily, a porušovaly všemožná pravidla, aby vydělaly víc.

Navíc byly hloupé. To sice podle katolické tradice není smrtelný hřích, ale v bankovnictví je to provinění nejhorší. Protože když jste hloupý, můžete nakonec svůj podnik přivést na hranici bankrotu. A přesně to se v nedávné finanční krizi velké části světových bank stalo. Jen málo chybělo, aby svět kvůli jejich nezodpovědnému chování postihla globální katastrofa. Lavina bankrotů významných finančních institucí mohla vést k zamrznutí celého bankovního trhu. Nikdo by nevybral peníze ze své banky, nikdo by nedostal úvěr. Svět by se zastavil.

Pokuty, které nepálí

Že se tento katastrofický scénář nenaplnil, bylo jen zásluhou štěstí, obrovských balíků peněz, které vlády vynaložily na záchranu bankovní sféry a také bezprecedentního experimentu centrálních bank, které, zjednodušeně řečeno, vytiskly a nalily do ekonomiky biliony dolarů. Za hříchy bank nakonec zaplatili obyčejní lidé. V ideálním světě je viník potrestán a kajícně podstoupí pokání, aby mu byly jeho hříchy odpuštěny. V takovém světě ale nežijeme.

Velké bankovní domy sice musely zaplatit pokuty ve stovkách miliard dolarů, vydělávají ale takřka stejně jako před krizí, a proto je to příliš nepálí

Od počátku krize uplynulo více než sedm let a je zřejmé, že trest, který banky postihl, byl příliš mírný a pokání se nedostavilo. Velké bankovní domy sice musely zaplatit pokuty ve stovkách miliard dolarů, vydělávají ale takřka stejně jako před krizí, a proto je to příliš nepálí. Jsou sice svázány přísnější regulací, jenže ta je stále nedokonalá a neodhalí všechny kostlivce v jejich bilancích. A mnohé skandály v uplynulých letech ukazují, že banky hřeší stejně jako před krizí.

Abychom se dobrali toho, proč si z této velké finanční katastrofy odnášíme tak málo poučení, musíme nejdříve pochopit, co bylo jednou z jejích příčin. Vrátit se přitom musíme do osmdesátých let 20. století, kdy ze sebe finanční sféra shodila okovy regulací, které ji v předchozích desetiletích spoutávaly.

Ruská ruleta

V souladu s tezí bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana (1911–2004), že „vláda není řešením našeho problému; to vláda je problém“, se usoudilo, že čím méně regulace v bankovnictví, tím lépe. V USA proto Kongres podpořil zákony, které umožnily, že složité investiční nástroje jako deriváty nepodléhaly takřka žádné kontrole.

Riskantní chování bank připomínalo ruskou ruletu – s tím rozdílem, že banky držely pistoli u cizí hlavy. Z té pistole vyšel výstřel v roce 2008, kdy v USA propukla hypoteční krize.

Regulátoři na celém světě bankám umožňovali, aby samy vypočítávaly rizikovost svých investic a podle toho určovaly i výši kapitálu, který budou držet. Zatímco od velké hospodářské krize platilo, že komerční a investiční bankovnictví nesmějí být sloučeny, v roce 1999 to bylo povoleno. Komerční banky, které spravují peníze běžných klientů, se tudíž rázem mohly pustit do riskantních spekulací. A také se do nich pustily.

Mezitím ale bankovní domy narostly do nevídaných rozměrů. Byly násobně větší než HDP zemí, v nichž sídlily, čímž se jejich vlády dostaly do prekérní situace. Kdyby se velké banky dostaly do potíží, nemohly je nechat jen tak zbankrotovat, protože by to ohrozilo celou finanční sféry. Riskantní chování bank připomínalo ruskou ruletu – s tím rozdílem, že banky držely pistoli u cizí hlavy. Z té pistole vyšel výstřel v roce 2008, kdy v USA propukla hypoteční krize.

Její příčinou bylo, zjednodušeně řečeno, že finanční ústavy poskytovaly ve velkém hypotéky lidem, kteří ani náhodou neměli na jejich splácení. Nekvalitní hypotéky pak banky zabalily do složitých investičních nástrojů, kterým ratingové agentury přidělily z neznalosti a nedbalosti nejlepší hodnocení, a následně banky tyto investiční nástroje rozprodaly do celého světa. Ve své hlouposti je přitom často kupovaly jednotlivé banky mezi sebou. Takřka nikoho přitom nenapadlo, že poskytovat hypotéku lidem bez příjmů je čirý ekonomický nesmysl.

Hypoteční bublina

Absurdní prostředí tehdejšího finančního světa dokonale popisuje bestseller novináře Michaela Lewise Big Short z roku 2010 o několika investorech, kteří pochopili, do jaké zkázy se bankovní svět řítí, a dokázali na tom vydělat balík peněz.

Když hypoteční bublina splaskla a ukázalo se, že onen nezaměstnaný mexický přistěhovalec skutečně nemá svůj úvěr z čeho splácet, nastal globální chaos. A pak vlna globální zloby.

Lewis popisuje, jak jeden z těchto investorů, Steve Eisman, ještě před propuknutím krize chodil na schůzky s šéfy walstreetských firem a zjišťoval, zda vůbec tuší, co mají ve svých bilancích. A nevěděli. Jednoho dne se potkal i s Kenem Lewisem, šéfem Bank of America: „Seděl jsem tam a poslouchal ho. Najednou jsem prozřel. Řekl jsem si: ,Proboha, on je blbý! Chlapík spravující jednu z největších světových bank je blbec!‘“

Když hypoteční bublina splaskla a ukázalo se, že onen nezaměstnaný mexický přistěhovalec skutečně nemá svůj úvěr z čeho splácet, nastal globální chaos. A pak vlna globální zloby. Na banky, které nezodpovědně zacházely s cizími penězi. Na regulátory, kteří na ně nedohlíželi a nakonec i na vlády, jež předtím regulátorům svázaly ruce. Z té zloby vzešlo rozhodnutí, že něco takového se již nikdy nesmí opakovat. Bankovní svět se měl proměnit. A nástrojem, který měl tuto změnu zajistit, byla velká bankovní regulace.

Trvalý růst

Reforma Wall Street známá jako Dodd-Frankův zákon má i s průvodními předpisy 2300 stran a spíše než právní předpis připomíná telefonní seznam. Deklaruje se v něm, že by měl navodit finanční stabilitu a ukončit éru bank, které jsou „too big to fail“ – příliš velké, aby je bylo možné nechat padnout. Ani jedno z toho se nepodařilo. Banky, které byly před krizí velké, jsou dnes ještě větší, menších bank naopak ubylo a finanční systém je ještě nestabilnější než dříve.

Místo aby se americké banky zmenšovaly, staly se bezpečnějšími a lépe kontrolovatelnými, stále rostou. A jejich globální dominance se upevňuje.

Když současný americký prezident Barack Obama Dodd-Frankův zákon v létě 2010 podepisoval, měla banka JPMorgan Chase aktiva ve výši 2,1 bilionu dolarů. Nyní mají o 300 miliard dolarů hodnotu vyšší. Banka Wells Fargo měla majetek ve výši 1,2 bilionu dolarů, nyní má aktiva 1,8 bilionu dolarů. Místo aby se americké banky zmenšovaly, staly se bezpečnějšími a lépe kontrolovatelnými, stále rostou. A jejich globální dominance se upevňuje.

Čtyři z pěti největších amerických bank (měřeno příjmy z investičního bankovnictví) – JPMorgan Chase, Goldman Sachs, Bank of America, Merrill Lynch a Citigroup – jsou podle propočtů společnosti Dealogic i mezi pěticí největších bankovních ústavů Velké Británie a Německa. Z lokálních bank se mezi prvních pět dostaly jen Barclays a Deutsche Bank.

Goldman Sachs je navíc i mezi pěticí největších bank v Japonsku, Španělsku a Švýcarsku, JPMorgan Chase zase v Austrálii a rovněž ve Švýcarsku. Případné potíže takových bankovních otesánků by se tedy okamžitě rozšířily do velké části světa.

Dopad na malé hráče

Nejde ale jen o americké banky, i ty evropské v uplynulých desetiletích nevídaně narostly. Od roku 1970 se poměr bankovních aktiv k HDP – v podstatě velikost bank v poměru k velikosti ekonomiky – zvýšil v Evropě dvojnásobně (ve Velké Británii tento poměr narostl dokonce pětinásobně). A nic na tom nezměnila ani nedávná krize.

Podle některých odhadů zanikala v uplynulých letech v USA každý den jedna malá lokální banka, či družstevní záložna. Opět se tak potvrdilo, že každá rozsáhlá regulace nejhůře dopadne na malé hráče.

Jak ukázala analýza evropského bankovnictví, kterou si loni nechal udělat Evropský parlament, poměr majetku bankovních domů k HDP se od roku 2007 sice zmenšil, ale jen minimálně. Stále jsou „too big to fail“, proto podle analýzy hrozí, že je vlády budou muset z případných potíží opět tahat pomocí peněz daňových poplatníků.

Menších bank, které jsou hlavním zdrojem úvěrů pro malé a střední podniky, naopak ubývá.Podle některých odhadů zanikala v uplynulých letech v USA každý den jedna malá lokální banka, či družstevní záložna. Opět se tak potvrdilo, že každá rozsáhlá regulace nejhůře dopadne na malé hráče. Náklady spojené se zaváděním a dodržováním nových pravidel jsou pro ně totiž mnohdy neúnosné.

Velké banky navíc díky svým lobbistům dokázaly prosadit do zákona několik opatření, která omezila a svázala jejich menší konkurenty. Výsledkem je, že od zavedení Dodd-Frankova zákona zmizela v USA pětina malých bank.

Pobídka regulátorů

Nezamýšlených dopadů regulace bankovního trhu je ale bohužel víc. Ve snaze zlepšit dohled nad velkými bankami byly definovány „systémově významné“ bankovní a finanční společnosti, jejichž pád by mohl ohrozit stabilitu celé finanční sféry. Ty pak byly podřízeny nadstandardnímu dohledu a musejí splňovat mnohem přísnější kritéria kapitálové přiměřenosti a likvidity. Zjednodušeně řečeno, musejí být odolnější v případných krizových situacích.

Regulátoři v podstatě dali celému trhu seznam bank, které nenechají padnout, protože by tím uvedli finanční systém v chaos. Důsledky se dostavily okamžitě.

Bohulibá myšlenka má jednu zásadní vadu. Regulátoři v podstatě dali celému trhu seznam bank, které nenechají padnout, protože by tím uvedli finanční systém v chaos. Důsledky se dostavily okamžitě. Systémově významné banky se rázem začaly těšit důvěře trhu, a mohly si tudíž například půjčovat levněji než bankovní ústavy, které by v případě potíží byly ponechány svému osudu.

Místo trestu přišla odměna. A celý trh se zároveň pokřivil. Vládní regulace tyto velké banky také nepřímo pobídla, aby na sebe při obchodních rozhodnutích bez obav braly větší riziko. Kdo by se bál riskovat, když ví, že za zády má stát, který mu z jeho problémů vždy pomůže?

Pozitivní věci

Dodd-Frankův zákon i reforma evropské bankovní sféry přinesly i mnoho pozitivních věcí, díky nimž by bankovní svět měl být bezpečnější. Díky regulaci, která omezila bankovní bonusy a změnila jejich strukturu, jsou teď bankéři opatrnější. Kdyby se například ukázalo, že jejich riskantní sázka nevyšla, mohou o své odměny přijít i zpětně. Část odměn navíc není vyplácena v hotovosti, ale v akciích banky. Bankéřům by proto mělo více záležet na tom, aby jejich rozhodnutí byla pro banku přínosná i dlouhodobě.

Dodd-Frankův zákon i reforma evropské bankovní sféry přinesly i mnoho pozitivních věcí, díky nimž by bankovní svět měl být bezpečnější. Díky regulaci, která omezila bankovní bonusy a změnila jejich strukturu, jsou teď bankéři opatrnější.

Mnohem větší důraz se dnes klade na to, aby banky věnovaly více pozornosti možným rizikům, která jim hrozí. V posledních letech proto v bankách roste počet „riskařů“, ačkoli jinak nové lidi příliš nenabírají. Seniorní zaměstnanci zabývající se hodnocením rizik mají vyšší prestiž a také platy – podle amerického regulačního úřadu OCC vydělávají asi o 40 procent více než před krizí. Názory šéfa „riskařů“ už nesmějí být přehlíženy, jak se to často dělo před krizí. Pomoci tomu má i skutečnost, že podle pokrizových regulí musí být členem představenstva banky.

Velké banky musejí regulátorům podrobně popisovat míru rizika, kterou jsou na sebe ochotné vzít, aby naplnily své finanční cíle. A oddělení správy rizika v bankách jsou zase regulátory tlačena, aby vyšetřovala všechny bankéře, kteří způsobili větší ztráty, a také zkoumala chování a investiční strategie bankéřů, kteří najednou začnou bance vydělávat velké peníze. Obojí totiž může být znakem, že zaměstnanci bank podstupují nadměrné riziko.

Měkké testování

Bankéři jsou k opatrnějšímu chování motivováni i finančně. Před krizí závisely bonusy v bankách na tom, kolik zaměstnanci bance vydělali. To se ale po krizi změnilo – bankéři mohou například o část odměn přijít, pokud se zjistí, že podstupovali větší riziko, než jim interní regule banky povolovala. To vše je krok správným směrem. Je důležité, aby v bankách měli větší slovo lidé, kteří měří riziko.

Nedostatečnost regulace a kontroly bankovní sféry ukazují i bankovní zátěžové testy, které provádí Evropské centrální banka i národní regulátoři. Podle některých ekonomických prací je ale toto testování příliš měkké.

Potíž je však v tom, že to příliš neumějí. „Kdybych měl poměřit naši schopnost měřit tržní rizika, je asi stejná jako úroveň medicíny v 18. století,“ řekl deníku The Wall Street Journal Damian Handzy, šéf firmy Investor Analytics, jež vytváří systémy kontroly rizika. Lidé, kteří se hodnocením rizika v bankovní sféře zabývají, tvrdí, že na úrovni jednotlivých bank je situace lepší než před krizí. Pokud však jde o celý bankovní systém, stále existuje mnoho nebezpečí, která buď nechápeme, anebo je neumíme odhalit.

Nedostatečnost regulace a kontroly bankovní sféry ukazují i bankovní zátěžové testy, které provádí Evropské centrální banka (ECB) i národní regulátoři. Podle některých ekonomických prací je ale toto testování příliš měkké – a vlastně ani jiné být nemůže. Kdyby totiž centrální banka prohlásila, že celý bankovní systém je nestabilní, okamžitě by vyvolala paniku, která by celý finanční systém mohla rozleptat.

Ohrožení stability

Data, která banky regulátorům poskytují, často ukazují realitu příliš růžově. Když mají například vyčíslit hodnotu svých aktiv, případně odhady hospodářských výsledků, bývají nezřízeně optimistické. Příkladem za všechny může být Royal Bank of Scotland, která v roce 2010 nadhodnotila své zisky o 19 až 25 miliard liber.

Bankovní zátěžové testy navíc neberou v úvahu, že různé banky mají různé byznysové modely – rozdílné způsoby, jak fungovat a vydělávat peníze. Jednotné testy proto mohou odhalit rizika jen u některých bank a naprosto přehlédnout nebezpečí, která mohou ohrožovat jiné bankovní ústavy.

Stabilitu bankovní sféry – především v Evropě – ohrožují příliš velké investice bank do vládních dluhopisů. V okamžiku, kdy by se některé státy dostaly do podobných potíží, v nichž bylo a stále je Řecko, mohou některé banky počítat s velkými ztrátami.

Snad nic necharakterizuje bezradnost regulátorů lépe než Andrew Haldane, hlavní ekonom Bank of England, který je zodpovědný za stabilitu celé britské finanční sféry. Když s ním předloni hovořili němečtí novináři, prohlásil, že bilance velkých bank jsou „nejčernější z černých děr“. Jinak řečeno, přiznal, že nemá ponětí, co banky vlastní, a jaký je zdroj jejich zisků.

Aby toho nebylo málo, stabilitu bankovní sféry – především v Evropě – ohrožují příliš velké investice bank do vládních dluhopisů. V okamžiku, kdy by se některé státy dostaly do podobných potíží, v nichž bylo a stále je Řecko, mohou některé banky počítat s velkými ztrátami.

Navíc se ukazuje, že banky se z nedávné krize poučily jen málo a stále jsou ohledně budoucnosti přespříliš optimistické. Při vytváření rezerv na případné ztráty z nesplácených úvěrů to například podle zmíněné analýzy bankovní sféry pro Evropský parlament vypadá, jako by banky počítaly s tím, že ekonomika neustále poroste a neplatičů bude minimálně.

Nedokonalá kontrola

Dohled nad bankami je ale nedokonalý i kvůli nedostatku politické vůle. Ačkoli pod vlivem velkých bankovních skandálů politici hlásali, že celou finanční sféru čekají tvrdé změny, jejich prvotní elán vyvolaný hněvem voličů rychle odvál čas. Ve Velké Británii se například připravovala legislativa, která by důkazní břemeno přenášela na šéfy bank. Jinak řečeno, regulátor by nemusel dokazovat, že banky jednaly v rozporu se zákonem, ale byly by to banky, které by musely obhájit, že jednaly v intencích legislativy.

Dohled nad bankami je nedokonalý i kvůli nedostatku politické vůle. Ačkoli pod vlivem velkých bankovních skandálů politici hlásali, že celou finanční sféru čekají tvrdé změny, jejich prvotní elán vyvolaný hněvem voličů rychle odvál čas.

Loni na podzim ale britský ministr financí George Osborne otočil a zákon poslal k ledu. Stejně skončila i snaha zvýšit bankám výrazněji daně – i tady Osborne ustoupil poté, co některé z bankovních ústavů jako HSBC pohrozily, že přesunou své sídlo z Velké Británie jinam.

Efektivně dohlížet nad bankami tedy vlády stále příliš neumějí nebo dokonce nechtějí. Možná ještě horší však je, že na hříšném chování bank se vůbec nic nezměnilo. Velké banky, které by vládám a potažmo daňovým poplatníkům měly být vděčné, že je v krizi zachránili, je místo toho dál beztrestně okrádají a podvádějí. Příkladů z nedávné minulosti je až smutně mnoho.

Příklad HSBC

Například banka HSBC nejméně pět let pomáhala prát stovky milionů špinavých dolarů pro drogové kartely, jako je mexický Sinaloa, který má za uplynulých deset let na svědomí desítky tisíc lidských životů. „Jde o zločince natolik absolutně zlé, že vedle nich i lidé z Wall Street vypadají jako hodní hoši,“ vtipkoval newyorský prokurátor Eliot Spitzer.

Ve stejné době britská banka spravovala peníze pro teroristické organizace al-Káida a Hizballáh i pro ruské gangstery, a navzdory mezinárodnímu embargu převáděla miliardy dolarů do zemí, jako je Írán, Súdán nebo Severní Korea. Přesto nebyl ani jeden její zaměstnanec pohnán k trestní odpovědnosti a dokonce nemusel zaplatit ani dolar pokuty.

Například banka HSBC nejméně pět let pomáhala prát stovky milionů špinavých dolarů pro drogové kartely, jako je mexický Sinaloa, který má za uplynulých deset let na svědomí desítky tisíc lidských životů

Samotná banka sice po dohodě s Ministerstvem spravedlnosti USA musela za svá provinění zaplatit 1,9 miliardy dolarů, jenže to pro ni byla v podstatě směšná částka – její výdělek za pouhých pět týdnů. Na svých nelegálních obchodech mohla vydělat násobky této částky, vždyť jen na praní špinavých peněz měla údajně marži 20 procent.

Americké ministerstvo spravedlnosti vysvětlovalo mírný trest až s šokující upřímností. Nemohlo prý proti HSBC vznést trestní žalobu, protože by banka v USA přišla o licenci, což by mohlo ohrozit její existenci a následně destabilizovat celou finanční sféru. Jinak řečeno, v zemi, kde po 11. září 2001 stačilo mnohdy podezření z teroristické činnosti, abyste strávili zbytek života ve vězení na Guantánamu, se banka usvědčená z napomáhání teroristům a zločincům nejhoršího kalibru vyhne trestu jen proto, že je dostatečně velká.

Nedostatečná regulace

Jiným příkladem neúměrnosti provinění a trestu je skandál pětice bank JPMorgan Chase, Citigroup, Barclays, Royal Bank of Scotland a UBS. Ty musely zaplatit pokutu necelých šest miliard dolarů, protože od prosince 2007 do ledna 2013 manipulovaly se směnnými kurzy měn. Pokuta je to až směšně nízká vzhledem k tomu, že více než pět let křivily devizový trh, na kterém se za jediný den udělají obchody za více než pět bilionů dolarů.

Na manipulaci se sazbou LIBOR se opět ukazuje, jak absurdně nedostatečná byla regulace natolik obřího trhu

Ještě skandálnější pak možná bylo, že největší světové banky v uplynulých letech manipulovaly s mezibankovními sazbami LIBOR. Na nich závisí finanční trh v ohromujícím objemu 800 bilionů dolarů a mimo jiné se od této sazby odvíjejí úroky velké části hypoték ve světě. Na manipulaci s touto sazbou se opět ukazuje, jak absurdně nedostatečná byla regulace natolik obřího trhu.

Sazba LIBOR byla stanovována jednoduše. Každé ráno poslalo 16 největších světových bank do Londýna údaj, za kolik si půjčují peníze od ostatních bankovních ústavů a jakou jim naopak při půjčování účtují sazbu. Čtyři nejvyšší a čtyři nejnižší čísla byla škrtnuta, zbytek zprůměrován, a tak vznikla sazba LIBOR.

Škrtnutí extrémních údajů mělo smysl, protože se tím eliminovala možnost, že jedna banka dokáže ovlivnit úrokové sazby na celém světě. I kdyby půjčovala ten den peníze zadarmo, na hodnotě LIBOR by se to neprojevilo. K takovému obřímu podvodu by bylo třeba, aby se zločinně spolčila velká část bank. A přesně to se také stalo.

Stovky lidí

Možná až 20 let banky uváděly banky, jako je UBS, Barclays nebo Royal Bank of Scotland, zmanipulované údaje a vydělávaly na tom nepředstavitelné peníze. Samy totiž držely řadu investic, jejichž hodnota byla navázaná na sazbu LIBOR – měny, hypotéky, municipální dluhopisy.

Z vyšetřování vyplynulo, že o bankovních podvodech musely vědět stovky lidí v nejvýznamnějších a nejprestižnějších finančních institucích světa

Ovlivnit výši úroků nakonec nebylo těžké. Stačilo, aby obchodník jedné banky kontaktoval pár obchodníků z jiných bank a přesvědčil je, aby nahlásili ráno potřebné číslo. „Udělám s tebou kámo, kurva, velkej obchod. Zaplatím ti 50, nebo 100 tisíc dolarů,“ přesvědčoval v e-mailu jeden trader druhého, aby mu pomohl srazit sazbu.

Z vyšetřování vyplynulo, že o podvodech musely vědět stovky lidí v nejvýznamnějších a nejprestižnějších finančních institucích světa. Pro představu, je to něco podobného, jako by se každé ráno sešli vrcholní představitelé automobilek Ford, General Motors, Mitsubishi, BMW a Mercedes a domluvili se na cenách hliníku a nerezové oceli. S tím rozdílem, že v jejich případě by bylo ve hře řádově méně peněz.

Neetické chování

Bankovní prostředí svádí k podobnému neetickému či dokonce kriminálnímu chování nejen kvůli možnosti velkých zisků, ale především proto, že bankéřům prochází. Jen zřídka se stane, že by některý z odpovědných lidí čelil trestnímu stíhání.

Bankovní prostředí svádí k neetickému či dokonce kriminálnímu chování nejen kvůli možnosti velkých zisků, ale především proto, že bankéřům prochází. Jen zřídka se stane, že by některý z odpovědných lidí čelil trestnímu stíhání.

Provinilí šéfové bank buď odstoupí, stejně jako to kvůli kauze LIBOR učinil šéf Barclays Bob Diamond, nebo jsou vyhozeni podobně jako Diamondův nástupce Antony Jenkins. V uplynulých letech ve vězení zatím skončil jen řadový obchodník bank UBS a Citigroup Tom Hayes, který si má za manipulaci se sazbou LIBOR odsedět 14 let. Že se na chování bank od krize takřka nic nezměnilo, anonymně přiznávají i bankéři.

Notredamská univerzita a americká právní společnost Labaton Sucharow loni oslovila ve své studii na 1200 amerických a britských finančníků s několika dotazy ohledně neetického chování zaměstnanců bank a jejich zkušeností s porušováním zákonů. Výsledky šetření byly tristní.

Čtvrtina oslovených bankéřů přiznala, že by bez rozpaků využila neveřejných informací k získání deseti milionů dolarů za předpokladu nulového rizika, že bude jejich trestný čin odhalen. Třetina bankéřů se domnívá, že z hlediska korupce se finanční sféra od krize nijak nezměnila. Polovina si myslí, že se jejich spolupracovníci podíleli na nelegální či neetické činnosti, aby si zajistili kariérní růst. A každý čtvrtý přiznal, že se takového jednání dopustil.

Opět daňoví poplatníci

Takové teze mohou potvrzovat myšlenku, že bankovnictví přitahuje lidi, kteří mají menší morální zábrany. Zároveň se ale ukazuje, že prostředí bankovní sféry a jeho interní pravidla takové chování podněcují a podporují. Většina oslovených bankéřů totiž přiznala, že by se zdráhala ohlásit jakékoli pochybení na pracovišti kvůli strachu z pomsty vlastního zaměstnavatele.

Celý bankovní systém je stále málo bezpečný a stabilní a v případě větší krize bude opět na daňových poplatnících, aby jej zachránili

Ukazuje se, že po více než sedmi letech od jedné z největších finančních krizí dějin se toho příliš nezměnilo. Regulátoři, kteří mají dohlížet a trestat, jsou vůči velkým bankám takřka stejně bezmocní jako dřív. Celý bankovní systém je stále málo bezpečný a stabilní a v případě větší krize bude opět na daňových poplatnících, aby jej zachránili.

Pokud jde o velké banky, říká se, že se z krize vůbec nepoučily. To ale není pravda. Ve skutečnosti si jedno poučení odnesly – že jim nakonec všechno projde.